World Music - Malý průvodce světem world music

Mohli byste se tázat samých nebes, odpovědi na otázku, co se to proboha v Kinshase s hudbou děje, byste se nedočkali. Předměstí hlavního města Demokratické republiky Kongo se totiž proměnilo v území neřízené všehoschopnosti, místo zhmotnění i těch nejpekelnějších nápadů. Zatímco evropské avantgardní industrialisty drtí noční můry, Konžané velebí bohy za každý další den, který přežili. A když už si všichni mysleli, že po Konono Nr.1 a Kasai All Stars nemůže nic přijít, vjíždí s tříkolkami připomínající bizarní Harley-Davidsony na scénu tělesně postižení Staff Benda Bilili se svéráznou směsí konžské rumby, reggae a rhythm´n´blues a sedmnáctiletý Coco vystřihne na plechovku s jednou strunou takové sólo, že být kytaristou, máte co dělat, abyste nepodlehli zoufalství.

U legendárního Jožky Kubíka se vyučil, legendou se stal. Primáš Martin Hrbáč z Hrubé Vrbky představuje symbol Horňácké lidové hudby; chodící zpěvník zapomenutých sedláckých písniček, které, podobně jako kdysi Maestro Kubík „vyposlechne, ale přehraje po svém“ až z nich život nenapadený civilizační záludností jiskří přímo rozdávačně.

Jestli je pravda, že za vznikem Kronos Quartetu stála frustrace z vietnamské války zaznívající v roce 1970 ze skladby Black Angels avantgardisty George Crumba, vše naznačuje tomu, že i po bezmála čtyřiceti letech existence není čtveřici ze San Franciska jedno s čím okolní svět zachází a schází.

Houslista na kterého Dánsko čekalo, přírodní zjevení, technicky neobyčejně vybavený hráč, podle mnohých jeden z nejlepších na světě, schopný plynule přejít z raketové rychlosti, až samotný Paganini rotuje v hrobě, do jímavé melodie. Pro anglický magazín fRoots představuje Stephane Grapelliho dánského folku a přestože na evropské hudební scéně působí už řadu let a s nejrůznějšími muzikanty natočil bezmála padesátku alb, toho svého, se vším všudy sólového, se Haugaard dočkal až v roce 2009. Vydal si ho na vlastní značce Pile Records a souběžně s ním nabídl desku své krásné ženy, vynikající zpěvačky Helene Blum.

Dvě nepřehlédnutelné praporečnice současné španělské hudby. Přestože je každá jiná, emoce cloumají oběmi stejně; derou se jim z duší: nepředrážděně, přesvědčivě, znepokojivě.

Nejlepší africký umělec, Segu Blue nejlepší deska světa, nejlepší instrumentalista. Rok 2007 patřil zpěvákovi a muzikantovi Bassekou Kouyatemu z Mali. A teď, pár dnů po vydání novinky I Speak Fula slyšíme totéž: se vší pravděpodobností se prý jedná o africkou nahrávku letoška. Z nenápadného sidemana Ali Farka Toureho a hráče na koru Toumani Diabateho vyrostl obr strhávající všechny vaše smysly. Nenutí vás užít si dosud málo známou hudbu z malijského regionu Segou, jejíž přímočarost až fascinuje, nicméně takřka vždycky to tak skončí.

Mýtická velkolepost Homérovy Ílias, staroindického eposu Mahábhárata nebo středověkých písních o králi Artušovi, Rolandovi, Cidovi a Nibelunzích představuje šifru k dějinám lidství. Také západní Afrika má svůj historický epos z něhož se tají dech: proměnu mrzáka Sunjata Keity v krále bájné středověké říše Mali. Z mnohovrstevnatého děje vyčteme ale i další, neméně fascinující příběh: detailní popis zrodu nástroje Sosso Bala, tedy balafonu. „Bez něho by říše Mali nikdy nevznikla. Představuje její symbol, pro mandinské grioty možná daleko zářivější než harfa kora,“ říká písničkář Kimi Djabaté z Mali, jehož písně stojí a padají s balafonem.

Alžírský hráč na loutnou oud Mehdi Haddab zakládal také u nás dobře známou multikulturní skupinu Ekova a s tuniským elektroprogramátorem Smadjem nadšeně přijaté DuOud, v nichž revolučním způsobem meditativní zvuk posvátné arabské loutny obestřeli techno beaty a rockovou energií.

Dámský kvartet BraAgas vydal na sklonku uplynulého roku album s evropskými parametry. Aspiranta na výroční ceny. Domácí pojetí středověké tradiční hudby se tak do budoucna bude dělit na dvě období: před a po Tapas.

Strhujícím koncertem v rámci královehradeckého festivalu Na jednom břehu elektrodubová kapela s dechovou sekcí a vynikající zpěvačkou potvrdila status obrovského překvapení roku 2008. Vyváženou kombinaci naprogramovaných beatů s akustickými nástroji a naštvanými texty pohání silná pálenka a přesvědčení, že s duchy minulosti se dá účinně bojovat: tanečně je zašlapat do země. La Cherga žádá o pozornost z Balkánu dosud neslyšeným způsobem.