Bassekou Kouyate - Prsty jako černé diamanty
08.07.2009 | Nejlepší africký umělec, Segu Blue nejlepší deska světa, nejlepší instrumentalista. Rok 2007 patřil zpěvákovi a muzikantovi Bassekou Kouyatemu z Mali. A teď, pár dnů po vydání novinky I Speak Fula slyšíme totéž: se vší pravděpodobností se prý jedná o africkou nahrávku letoška. Z nenápadného sidemana Ali Farka Toureho a hráče na koru Toumani Diabateho vyrostl obr strhávající všechny vaše smysly. Nenutí vás užít si dosud málo známou hudbu z malijského regionu Segou, jejíž přímočarost až fascinuje, nicméně takřka vždycky to tak skončí.
Bassekou posunul vnímání loutny ngoni, nejstaršího griotského nástroje do 21. století a nemíní v tom přestat. Odmítl její tradiční doprovodnou roli a na malý dřevěný nástroj o třech až čtyřech strunách pokrytý kravskou kůží, zakončený klackem, tudíž bez hmatníku, hraje a přestože je to vousaté jako Metuzalém, všichni to pochopí, jako Hendrix s Claptonem dohromady.
Původ ngoni nikdo nezná, fakta nahradily legendy. I Bassekou dá ovšem ruku do ohně za to, že ngoni existovala stovky let před korou. Prý už někdy od 8. století.
Zrození kory provází fascinující pohádkový příběh. A co ngoni?
„Nemůžu ti ho vyprávět celý, protože bychom tu byli ještě zítra. Ngoni našel jeden z mých pradědů na břehu řeky Niger. Takže když se budeš učit hrát na ngoni, první co tě naučí, bude skladba Badjourou (A Side Of The Branch Of The River) , což znamená rameno řeky. Můj předek uviděl tehdy na břehu starce, který překrásně hrál na jakýsi neznámý nástroj. Posadil se vedle něho a poslouchal. Ke konci se rozplakal a když to stařec viděl, povídá mu:“Dobře, vidím, že se ti nástroj líbí. Já ti ho tedy daruji, ale musíš na něj hrát do konce života.“ A navždy zmizel, takže nikdo netuší, kdo to byl, snad duch vod. A od té doby se ngoni předává z otce na syna. Stala se nástrojem griotů aniž by na ní kdokoliv co změnil.“
Jak nezůstat trčet v tradici
Přes šedesát let Západoafričané vkládali nezaměnitelně zvonivý zvuk dřevěných louten a harf do kytar, pak přišel Bassekou, s ngoni zavěšenou na krku jako rocker, napojil ji na wah wah pedál a veškeré snažení obrátil. Bez toho, aby ji jakkoliv znehodnotil a podbízivě zneuctěl, předvedl, že s ngoni dokáže na cokoliv si kteříkoliv kytaristé jen pomyslí; nebo na co ani ve snu nemohli přijít. Africké funky bendžo, jak ji vtipně nazval novinář Nigel Williamson, pod prsty Kouyateho navíc dokazuje svou zvukovou všestrannost a harmonickou přizpůsobivost.
„Nemůžu zůstat trčet v tradici a hrát jako můj děda a předci. Přijal jsem výzvu moderního pokroku, experimentuji s ngoni. Od 13. století se s ní nikdo nepokusil udělat něco nového, všichni ji brali za doprovodný nástroj a já chci dokázat, že má na to být sólovým nástrojem. Doprovodit mé písně o věcech, kdy některé musí zůstat nepojmenované,“ vysvětloval mě Bassekou v roce 2007 po koncertě v německém Rudolstadtu, kdy si dal během nejprudšího sóla ngoni za hlavu jako by se nechumelilo. „Máte to zapotřebí?,“ nedalo mě to. „Lidi se chtějí přece bavit. Svět se rychle mění a hudba jakbysmet, musíme se tomu přizpůsobovat. Používám třeba i sedmi nebo devíti strunnou ngoni a proto dokážu zahrát jakoukoliv hudbu a doprovodit s ní kteréhokoliv hudebníka. Ngoni je dokonalý nástroj a mým snem bylo na ní hrát stejně jako na kytaru,“ odpověděl s úsměvem. Ten k němu mimochodem neodmyslitelně patří.
Kouyateho otec Mustapha původně tří strunné ngoni přidal další strunu, bratr Andre dokonce vymyslel její unikátní basovou pětistrunnou podobu, nicméně poprask nastal, když Bassekou postavil kapelu Ngoni Ba (v bambarštině Velké Ngoni) složenou ze samých ngonistů a zpívající manželky Amy Sacko, prý Tiny Turner z Mali.
„Jednalo se o unikát. Něco takového si už dlouho nikdo nedovolil, to mi věř. Šlo o unikát. Dokonce takový, že hodně spoluhráčů mu nevěřilo a brzy odešlo. Já si ale trval na svém a s mou ženou, bratrem, příbuznými a žáky tvrdě pracoval dál. Po čase jsme pozvali ministra kultury, televizi a novináře, aby si nás přišli poslechnout. Nikdo z nich netušil co se bude dít a když jsem jim před koncertem říkal, co uslyší, skoro všichni se smáli, protože podle nich šlo o nesmysl. Když jsme dohráli, zůstali v údivu a gratulovali ná,“ řekl mě Bassekou.
Nástupce Lva pouště
Světoznámé mandinské grioty symbolizuje majestátní harfa kora, k uctívaným kronikářům a hudebníkům nejpočetnějšího malijského národa Bamana (také Bambara) patří neodmyslitelně ngoni, pramáti všech griotských nástrojů, prý zdaleka starší než zmíněná kora. Ngoni zůstává zdrojem griotských melodií, neobejdou se bez ní oslavy narozenin, obřízky, svatby. Urovnává sousedské spory a kdysi zažehnávala války nebo do nich naopak velela. „Bez ngoni se dodnes v Mali nic nepohne dopředu. Některé situace vyřeší pouze grioté s ngoni. Jestli nastane chvíle, kdy nejste schopen vyjádřit se slovy, zahrajete na ngoni,“ vysvětluje Bassekou.
„On patří k ke dvěma hudebníkům, kteří rozvinuli techniku hry na ngoni a drží ji při životě stejně jako pomalu se ztrácející hudbu ze Segou. Dalším je Moriba Koita, ten ale spíš doprovázel zpěváky. Sice ngoni nezmodernizoval do takové míry jako Bassekou, ale měl na něho značný vliv,“ řekla pro magazín fRoots Lucy Duran, producentka Kouyateho debutu Segu Blue a významná londýnská muzikoložka a novinářka stojící rovněž za prvními nahrávkami Toumani Diabateho z 80. let. Na jeho pozdějších albech Songhai II. ( se španělskou flamencovou skupinou Ketama) a Djelika (s balafonistou Kélétigui Diabatem) hrál i Bassekou; kdo ho tehdy po boku slavných mistrů ale vnímal…..
Dnes třiačtyřicetiletý potomek významného malijského hudebního klanu, synovec slepého Banzoumana Sissoko, národního hrdiny, který když zahrál v rádiu, zastavoval život v Mali. Sissoko, údajně esence všech griotských cností, předal své výsostné umění Kouyatemu.
„Stal se mým dědečkem. Měl chraplavý hlas a na ngoni hrál tak rychle jako by mu létaly prsty. Na Segou Blue jsem zařadil dvě jeho skladby.“.
Mít takového předka a učitele, to muselo jít všechno snadněji.
„Naopak. Od začátku jsem se musel strašně snažit na jeho umění navázat tak, abych nikoho nezklamal a nepošpinil ho. Bylo to strašně zavazující.“
Od devatenácti let, kdy opustil rodnou vesnici Garana a odešel do Bamaka přihrával příteli Toumani Dibatemu, slovutnému Taj Mahalovi doladil nezapomenutelné album Kulanjan, s dalším celoživotním druhem, zpěvákem Kasse Mady Diabatem, vedl vlastní kapelu Samagera, ale nejblíž měl ke svému guru Ali Farka Touremu. Hrál na jeho poslední desce Savane, často ho navštěvoval a na smrtelné posteli od něho uslyšel: “Popíjeli jsme čaj a on mě povídá, Bassekou na co čekáš? Máš ruce jako černý diamanty, tak proč o nich nikdo neví? Udělej něco pro sebe. Potřebuješ pomoc? Řekni a zařídím to. Stál jsem proti němu a zmohl se jenom na odpověď, jo, neboj Ali, udělám co si přeješ a přitom jsem cítil, že můj čas ještě nenadešel.“
To se ale brzy změnilo, i když u toho už Ali nebyl.
„Přišel jsem jednou domů a volá mi, prý ať zítra přijdu do studia. Na druhý den tam už seděl, kouřil a brnkal si něco na kytaru. Když mě uviděl akorát zavolal, přisedni si s ngoni. Houknul na technika ať mi přinese mikrofon a bez dalších slov spustil skladbu Savane, asi to nejkrásnější blues co jsem od něho kdy slyšel. Přidal jsem se k němu a aniž bychom se jednou jedinkrát zadrhl. On měl neuvěřitelně dobré srdce, miloval lidi a po mě chtěl, abych dobře hrál, aby všichni znali Bassekou Kouyateho a ocenili můj talent. Když jsem s ním koncertoval, postavil mě s ngoni dopředu a řekl, tak a teď hraj Bassekou. Většinou před sebe starší muzikanti nikoho nepustí, natož mladé, ovšem Ali takový nebyl. Neznám nikoho tak slavného kdo by to dělal. Je řada na tobě Bassekou, tak hraj. Ano, právě díky Alimu v sobě nosím víru a naději pro své písně. A nebojím se s nimi říkat i nepříjemné věci. Grioti nemohou nic skrývat ani lhát. Jsme svědomím národa.“
Nedostižný pouštní bluesman Ali Farka Toure zemřel v dubnu 2006 a za pár měsíců vydal Bassekou Segu Blue, na němž ve skladbě Lament For Ali Farka zpíval: „Smrt je neúprosná. Toure odešel navždy. Nad jeho smrtí pláčou Asiaté, Afričané nešťastně křičí, Evropané ho postrádají a Američané nikdy nepřestanou milovat Lva pouště.“
Na albu I Speak Fula ho zastoupil syn Vieux s daleko ostřejší elektrickou kytarou nepozbývající ale otcovo bluesmanství.
Jinak kompletně akustická Kouyateho hudba intuitivně žádá o vstupenku do současnosti, tíhne k rozpoutání taneční radosti a nenápadně během čiré bezprostřednosti rozbíjí stereotypy idealisticky zdůrazňované tradičnosti. S nadsázkou řečeno, Ngoni Ba připomínají divoce rozjetou, téměř jazzově improvizující rockovou kapelu, akorát v africkém podání: baskytaru a bicí nahradily vysušené tykve s ngoni.
I Speak Fula
Už samotným názvem zdůrazňuje skutečnost, pro kterou je multietnické Mali dáváno za vzor: soužití nábožensky a kulturně odlišných národů v zemi neprovázejí žádné války ani větší problémy.
Bassekou, příslušník Bamana oslovuje menšinové Fulani (Fulby) a jemně, s humorem, naráží na dávnou éru posledního významného předkoloniálního malijského státu Bambara (1712-1861), jehož zakladatel Biton Mamary Coulibaly území rozkládající se z velké části v dnešním Segou získal bojem také s Fulby. A ti, pod vedením Seku Amadua, se ve vítězné bitvě v roce 1818 zapřičinili o její následující postupný rozklad, končící vpádem tukulérského válečníka El Hadj Umara Talla.
Po celém Mali známou, divoce taneční, kouzelně prostořekou skladbu Koreduga (nyní I Speak Fula), proměnil Bassekou ve strhující vrchol alba, kdy Amy Sacko zpívá: „Jestli nedokážeš rychle běhat, neměl bys honit vdané ženské. Jestli nepoběžíš rychle, chytne tě manžel a budeš mrtvý. A když tě chytí, říkej, já Fula nerozumím. Ale narodil jsem se a žil ve Fula vesnici, takže mě nechte vlézt do domu, dotknout se vašich kyčlí a uvidíte jak rozumím Fula.“
Album zůstává ukotvené v rytmické a melodické jedinečnosti Segou a lze ho také vnímat jako velkolepou „oslavu malijských strun“. K Ngoni Ba se totiž připojili Toumani Diabate s korou, Harouna Samake s kamalengoni a hráč na méně známou loveckou harfu mpolon Dramane Ze Konate z národa Senufo, žijícím na hranici s Pobřežím Slonoviny.
Bassekou Kouyate, výhradní autor všech skladeb, čerpá ze starých tradičních nápěvů, které energicky a srozumitelně přetransformoval do současnosti. Tu pak konfrontuje s událostmi z dřívějška; přibližuje svět starých bajek v nových kódech: texty příběhů ovšem příliš nemění, natolik pro něho zůstávají jejich proroctví a moudra platná.
Původně gambijskou píseň známou pod názvem Dunuya, pojmenoval Jamana be diya (Národ bude silný a dobrý) a Amy s Kasse Mady Diabatem ji proměnili v manifest, paralelu mezi zakladatelem říše Mali, Sunjatou Keitou a prvním černošským presidentem americké historie: „Pojďme všichni v harmonii za mírem a pokrokem v naší zemi. Boje naše národy ničí. Černí a bílí lidé se sejdou s předky Sunjata Keity. Také Američané se spojili, aby zvolili Obamu.“
Výrazný podíl na vynikajícím albu má opět producentka Lucy Duran a v bamackém studiu Bogolan jeho zvuk k dokonalosti dovedl Jerry Boys, jehož kariéra začala v 60.letech s Beatles, Pink Floyd a Led Zeppelin a pokračovala až k Buena Vista Social Club a Ali Farka Touremu.
„Věřím tomu, že se nám společně podařilo natrvalo zviditelnit hudbu ze Segou. Lidé dosud poslouchali mandinskou hudbu Salifa Keity a Mory Kanteho, blues ze severu Mali od Ali Farka Toureho nebo loveckou hudbu z Wassoulou od Oumou Sangare, zatímco o Segou se nikdo nezajímal,“ řekl Bassekou Kouyate a Taj Mahal k tomu dodal: „Bassekou je génius, živý důkaz, že blues přišlo ze Segou.“
(2009)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
