World Music - Malý průvodce světem world music

Celých třicet let, až do března 2006, kdy slavný malijský kytarista Ali Farka Toure zemřel, stál Afel Bocoum po boku svého strýce. Stejně jako on se považoval především za farmáře z městečka Niafunke, teprve když byl čas, vzal do ruky kytaru a spustil pouštní blues od řeky Niger. Společně ho proslavili po celém světě, stali se jeho vykladači.

Album Bylo a není brněnské skupiny představuje další pohled na zpracování lidovek u nás. Ne, že by tato sympatická s nadhledem a humorem pojatá nahrávka na domácí scénu world music udeřil zrovna silou blesku, přesto z ní znatelně vybočuje. Třeba i proto, že jak sami členové tvrdí: „Nejdeme na to prvoplánovitě s bicími, harmonikou a klezmerem.“

Při karnevalovém veselí si jsou všichni rovni. Michail Bachtin dokonce tvrdí:“Karneval představuje neuhlídatelnou oslavu dočasné svobody. Smazává jakoukoliv hierarchii, společenská privilegia, normy a zábrany.“ A Friderich Schiller mu přitakává: “Člověk je v plném slova smyslu člověkem pouze tehdy, když si hraje.“

„Nejedná se o záležitost pro antropology, ale o moderní hudbu,“ tvrdí o pygmejské skupině Baka Gbine anglický producent Martin Cradick.

"Čechomor orientovaný na masy mě neláká," říká slovenská zpěvačka a aranžérka Zuzana Mojžíšová. Zarputilí slovenští folklóristé přitom její přístup považují za "hanobení kulturního dědictví, ba co víc, za plivání na jeho oltář"; šéfovi trenčínského festivalu Pohoda, jinak s world music obeznámenému Mišo Kaščákovi pro změnu na výtečném debutovém albu Zuzany Mojžíšové a Jej družiny ( vychváleném kdysi v RockPopu i Petrem Dorůžkou) trhaly uši boosterované kytary, takže je odmítl pozvat. Přesto, když tímto sítem informací proženete novou, už třetí nahrávku Zuzany Mojžíšové, vyjde vám z toho pořád to samé, ať se třeba výše jmenovaní na hlavu stavějí: není v současnosti na Slovensku originálnější a hloubavější kapely, posouvající lidovou hudbu do nových časů, než ta, jíž vládne tato zarputilá dívčina andělského zjevu.

Znát dávní pohané kytaru, hráli by na ní určitě jako Dagmar Andrtová-Voňková. Překotně trhavě, v touze vykřičet se, vytěsnit ze sebe žal i nezvladatelné emoce nebo naopak sotva slyšitelně, jemnými dotyky rozeznívat struny, jako když se trhá pavučina a kolébat tak sebe i své blízké, ale i právě příchozí. Bez jakýchkoliv pravidel, z hloubi své duše a v sounáležitosti s vlastním rozpoložením.