World Music - Malý průvodce světem world music

Malijská zpěvačka Rokia Traoré znejisťuje spoustu lidí tím, jak nenuceně se pohybuje hluboko za žánrovými škatulkami - pro ní svírajícími jak bláznova kazajka. Neustále je proto konfrontována otázkou: "Kam tedy patříš?." Na vlastní cestu, odpovídá nejčastěji. Před patnácti lety na ní Rokii vyslal její chráněnec Ali Farka Touré s radou: "Nepokoušej se hrát hudbu jako ostatní."

Jak může dopadnout album, jehož první tóny se ve studiu rozezní se začátkem státního převratu? A zdálky se přibližuje islámská armáda vyžadující striktní zákaz hudby? Pro malijského griota Bassekou Kouateho předurčeného hrát hudbu věru tristní situace. Nevzdal to, album dotočil a turbulentním událostem v Mali vzdoroval nejrockovějším zvukem jaký kdy od něho byl slyšet. Frustraci, smutek a hněv prokládá historickými eposy, výzvu k jednotě a míru pak zanesl do názvu: Jama ko, velké shromáždění.

Tohle by snad nevymyslel ani Baron Prášil: ve švédské vesnici Korpolombolo od předkřesťanských dob praktikují voodoo obřady. Doprovázené pochopitelně tranzovní hudbou a ne ladajakou: zní jako střemhlavá srážka afrobeatu Fely Kutiho s krautrockovými Can, Funkadelic, pákistánskou bhangrou, dietroitským diskem a Black Sabbath.

Další nesmírně cenné dohánění africké minulosti. Nebýt dvojalba archivních nahrávek, kdo by si vzpomněl na zpěváka Sory Kandia Kouyateho, svého času nejvýznamnějšího hudebního vyslance Guineje ve světě přezdívaného La Voix de la Révolution. I na něho platí, co k albům guinejského labelu Syliphone poznamenal australský etnomuzikolog Graeme Consuel: „Jestli vám poslech této i po těch letech čerstvé a inspirující hudby nenažene husí kůži, neměli byste otálet s návštěvou lékaře“.

„Protestní hudba na Západě je možná mrtvá, ale daří se jí v Zimbabwe, kde utlačovaní a zbídačelí nalézají v písních Thomase Mapfuma a Olivera Mtukudziho naději a posílení,“napsali v The Times.

Kanadsko-americký zpěvák a skladatel požehnaný zranitelným hlasem, který udělal Leonarda Cohena dědečkem. „Ambiciózní jako Sufjan Stevens, extravagantní jako Ludvík XIV. ale především originální písničkářská hvězda dnešních dnů,“ napsali o něm v New York Times, kde také nejvýstižněji popsali Rufusovu hudbu: barokní pop.

Mužský kvartet z města Bitti reprezentuje unikátní starověké umění polyfonie, na které se jen obtížně přikládají měřítka běžného zpívání.

Nepřístupný horský terén Pyrenejí Baskicko odjakživa chránil před přílišným vpádem civilizace. Obdivuhodná je i mentalita a houževnatost s jakou si tamní lidé dokázali po tisíce let udržet svůj jazyk a identitu. Snad žádný z evropských národů také neprovází tolik mýtů a tradic, jejichž počátek nikdo nikdy nedohlédl.

Ugandského písničkáře Geoffrey Oryemu mnozí přirovnávají k bájnému řeckému hrdinovi Odysseovi. Má to svou symboliku: oba si v životě užili své. A přestože Oryema nemusel bojovat s Kyklopy a nechávat se před Sirénami přivazovat ke stěžni, o holý život se v jednu chvíli rval se stejnou urputností jako achajský vojevůdce. Nicméně zatímco tomu Bohové přece jenom umožnili návrat domů, Oryemovo putování vlastně trvá dodnes. Už celých šestadvacet let, protože na mou otázku, kdy naposled navštívil rodnou Ugandu, mi před koncertem na Colours Of Ostrava 2003 dost rezolutně odpověděl:"Nikdy!".

Mali, donedávna vzor západoafrické demokracie, je v rozkladu, na severu země dokonce hrozí muzikantům smrt a Salif Keita zve s Philippem Cohen-Solalem z Gotan Project na taneční parket. Zbláznili se? Připadají si jako kapela na potápějícím se Titaniku? Ne, album Talé natočili v loňském roce a sebemenší tušení k jaké katastrofě se schyluje neměli ani hosté: Bobby McFerrin, Esmeralda Spalding nebo Manu Dibango.