Kronos Quartet - O záplavách, válce, nenávisti a naději
12.08.2009 | Jestli je pravda, že za vznikem Kronos Quartetu stála frustrace z vietnamské války zaznívající v roce 1970 ze skladby Black Angels avantgardisty George Crumba, vše naznačuje tomu, že i po bezmála čtyřiceti letech existence není čtveřici ze San Franciska jedno s čím okolní svět zachází a schází.
Leimotivem alba Floodplain totiž nejsou ani tak všude zmiňované záplavové veletoky z kolébky lidstva, ale území kterými protékají. Většinu států, domovů skladatelů a hudebníků podílejících se na albu totiž v současnosti najdete na “užším” seznamu letištní ochrany Spojených států. Jsou spojeny s islámem. “Skladby vznikaly v nejtěžších chvílích Bushovy vlády a vykrystalizovaly s nástupem Baraka Obamy. Namísto zápasu, přichází naděje, i když s některými lidmi od těch řek Amerika pořád válčí. Bylo by báječné přispět ke zhroucení hranic nenávisti, stereotypního vnímání Středního východu jako křižovatky problémů a nepřátelství,” vysvětluje David Harrington, vedle nové klasicky s Kronos Quartetem stále víc naladěný na “lokální hudbu odjinud”, jednoduše na world music.
“Vždycky jsem toužil po živém, energickém a cool smyčcovém kvartetu bez obav, že mě za to někdo nakope do zadku. Musí ale vyjadřovat názory na život, vyprávět pravdivé hudební příběhy s půvabem, nadsázkou a hloubkou,” řekl kdysi.
Nepovrchní, upřímně zamýšlené procesy zkoumání přešly v kontakty s cizokrajnými hudebníky, jejichž jména do té doby na Západě nikomu nic neříkala. Na albu Pieces of Africa (92) představil Kronos Qartet núbijského hráče na loutnu oud Hamza el Dina, gambijského griota s korou Foday Musa Suso nebo Hassama Hakmouna z marockého bratrstva Gnawů. Na Early Music (97) zpívali Huun-Huur-Tu. Kronos Caravan (20) uvedlo indického tablistu Zakira Hussaina, Kayhana Kalhora z Iránu s houslemi kamanche a rumunské Taraf de Haidouks, zatímco Nuevo (02) představovalo úvod do mexické hudby a You've Stolen My Heart (05) se zpěvačkou Ashou Bhosle do Bollywoodu a práce geniálního skladatele R.D. Burmana.
Nečišela z nich prázdnota módního plácání do exotických vod. Na papíře nezdůvodnitelné kombinace se nakonec proměnily v nerozmetatelné mandaly; zdánlivý chaos přešel v harmonii. Klasice navyklým věhlasným světovým koncertním sálům Kronos Quartet představil “hlasy a nástroje barbarů”. Vahou svého jména zároveň odmítl striktní dělení na Západní vážnou a etnickou hudbu. Bez předsudků vstupoval do konfrontací s úmyslem nechat se hlavně inspirovat a posunout dopředu. Žádný módní prvoplán, honění si trika na “barbarech”, vždyť spoustu asijských a afrických hudebníků Harrington osloval i nadále.
Co ho vedlo k cestám za obzorem zajímavě vysvětlil:”Pamatuji, že když mě bylo dvanáct a začal s klasikou, brzy mě došlo, že hraji hodně hudby od Haydna, otce smyčcového kvarteta, ale i Beethovena, Schuberta a Mozarta. Ti všichni žili ve Vídni. A tam jsem nikdy nebyl. Uvědomil jsem si, že hudba souvisí s představivostí. Díval jsem se na globus a už tehdy mě zajímalo, co se hraje v dalších zemích a toužil do vlastní hudby zanést základ, který ji ti zcestovalí velikáni dali, ale s novými perspektivami. Dodnes každé ráno říká: děkuji ti Haydne. Proto pořád cestuji a poznávám a Kronos Quartetu podle toho hraje”.
A když ho poprvé slyšel Leonard Berstein, Harringtonovi předpověditelsky řekl:”Zní to jako hudba z egyptského bordelu.”
Idea Floodplain se prý před deseti lety zrodila na tržišti v Bejrůtu a na důrazu zesílila během prvních dnů války v Iráku. „Na jaře roku 2003 jsem hledal způsob, jak dát na vědomí hudební solidaritu s lidmi v Iráku.“ Harrington v Libanonu nakupoval tamní hudbu a zůstal u vytržení nad velikonoční písní Wa Habibi od slavné zpěvačky Fairuz. “Křesťanské poselství oddanosti, přijímání a obětování” zaranžované Steve Prutsmanem začali Kronos Quartet hrát po 9. září 2001 s pocitem zmírnit atmosféru podezřivého vnímání Blízkého výchoudu. V repertoáru už také měli irácký milostný žalozpěv Oh Mother, the Handsome Man Tortures v dramatické úpravě moskevského rodáka Lva Zhurbina, zakončený perkusivním atakem připomínajícím kulometnou palbu, když zanedlouho přišly zprávy o zvěrstvech americké armády v Abu Ghraib.
Velkolepé oratorium …hold me, neighbor, in this storm… z něhož jde doslova mráz po zádech zase Kronos Quartet v únoru 2008 premiérovali v newyorské Carnegie Hall souběžně se zapálením americké ambasády v Bělehradě během protestních demonstrací proti odtržení Kosova.
Čtyřicetiletá skladatelka Aleksandra Vrebalova, Srbka žijící v New Yorku (kompozici vedle mnoha universit studovala také u naší Ivany Loudové v Praze), do dvaadvaceti minut vložila neuvěřitelné napětí, strašlivou emotivní sílu prožitku a osobní zkušenosti z etnicky a krveprolitím rozjitřeného Balkánu. Co nepoznala na vlastní kůži, dovyprávěla jí babička, kterou ve skladbě rovněž slyšíme. Smyčce Kronos Quartetu se zdivočele solujícím Harringtonem na dvoustrunné srbské gusle se v ní prolínají s válečnou vřavou, pláčem, tikáním hodin, nářkem nasamplovaného hlasu tureckého zpěváka Ismaila Bülbüla, muslimským svoláváním k modlitbě, zvony z ortodoxního kláštera a hrozivými údery Warrena Caseyho a losangelské “keltské” skupiny Wicked Tinkers do basových bubnů tapanů. Kronos Quartet a není jisté jestli někdo před ním, zhudebnili úzkostlivé chvíle očekávání naděje uprostřed násilné hrůzy a vykolejené lidskosti takovým způsobem, že odvážit se v sugestivnosti popojít s Vrebalovou v byť o kousíček dál, ustrnete hrůzou jako při Zafranovičově filmu Okupace ve 26 obrazech.
Podstatou mystického prožitku je často zásadní vytržení z dosavadnosti. To na koncertech kdykoliv dokazoval pákistánský Nusrat Fateh Ali Khan, jehož súfijské qawwali lze zjednodušeně přirovnat ke starověkému mughamu: spontánních, vnitřně pocitových, hlasově expresivních, na improvizaci založených a rytmicky volných duchovních suitách rozšířených po značné části Kavkazu, v Iránu a mezi Turky ve Střední Asii. Za největšího žijícího Mistra mughamu je považován Alim Quasimov z Azerbajdžánu, který se svým ansámblem, do něhož patří rovněž geniálně zpívající dcera Fargana, vloni s Kronos Quartetem koncertoval v londýnské hale Barbican. Floodplain obsahuje odsud živě nahranou skladbu Getme Getme azerbajdžánského skladatele Saida Rustamova. Bezešvé spojení Západních smyčců s extatickými hlasy, rámovými bubny daf a svislými houslemi kamanche odkudsi z Persie vás přinutí přemýšlet o tom, kam je tak neokázalé krásná hudba schopna dolétnout.
„Myslím, že to byl Kafka, který řekl, že psaní je pro něho způsob motlitby. Pro mne je zase motlitbou poslouchání hudby. Nikdy nepřestanu zůstávat v údivu, že navzdory kulturním a náboženským rozdílům nás hudba dokáže spolehlivě spojit,“ vysvětloval Harrington koncertování s Qasimovem.
Ve skladbě Raga Mishra Bhairavi: Alap září kronosovský violista Hank Dutt v pomyslném souboji s elektrickým sitarem, na který ale nehraje nikdo z Indie, nýbrž letitá spolupracovnice Newyorčanů, čínská virtuozka na loutnu pipa Wu Man; přidává se k nim jiný starý známý, Terry Riley s indickou obdobou sitaru tamburou.
Nejbizarněji zní opus Téw semagn hageré (Listen to Me, My Fellow Countryme). Složil ho Alèmu Aga, etiopský hráč na begena alias Davidovu harfu, symbol etiopské ortodoxní církve. Namísto ní ale cellista Jeffrey Zeigler rozezvučel její unikátní novodobou verzi beguèna maridhia, speciálně pro Kronos Quartet vyrobený nástroj od Waltera Kitundu. V iránské Lullaby je málem trumfnul David Harrington: šokovaný její tesklivostí (“nikdy v životě jsem nic podobného neslyšel”), rozladil si housle až připomínají lamentující irské dudy.
V turecké skočné Nihavent Sirto od legendárního loutnisty Tamburi Cemil Bey (1873-1916) se v roli strhujícího sólisty zase představuje houslista John Sherba.
Zatímco v mládí jezdil Harrington prsty po mapě, dnes, ve zcvrkávajícím se světě, brouzdá po My Space. Tam také našel palestinskou hip hopovou skupinu Ramallah Underground (vloni vystupovala v Praze). Okamžitě ji zkontaktoval, dostalo se mu skladby Tashweesh a Kronos Quartet se napojil na elektroniku.
“Hudební svět nebyl nikdy víc vzrušivější a napínavější než dnes také díky tomu, že k sobě máme přes internet blízko”, řekl Harrington.
Když se ho vloni novinářka Nina Moog zeptala, jestli Floodplain máme považovat za čistě hudební výpověď nebo naopak za politickou zprávu, odpověděl: “Ať se vám to líbí nebo ne, všechno co děláme jako občané a jako lidské bytosti je výpovědí o tom, jaký by svět měl být.”
(2009)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
