World Music - Malý průvodce světem world music

Nejprve úděsným popovým prefabrikátem zaplevelili Američané svět, teď se začíná hnusit i jim. Část mladé generace to proto přivedlo k nejstarším americkým hudebním tradicím. Nastal ale problém: na školách jim nikdo neřekl jak důležitou roli v old-time music sehráli černí muzikanti. „Historie ranné americké hudby stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních. Většinu toho, co si o ní můžete v literatuře přečíst jsou záměrně zkreslené bludy,“ říká Dom Flemons z tria Carolina Chocholate Drops, oživující povědomost o houslových šramlech z podhůří Apalačských hor vedených černými hráči.

Posloucháte z nahrávek velebně mystický hlas, co do vás pronikne a snad už nikdy neopustí. Znáte také tragický osud ženy, které patří a její tibetské jméno: Bohyně melodií a písní. Teprve tváří v tvář klanící se vám Yungchen Lhamo, ale dostává obraz této naprosto vyjímečné tibetské zpěvačky zdánlivě konečnou podobu.

Jméno má po bohu Ganéšovi, obtloustlém mužíkovi se sloní hlavou co má v popisu práce odstraňovat překážky, ničit marnost nad marnost, ručit za vzdělání, moudrost a úspěch. Což na Ganeshe Anandana z jihoindického města Bangalore, dnes bytem v Kanadě nebo dle potřeby kdekoliv na světě sedí.

I ti největší proroci, Nostradamem počínaje, by na předpovědích o budoucnosti zhudebněné perské poezie ghazal bez vyjímky ztroskotali. To, že výsostně alegorické, romantické písně k sofistikované dokonalosti nakonec přivedou dvorské kurtizány a docela nedávno prolnou s mississippským blues za doprovodu bývalého kytaristy Captaina Beefhearta, by nedosnili ani v nejhlubším rauši.

Pro Indii je to příznačné, všechno tu platí jinak : na rovné silnici vás mýto nemine, na hrbolaté ano; na křižovatkách mají přednost nejdražší auta, semafory nikoho nezajímají; vláda tu vydává zákony, které s jistotou nikdy nebudou respektovány, třeba zákaz kouření na ulici. A kdyby žil v Indii Woody Allen, dá se předpokládat, že by potkal svého vysněného fakíra co tvrdí, „že dokáže uhodnout jakoukoliv kartu, kterou si myslí veverka“.

Štíhlá ramena zpěvačky Sa Dingding nesou prý revoluci příští čínské hudby. Má se za to, že se velkolepými písněmi vzedmutými do mohutného oratoria ve svých pětadvaceti letech dotkla snové mlhy pokrývající jezero Lamocuo, zavěšené na tibetské obloze.

„Hraji jazz, evropskou avantgardu a klasiku. Od arabské tradiční hudby jsem se ale nikdy neodstřihl, nadále ji jezdím domů studovat. Existuje totiž jedno arabské rčení: čím vyšší strom, tím hlubší kořeny,“ říká libanonský hráč na arabskou loutnou oud a skladatel Rabih Abou-Khalil.

Už bylo na čase zadrápat cihlou na víko od popelnice. Židovský klezmer až příliš připomínal bezstarostný tanec do samého rána. Malebnou krajinu z obrazů Josefa Lady plnou kýčovitých kostelíčků. Před čtyřmi lety jakoby z jednoho takového, pravda kanadského, vykoukl Geoff Berner, napůl po waitsovsku řvoucí, napůl kvílící opilý rabín s akordeonem a návodem, jak přežít nekonečné slavnostní kecy na křesťanské svatbě: „Ožerte malé děti.“

Arménská legenda vypravuje, že když Bůh přiděloval lidem místa k žití, obrátil se na Arménce se slovy:“Promiňte, na vás zbyla už jen tahle hromada kamení“.

Na letošních Folkových prázdninách se ztěžka, po vysokých schodech vybelhala na podium. S kapelou nazvučila, reflektory zhasly a ukrytá v polotmě zůstala nehybně sedět na židli. Jako socha, napospas pohledům z nádvoří, nerušená fotografy, ani těmi amatérskými s blesky, jakoby mimo dění, čekala bezmála čtvrt hodinu na své vystoupení.