Staff Benda Bilili - Laskaví Hell´s Angels ze stanice ZOO
20.08.2009 | Mohli byste se tázat samých nebes, odpovědi na otázku, co se to proboha v Kinshase s hudbou děje, byste se nedočkali. Předměstí hlavního města Demokratické republiky Kongo se totiž proměnilo v území neřízené všehoschopnosti, místo zhmotnění i těch nejpekelnějších nápadů. Zatímco evropské avantgardní industrialisty drtí noční můry, Konžané velebí bohy za každý další den, který přežili. A když už si všichni mysleli, že po Konono Nr.1 a Kasai All Stars nemůže nic přijít, vjíždí s tříkolkami připomínající bizarní Harley-Davidsony na scénu tělesně postižení Staff Benda Bilili se svéráznou směsí konžské rumby, reggae a rhythm´n´blues a sedmnáctiletý Coco vystřihne na plechovku s jednou strunou takové sólo, že být kytaristou, máte co dělat, abyste nepodlehli zoufalství.
Očití svědci, i ti nejotrnulejší, v tom mají jasno: na maniakální brutálnost Kinshasy, metropoli Demokratického republiky Kongo, nemá snad žádné africké město. Motto Kinshasy zní: kult násilí a beznaděje, neuvěřitelná bída a korupce, AIDS a nikde nikdo, kdo by s tím něco udělal. S radou navrch: je to na tobě, pomož si sám.
To máme Kinshasu, ale co zbytek Konga? Česká novinářka Lenka Klicperová v tom má jasno: předobraz pekla. Důvod? Jedny z největších nalezišť zlata, diamantů, mědi a coltanu na této planetě.
V roce 1985 území dnešního Konga získal do osobního vlastnictví belgický král Leopold II.. Během čtvrtstoletí drancování nechal zavraždit a udřít k smrti deset miliónů obyvatel. Když už se na to Evropa nemohla dívat, převzal od něho zemi parlament; vzniklo Belgické Kongo. Žádná selanka, ale stroj na zabíjení se zastavil. Belgičané tu vybudovali rozsáhlou infrastrukturu a když v roce 1960 Kongo předávali, nezávislý stát mohl na čem stavět. Pak ale zemi na dlouhých dvaatřicet let ovládla další stvůra: Joseph Désiré Mobutu, dokonalý africký klon Stalina. V pětašedesátém se zmocnil Konga pučem, nechal ho přejmenovat na Zaire a sebe na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga alias Nejmocnější válečník, který svou neoblomností a vytrvalostí zvítězí a zanechá za sebou ohnivou stopu. V polovině 90. let ale v Zaire propukla apokalypsa, „první africká světová válka“, jak proti všem pravidlům lidskosti vedené ozbrojené běsnění, do něhož se postupně zapojilo šest afrických států nazvala Madeleine Albrightová. Mobutu zemřel, vystřídal ho vůdce rebelů Laurent Désiré Kabila; i toho nakonec zabili, stačil dát ale zemi nové jméno, Demokratická republika Kongo; dnes v ní vládne jeho syn Joseph Kabila. „Nejkrvavější válka od doby, kdy Adolf Hitler prošel Evropou“ sice skončila, ale východem Konga, kde se nacházejí naleziště, dál smýkají těžké boje o nerostné bohatství financované z nelegální těžby. „Vyznat se ve všech ozbrojených skupinách, které na východě Konga operují, není tak jednoduché. Svoji ozbrojenou jednotku si tu může v podstatě vytvořit každý, kdo má zbraň a aspoň zlomek autority. Bojují to proti sobě jednotky Tutsiuů a Hutuů ze sousední Rwandy, konžská armáda a další bandy,“ píše Lenka Klicperová. Ve hře je zlato s diamanty, především ale coltan (kovová ruda columbit-tantalit), bez kterého se neobejde žádný výrobce mobilních telefonů a počítačů. Napadá vás v tuhle chvíli, že Západní firmy, ačkoliv to nepřiznají ani na smrtelné posteli, občas nějakou tunu coltanu od masových vrahů z východního Konga koupí? Bingo! Telefonovat se musí.
Po smrti namasírovaný soused
Mobutu znárodňoval, kradl jak jen to šlo, když došly peníze, nechal tisknout další, na osobním účtu měl víc než státní pokladna, nicméně Zaire sjednotil. A šel na to chytře: zabrnkal lidem na strunu africké identity a nejsilnějším ideologickým nástrojem se mu stala hudba.
Těch pár století, kdy na sebe během otrokářské éry na Kubě vzala jinou podobu, nestačilo k tomu, aby s její repatriací měli v Kongu jakékoliv problémy. Kubánská hudba se vlastně vrátila obloukem domů. V barech Kinshasy se s ní srazily vesnické obřady stojící na hypnotickém zvuku drnkací skříňky likembé, a elektrické kytary. Zrodila se konžská rumba, nakažlivá panafrická droga. Dodnes jeden z nejpopulárnějších afrických stylů, znějící ve své době Afričanům stejně radikálně a převratně jako bělošskému světu rock´n ´roll.
O export konžské rumby do Evropy, kde se jí říká soukous, se postaral fenomenální kytarista a zpěvák Francoise Luambo Makiadiho, řečený Franco, a jeho kapela OK Jazz. Následovali ho „konžský Sinatra“ Tabu Ley Rochereau, zpěvák Papa Wemba a spousta dalších, což donedávna vzbuzovalo dojem, že Kongo je rájem kytaristů a nasládlých zpěváků.
Pak belgický producent Vincet Kenis z labelu Crammed Disc, ten, co objevil Taraf de Haidouks a Kočani Orkestar, odjel v roce 2000 do Konga pátrat po kapele, z níž na něho z raritních nahrávek šly osypky: Konono No.1. Natočil s nimi album Congotronics, pozval je na evropské turné, kde je holandská postpunková skupina The Ex nazvala „zvukem kukuřice vařené v benzínu“ a hudební obraz Konga dostal ránu. Z Kinsahsy zněl postindustriální trans hraný způsobem jako by nemělo být zítřka.
Do té doby na tradiční akustické nástroje spoléhajícím kapelám, houfně se stahujícím před válečnou vřavou na předměstí Kinshasy totiž nezbývalo nic jiného, než si sestrojit zcela nové. Zatímco doma dokázaly dřevěné balafony a drnkací skříňky likembé po staletí s přehledem přehlušit řev ptáků, opic, hromů a blesků, na kvílející sirény, přenosná rádia, vyvolávání trhovců a dávky ze samopalu byly však krátké. A tak přišlo na řadu vynálezectví neznající mezí, šokující primitivní funkčností a přizpůsobivostí velkoměstskému prostředí. Potřebné díly dodaly autovrakoviště a skládky. Zbytek spočíval v experimentování: dávno vyřazeným tlampačům z koloniální éry se nařezávaly membrány, podomácku vyrobené 
zesilovače a mikrofony vyluzovaly děsivý zdeformovaný zvuk, za který by Hendrix se všemi industrialisty světa dali nevím co; namísto dřevených bubnů posloužily autobrzdy, plastové bedny od coca-coly či plechovky plné šroubů. Vznikl tak zcela nový tvrdý sofistikovaný sound, africký funk průmyslové zóny, nadále ovšem zakořeněný v transovních tancích na pokraji zhroucení a regionálních zpěváckých a bubenických tradicích s nimiž Konžané po staletí uctívali své potomky i bohy.
Album Congoctronics vyvolalo v roce 2004 ve světě doslova paniku.
Následovala vystoupení na prestižních festivalech WOMAD a WOMEX a rozsáhlé americké turné, v jehož rámci zavítali také do Prahy. V roce 2006 získali Konono No.1 cenu Radia BBC 3 Awards for World Music coby Nováček roku. Nevědomky a s naprostým nezájmem o globální trendy tak Konono No. 1 pokořili veškeré předsudky vůči africké hudbě, povýšeně se domnívající, že její budoucnost už spočívá pouze v nucené součinnosti s tím, co vymyslel Západ.
Za padesát dolarů vyhrané volby
A když už si všichni mysleli, že po Konono Nr.1 a dalším Kenisově úžasném objevu, početné skupině hudebníků, zpěváků a tanečníků Kasai All Stars, nemůže nic obskurnějšího přijít a představit si cokoliv takového znamená zmrzačit si mozek, od polorozpadlé zoologické zahrady vjíždí s tříkolkami připomínající bizarní Harley-Davidsony na scénu paraplegici Staff Benda Bilili se svéráznou směsí konžské rumby, kubánského mamba, medových vokálů, reggae, funky a rhythm´n´blues a sedmnáctiletý Roger vystřihne na plechovku s dřevěným rámem a jednou strunou takové sólo, že být kytaristou, máte co dělat, abyste nepodlehli zoufalství.
Roger patří k deseti tisícům shegues, dětských bezdomovců z ulic Kinshasy: prodávají pašované zboží, drogy, čistí boty, žebrají, pro holé přežití jsou schopné čehokoliv. Rodiče jim zemřeli nebo je nařkli z čarodějnictví a vyhodili z baráku, spousta z nich dříve bojovala v armádě a některé z nich se už na ulici zkrátka narodily. Koncerty Staff Benda Bilili v parku u zoologické zahrady pro shegues představují náhradní rodinu, útočiště, jistotu rady starších; Ricky Likabu jím je tátou a soudcem. Jsou na tom stějně: zpěváci, kytaristé, skladatelé, perkusisté Ricky, Coco Ngambali (své motorové tříkolce říká cocomobil), Theo Nsituvuidi, Djunana Tanga – Suele, Kabamba Kabose Kasungo, Cubain Kabeya a Kiara - Maigi v mládí prodělali dětskou obrnu, což se v animistickém Kongu nepromíjí. Coco s Rickym se potkali před třiceti lety v „práci“: přívoz mezi Kinshasou a Brazzaville (hlavní město Republiky Kongo na druhém břehu řeky) osvobodil Mobuto pro invalidy s vozíky od poplatků (nemuseli platit ani daně); ti na kolena naskládali kartony cigaret, bedny s chlastem a rýží, kanystry s benzínem, tedy cokoliv žádaného a přejížděli s přístavu do přístavu.
Na lodi Coco s Rickym také coby kapela Staff Raka Raka muzicírovali. Kšefty ale vázly, takže oslovili kamarády a zůstali pouze u hudby. „Jako stovky tisíc lidí v Kinshase žijeme na ulici, kde zkoušíme, hrajeme, obchodujeme, jím a spíme mezi pouličními dětmi, kurvami, grázly, zkorumpovanými policajty a válečnými uprchlíky. Své město dobře známe, dokážeme v něm přežít. Tělesný handicap není v nohách, ale v hlavě,“ říká Coco.
Rogera přibrali ve dvanácti, kouzlu jeho vlastnoručního nástroje satongé (kyklop, to prý kvůli té jedné struně), podlehli před pěti lety podobně, jako dvojice francouzských dokumentaristů Renaud Barret a Florent de la Tullaye pracujících v Kinshase na filmu Jupiter´s Dance. Totálně odrovnaní ve Staff viděli „laskavé Hell´s Angels“. Videa s nimi okamžitě vložili na You Tube, kde se z nich stal naprostý hit. „Musíme najít způsob jak na ulici v Kinshase přežít. Jako všichni okolo nás. Bez ohledu na to, že jsme postižení, musíme zůstat silní. Viděli jsme toho až příliš hodně a dost toho vytrpěli, ale teď je správná chvíle na to, udělat svět radostnější,“říká Coco.
Pracovníkům OSN, podílejících se na přípravě voleb v roce 2006 se tahle slova hodila docela do krámu: v zemi, kde je třetina obyvatel tělesně postižená, proto zapůsobila podobně laděná filosofie skladby Let's Go and Vote (Jdetě a volte) jako povel: 70% procent voličů se přiznalo, že dali na Staff Benda Bilili. I ti, kteří video natočené OSN nemohli nikdy vidět. „Jenom díky naší skladbě šli lidé z ulice k volbám. Nikdo nám neřekl, že z toho udělají video. Dali nám každému padesát dolarů, abychom jim zahráli. Volby dopadly dobře a my dál spíme na ulici,“ vzpomíná kytarista Nzale Makembo, jak pomohli vyhrát první svobodné volby v zemi po čtyřiceti letech. Odborníci a kamarádi jim poradili, ať neoprávněné využití jejich skladby dají k soudu. Stalo se. A právničtí vykukové z OSN jim vzkázali: jste báječní lidé, ale nejste našimi zaměstnanci, video není důkaz, takže máte smůlu. Děkujeme, odejděte. Podpůrný rozpočet OSN tvořila miliarda dolarů.
Žebrající Paganini s jednou strunou
Tehdy Staff Benda Bilili kontaktoval rovněž Vincent Kenis a natočil s nimi album Trés Trés Fort (Velmi, velmi hlasitě), vyšlé letos v dubnu.
Jeho základy nahráli po „kinshasku“: v noci na trávníku před zoologickou zahradou na dvanáct mikrofonů a jeden laptop a díky elektřině ukradené ze zavřeného snack baru.
„Většina obyvatel Kinshasy se ráno probudí s jedinou myšlenkou: najít si něco k jídlu. Bez toho, že by museli nutně někoho přizabít, jdou na to s důvtipem, kuráží a bezměrnou prohnaností. Zítřek je netrápí a litovat se? Ve městě, kde milióny lidí nemá do čeho kousnout? To můžete rovnou spáchat sebevraždu,“ napsal anglický manažér tuarežské skupiny Tinariwen a novinář Andy Morgan, který se s Damonem Albarnem, Tony Allenem, Amadou Bagayogo, Robem del Naja od Massive Attack a dalšími muzikanty z projektu African Express přijeli do Kinshasy přesvědčit, jestli Staff Benda Bilili fakt existují. Dnešní virtuální svět už totiž vytáhl ze záhrobí jiná monstra. Škoda, že s nimi do Kinshasy nezaskočil David Byrne: vedle i těch nejkouzelnějších, třeba, že úchvatný Roger připomíná žebrajícího Paganiniho a šéf kapely Coco Ngambali Yehudi Menuhina, přirovnání strhujícího, nekompromisního funky k Byrneho drtivě znějícím dávným Talking Heads sedí jako facka. No, jak se to vezme: když Staff Benda Bilili rozjedou na plné koule reggae divočinu Sala Mosala, kopnout vás kůň, rychleji k zemi nejdete.
V éře vesmírných studiových technologií je pravděpodobnost, že by Západním muzikantům udělili lekci ve zvukové originalitě a kouzelně snivé hudební lahodnosti živořící party z Konga s nástroji ze smeťáku a lacinými kytarami asi tak velká, jako vítěz Giro di Italia v cíli na kole s blatníky a zvonkem. Stalo se.
Na předměstích Kinshasy probíhá revoluce, kterou možná nikdo nečekal.
P.S. na veletrhu WOMEX 2009 dostali Staff Benda Bilili prestižní ocenění a když skončili svůj fantastický koncert na dva tisíce přítomných stálo a mnozí neskrývali slzy.
(2009)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
