La Cherga - Šílený tanec na palubě Titaniku
31.05.2009 | Strhujícím koncertem v rámci královehradeckého festivalu Na jednom břehu elektrodubová kapela s dechovou sekcí a vynikající zpěvačkou potvrdila status obrovského překvapení roku 2008. Vyváženou kombinaci naprogramovaných beatů s akustickými nástroji a naštvanými texty pohání silná pálenka a přesvědčení, že s duchy minulosti se dá účinně bojovat: tanečně je zašlapat do země. La Cherga žádá o pozornost z Balkánu dosud neslyšeným způsobem.
Jak by vám asi bylo, kdyby tři dny před koncertem začalo NATO bombardovat rodnou zem odkud jste ale, pravda, raději zdrhli co to šlo nejrychleji ? Sledovali byste na CNN v přímém přenosu jak umírají vaši přátelé? Kosovské písničkářce Irině Karamarkovičové se v tu chvíli zhroutil celý život a jediný způsob jak se z toho nezbláznit pro ni představovalo psaní skladeb přinášející vystřízlivění z pocitu, že taková hrůza nemůže uprostřed Evropy nastat a to navzdory ujišťování, že spoléhat se na to není zrovna sázka do loterie. Nenaletěl mu ani Chorvat Nevenko Bucan, společně s Irinou zakladatel šestičlenné skupiny La Cherga, kde se k nim přidali Makedonci a Bosňané. Jestliže maršál Tito svou Jugoslávii nazýval rád archou, La Cherga – tradiční pestrobarevný koberec – představuje její novodobou verzi.
Co bylo Nevenko před La Cherga?
„Pracoval jsem v rádiu jako novinář a DJ. Ostatní byli muzikanty, kteří toužili po lepších podmínkách pro svou práci. Hráli v několika kapelách a vystupovali v různých hudebních projektech od Chorvatska po Makedonii. Sjednotily nás La Cherga a názory. Dali jsme se dohromady minulý podzim a natočili album. Toužili jsme vytvořit hudební koláž pro různé publikum. My nejsme balkánská nebo etno kapela pouze zkoušíme dát našim hudebním kořenům nový zvuk a vstoupit tak na globální jeviště. Existuje spousta věcí jak v hudbě tak jiných oblastech života, které nás inspirují. Hudebníci, knihy, filmy a nejrůznější lidské osudy. Každý z nás má jiné hudební zkušenosti: Jimi Hendrix, punk, elektronická alternativa 80. let a pochopitelně reggae s dubem. Někteří členové skupiny studovali na jazzové akademii v Grazu, jiní přišli z popmusic nebo se zajímali o tradiční hudbu. Je toho moc.“
Co vás přimělo k emigraci? Válka nebo stav deziluze který nastal po ní? „Důvodů existuje hodně, nejenom válka. Pro mě osobně ale především válka. Opustil jsem vlastní zemi, protože mě přišlo hloupé zemřít tak brzo bez toho, že bych si stačil užít života. Přišla na mě hrůza z ekonomické a morální pohromy bez možnosti výběru. Hlavou se mě honily věci co jsem musel prožít, jejichž špatnost si ani nedokážete představit.“
Soudě podle textů a názvu alba Fake No More, z toho co se odehrává ve vaší bývalé domovině moc velkou radost nemáte. Myslíte si, že válkou nacionalismus neskončil?
“Nikdo z nás není nadšený z toho, jak se u nás věci vyvíjejí. Z jakéhokoliv pohledu. Často se nám zdá, že je to daleko horší než za války. Země bývalé Jugoslávie provází masivní nacionalismus, obrovská korupce a nejrůznější mafie. Dříve se lidé mezi sebou navzájem vraždili, dnes se tajně nenávidí. Tahle část Evropy musí najít úplně nové hodnoty. V průběhu let jsme se vzdali nadějí na jakékoliv změny v politice a každodennosti. Byli jsme pesimisty. Dneska post pesimisté bez správných adres, původu a kontaktů na naše domovské země. Zbývají nám sporadické návštěvy a bouřlivé večírky se starými přáteli. A pokud někdo nemá dostatek sil na provedení změn, tancuje s námi jako šílenec na Titaniku.“
Bohužel, je to tak, země bývalé Jugoslávie, odkud všichni pocházejí, si až příliš mezi sebou rozstřílely lidství a vztahy. Léta ubíhají, válečné hrůzy jsou stále vzdálenější a mladým nesrozumitelnější, fakt, že si jejich sousedi řezaly hlavy motorovými pilami už těžce nesou jen jejich rodiče. La Cherga na debutu Fake No More zpívají nevšední písně o náladě, která následovala, strašlivé deziluzi uprostřed atmosféry, že všechno je happy, v chaotickém procesu zbavování se vlastní viny, přivádějící poválečnou generaci k hodně černým myšlenkám a podivnému humoru. „Milujete tanec v diskotéce, pití slivovice, setkání se zajímavými exotickými lidmi? Nechte nás milovat tenhle zasraný film,“ slyšíme ve skladbě What A Wonderful Life.
Bez touhy stát se další balkánskou dechovkou obrátili muzikanti pozornost k tanečnímu elektrodubu, hudbě používané už léta odbojnými Asiaty z Londýna.
Ten ale zrovna není pro Balkán běžný. Existuje nějaká spojitost mezi vámi a asijským londýnským undergroundem?
„Zkoušíme s La Cherga nabídnout mezinárodní zvuk s našimi mýty. Nevytváříme určitý druh nových kořenů našich zemí. Každému říkám: jsme kapelou se smyslem pro naše kořeny. Nic míň a nic víc. Uvědomte si, že máme problémy s cítěním, protože náš status emigrantů v Rakousku nepředstavuje nic záviděníhodného. Jsme občané druhé kategorie. Naši přátelé z asijského undergroundu mají odlišné způsoby vidění. My prozatím s nikým nebojujeme, berte nás za depresivní post pesimisty se smyslem pro humor, co nenávidí turbofolk.“
Je opravdu tak populární a zároveň nebezpečný? Z pohledu Středoevropana je divné, že popmusic může šířit válečnou hysterii. „Turbofolk vyjadřuje náš stav mysli a není tak moc rozdílný od všech ostatních hlavních hudebních proudů z celého světa. Každý má nějakou dávku turbofolku. Je to pokus, dát recept jak být šťastný v nejhorších časech, jak si udržet iluze, jak mít buď peníze nebo čest na místech, kde pod zemí leží tisíce mrtvých. Jedno je jisté - turbofolk má v úmyslu udělat z lidí duševní otroky a profitovat tak dlouho, jak to jen půjde. Vskutku ironická hra nového kapitalismu. A nebo ještě lépe - turbofolk byl a je hudbou válečných magnátů a jejich duševních otroků.“
V eruptivním dubovém dunění La Cherga, uhranuvším vloni na podzim také takřka celou Evropu, nezapadá ani podstatná hláška Iriny:“Už na nás nic nezkoušejte“
(2009)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
