World Music - Malý průvodce světem world music

Zájem o chicha, městskou taneční hudbu z Peru, neubývá, naopak. A myslet přitom na vzdání úcty průkopníkům z 60. let je nejspíš správné. Ďábel obdivu se ale skrývá v detailu: dost věcí se v chicha točí okolo psychedelie a můžeme-li tomu věřit, účinek se prý blíží vlivu magického amazonského nápoje ayahuasca. Jak s tím souvisí kolumbijská cumbia, říše Inků, Tucson, Giant Sand, Václav Havel a Richard Wagner?

Psát o tuarežských kytarových kapelách byla občas řehole: čím víc jich vznikalo, čert aby je od sebe odlišil. Dvě nové nám to usnadňují. Imarhan totiž nepocházejí z Mali, ale z alžírského Tamanrassetu, symbolicky z toho samého místa, kde se kdysi dali dohromady Tinariwen. Kel Assouf už je docela jiná kategorie: založil je v Belgii usazený kytarista Anana Harouna z Nigeru, jediný Tuareg v kapele.

Na Colours of Ostrava v loňském roce vystoupily dvě skupiny z jihoitalského regionu Salento - Canzoniere Grecanico Salentino a Nidi d'Arac - víme tedy, co si představit pod tancem pizzica a léčivým rituálem taranta. Nechme stranou jejich transovní nasazení, neboť se odvíjelo zcela podle očekávání. Zato u Kalàscimy bylo letos na Colours všechno jinak: disponuje totiž uměním naprostého rytmického masakru, zasazeného do elektroniky a psychedelie.

Touha překvapovat je pro Kroke typická a obecně vzato, jen těžko si představit, že by je dnes v rozletu a nečekaných proměnách mohl někdo zastavit.

Balkánské mestizo s undergroundovou strategií: stáhněte si naší hudbu a pokud ji nenávidíte, stisknete tlačítko smazat. Žádné plané heslo: bosenská skupina Dubioza Kolektiv, jak je u ní obvyklé, i nové album Happy Machine nabízí ke stažení zdarma.

Neskloňovanější slovo loňských oslav sto let narození britského folkaře a dramatika Ewana MacColla uvedeného při té příležitosti do síně folkové slávy BBC Folk Awards? Kontroverzní, jak jinak.

Zatímco na ostravských Colours se pod náporem bouřící skupiny Alaev Family a ve společnosti zpěvačky Rity fascinující zvuk svislých houslí kamanche občas ztrácel, na Folkových prázdninách v Náměšti se už svobodně, v plné kráse, nesl zámeckým parkem. Až tam, v komorním triu se svým otcem Pirisem na loutnu tar a kytaristou Alonem Amano Campino, představil izraelský hráč Mark Eliyahu v celé šíři své mistrovské hráčské umění na starobylý perský nástroj. Mimořádný skladatel se smyslem pro líbivé melodie, kombinuje hudbu Východu s evropskou klasikou a poctivou dávkou artrockové dramatičnosti.

Nikde není psáno, že by se ceremoniálu předávání Grammy nemohli zúčastnit vrahové, zloději a usvědčené čarodějnice, zato je naprosto jisté, že pokud by v únoru cenu za album I Have No Everything Here v kategorii world music získali hudebníci z Malawi, do Los Angeles by nedorazili. Toho času totiž, většina na doživotí, pobývá v nejtěžším malawijském žaláři.

Pět rádoby židovský bratrů překlopilo do současnosti zapomenuté archivní album Jewish Freilach Songs z roku 1954. Notu po notě, skladbu od skladby, slovo do slova, dokonce u toho samého vydavatelství Smithsonian Folkways. Jen zvukově rozmáchleji, což je logické: Nathan "Prince" Nazaroff ho tehdy natočil sám s akordeonem. Kdo? Dobrá otázka, bohužel s odpovědí šíře několika řádků, jediné dochované fotografie a osobně udané adresy: Middle Europe. Tečka: víc o ruském emigrantovi nikdo neví.

Když indicko-americký hudebník, producent a pionýr asijského undergroundu Karsh Kale pustil nové album Up nejbližším přátelům, dostalo se mu odpovědi: tohle jsi ty.