World Music - Malý průvodce světem world music

Stranou všech důležitých námořních tras, absencí jakékoliv vzrušující historické události, s patentem na rozmary počasí, nedotčenou přírodou a život nijak zvlášť neřešícími obyvateli představují Faerské ostrovy (v dánsštině Ovčí ostrovy), ležící v severním Atlantiku na půl cesty mezi Skotskem a Islandem, ideální místo pro útěk z civilizace.

Rusko hlásá demokracii, na mysli má ale vlastní verzi demokracie. Cenzura tu neexistuje, ovšem kritizovat politiky a zřízení je nepřípustné. S Putinovou nezřízenou touhou vrátit Rusko do časů, kdy podle Richarda Pipese, „co do plochy přesahovalo povrch celého Měsíce“, souvisí i snaha “skoncovat se sebemrskačským nazíráním minulosti“.

Mysteriózní hlasy bulharských ženských sborů co nedávají posluchačům spát, představují už navždy světový unikát: tímto způsobem se nikde jinde nezpívá. Až nelidsky vokální techniku, nezvyklé harmonie a nepochopitelné rytmy přiřkl osud pouze ženám z bulharských vesnic. „Je takřka nemožné aby se to někdo jiný naučil, naše ženy se s touto schopností rodí a kdo by se o to pokoušel, mohl by si vážně poškodit hlasivky“, tvrdí dlouholetá vedoucí legendárního sboru bulharské televize Dora Hristova.

“Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti čtyři báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikanství, až se z toho málem zalknete,“ napsali o skupině v magazínu fRoots.

Neexistuje snad jediná skladba sarajevského skladatele Gorana Bregoviče, v níž by každá nota pocházela výhradně od něho – jestliže je ale uchopíte jako celek, vyjde vám z toho dílo takřka geniálního hudebního šíbra, kdy už na nějaké původnosti nesejde a statisícovému publiku je to jedno, chce slyšet oblíbené hity - Kalašnikov, Mesečinu nebo Erdelezi – zahrané ve vražedných tempech nezkrocenou rómskou dechovkou.

Irská hudba už zdaleka nepatří pouze do tamních hospod, hraje se takřka po celém světě. A zatímco dnes už v Irsku na divoké party spojující pijácké písně s punkovou energií ve stylu legendárních The Pogues narazíte jen stěží, protože mladí hudebníci upřednostňují spíš tradičnější akustické pojetí, v některých zemích mají stále ustláno na růžích. Dudák bostonské skupiny Dropkick Murphys dokonce vystupuje výhradně ve skotské sukni, o newyorských Black 47 se soudí, že mají ten nejsurovější irský zvuk pod sluncem a o nic pozadu za nimi nezaostává ani kapela z norského města Bergenu Greenland Whalefishers (Grónští velrybáři).

Na vřesovištích jihoanglickém Dartmooru, kraji psa baskervillského, prý prší asi tak čtyřikrát víc než v Londýně a živáčka abys tu pohledal. Tak úplně liduprázdno tu ale není. V rozlehlé divočině stojí proslulá věznice vybudovaná během napoleonských válek a nedaleko ní bydlí jednatřicetiletý zpěvák, houslista a kytarista Seth Lakeman, podle jedněch nejctižádostivější podle jiných nejpragmatičtější anglický folkař současnosti. Tvrdí totiž, že folk patří lidu a také, že účel světí prostředky.

Všimli jste si toho? Svět opět zatoužil po písničkářích. Hlavně nevšedních, klišé dosavadnosti opuštějících a v nejednom případě alespoň drápkem zaseklých v hippiovských šedesátých letech, jimiž jako branou vstoupili do nesmrtelnosti ti nejlepší písničkáři, jaké kdy tato planeta slyšela.

Zlí jazykové v Anglii tvrdí, že donekonečna natáčí jednu a tutéž desku. Se vší konzervativností chvíle pro neodmyslitelný odpolední čaj. No, na experimenty si půvabná Kate Rusby tedy rozhodně nepotrpí, nač si něco namlouvat, nicméně přesto tu něco nehraje. Proč by ji potom několikrát vyhlašovali folkařkou a zpěvačkou roku, z šestice dosud vydaných alb činili svátosti a z ní samotné hvězdu málem největší? Rozumíte také tomu, že nejlepší folkové koncerty podle prestižní ankety Radia BBC uspořádala vloni právě ona? A nebo, a to pochopíte v tu ránu, kdy se s ní setkáte, slyšeli jste o tom jak svým šarmem okouzlila Richarda Thompsona a jak Robu Beatliemu z magazínu Q prý dalo hodně práce se do Kate nezamilovat?

Lou Rhodes. Možná nejkratší kapitola anglického folku. Uvidíme. Zeptejte se totiž kteréhokoliv fanouška přeslavných a milovaných manchesterských Lamb a ten vám odpřisáhne – během motlitby aby se tak skutečně stalo – že se u ní jedná o přechodné období, léčbu z rozvodu, útěk od urputných studiových sporů s parťákem Andy Barlowem. Že bez debat přijde čas, kdy se Lou vrátí tam, kam prý patří – k duu Lamb: sofistikovanému drum´n ´bass z něhož se k údivu všech na povrch drala křehká poezie dvacetileté holky nevědící si občas sama se sebou rady.