Kimi Djabaté a příběh zrození Sosso Bala
26.06.2009 | Mýtická velkolepost Homérovy Ílias, staroindického eposu Mahábhárata nebo středověkých písních o králi Artušovi, Rolandovi, Cidovi a Nibelunzích představuje šifru k dějinám lidství. Také západní Afrika má svůj historický epos z něhož se tají dech: proměnu mrzáka Sunjata Keity v krále bájné středověké říše Mali. Z mnohovrstevnatého děje vyčteme ale i další, neméně fascinující příběh: detailní popis zrodu nástroje Sosso Bala, tedy balafonu. „Bez něho by říše Mali nikdy nevznikla. Představuje její symbol, pro mandinské grioty možná daleko zářivější než harfa kora,“ říká písničkář Kimi Djabaté z Mali, jehož písně stojí a padají s balafonem.
Nástroj věnovali králi Soumaoro Kantému duchové, což vzali na vědomí i kulturní komisaři UNESCO. Krutému vládci království Sosso se s balafonem dostalo údajně hrůzostrašné magické moci; zdroje čarovné síly. Dokázal díky němu předpovídat budoucnost a své armády sešikovat do neporazitelnosti. Podroboval si jedno území zbylé po říši Ghana za druhým. Sosso Bala uchovával na koberci z lidské kůže v místnosti plné svíjejících se jedovatých hadů a sov posedávajících na hlavách usmrcených nepřátel. Nikdo jiný než on, byť by to byla moucha, musela být nalezena a okamžitě usmrcena, se ho nesměl ani dotknout.
Jednoho dne, s vědomím, že mu jde o krk, do místnosti vstoupil Diakouma Doua, králem vězněný griot Sunjata Keity, obdařený rovněž neobyčejnými vlastnostmi ( jinak by ho hadi okamžitě uštknuli) a rozezněl Sosso Bala. Když to Soumaoro uslyšel, rozčílil se k nepříčetnosti. Velebná hudba paranoického despotu nicméně doslova uzemnila, uchlácholila ho také griotova oslavná píseň na jeho počest. Opovážlivce nejenže na místě nezabil, dal mu nové jméno Balla Fasseke Kouyate a pasoval na společného strážce tajemství Sosso Bala.
Kouyateho rodina je jím dodnes.
Poklad z hliněné chatrče
Dřevěný balafon (složeno z názvu nástroje balan a slovesa fô, v jazyce Mandinků to znamená hrát) patří společně s korou a loutnou ngoni k zásadním a uctívaným nástrojům západoafrických griotů, především z Guineje a Burkina Faso a podle všeho, když ho afričtí otroci potají v Americe postavili, inspirovali tím pozdější výrobce marimby. V nejrůznějších variacích a pod jinými jmény se balafon vyskytuje i jinde v Africe, jeho konstrukce – dřevěné latě o různých tloušťkách ( čímž se docílí požadovaného ladění) vysušené na mírném ohni, ozvučené vydlabanými tykvemi a zasazené do rámu – se ale až na počet latěk nemění. To se spíš týká uplatnění balafonu: v některých regionech na něj smějí hrát pouze k tomu určení lidé a to ještě výhradně při zvláštních příležitostech: rituální oslavy, pohřby nebo obřady zasvěcení. Slyšet ho můžete jak od jednotlivců tak od početných ansámblů.
Podobně jako kora s ngoni, stal se balafon součástí moderní západoafrické hudby a v 80.letech s afropopem pronikl na světovou scénu. Originální Sosso Bala krále Soumaoro najdete ve městě Niagassola ( leží pětadvacet kilometrů od východní hranice z Mali), kde ho už 8. století hlídá rod Dökala alias grioti Kouyate. Rozeznít ho může pouze patriarcha.
V roce 2001 byl Sosso Bala a jeho nádherný příběh rozhodnutím UNESCO zařazen mezi Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva ( Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity). Také z obavy možné katastrofy: v Niagassola není elektřina a namísto toho, aby Sosso Bala ochránila před kdykoliv možnou zkázou klimatizovaná vitrína, stojí s dalšími artefakty uprostřed hliněné chatrče.
Kimi Djabaté tvrdí, že kdyby se Sosso Bala cokoliv nedejbože stalo, západoafrická griotská kultura by utrpěla strašlivou ránu.
Šíp z bílého kohouta
Nare Fa Maghan ovládal malé království Mandinko na území dnešního Mali počátkem 12. století. Pocházel z dlouhé linie významných mandinských lovců, známých svou statečností a schopností komunikovat s duchy. Dostalo se mu prorocké rady: přijde k vám velmi ošklivá žena a navzdory odporu si ji vezměte za manželku. Porodí vám za to krále budoucí říše Mali. A tak když se za týden v Maghanově domě skutečně objevila šeredná a hrbatá Sogolon Kedju (ve skutečnosti napůl žena napůl bůvol), oženil se s ní. V roce 1217 se jim narodil syn Sunjata, na kterého králova první manželka Sassouma nepokrytě žárlila a protože znala proroctví, všemi prostředky se ho snažila zabít. Brzy se jí ale ulevilo: Sunjata byl mrzák, líné, nenasytné a ošklivé dítě. Ještě v sedmi letech lezl bezmocně po čtyřech a nemluvil; bez kamarádů, všemi opovrhovaný. Trápení krále neznalo mezí. Copak je možné, aby takové stvoření mohlo být někdy mocným vládcem? Přestože pochyboval, proroctví hluboce věřil a před smrtí daroval Sunjatovi griota Diakouma Doua. Sassouma mezitím dělala všechno proto, aby její syn Maghan usedl na trůn a nevynechala jedinou příležitost Sunjatu ponížit. Když Sogolon vařila a nedostávalo se jí listí ze stromu baobabu, požádala Sassoumu. Ta ji odbyla urážkou: ať ti ho přinese syn. Sogolon se s pláčem svěřila Sunjatovi, který ji řekl: „Matko neplačte, já vám pro listí dojdu.“ Nechal si od kováře vykovat nejtěžší možnou železnou hůl a poprvé v životě se postavil. Na důkaz síly se do ní opřel, ohnul ji do tvaru luku a vyrval ze země celý baobab. Když s ním kráčel, grioti ihned složili oslavnou píseň o luku, zpívanou v Mali dodnes. Teď, když se stal konečně mužem, představoval pro už vládnoucího Maghana ještě větší hrozbu a bylo zřejmé, že Sunjatu čeká smrt. Tušila to také Sogola a poradila mu, aby odešel ze země. Ještě předtím ale poslala griota Doua se Sunjatovou nevlastní sestrou Nana Triban za králem Soumaorou pokusit se vyjednat smír. S armádou se totiž chystal zničit mandinskou zemi. Král proti všem pravidlům griota uvěznil a Nanu násilím přinutil si ho vzít.
Sunjata se nad ztrátou oblíbeného griota vztekal, ale matka ho ubezpečila, že ví co dělá. Budoucí král se s malým doprovodem vydal na léta trvající cesty. Učil se bojovat, lovit, znát historii a moudrosti předků.
Za čas na tržišti potkal ženy prodávající listy z baobabu. Bylo mu jasné, že pocházejí z jeho země. Vyprávěly mu, že Soumaora ji dobyl a bratra Maghana vyhnal. Sunjata okamžitě začal shromažďovat bojovníky, odhodlaný Soumaoru zničit. Zemřela mu matka a neměl co ztratit. Jeho armáda rostla ze dne na den. Poblíž malijského města Kita na Souamoru překvapivě zaútočil. Ačkoliv byla Sunjatova armáda co do počtu slabší, přinutila soupeřovo vojsko k ústupu. Podobně v další bitvě. Nikdy ale nezvítězila a Sunjata moc dobře věděl, že díky kouzelné magii Sosso Bala. Netušil ale o jeho další slabině. Požádal proto věštce o pomoc, o přičarování nadpřirozených schopností. Následující den na jejich radu obětoval sto bílých volů, beranů a kohoutů. Ještě než rituál začal, přijeli do tábora Nana s Douem, kterým se podařilo uniknout ze Soumarova zajetí. Nevlastní sestra Sunjatovi prozradila lstí vylákané tajemství Soumaorovy nepřemožitelnosti. Jako když Samson ztratil vlasy a tím i sílu nebo se přišlo na zranitelnost Achilla přes jeho patu, Soumaorovým osudem byl kohout. Sunjata si proto nechal vyrobit šíp s ostruhou z bílého kohouta. Rozhodující bitva se odehrála u města Kirima v roce 1235. Během ní Sunjata vystřelil svůj šíp a ten Soumaora škrábl na zádech, čímž ho navždy zbavil magických schopností a Sosso Bala už mu také nepomohl. Sunjata slavně zvítězil a mohl vstoupit do komory s podivuhodným nástrojem, kde hadi před ním umírali strachy. Svůj vděk Balla Fasseke Kouyatemu projevil nevídaným způsobem: věnoval mu Sosso Bala a povolil, aby si všichni grioti mohli napříště stavět jeho věrné kopie. „Je to sice dar od ďábla, vaše písně ale všechna zlá kouzla přemůžou,“ řekl prý Sunjata griotům.
Pak pozval dvanáct vůdců z okolních království do města Kaba. „Nechte si svá území, ale staňte se součástí nové říše Mali,“ nabídl jim a ti přijali. Sahala od Atlantiku až k břehům Nigeru a brzy se proměnila v jednu z největších, nejmocnějších a nejbohatších říší afrických dějin.
Decentní klid před bouří
Všemi uctívaný Sunjata Keita v Mali vládl až do své smrti v roce 1255. Impérium stojící na moudrosti mandinských griotů a zlatu, které se prodávalo až do Evropy, vydrželo pohromadě přes dvě stole, pak se rozdrobilo na jednotlivé státy.
„V Guinea Bissau nepatří Mandinkové mezi nejpočetnější národy, za to jsou považováni za elitu. Nikdo si nedovolí zpochybnit umění griotů. Moje rodina přišla do země před staletími a tehdejší král, který miloval hudbu, předkům věnoval vesnici Tabato. Žijeme v ní pořád jako na ostrůvku uprostřed strašlivých válek a snažíme se udržet starobylou griotskou tradici,“ vypravuje Kimi Djabaté. Při bližším pohledu pak zjistíme, že to není nic jednoduchého. Až tolik v Guinea Bissau dává každý přednost gumbe music, unikátní směsi takřka všech národnostních tradic, jakési poznávací značce bývalé portugalské kolonie. Všichni světově proslulí zpěváci Guinea Bissau – Manecas Costa, Bidinte, Zé Carlos i krásná Eneida Marta – reprezentují gumbe, zatímco zázemí Djabateho písniček leží v mandinské kultuře. A navíc zpívá často anglicky!
Narodil se v roce 1975, tedy rok na to, co země získala nezávislost, do rodiny griotů – zpěváků a balafonistů.
Od tří let prošel speciální, dodnes pečlivě utajenou školou griotů a do „práce“ se zapojil okamžitě. Nikdo v jeho okolí nepochyboval, že má obrovský hráčský talent.
„Zpočátku jsem to bral jako samozřejmost, že s rodiči vystupuji na všech slavnostech a pohřbech. Byla to má práce, ale já chtěl poslouchat i jinou hudbu, stejně jako mí spolužáci. Namísto toho mě rodiče poslali učit se na koru. Vydržel jsem to, ale v devatenácti se vzbouřil a odešel do Lisabonu. Neusuzujte z toho, že bych přestal být griotem. Zapomněl na Guinea Bissau,“ vysvětlil v jednom rozhovoru Kimi Djabaté.
Jestliže na jeho dosavadní kariéru nahlédneme zblízka, dostane se nám klíče k Djabatého hudbě. A pochopíme, proč ho přirovnávají k Habimu Koitému a Toumani Diabatemu.
Nově zářící hvězda zůstává hluboce zakořeněná v mandinské kultuře. Djabateho skladby z debutového alba Karam (2009) stojí na zvuku balafonu a kory, do nichž vkládá akustickou kytaru. Struny ale rozeznívá způsobem, jakoby by hrál na zmíněné nástroje. Nestrhává na sebe pozornost hlasem jako lev, nedrtí obvyklým africkým funkem, zcela určitě vás tanečně neodstřelí a bezvládného nechytne do sítě. Má dar skladatele upřednostňujícího decentnost, klid před bouří, která může, ale také nemusí nastat. Představuje novodobého griota, jehož cílem není oslovit pouze vlastní komunitu; záměrně rozostřená hudba míří na celý kontinent a je si vědom skutečnosti, že nejjednoduší způsob jak toho dosáhnout, nabízí vstřebání mnoha dalších vlivů. Djabatého čerstvá směs mandinko, gumbo, melodického afropopu a blues si také hodně inspirace vzala z kapverdských balad morna, se kterými přišel do styku v Lisabonu.
Nikdo neví, co přijde zítra. Ani v Africe
Zatímco v Djabatého písních zřetelně vnímáme posun daleko za hranice mandinské hudby, v textech zosobňuje tradičního griota: vypravěče, historika a rádce reflektujícího současnou Afriku. Kontinent zmítaný drakonickými válkami, hladomory, katastrofální ekonomikou a pochybnostmi. Hudba lahodící sluchu a tělu v sobě proto paradoxně skrývá značně nepříjemné, vyostřené otázky pátrající po důvodech závislosti na Západu, důsledcích emigrace, kdy na mořích umírají tisíce utečenců, ale také neschopnosti afrických vlád zajistit lidem vzdělání.
Djabaté podtrhuje pro africkou hudbu typickou dispozici: když Afričan bezhlavě tančí s pusou od ucha k uchu, nutně to neznamená, že se raduje. Spíš si v tu chvíli o životě myslí svoje. A není to rozhodně nic příjemného. Djabaté se opírá do polygamie, vynucených sňatku, ženské obřízky a vyzdvihuje konkrétní lidi, kteří se v Africe nadále přežívajícím záležitostem vzepřeli.
V nádherně klenutém chvalozpěvu Ná posílá pozdrav domů: „Maminko prosím neplačte. Neztrácejte naději. Všechno vložte do božích rukou. Nikdo neví, co přijde zítra.“
Vrátíme-li se na samý začátek, k malému nemluvnému mrzákovi Sunjatu Keitovi, není důvod Djabatému nevěřit.
„Mali je věčné," říká navíc závěrem eposu Balla Fasseke Kouyatemu.„Nikdy ale nedopusťme, aby mizerové pronikli do jeho tajemství. Neobtěžujte duchy v jejich věčném odpočinku. Nikdy nechoďte do měst mrtvých s otázkami na minulost, neboť duchové nikdy neodpouštějí. Nepátrejte po poznání které by nemělo být poznáno."
(2009)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
