Harald Haugaard & Helene Blum - Bez překvapení nestojí hudba za nic
25.07.2009 | Houslista na kterého Dánsko čekalo, přírodní zjevení, technicky neobyčejně vybavený hráč, podle mnohých jeden z nejlepších na světě, schopný plynule přejít z raketové rychlosti, až samotný Paganini rotuje v hrobě, do jímavé melodie. Pro anglický magazín fRoots představuje Stephane Grapelliho dánského folku a přestože na evropské hudební scéně působí už řadu let a s nejrůznějšími muzikanty natočil bezmála padesátku alb, toho svého, se vším všudy sólového, se Haugaard dočkal až v roce 2009. Vydal si ho na vlastní značce Pile Records a souběžně s ním nabídl desku své krásné ženy, vynikající zpěvačky Helene Blum.
Svého času bylo Dánsko severskou velmocí vládnoucí na území dnešního Norska, Švédska, Německa, Anglie a Estonska. K břehům Ameriky, dávno před Kolumbem, odsud vyplouvaly lodě Vikingů a říše se řadila k významným obchodním a kulturním křižovatkám své doby. Díky válkám se postupně smrskla na dnešní dánské království zahrnující Faerské ostrovy a Grónsko, pozbývající původního vlivu na evropské kulturní dění, kterému se naopak zvolna podřídila. Skutečnost, že Dánsko je malá, velmi zalidněná země, kde nějaká kulturní izolace nepřipadá v úvahu, se pochopitelně odrazila v hudbě, počínaje středověkem, silně zasažené sousedními zeměmi, vždyť i dánský skladatelský velikán Carl Nielsen tvořil pod vlivem Bacha, Bramhse nebo Wagnera. Ačkoliv v dánské tradiční hudbě hrají prim housle, specifický hráčský styl byste v ní, podobně jako na Faerských ostrovech, hledali marně. S jeho absencí si Haugaard hlavu neláme, vnímá to naopak jako přednost: “Od 17. století byli dánští muzikanti pod vlivem Anglie, Irska a Skotska. A to tak silným, že přetrval dodnes. Výrazné temnější švédské tóny spolehlivě vyvažuje vzdušná irská melodičnost a rytmus skotských tanců, i když dánský polskas si svou ojedinělost dokázal udržet. Osobně směsný rodokmen dánské tradiční hudby považuji za ohromnou záležitost.“
Čím ovšem Dánsko od středověku nadevše proslulo, byly tradiční lidové balady. Leč bez vady na kráse se to neobešlo: přestože se od 14. století vedle recitace také hodně zpívali, a od renesance čím dál víc – dokonce se při nich tančilo – většina tehdejších sbírek, i těch z 19. století, melodie postrádá. „Je ironií osudu, že Dánsko má v Evropě snad nejrozsáhlejší a nejstarší sbírky balad, ovšem nikdo je nebere jako písně, nýbrž jako literaturu. Dodnes se na školách učí žáci recitovat a ne zpívat,“ řekl mě Haugaard.
Přestože toho Dánové a Češi moc o sobě nevědí, v minulosti to bylo možná jinak, což možná vyplynulo z historie, kdy Tycho Brahe byl pochován v Čechách a královna Dagmar v Dánsku. Co na to Harald? „Ty příběhy znám, ale s polkou nemají nic společného. Původně přišla z oblasti kolem Čech a rozvíjela se v mnoha částech střední a severní Evropy. V Dánsku byla velmi populární od roku 1830 a v tradičním dánském tanečním repertoáru se stala běžnou melodií společně s waltzem. Tanec jsme u nás co pamatuji otevírali dvěma polkami. Myslím si, že dánská lidová hudba má v sobě lehkost a radost s dotykem přírodní čistoty a severského smutku. Dánsko leží téměř uprostřed severní Evropy a z velké části ho obklopuje moře, což znamená, že v průběhu let ji zasáhlo mnoho vlivů z jiných kultur. Považuji to za šťastný dar, protože při udržování tradice je nutné přijímat nové podněty. Pokud se podíváte do historie, tak zjistíte že v letech 1770 až 1830 bylo Dánsko pod velkým vlivem Anglie, Skotska a Irska a později střední Evropy, tedy i Čech. Dnes už je to jinak.“
Profesor proti traktorům
Konkurenceschopnost folkařů a tradičních muzikantů se v 70. letech minulého století, kdy publikum atakovala mohutná angloamerická folková vlna, následovaná po čase keltskou, ocitla na nule ve většině malých evropských zemí. Dánsko svá velkoměsta tehdy teprve budovala, takže lidová hudba se ukrývala na vesnicích a ostrovech, stranou veškerého zájmu. Odsud ji postupně vyvádělo trio Lang Linken, Palačtí dánské tradiční hudby. Houslista, niněrista a zpěvák Poul Lendal, dudák Keld Nørgaard s akordeonistou Carlem Erikem Lundgaardem na ní vyrostli a do hraní se pustili zcela přirozeně, jako před nimi jejich otcové. „Něco jsme změnili, ale že bychom byli součástí nějaké obrozenecké vlny, na to nás museli upozornit, vždyť my pouze zastoupili staré muzikanty, bez kterých se na vesnicích o sobotách a svátcích tančit nedalo,“ vzpomíná Lendal. Také na to, když jim dánský folkový pionýr Evald Thompsen nastínil tehdejší status quo: „První světová válka znamenala pro dánskou lidovou hudbu první varovný výstřel, druhá už neměla daleko k smrtící ráně. Konec nastal od 60. let, kdy počet traktorů převážil nad koňskými potahy.“
Lang Linken ji existovali, doprovodili do městských klubů, ba i za hranice a přestože to s nimi během uplynulých čtyřiceti let co se týká zájmu posluchačů šlo občas od desíti k pěti, existují dodnes.
Nástup world music zasáhl také Dánsko. A bez odezvy tu nezůstaly úspěchy finské skupiny Värttinä, vydávající alba zmodernizované finské a karelské tradiční hudby, výsledek studia na helsinské Sybeliově akademii. “Oddělení lidové hudby založil na Sibeliově akademii Heikki Laitinen, a ten měl krédo: Ovládnout tradiční styly hraní a zpěvu a pak prolomit všechny vžité bariéry a vytvořit lidovou hudbu budoucnosti. Kdybychom tedy nechodili do školy a neučili se ty staré příběhy a melodie, ve Finsku by se dnes asi hrál stejný mezinárodní pop jako jinde v Evropě,” řekl Petru Dorůžkovi člen Värttinä Janne Lappalainen.
Osmnáctiletý Harald Haugaard sice po nástupu do Akademie Carla Nielsena v Odese nosil mazákům stojánky s notami, jinak je ale strčil spolehlivě do kapsy. Málokdo z nich toho měl tolik za sebou jako on. „Děda Johannes Kristensen se vedle řezbářství živil hudbou. Měl vlastní tančírnu a já v ní od šesti let každý pátek večer hrál na housle. Také jsem s ním jezdil po celém Jutlandu. Matka učila lidový tanec a nepřála si nic jiného, než aby ze mě byl tanečník. Do kursů ale chodili skoro samé holky, no a přinuťte devítiletého kluka, aby tancoval s holkama! Tak jsem je raději doprovázel. Čtyřikrát za týden. Dokázal jsem zahrát cokoliv z dánských lidovek a dodnes z tohoto období čerpám.“
Na akademii nejprve studoval klasiku, pak se odhodlal dojít za děkanem a požádat o přeložení k Petru Uhrbrandovi, legendárnímu houslistovi z Faerských ostrovů, s tím, že by se raději věnoval tradičnímu pojetí. Vedení školy prozíravě usoudilo, “když to jde ve Finsku, tak proč ne u nás“. A tak Haugaard coby první student akademie v její historii promoval jako „lidový hudebník“, ale na klasické základy nedal nikdy dopustit. „Studoval jsem na akademii klasickou muziku první dva roky, ovšem ve skutečnosti jsem ji moc nehrál a po dvou letech, kdy jsem přestoupil k Peterovi Uhrbrandovi už skoro vůbec ne. Dodnes je ale pro mne Bach nebo Nielsen výraznou inspirací. A mládí jsem obdivoval jsem Smetanu s Dvořákem, protože si myslím, že nikdo nenapsal lepší skladby pro smyčcový orchestr než Antonín Dvořák.“
V roce 1998, kdy na základě zkušeností s jeho studiem akademie spustila Folk Music Programme, pak usedl Haugaard do křesla vedoucího katedry lidové hudby. „Můžete se jí naučit mnoha způsoby. Například zajít ke starému houslistovi, léta s ním sedět v kuchyni, poslouchat co říká a hraje, nechat si od něho zpívat zapomenuté písničky a vstřebávat patinu minulosti. A nebo navštěvovat naší školu. Začátky byly ovšem těžké. Ministerské úředníky a spoustu lidí z klasické scény děsila představa, že akademickou půdu znesvětí vesnický primitivismus. Někteří tradicionalisté si zase mysleli, že lidová hudba v takovém prostředí přijde o svou jedinečnost, jakoby netušili, že zkušenosti z Finska prokázaly pravý opak. Má-li přežít, musí se pro to něco udělat a já rozhodně neměl v úmyslu čekat na dobu, až našim dětem budeme vypravovat, že před dávnými časy vedle popmusic něco takového vůbec existovalo. Především se jednalo o to, aby se na akademii lidová hudba vůbec vyučovala. Pro mě bylo naprosto přirozené ji hrát, ale mladí lidé o ní tehdy nejevili zájem. Dnes už je to jinak a tak jsem rád, že jsem se mohl stát součástí procesu zavedení lidové hudby do výuky a sehrát v tom snad velkou roli.“
Frankesteinové trhající publikum zaživa
Dánové donedávna ještě pochybovali, jestli z tak mrňavé země, co po národě bojových Vikingů zbyla, může vzejít ještě něco velkého, vztaženo na hudbu, pro okolí zajímavého, obzvlášť na globální scéně world music. Harald k tomu poznamenal: “Globalizace je dar nám všem. Vidím to jako partu karbaníků okolo stolu, navzájem si vyměňující karty, ke kterému ovšem nejde jen tak přisednout, pokud nemáte v ruce ty své. A dánské rozhodně nejsou k zahození“.
Má to navíc hezky vymyšlené: do sborovny posadí staré harcovníky a uteče ven za trojicí Sorten Muld (Černá zem); rozdíl je v tom, že pro ně je hlavní nástroj počítač. Programátoři Henrik Esben Munch a Martin Dessing Ottosen transformují zkrvavené balady v dánštině zpívané temným hlasem zpěvačky Ully Bendixen do techna, hip hopu a ambientu. Východisko nacházejí jak u Massive Attack tak u švédské skupiny Garmarna, což znamená, že vedle elektroniky hrají u Sorten Muld výraznou roli akustické nástroje – například Haugaardovy housle, ale i niněra nebo akordeon. Černá zem se sice chvěje a mysticky jemnocitnou náladu občas prorve srdcervoucí křik vražděné nevěrnice, strach tu má ovšem vláčnější dimenze, kdežto u pětice Haugaardových spolužáků Serras už přestává být sranda. Když už je k někomu připodobnit, nabízejí se ranní King Crimson. Zkreslená kytara, kdy nevíte jestli ji drží v rukách Robert Fripp nebo Edge od U2, útočná, tvrdá rocková rytmika a dva údajní Frankensteinové – Haugaard a saxofonista Hans Mydtskov - implantující do neposkvrněné vesnické hudby ďáblovo sémě obnášející vedle metalu také jazzové vyhrávky. Ve studiu se k nim pak přidává producent Morten Eriksen s tanečními beaty a samply. Za zmínku stojí, že převážná část skladeb pochází na Haugaardovo doporučení od legendárních dánských houslistů z 18. století Rasmuse Storma a Jense Christiana Svaboniuse. „Je to pro mne ohromná výzva hrát rozdílné styly. I když mne to doslova spaluje. Představte si, že máte koncert s Helene v malém vesnickém kostele a následující den se Serras na festivale v Roskilde. Beru to tak, jako bych vyprávěl příběh, přestože s rozdílnými nástroji a vždycky mne jde o to, abych se nějak spojil s publikem.“
Přesto že je pro Haugaarda létání z kapely do kapely naprosto normální – ostatně značná část dánských muzikantů je podobně vytížená – v té úplně nejmenší vydržel donedávna přes deset let. S kytaristou a zpěvákem Morten Alfredem Høirupem představují pro Dánsko, s přihlédnutím k zahraničním úspěchům národní poklad, největší hudební vývozní artikl posledních čtyřiceti let.
Nerozlučné duo s „divoce krásným zvukem a neskutečnou technikou trhající posluchače zaživa“ prožívá svou hudbu, do níž s vášní a představivostí Høirup vkládá originální techniku otevřeného ladění. Høirup k Haraldovi přešel od jiného houslového nevšedníka – Američana Ruthie Donfelda, s nímž vedl kapelu The American Café Orchestra – nicméně teprve s Haugaardem splynuli v jedno tělo, jednu duši. „Odehráli jsme spolu osm set padesát koncertů po celém světe a určitě se známe jak po muzikantské, tak po lidské stránce. Rozhodně ovšem nejsme jedna duše. Máme velmi rozdílné přístupy k hudbě a to je také to, proč má naše duo takový úspěch. A překvapení? Bez něho nestojí hudba za nic.“
Andělé mířící vzhůru
Haraldovo hráčské umění j nezpochybnitelné, když se ho na to ale zeptáte, uvedete ho do rozpaků a začne mluvit o své ženě, u níž funguje jako citlivý doprovazeč a producent. ”Znal jsem Helene od pěti let. Vyrůstali jsme v městech vzdálených pouhých dvanáct kilometrů. Ona pak nastoupila k matce do tanečních kursů, kde mě požádala, abych ji učil na housle. Nakonec jsem ji přesvědčil ke studiím na akademii.” Odmalička sice Helen hraje na housle, cello a klavír, zpěv lidových písniček a hluboký zájem o severskou tradici ji ale přivedl do chrámů, které při bohoslužbách a svatbách naplňuje svým vyjímečným hlasem, až andělé stoupají vzhůru. Sama s houslemi pod bradou nebo s varhaníkem Poulem Skjoelstrupem, specialistou na církevní hudbu. Helene je blízká severská a irská melodika, vlastní hudbu jí však nezatěžuje do té míry, aby vás jako jiní uspala rozplizlou new age nebo běžným folkařením. Se zpěvačkou Karen Mose natočili vynikající album Solen a ona sama potom En SØd Og Liflig Klang, označené v Dánsku za nejlepší folkovou nahrávku roku 2006. Což mohla, ale i nemusela být zásluha Haralda Haugaarda. Každopádně vztah těhle dvou mladých osobností je cítit také z Heleniny křehké novinky En Gang Og Altid. „Instrumentální hudba se v Dánsku jakž takž držela, zato zpěv nevytáhl paty z domovů a kostelů. Jinak si lidé přes dvacet let nezpívali. Teď už ano, a každý by to chtěl umět jako Helene. Nemohu mluvit za jiné, nicméně pro mne představuje tu nejlepší zpěvačku na světě a nejkrásnější hudbu, co jsem kdy slyšel. Známe se spoustu let, vyrůstali jsme spolu, učil jsem ji na akademii a odehrál s ní spoustu koncertů.“
Opožděný svatební dar
Haraldovo album Burning Fields je až na úvodní Helene zpívanou skladbu Morgen výhradně instrumentální a skoro celé si ho složil sám. Do studia přizval početnou sestavu dánských, finských a švédských muzikantů aniž by je nechal hrát pouze „druhé housle“. Znovu projevil ohromný cit pro barvy, to když s houslemi sloučil cello, akustické kytary, kontrabas a lahodné tóny trumpety. Nádech středověkého klasicismu se prolíná s ohlasovou tradicí, nehlasité, jemné muzicírování ani náhodou neruší vytahovačnou ekvilibristikou, hudbu nechává plynout sice zvolna a vy postupně zklidněné atmosféře překypující houslovými finesami podlehnete. Chyba! Haugaard miluje překvapení: od jedenácté skladby Allegro až do konce alba vás čeká hodně drsný folkrockový nářez s elektrickou kytarou a bicími; připomenutí, co všechno si tak rád užívá v řadách Sorten Muld a Serras
V roli producenta manželčiny desky En Gang Og Altid si podobný šok odpustil, už s ohledem na skutečnost, že si Helene Blum sice s folkrockem odjakživa tyká, ale takovým tím decentně něžným způsobem, jaký slýcháme od jejích anglických kolegyň. Raději než do vibrujícího bigbítu se pokládá do tradičních i vlastních příběhů zvonících akustickými kytarami, mandolínami, dobrem a melodeonem vynikajícího, všemi vyhledávaného Angličana Andy Cuttinga. A nezapomínejme na Haraldovy housle, ty se po všech skladbách vinou jako břečťan
Helene s Haraldem se vzali předloni, svatební dar ve formě zdařilých alb si sami sobě dali až letos. A závidět jim ho může úplně každý.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčí
Harald Haugaard: WWW - MySpace
