Lakou Mizik - Haiti, New Orleans a hudba vynořená z ulic
08.11.2020 | Ve výročních anketách uplynulého roku hodně zaujalo rozpustile taneční album HaitiaNola s ambici propojit neworleánský Mardi Gras s haitským Kanevalem, což je sice také hýřivý karneval, nicméně s daleko podvratnějším podtextem. Haitská skupina Lakou Mizik navíc sbírá body za exkluzivní hosty a nemělo by překvapit, když mezi nimi najdeme Régine Chassagne z kanadských Arcade Fire nebo americkou písničkářku Leylu McCalla - vždyť jejich rodiče pocházejí z Haiti, ostrova propojeného s dějinami a kulturou New Orleans přes dvě stě let.
Haiti s New Orleans ztmelily také dvě nedávné přírodní katastrofy: hurikán Katrina, devastující americký přístav v roce 2005, a apokalyptické zemětřesení se statisíci oběťmi, které v roce 2010 takřka srovnalo se zemí haitskou metropoli Port-au-Prince. Obdivuhodná vůle obyvatel obou měst vrátit život k normálu měla podobné vyústění: symbolem odolnosti se pro ně stalo odmítnutí navrhovaného zrušení místních karnevalů.
Zatímco
americký muzikolog Ned Subletted tvrdí, že „tanec nemusí nutně znamenat, že
jste šťastní, ale vyjadřuje touhu po životě ve chvíli, kdy se vás někdo snaží
zabít", haitský kytarista a zpěvák
Steeve Valcourt než by pořád myslel na důsledky neštěstí, raději hned po
zemětřesení sestavil skupinu Lakou Mizik a začal hrát bujně taneční hudbu, při
níž mohli být lidé alespoň na chvíli šťastní. 
Poselství debutového alba Wa Di Yo v roce 2016 zahrnovalo optimismus i varování: „Řekněte jim, že jsme pořád tady.“ I přes obrovskou a nezištnou pomoc proudící na Haiti z celého světa, se totiž zaostalá země s následky katastrofy potýkala o to hůř, že ji stáli v cestě zkorumpovaní a neschopní politici. Ti hlavně o žádný karneval nestáli: největší kulturní akce na Haiti totiž žije duchem svobody a je dovoleno zpívat bezpardonové, nekompromisně analyzující písně, tepající hlavně do politiků. Bývalý haitský president Michel Martelly, shodou okolností sám aktivní hudebník, dokonce uznal, že některé karnevalové písně „mají moc svrhnout vládu".
Jiné velké světové karnevaly protestními ambicemi moc nedisponují, účastníkům zato shovívavě umožňují se před postní dobou společensky nepřijatelně vyřádit. Karneval je okázale odvázaný křesťanský svátek a kouzelně vyznívá jedna z tezí o původu: katolická církev prý tak dlouho nabádala ke střídmému životu a odpírání hedonismu, až si lid období před půstem - začíná 6. ledna a končí Popeleční středou - navzdory doporučení uchopil po svém: rozhodl se bez vydechnutí upít, utančit a usexovat do padnutí. Dát masu sbohem jak se patří. Slovo karneval totiž pochází z italského názvu „carne vale", rozloučení s masem.
Pravděpodobný původ karnevalů - u nás masopustů - se odvozuje od bakchanálií řeckého boha Dionýsa a starořímských slavností Saturnálií, nevázaných oslav, které nedokázali ignorovat ani zbožní křesťané. Oproti benátskému karnevalu nebo Rio de Janeiru si Mardi Grass drží jisté unikum: známe přesné datum nultého ročníku. No ročníku, řekněme spíš takové skromné oslavy po strastiplné cestě, kdy výprava francouzského průzkumníka Pierra Le Moyna d'Ibervilla vystoupila 3. března 1699 na břeh Mississippi kousek od dnešního New Orleans, navlékla se do kožešin a vypila všechny zásoby alkoholu. S vědomím, že ve Francii zrovna slaví Tlusté úterý (Mardi Gras), nazval d'Ibervill místo přistání Point du Mardi Gras. Za zakladatelem prvního stálého francouzského osídlení v Louisianě a jeho bratrem Jean-Baptiste Le Moyne de Bienvillem jde i název budoucího státu Louisiana (podle francouzského krále Ludvíka XIV.) a New Orleans (Filip II. Orleánský).
Kurevsky jiné město
Historii a charakter New Orleans - přezdívaného Crescent City (Půlměsíční město, podle ohybu řeky Mississippi), Big Easy nebo s internetovou generací milující zkratky, NOLA - zásadně určuje hudba, důvod proč se údajně nepodobá žádné jiné metropoli Ameriky. Ze Subelettedovy knihy The World That Made New Orleans: From Spanish Silver to Congo Square pochopíme, že už od založení v roce 1718 představovalo značně odlišný tavicí kulturní kotlík a bylo spíš evropsko-karibským městem, do kterého Američané z budoucích Spojených států vstoupili jako poslední. Do doby než Louisianu od Napolena v roce 1803 odkoupil americký president Thomas Jefferson, město spravovali Francouzi a Španělé a tím pádem významně určili jeho kulturní ráz, pasující ho na Mekku afroamerické hudby. Nikde v Americe totiž tehdy nemohli černí otroci - převážně ze Senegambie a Konga - svobodně tančit a bubnovat jako neworleánští v neděli na Congo Square, vykoupit se z otroctví a dokonce otroky vlastnit. Odlišné otrokářské praktiky Louisiany, zaručující podle Subelleta Afričanům jístou míru budoucnosti a hlavně identity, vedly k tomu, že se rasově smíšené New Orleans mohlo vydat „alternativní cestou rozvoje afro-americké kultury", do které zásadně vstoupila mohutná haitská uprchlická vlna po roce 1804, kdy na Haiti po povstání otroků vznikl první svobodný státu černochů mimo Afriku. Populace New Orleans se pak takřka zdvojnásobila ještě s uprchlíky z Kuby, čímž se demografie a kulturní obraz přístavního města znovu výrazně zpestřila.
Je sice určitě správné uvažovat o New Orleans jako o městu jazzu, koneckonců žánr osud vyrašil, nicméně extrémně zjednodušující zaměřit se pouze na dixielandové dechovky. Ellis, patriarcha rodu Marsalisů kdysi řekl: „Jinde přichází hudba zhůry, v New Orleans se vynoří z ulic." Takže abychom porozumněli zvuku města, nesmíme zapomenout na blues, ragtime, gospel, R&B, cajun, zydeco, voodoo, klezmer a pokud se vrátíme k Mardi Gras, od 18. století v něm má nezastupitelnou roli hudba indiánských národů, z níž docela nedávno vzešel původní neworleánský styl hip hopu tzv. bounce.
A ještě jedna zajímavost, kterou zdůrazňoval i voodoo čaroděj Dr. John: bez neworleánského funky by prý James Brown nikdy nedosáhl do takových výšin. Pro město naprosto symbolické pochodové dechové kapely, třeba o pohřbech, doprovází procesí zahrnující zpěváky, tanečníky a bubeníky, tvořící dohromady tzv. second line. Ta postupně vyústila v unikátní, pro New Orleans typickou hudební tradici; co se groove týká, místními považovanou za funk. Second line už dávno žije vlastním životem a pochod po smrti Davida Bowieho ve Francouzské čtvrti zorganizovali třeba členové Arcade Fair a jejich leader Win Butler kráčel na čele kapely Preservation Hall Jazz. Předtím ještě požádal fanoušky, aby se oblékli do kostýmů na způsob Bowieho písňových hrdinů a sám vklouzl do růžového saka nalíčený jako Aladin Sane.
„Kdykoliv přijedu do New Orleans, cítím Haiti. V hudbě, jídle, barvách a duchu města," tvrdí Régine Chassagne a manžel Butler se přidává: „Tohle je kurevsky jiné město a jediný na planetě, se kterým sdílí tu mystickou energii, je Haiti a já si nemyslím, že jde o náhodu." Přestěhovali se sem před pěti lety a založili vlastní Krewe du Kanaval. Na vysvětlenou: Mardi Gras od prvního ročníku - 24. února 1857 - organizují společnosti, tzv. krewe. Protože zpočátku čistě pánské, bělošské a přísně tajné, ženy, černoši, indiáni nebo dokonce prostitutky ( Baby Dolls), postupem času zakládali vlastní krewe a dnes se jich nedopočítáte; ty úplně první a tradiční přitom koexistují s bizarnostmi typu Intergalactic Krewe of Chewbacchus oslavující sci-fi. Jistý druh segregace, dodržovaný nejstaršími krewe, padl v roce 1992, kdy městská rada zakázala jakoukoliv diskriminaci na základě rasy, náboženství a sexuální orientace.
Dokud neztratíme hlavy, budeme na nich nosit klobouk naděje.
Osmičlenou
smíšenou skupinu Lakou Mizik pozvali na festival festival New Orleans Jazz
& Heritage v roce 2017 a ta návštěvu považovala za druh pouti do mýtického
města. Za rok, s dalším příjezdem, přišla nabídka ke spolupráci od Grammy
oceněného producenta Erica Heigleho, autora několika alb Arcade Fire. A zatímco
předchozí produkční tým – vedený Zachem Nilesem, spojeným s také obrovským
úspěchem skupiny Sierra Leone´s Refugee All Stars - pomáhal v podstatě
skupinu amatérů vedenou kytaristou Steeve Valcourtem tvarovat, Heigle přivítal
v neworleánském studiu Arcade Fire už mezinárodně ostřílenou kapelu. Co si za kreolsky zpívajícími Lakou Mizik,
vedle sopečné energie máme představit? Prakticky všechno čím se Haiti na
světové scéně proslavilo: rytmická magie voodoo, milované potulné trubadúry twoubadou
nebo styly compas a především mizik rasin (roots music) - směs voodoo se
západním rockem, reggae, Latinou a blues; pro Haiťany hudbu nové revoluce, spolu
s nesmírně populární karnevalovou rara music nejpolitičtější a nejodvážnější
hudební vyjádření moderní haitské hudby. 
Na ostrově se říká, že když zazní buben, všichni hned tančí. Takový, skoro až direktivní povel vydává i album a s nasazením dalších prominentních hostů ( Trombone Shorty, Cyrill Neville, Tank from Tank & the Bangas, The Soul Rebels, King James…) přechází do vysvětlivky názvu: Haiti & NOLA. Přesto se neubráníte potutelného pocitu, že výstižněji - čert vem délku - by znělo: Když svatí v New Orlens pochodují a rytmickou čáru přes rozpočet jim udělají haitští voodoo duchové. Neplatí to ale absolutně: v mnoha původně haitských skladbách duchové rezignují pod nátlakem neworleánského cajunu, zydeco nebo funky.
Z neodolatelně tanečního alba vypíchněme dvě skladby. Iko Iko, všeobecně známé klasice Mardi Grass se dostalo aktualizované verze Iko Kreyòl: zatímco Lakou Mizik s Régine Chassagne a Preservation Hall Jazz Band rozjíždějí živelný karnevalový mejdan, Win Butler aka DJ Windows 98 jim kontruje vpádem elektro dubu, čímž vybudí indiánské rapery 79rs Gang, metající do zvuků pouličních sirén prohlášení: „Duchové Konga, dnes jsme rodina. Sestry a bratři. A jsme připravení vzdorovat všemu, co stojí proti nám.“
Do tématicky podobné kategorie patří melancholická skladba Rasanbleman (Come Together): Valcourtův duet s Leilou McCalla oslavující nepsanou haitskou tradici sousedské výpomoci a podpory v tragických chvílích. Za důvodem jedné z mála albových tanečních přestávek nestojí odpočinek, nýbrž potřeba zdůraznit, že ve chvílích, kdy se na to, abychom sami čelili problémům, necítíme, existuje místo, kam se obrátit pro radu. Přebývají v něm prý duchové našich předků, ochránci kolektivní moudrosti a našeptávači deklamace zpívané Leylou McCalla doprovázející se „nebesky naladěným“ cellem: „Jsme Haiťané a náš čas přijde. Dokud neztratíme hlavy, budeme na nich nosit klobouk naděje.“
Ještě hůř než přemýšlet o albu jako další ukázce padnutí do náruče z kalkulu alias zviditelnění neznámé kapely skrze účast slavných hostů, je předsudek, že by si s tak dobrou hudbou bez pomoci amerických kamarádů Haiťané neporadili sami. Samosebou že ano, a levou zadní. Zbavili by se ale příležitosti sdílet s nimi radost nad společnými kořeny. A o tom je album především.
Foto archiv: (http://lakoumizik.com/)
(pro UNI)
Jiří Moravčík
