BraAgas - Písně o lásce, malé myšce a zlých Maurech
19.06.2009 | Dámský kvartet BraAgas vydal na sklonku uplynulého roku album s evropskými parametry. Aspiranta na výroční ceny. Domácí pojetí středověké tradiční hudby se tak do budoucna bude dělit na dvě období: před a po Tapas.
BraAgas tvoří čtyři vynikající zpěvačky a hráčky na nejrůznější akustické nástroje: Kateřina Göttlichová, Alžběta Josefy, Karla Braunová a Michala Hrbková. Na otázky odpovídala Kateřina.
Je těžké uvěřit, že se u nás dá natočit tak zvukově dravé takřka album. S akustickými nástroji se ve studiu většina kapel spíš trápí. Vy jste to ale slyšitelně navíc zvládly doslova levou zadní a s neuvěřitelnou lehkostí. Nebo vám natáčení dalo zabrat?
„Díky – chvála patří hlavně zvukařům – ať už z Indies studia v Brně, nebo z pražského 3bees. Musím ovšem říct, že deska nám skutečně dala zabrat. Ani ne tak při samotném nahrávání, to šlo dobře, ale hlavně při postprodukci. Přizvaly jsme dva producenty. Petr Koláček byl takový producent v povzdálí, který poslouchal a říkal připomínky kudy ano a kudy ne. Manžel David Göttlich se do toho ponořil naplno. Vyhazoval, doplňoval, přestříhával. Po něm jsem zase já jeho zásahy redukovala a nakonec to dopadlo dobře. Mít za producenta manžela je odvážný krok, ale my se vždycky dohodneme. Vyšla deska a náš osobní život nijak neutrpěl.“
Práce s hosty je fajn a baví nás. To jsou tvoje slova k albu No.1. Tentokrát jich přibilo. Netlačili vás chlapi do nějakých nepřístojných kompromisních koutů? Neradili až přespříliš?
„Naopak – baví nás čím dál víc! Kluci nás nikam netlačili, to spíš my je. Moc prostoru tentokrát nedostali. Nejvíc práce udělal opět Karel Zich s kontrabasem. Snažíme se ho občas přizvat na koncerty, ale je hodně vytížený. Je možné vypozorovat, že se držíme stále stejných věrných hostů a hodláme v tom na dalších deskách pokračovat, protože jsou všichni moc dobří.“
Snad poprvé jste převahu akustických nástrojů podpořily také elektronikou. V míře spíš dokreslující, ale přece jenom. A především citlivě. Otevírá se tím pro BraAgas nová kapitola?
„Elektronika byla právě jedním ze zásadních Davidových producentských zásahů. Povedlo se nám po dlouhých diskuzích najít společnou cestu způsobem, aby elektronika naši hudbu nenarušovala, naopak aby doplnila to, co někdy chybí. Myslím, že se to povedlo. Na křtu desky jsme používaly elektronické efekty přes klávesy i na podiu a já bych tuhle rozšířenou verzi BraAgas ráda předvedla divákům častěji, protože je to opravdu oživení.“
To je zajímavá předpověď. Projektů, kdy elektronika spíš doplňuje a neválcuje přibývá. Mají smysl, jde u nich o interakci. Jaký na ně máš názor?
„Myslím, že elektronika začíná mít trochu jiný význam, než dřív – někdy posluchač ani nepozná, co jsou živé nástroje a co samply. U mě to je tak, že když poslouchám muziku, moc neanalyzuji. Buď se mi líbí, nebo nelíbí. Stejně pořád upřednostňuji živé muzikanty a akustické nástroje, nicméně ve volném čase hodně poslouchám muziku plnou elektroniky (např. N.O.H.A., Gotan project atp.).“
Výběr skladeb snad nemá chybu. Je doslova hitově vyvážený. Existoval nějaký klíč? Například poměr sefardštiny, Severu a cikánštiny?
„Nad výběrem skladeb jsem přemýšlela hodně dlouho, ale je to vlastně pořád stejné – už od dob mé bývalé kapely Psalteria. Oblíbený trojúhelník – Skandinávie, Ibérie, Balkán. Nad poměrem věcí jsem se nijak nezamýšlela, to je dílem náhody a na pořadí se podílela celá kapela.“
Když se budeme věnovat textům, jejichž překlady bohužel chybí, nabouráš obecnou představu o jejich sakrální, středověké a katolické „vážnosti“? Jde v nich také někdy o problémy docela obyčejných smrtelníků? O sex a politiku? Lze v nich slyšet nějaký nadčasový podtext mířící k dnešku?
„No, většina z nich pojednává o lásce, potažmo i o sexu. Politicky zaměřené písně snad žádné nemáme. Některé skladby mají opravdu kuriózní příběhy – překlady sice v bookletu nenajdete, protože na pořádných překladech do angličtiny a češtiny teprve pracujeme a v budoucnu budou uveřejněny na našem webu. Herr Holger je velmi stará, téměř hororová švédská balada o krutém a chamtivém Holgerovi, při níž trochu běhá mráz po zádech. Naopak Suricillo bylo trochu obtížné vůbec přeložit, jedná se totiž o neapolskou píseň. Nakonec jsem překlad získala – a překvapil mě. Ta romantická píseň je o malé myšce, která chce kousnout tetičku Annu do její malé nohy! Zajímavostí jsou také sefardské písně Al pasar por Casablanca a Una tarde de verano – úmyslně jsem je postavila za sebe – vyprávějí totiž identický příběh o dívce unesené Maury a zachráněné křesťanským rytířem. V Una tarde de verano se také objeví jedinkrát kromě našich zpěvů také mužský hlas – patří Janu Klímovi (Gothart aj.).“
A hrají pro vás při rozhodování použít tu či onu skladbu texty nějakou roli?
„Texty našich písní mám moc ráda a baví mě v nich hledat skryté významy, ale při výběru zůstává rozhodující melodie.“
Hodně skladeb před vámi natočili jiní. Hajde Jano dokonce tak rozdílné ženské jako jsou Natacha Atlas a americká zpěvačka Talitha MacKenzie známá svým zájem o Kelty. Jak často vycházíte ze známých verzí a jak hodně toužíte se s těmi písničkami popasovat po svém? Existují některé, které jste převzali do noty? To protože zněly dokonale?
„Hajde Jano je hitovka. V podání Natachy Atlas jsem ji slyšela až po dokončení naší verze, ale znám ji asi v pěti dalších úpravách. Je to krásná písnička. Z té jsme takový strach neměly. Nejvíc jsem se obávala písně Tuli, známé v podání kapely Hedningarna (Skamgreppet). Je to moje oblíbená píseň a my jsme ji dost předělaly, nakonec jsem s ní ale hodně spokojená. Povedlo se nám ji udělat jinak. Naopak u písně Csiki, Csiki jsme nic extra nevymýšlely. Všichni ji znají z filmu Tonyho Gatlifa „Transylvania“ a autorsky se na ní režiesér podílel spolu s maďarskou zpěvačkou Beatou Palyou. Dokonce nám osobně mailem dovolil píseň zpracovat a použít. Je to pro mě jako pro zpěvačku vysoká laťka, protože Beata je opravdu úžasná, navíc maďarština není jazyk, který bych ovládala ani vzdáleně. Píseň je to ale krásná a zatím na ni máme docela dobré ohlasy.“
Přestože se nedá mluvit o nějaké vlně, zájem o středověkou hudbu v Evropě má vzestupnou tendenci. Alba dejme tomu španělské zpěvačky Mary Aranda ale znějí spíš jako středověký akustický bigbít. Lze to brát tak, že se postupně přichází na rytmický potenciál těch písniček? Že časy uspávačů hadů skončily?
„Myslím si, že ty staré písně jsou prostě tak nádherné, že vždycky se najde někdo, kdo se jimi bude zabývat. Konkrétně sefardské, to je nevyčerpatelný materiál. Mara Aranda a její projekty považuji za jedinečné, přesně takovému uchopení bych se jednou ráda přiblížila. Ale samozřejmě po svém. Uspávači hadů tu ale budou vždycky a navíc je tu teď ta vlna gotiků nebo jak si všichni říkají, kde se středověké melodie lámou do nekonečně stejných aranžmá pro obrovské dudy a ještě větší bubny. Je to show, to ano, ale mě osobně to moc nebaví. Ovšem žádný had by u takové hudby rozhodně neusnul.“
Na festivale v Rudolstadtu jsem viděl něco podobného: litevskou skupinu „velkých bubnů a dud“ Auli. Měl jsem z ní vyloženě strach. Za neuvěřitelné návštěvnosti (především Němců) jsem utekl z jakéhosi podivně agresivního rituálu, vyhroceného bubnujícím skinem na pokraji fanatismu. Proč zrovna temná gotika? Máš na to nějaké vysvětlení? Občas o toho naskakují velmi nepříjemné povědomosti.
„Nevím, taky mě to zaráží. Hrajeme hodně na historických akcích – zejména právě v Německu – a takových muzikantů znám spousty. Ne všichni, ale hodně z nich jsou příjemní, inteligentní lidé, kteří se prostě potřebují muzikou nějak živit a po tomhle žánru je obrovská poptávka. Nejen v Německu (tato gotická vlna je překvapivě obrovsky populární i třeba v Mexiku), ale tam jsem se s tím setkala nejčastěji. Vídáme těch „černých“, jak jim s holkama říkáme, opravdu hodně a určitě nejsou zlí, spíš mi připadají jako každá jiná skupina mladých, co nutně chtějí někam patřit. Věřím (doufám), že v tom většinou není nic ani patologického, ani nebezpečného.
Sefardskou hudbu, nezapisovanou do not, nikdo v její původní podobě nezná. Obnáší to jedno: lze k ní přistupovat intuitivně. Co to pro BraAgas znamená? Máte chuť do ní propašovat něco provokativnějšího? Jinačího?
„My jsme s kapelou hodně intuitivní. Popravdě se moc nesnažíme o nějakou autenticitu. Každá z holek je prostě za sebe, přidává svůj styl hraní, svůj výraz. Já si vždycky vyhraji s aranžmá hlasů, to mě na zpracování věcí baví nejvíc. Právě vícehlasy někdy děláme trošku jinak, než je zvykem (zvlášť u sefardské hudby), ale že by to bylo nějak ojedinělé, to asi ne. Na nás je spíž zajímavé nástrojové obsazení. Vzniklo částečně z minulosti, kdy jsme hrály jen středověk, k tomu přibyly současné nástroje, ale na ty staré jsme už tak zvyklé, že se jich rozhodně nevzdáváme.“
Prozatím upřednostňujete Evropu. Podloží konkrétně sefardské hudby ovšem stojí na severoafrických a arabských příměsích. Nepovede odsud pro BraAgas cesta dál do Afriky. Nebo někam jinam? Co třeba Rusko?
„O Rusku jsem přemýšlela, máme rozpracované nějaké písně ruských Cikánů. Ty jsou prostě nádherné. Taky mě láká Mexiko. Arabská hudba nás rozhodně ovlivňuje – hlavně naši perkusistku Bety, ale trochu se bojím pouštět se do dalších pro nás nesrozumitelných jazyků. Na ty, ve kterých zpíváme už jsem si docela zvykla, ani mi to nepřijde. Švédština je vždycky hodně tvrdý oříšek, než se to dostane do hlavy, Maďarština má zase zvláštní výslovnost, ale ostatní jsou buď vcelku fonetické (Suomi, Romština), nebo vycházejí ze Španělštiny a tam se trošku chytám. Ale rozhodně cestu nových zkušeností nevylučuji, naopak je to docela dost možné. Mimochodem na naší druhé desce No.2 Media Aetas je turecká instrumentální píseň.“
Setkali jste se někdy s názorem puritánů, kteří jakékoliv „moderní“ odbočky u středověké hudby odmítají? A nejen vaše, ale obecně? Podobné dialogy – tradicionalisté versus modernisté – probíhají neustále, ale ty „středověké“ se na veřejnost moc nedostaly. Znamená třeba, že jsou všichni spokojeni?
„Když tedy pominu to, že středověk už tolik nehrajeme, tak zatím nás nikdo nijak zásadně nekritizoval. Spíš každý odborník pochopí, že se o středověkou interpretaci ani nesnažíme, takže nás nechávají na pokoji. A na historických akcích, kde vystupujeme, to je opravdu jen zábava. Tam to bývá mišmaš všeho možného, takže i náš repertoár zapadne.“
U nás je spíš obvyklé, že holky popadnou akustickou kytaru a „otevírají si srdíčka“ nebo zakládají rockové kapely. Co vás vlastně přivedlo ke středověké hudbě a tradiční evropské hudbě? Oproti jiným jste v nevýhodě: skladby musíte shánět daleko složitěji, nemluvě o nástrojích, které si dokonce necháváte speciálně stavět.
„No právě! Já bych si asi nechtěla otevírat srdíčko s kytarou. Sama texty nepíšu, možná, až přijde někdo, kdo napíše úžasná slova, začneme dělat vlastní hudbu. Ale to by musel být někdo jako Michal Horáček nebo Jarek Nohavica. Ty lidové věci jsou prostě skvělé. Prověřené lety, pořád mají co říct.“
Souhlasím, nicméně kdyby se našel textař mluvící vám z duše, o jakou hudbu by se potom jednalo? Dosavadní zkušenosti a zájmy bys zřejmě za hlavu nehodila. Nebo máš jakou představu? Láká tě nějaký směr? A nelze se nezeptat na poezii, ta přece nabízí spoustu příležitostí k inspiraci.
„To jsou věci, o kterých hodně přemýšlím, ale asi se nebudou týkat BraAgas, takže je to vlastně úplně jiné povídání. Já mám ještě nějaké plány do budoucna, spolu s Davidem, ale nevím, jestli to neskončí jen u plánování. BraAgas mají určitě ještě hodně práce před sebou, k tomu máme v kapele malé děti (já a Karla), takže se spíš soustředíme na zdokonalení toho, co právě děláme a časem pomaličku začneme pracovat na dalších písních. Teď po vydání Tapas máme oddychový čas. Myslím, že po dosavadní frekvenci co rok, to nové album si nějakou pauzu, kdy budeme pouze koncertovat a sklízet ovoce zasloužíme.“
(2009)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
