World Music - Malý průvodce světem world music

„Stoupáte na jazzovou horu a najednou se setkáte s chlapcem, který vás přivede na zkratku. Salif Keita mi otevřel oči a ukázal snadnější cestu, jak tu horu zdolat,“ řekl jazzový saxofonista Courtney Pie. Ačkoliv mu byl předurčen osud privilegovaných a uctívaných, krutý žert přírody z něho učinil outsidera. Snad právě proto má Salif Keita tak blízko ke svému publiku. Neobyčejnou magickou sílu prý získává dlouhými meditacemi uprostřed malijské buše. Tam, kde se nad ním Bůh přece jenom ustrnul a obdařil ho jedním z nejfenomenálnějších hlasů této planety.

Na začátku své kariéry vystupoval malijský zpěvák Salif Keita v čepičce se zasazeným zrcátkem. „Lidé se tak mohou podívat sami na sebe,“ tvrdil a znělo to hezky.

Zřejmě nejrozšířenější nástroj planety, bez konkurence v pojmenování: u nás se mu říká brumle; anglicky jew´s harp, ale nikdo dosud hodnověrně nepřišel na to z jakého důvodu, s židovskou kulturou nemá brumle totiž nic společného.

Román Sto roků samoty představuje čtenářský oříšek: fantazie se tu prolíná s realitou, historie s legendami a cikánská magie, i když to není na první pohled zřejmé, s africkou spiritualitou. „Na cestě do bažiny postavili na okraj městečka nápis Macondo a na hlavní ulici ještě větší, jenž ohlašoval že Bůh je,“ uvádí nás kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquez do smyšleného města, kde čas neplyne, ale otáčí se v kruzích; a také se může naprosto zastavit. Asi jako v kolumbijské vesnici San Basilio de Palenque z podhůří Sierra de Maria: tady se zasekl v roce 1713. Místní si proto myslí, že kořeny Marquezova magického realismu leží u nich doma a hudba bez mála sto let staré skupiny Sexteto Tabalá má blízko k tomu, aby mohla být považována za soundtrack Sto roků samoty.

Ve stínu arabských lidových povstání na Blízkém Východě ta zpráva do jisté míry zapadla: v Alžírsku po devatenácti letech vláda zrušila výjimečný stav a navrch přidala slib dotovaných potravin, povolila veřejné demonstrace a vstup opozice do vládních médií. Nehledejme za tím jen otupení revolučních nálad, v Alžírsku si totiž snad nikdo nepřeje návrat krvavé občanské války, paralyzující zemi v letech 1991- 2002.

Zdědili jméno po squatterech z 12. století a dnes zabírají cízí hudební území. K temným baladám z Northumberlandu přibírají písně od Roberty Wyatta, Toma Waitse nebo King Crimson a název nového alba Last máme vnímat jako emocionální výzvu do zbraně, protože s budoucností lidstva to prý nevypadá moc dobře.

Anglický spisovatel Anthony Burgess to kdysi předpověděl: až padne železná opona a kultura z východní Evropy se vydá na pochod, budou se dít věci. A pokud z jeho románu Mechanický pomeranč vytáhneme hlavní myšlenku – právo volby – ztrácíme potřebu divit se tomu, že kapely z Arizony a Nového Mexika hrají hudbu inspirovanou Balkánem po které navíc prahnou filmaři.

Ten příběh zní skvěle: jak znouzectnost k davovému šílení světa přišla. Je už ale vyčerpaný, takže se tvůrci vrátili na jeho začátek, proti přesvědčení že se to nemá s rizikem vstoupili do té samé řeky a pokusili se ho odvyprávět znova, tak, jak původně kdysi zamýšleli.

"Chtěla bych mít kouzelnou hůlku. Mávnula bych a v mžiku znala všechny jazyky světa. To je můj sen. Domluvit se všemi lidmi".

Zatímco v současné moderní africké hudbě se dokážeme jakž takž orientovat, počátky obestírá v mlha. Nástup afropopu v 80. letech a postupný průnik Afričanů na světovou scénu zájem o hudební dění v Africe postavil také spíše do roviny teď a tady. Pravěk nebyl a není zas tolik v kursu. Občas se ale odsud někdo vynoří a to pak nastává mela. Když v roce 2003 přijeli Konono No.1 poprvé do Evropy a rok nato u belgického labelu Crammed Disc vydali album Congotronics, dostalo se posluchačům před jejich bezbožným zvukem v tisku důrazeného upozornění: bacha, jedná se o zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet.