Mdou Moctar - Tuarežský rock nevhodný pro lidi se slabým srdcem
19.01.2020 | Tuareg z Nigeru přichází na novém albu Ilana (The Creator) s něčím, co jsme v minulosti v rocku mnohdy z duše nenáviděli: dlouhými kytarovými sóly. Namísto toho, abychom obraceli oči v sloup, však prožíváme nirvánu. Rockový svět dokonce přispěchal s odvážným tvrzením: tak syrovou energii překoná jen málokdo. Jak je to možné? K vysvětlení je potřeba začít ze široka.
A skoro pohádkou: chudý kluk z malé saharské vesnice čelící náboženským předsudkům rodiny, považující hudbu za ďáblovo dílo, si první kytaru vyrobil ze dřeva sám a ke skutečné přišel až v Libyi, kde se od šestnácti let živil vrtáním studní. Hrát se naučil odposlechem svatebních kapel a západních rockerů. Po návratu, navzdory rodičům, začal také vystupovat na svatbách. První Moctarovo album - písně o nešťastné lásce - natočené v roce 2008 souvisí s novým saharským fenoménem: nahrávkami z mobilních telefonů, jejichž paměťové karty plní funkci MP3 přehrávačů a uložišť originálních skladeb natočených v laciných domácích studiích doslova na koleně nebo v mnoha případech zachycených přímo na mobily. Lidé si skladby mezi sebou vyměňují a hudba v nepřeberném množství tak dnes po Sahelu putuje po mobilní síti. Tak se ke zpívajícímu kytaristovi Moctarovi dostal Christopher Kirkley, americký bloger považující se za partyzánského etnomuzikologa, který mobilním nahrávkám propadl do té míry, že je vydal na dvou kompilacích Music From Saharan Cellphones , kde nechyběl ani Moctar. Převyprávěl Američanovi svůj příběh a ten dostal nápad adaptovat starý romantický film Purple Rain s Princem v hlavní roli do tuarežského prostředí.
„Žádné kalašnikovi, ale mobilní telefony, motorky a kytary," prohlásil Kirkley a s francouzským režisérem Jerome Fino obsadili autora hudby Moctara do hlavní role. Problém nastal s překladem Purple Rain do jazyku tamashek: Tuaregové totiž nemají slovo pro fialovou. Kirkley to vyřešil s humorem a doslovný překlad názvu Akounak Tedalat Taha Tazoughai zní : Modrý déšť s trochou červené barvy. Film natočený během osmi dnů v okolí nigerského města Agadezu měl premiéru v lednu 2015 a dosud mimo Saharu neznámého tuarežského kytaristu Mdou Moctara proměnil v žádanou osobnost tuarežské hudby. Pověst jejího inovátora potvrdil na předešlém albu Sousoume Tamachek, kdy všechny nástroje nahrál sám, teprve s novinkou Ilana ovšem upoutal pozornost mimo scénu world music.
Na albu do sebe totiž všechno ideálně zapadlo: obdiv ke kytarové technice Eddie Van Halena, to že na Fender Stratocaster hraje levou rukou jako další oblíbenec Jimi Hendrix a možnost spontánně naživo nahrávat v americkém studiu s producentem Chrisem Koltaym, se kterým se shodli na lásce k ZZ Top, speciálně k jejich albu Tres Hombres z roku 1973. Samá stará rocková škola, řeknete si možná, jenomže Moctarova verze, zahrnující tuarežský kytarový styl assouf, odkaz nedostižného malijského bluesmana Ali Farka Tourého a nigerský styl takamba, je úplně jiné rockové kafe. Dravé, syrové a přirozeně psychedelické. A je také dobré vědět, co je takamba, původně hudba národa Songhai z regionu Gao, kterou od 70. let minulého století postupně přejali také Tuaregové. „Takamba je obřadní, slavnostní a svatební hudba. Tanec pak chvalozpěv těla na proud řeky, zdroj pouštního života. V jemném vlnění obsahuje vášeň, vzrušení a hluboké tajemství, podobné tomu skrytému pod hladinou. To je důvod, proč je považován za nejerotičtější tanec Západní Afriky. Rytmicky strhující a složitou hudbu vytvářejí hráči na perkuse a loutny ngoni. V posledních letech loutnisté zkreslují zvuk zesilovači a megafony a hravě tím konkurují drsnosti Velvet Underground nebo Jesus Mary Chain,“ vysvětlil Andy Morgan, letitý manažer tuarežské skupiny Tinariwen a znalec malijské hudby. Kytarista Justin Adams ze skupiny Roberta Planta ho doplnil: „Rytmus takamba je zničující. Nevhodný pro lidi se slabým srdcem.“
Chápete už, proč Moctarovy kytarové orgie mají tak rytmický zničující účinek? A proč se tolik liší od dalších tuarežských skupiny, byť stejně jako on propadlých ostrému rocku? Zatímco Imarhan, Kel Assouf nebo krajan Bombino sledují spíš aktuální proudy a k minulosti se vrací minimálně, Moctar se trendy nezaobírá: ze samého přetlaku ze sebe za doprovodu tříčlenné kapely vyvalí ohromnou nálož energie odehranou spíš intuitivně, než s nějakou koncepcí. Navíc s upozorněním, jakkoliv úsměvným: „Nemám tušení co přesně rock znamená. Vím jen, jak chci hrát po svém". A že z toho svět žasne, je už jeho věc. Moctar má splněno: vypustil ze sebe poprvé v životě páru, podtrženou naštvaností - tu nelze přeslechnout. Pramení z nelehkého postavení Tuaregů v Nigeru a na Sahelu vůbec. Však se Moctar se svými kritickými odsudky moc nepáře, ani směrem k Francouzům, bývalým kolonizátorům a dobyvatelům uranu, z jejichž výdělků lidé v Nigérii podle Moctara nic nemají. „Jsme moderní otroci," zpívá v třeba úvodní skladbě Ilana.
(pro český rozhlas Ostrava)
Foto: archiv - https://www.facebook.com/mdoumoctarofficial/
Jiří Moravčík
