Sarathy Korwar - Čas na bourání dekorací
08.11.2020 | Před dvaceti lety vyšlo zásadní album asijského undergroundu. Na Beyond Skin předložil Nitin Sawhney rozklad toho, co znamená být Indem v Británii, založený na bourání předsudků a mírném optimismu ohledně multikulturalismu. Pak přišlo 11. září a nic už nebylo jako předtím, jen na Inda se v Británii podle Sarathy Korwara pořád hledí stejně. Název po všech stránkách výbušného alba More Arriving odkazuje na strach obklopující imigraci v časech Brexitu. Korwarova ironie navíc nebere mezí: „Přijde ještě více lidí a vy se s tím budete muset vypořádat."
Kdo je indický perkusista, jazzman, skladatel a producent Sarathy Korwar? Když k nám v roce 2017 přijížděl, předcházely ho hlášky: nový jazzový objev Ninja Tune a kamarád Kamasi Washingtona. Seděl za bicí soupravou, s triem hrál „etno jazz" prolínaný samply nahrávek indického národa Sidi a tak nějak prošuměl. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem: do seberozsvícení v supernovu Korwarovi tehdy ještě kousek chyběl. Dnes je to jiné: se Shabakou Hutchingsem patří k nejodvážnějším vizionářům britského jazzu reflektující politicko-nacionalistické turbulence. Jazzu mimo všechny standardy, jazzu s nádechem punkové rebelie napadající všechny druhy elitářství. Kdo pamatuje, jakou hudební bouři v 90. zaseli Indové s Pákistánci elektro-tanečním asijským undergroundem, dokáže si představit sílu současné londýnské jazzové exploze. Také potomci karibské generace Windrush se pod velením Hutchingse nadechli, jakoby chtěli nasát všechen kyslík Londýna, nicméně za platformu zvolili expresivní, kreativní a cenově dostupný jazz určený obyčejným lidem. Přemýšlejí o něm ale jako o příležitosti uplatnit své kulturní zázemí, do něhož vsazují hip hop, grime, dub, punk, afrobeat, kosmologii Sun Ra a karibské styly.
Korwar na britské jazzové scéně trefil pozici akcentem na Indii a vybočuje také tažením za vyvracením rozšířených stereotypních klišé. Redukovat nesmírnou rozmanitost indického subkontinentu do úzkého chápání indické hudby jako stejnorodého celku, který se neobejde bez sitáru a bubínků tabla, považuje za nebezpečný kulturní předsudek. „Můj hlas patří k tisícům a album More Arriving je součástí něčeho mnohem většího než jsem já. Představuje pro mne možnost poslat zprávu," tvrdí Korwar, nemaskující fandění novému druhu undergroundu: indickému hip hopu vyšlému ze slumů Bombaje a Dillí; bouři nazývané gully rap (slangový název pro stoku), měnící perspektivu indické popmusic, nabízející dosud v závěsu s bollywoodskými filmy falešné sny, bezstarostný svět na který převážná většina Indů nikdy nedosáhne. Podle Bobby Frictiona z BBC Asian Network rapeři převracejí dosavadní hodnoty kultury pro mládež. Už jen používání slangu a místních dialektů, dodávající regionálním šlehům autentickou sílu, je prý samo o sobě politickým prohlášením směrem k nejbohatším kastám, kdy rapeři ze slumů milionářům poprvé vzkazují: nechceme vaše peníze, nechceme být jako vy.
„MC nezpívají o alkoholu, večírcích a drogách, ale o každodenním přežití v ghettech, policejním násilí, politické korupci, vraždách a rasismu. Nabízejí mnohem reálnější odraz života milionů lidí žijících v ghettech po celé Indii," vysvětlil Korwar a každého z hostujících raperů nechává na albu vyprávět jiný příběh. V qawwali skladbě Bol s vypjatým vokálem slavného Aditya Prakashe umístěný do Londýna s otázkou: co dnes v Británii znamená být „hnědým". Slampoetrista Zia Ahmed prochází v buřince ulice se šálkem čaje v ruce a sype ze sebe: „Jsem karma, kamasutra, milionář z chatrče, bůh s osmi hlavami, Šiva, Al-Káida... zrovna zkouším roli teroristy a ano, dokážu to i v arabském přízvuku." Ostrý střih a jsme v Indii: MC Mawali v divném karnatickém rytmu tlačeném Korwarovými hypnotickými bicími a barytonsaxofonem Tamary Osborn v narážce na koloniální historii a hinduistický nacionalismus konstatuje: „Mumbaj nebo Bombaj, říkejte tomu jak chcete, u mě se tím nic nemění."
Sarathy Korwar se do privilegované rodiny architekta narodil ve Spojených státech, odmalička nicméně žil v hlavním městě Gudžarátu Ahmadábádu. Studoval indickou klasickou hudbu a vstoupil do učení mistrovského hráče na tabla Rajeeva Devasthaliho. Současně propadl jazzu Dona Cherryho, Johna a Alice Coltrane a Pharoaha Sanderse, čerpající inspiraci z indické hudby. „Zpočátku jsem spirituálním jazz vnímal jako jediný způsob jak by se lidé poprvé dozvěděli o indické hudbě hlouběji, než mě došlo, že v těch nahrávkách zní pouze dekorativně. Proto jsem od začátku hledal společný prostor, kde by se západním jazzem mohla koexistovat rovnostářským způsobem," odhalil Korwar klíč k debutu Day To Day z roku 2016: dotažené vizi propojení moderního jazzu, elektroniky a súfijské hudby Sidi, černošské komunity z Gudžarátu původem z Afriky.
To už dokončoval postgraduál na londýnské universitě SOAS, bylo mu dvaadvacet a těsně před odjezdem požádal o grant u Steve Reid Foundation. Zpráva o získání dostihla Korwara v Indii, protože mentoři - Four Tet, Gilles Peterson nebo Nick Woodmansey - mu zkrátka věřili. Natáčel na vesnicích které z dětství důvěrně znal, stejně tak jazyk: pro Sidi tedy nepředstavoval cizince. Terénní nahrávky pak ve studiu naprosto bezešvě propojil s kapelou jdoucí mu na ruku: saxofonista Shabaka Hutchings, pianista Al MacSween, kytarista Giuliano Modarelli a baskytarista Dominico Angarano. Na přímluvu Four Teta album převzalo Ninja Tune, což Korwara s podporou vlivného Petersona uvedlo v širokou známost. Label ale nakonec opustil.
Na druhém albu My East Is Your West klasickým skladbám „spirituálních jazzmanů" - Pharoah Sanders, Alice Coltrane, Don Cherry, Joe Henderson nebo John McLaughlin - neupřel historickou kvalitu, jen ji s ohledem na posunuté vnímání multikulturních fúzí předefinoval. „Obdivuji Johna a Alice Coltraneovy, i oni, pokud šlo o Indii, ale klouzali po povrchu a indičtí hudebníci byli z téhle do značné míry jednostranné konverzace vyloučeni skoro úplně. Je proto čas na změnu," prohlásil Korwar a v rámci koncertní série Church of Sound se sestavou The UPAJ Collective, rovným dílem složenou ze západních jazzmanů a indických zpěváků a hráčů na tradiční nástroje, uvedl naživo skladby do nového kontextu.
Od uvádění věci na pravou míru přešel Korwar na More Arriving k extrémnějšímu elektronickému zvuku, drtivému bubnování a konfrontační dikci. Zlost nad normalizací slovníku nenávisti a narůstajícího rasismu podtrhl obalem Tushara Menona: připomínce pouličních protestů probíhajících po celé zemi v 80. letech, kdy se lidé solidárně postavili pravicovému nacionalismu Britské národní fronty. Korwarovi se daří vytvořit dojem naléhavosti ale i bez frenetičnosti: skladby City of Words a Good Ol' Vilayati s hlasem zpěvačky Mirande Shah se postupně budovanou atmosférou vyprofilují do zprávy, kterou nelze nesdílet.
Jazz, dost často rovnou freejazz, má na albu důležitou roli svorníku mezi indickou hudbou, hip hopem a vkladem elektroproducenta Danalogueho ( The Comet Is Comig). Saxofony Tamary Osborn a Chrise Williamse kvílí s tou samou bojovou kuráží s jakou rapeři chrlí texty a Korwar svá pronikavá prohlášení, bráníc se přitom zúžení debaty na „my“ a „oni“. Poslední slovo dostává světoznámý indický spisovatel Deepak Unnikrishnan v krátké skladbě Pravasis, tedy Emigranti, recitující: “Dočasní, ilegální, pomíjiví, deportovaní.... přijíždějící lidé."
(pro UNI)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
