World Music - Malý průvodce světem world music

Letošní dvousté výročí boje za nezávislost Latinské Ameriky si snad nejlépe dokázala načasovat jedna z tamních hudebních velmocí: Kolumbie. V uplynulých letech její hudební reprezentanti nejprve postupně dobývali veletrh WOMEX a nejvýznamnější světové festivaly, letos k nim přidali také evropský žebříček world music a zvýšený zájem posluchačů. Je skvělé, že kolumbijská vlna neminula ani nás: vloni na Colours of Ostrava roztančila davy divoká salsa parta LA-33, na letošním červencovém festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou při první návštěvě České republiky zase uhranula skupina Cimarrón s hudbou kolumbijských kovbojů z plání Llanos.

Jmenují se po havranech, kteří v severských legendách získali nadpřirozené schopnosti pojídáním masa mrtvých bojovníků. Vtahující účinek hudby navyšují naprosto ojedinělým hlasem na podiu temperamentně tančící zpěvačky Anny Katrin Egilstrød.

Vodítko by tu bylo: muzikanti od Toma Waitse, Klezmatics a Johna Zorna; na povel si je vzal jazzový klavírista Anthony Coleman. Výsledek se ale těžko popisuje: na albu Gypsy Killer doprovázejí skoroneteř Bertolda Brechta a kamarádku manželky Kurta Weilla zpívající romské písně, proslavené v Rumunsku Marií Tanase. Té album Sanda Weigl (ročník 1948) dedikovala a skladbám vtiskla kabaretní vyznění, svůj židovský původ a hlas prokrvený vším co tak obdivujeme na Marlene Dietrich, Dagmar Krause nebo Diamandě Galas s předpokladem, že by zpívaly v rumunštině.

Ačkoliv byste ho tipovali za předobraz rastafariánských vizážistů, vyžádejte si od něho reggae a spálíte se. Ne že by se Cheikh Lô občas po jamajsky rytmicky nezhoupnul, napojil se ale na zcela odlišnou víru: súfijské bratrstvo Baye Fall je namísto lelkování v oparu marihuany spojeno s tvrdou prací a oddaností duchovnímu vůdci. Pestrobarevný zpěvákova tunika sice s hudbou nesouvisí, nicméně výstižně ji charakterizuje: přirozeně volně se v ní přes sebe přelévají senegalský mbalax, nigerijský afrobeat, konžská rumba, ghanský highlife, ale i flamenco, funky, kubánská salsa a brazilské rytmy. Nedominují v ní bubny, ale nálady; připomíná koktejl se slastně vyváženou chutí.

Nepřevratný a nepodvratný, ale jinaký. Obavy, že africký hip hop schlamstne k večeři amerikanizace se nenaplnily. Silný vztah k tradičním hodnotám,duchům, předkům a odlišná realita svedly Afričany ze scestí podobat se Public Enemy a tak velká kopírovací hra brzy vzala za své; zůstaly po ní většinou jen nezbytné baseballové čepice.

Zatímco ekonomicky Brazílie do první globální ligy teprve míří, v té hudební se už dávno etablovala. Do největší země Jižní Ameriky, léta jezdí za inspirací David Byrne, Arto Lindsay, Beck nebo Manu Chao, kořeny své hudby tu hledají Mariza, Cheikh Lô i Angelique Kidjo a například Eugene Hutz z Gogol Bordello, konžský zpěvák Lokua Kanza a finský režisér Mika Kaurismäki se sem rovnou přestěhovali.

Nechávají kvůli ní zapřahat do kočárů, jugoslávský maršál Tito ji vozil v luxusní limuzíně a když v roce 1961 hostil v Bělehradě bezmála padesátku presidentů z celého světa požádal jí, aby jim zazpívala. Seděli prý ani nedutali. Také ji několikrát nominovali na Nobelovou cenu míru, kamarádila s Matkou Terezou a honosí se titulem Cikánská královna. O kom je řeč? O makedonské romské zpěvačce Esmě Redžepové.

Tři jezinky a jeden statný kozák odkázaní na hudební etnochaos a ukrajinskou mytologii. Ceremoniální rytmy a hlasy měnící se z chrámové velebnosti do žiletkového ječení.

Folkové prázdniny letos zahájily a zakončily koncerty tradičního hosta, cimbálové muziky Hradišťan vedené primášem Jiřím Pavlicou. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor.

Setkání Zlaty Holušové se skupinou na kodaňském veletrhu WOMEX vedlo k pozvání na festival Colours of Ostrava, kde dostáli svému slibu: „Věříme, že jsme na koncertech naprosto nekontrolovaní a doufáme, že vám takoví budeme líbit.“ Chráněnci Manu Chao spolehlivě roztančili davy multikulturním hudebním manifestem s výrazně levicovou příchutí, což vlastně není nic jiného, než volné pokračování dávné rockové rebelie.