EvropaSarathy Korwar - Čas na bourání dekorací
08.11.2020 | Před dvaceti lety vyšlo zásadní album asijského undergroundu. Na Beyond Skin předložil Nitin Sawhney rozklad toho, co znamená být Indem v Británii, založený na bourání předsudků a mírném optimismu ohledně multikulturalismu. Pak přišlo 11. září a nic už nebylo jako předtím, jen na Inda se v Británii podle Sarathy Korwara pořád hledí stejně. Název po všech stránkách výbušného alba More Arriving odkazuje na strach obklopující imigraci v časech Brexitu. Korwarova ironie navíc nebere mezí: „Přijde ještě více lidí a vy se s tím budete muset vypořádat." Více zde >>
Tak to tu ještě nebylo: elektro-pop-flamenkové album El mal querer provázené bombastickou reklamou na newyorském Times Square, premiérované na Sónaru a zaštítěné Latin Grammy, se objevilo v evropském žebříčku world music a pozornost mu věnovaly specializované magazíny Songlines a fRoots. Něco je divně? Ne, jenom hudební kategorizace už berou opravdu za své.
Než nad znovuobjevováním anatolského psychedelického rocku mávnete rukou, nechte si vyprávět příběh fenoménu turecké hudby léta páně 1960-75. Jinak by vám retronávrat dnešních rockerů Gaye Su Akyol, Altın Gün, Baba Zula nebo Umuta Adana mohl přijít jako pouhá nostalgie.
Může znít loutna tzouras jako rocková kytara? Kyperská tradice nabrat funky směr? A mohou se vážná témata šířit radostným tancem? Monsieur Doumani s úsměvem odpovídá: "Ano, samozřejmě!"
Na jeho náhrobku by mohlo stát: toužil odletět do vesmíru, nakonec nás ale vzal sebou. Jeho rakety nesou názvy: The Comet is Coming, Shabaka and The Ancestor a Sons of Kemet. Kdo je vlastně Shabaka Hutchings? Muž skrývající víc témat, než se zdá.
Jak jamování s Tuaregy navždy změní život západního hudebníka? Proč je nutné si v dnešním Istanbulu dávat pořádnýho bacha na pusu? A může v tamní autodílně vzniknout psychedelický tranz s bojovým statementem? A proč se majitelé německého labelu Glitterbeat kdysi zapřisáhli, že nebudou používat termín world music? S americkým kytaristou a producentem Chrisem Eckmanem, žijícím aktuálně v Lublani, odkud oceňovaný label na dálku řídí, bude řeč i o novém albu Bu Bir Ruya, natočeném se členy turecké skupiny Baba Zula.
Mezi nejcennější žíly turecké hudby patří poloostrov Anatolie neboli Malá Asie, s tamními náboženskými a národnostními menšinami, včetně Kurdů, jejichž kulturu drželo Turecko dlouhá léta na indexu. Přímé i nepřímé vrysy Anatolie určují nádech nevšednosti i novým nahrávkám tureckých zpěvaček: zatímco do rockově vzdorovitého alba Gaye Su Akyol se promítly loňské turecké turbulentní události, Çiğdem Aslan kotví v o nic méně dramatických 20.letech minulého století, ve zlatých časech stylu rembetiko.
Při poslechu nového alba Source se neubráníme pocitu, ne-li přímo jistotě, že od Afro Celt Sound Systemu vedeným Simonem Emmersonem znovu posloucháme mistrovské dílo.
Kdo je v anglickém folku brán za největšího rockera? Záleží na osobním vkusu, ankety ale mluví jasně: Jim Moray, šokující v roce 2003 debutem Sweet England a vyhlášeným manifestem: nacházet v tradičních písních to, na co před ním všichni zapomněli a obrazoborecky propojovat s rozmáchlým artrockem, k čemuž se před ním nikdo neodvážil. S novým albem Upcetera otevírá novou kapitolu: začaly ho zajímat kompoziční postupy Steve Reicha a Michaela Nymana; a portugalské fado, aby toho nebylo málo.
Na Colours of Ostrava v loňském roce vystoupily dvě skupiny z jihoitalského regionu Salento - Canzoniere Grecanico Salentino a Nidi d'Arac - víme tedy, co si představit pod tancem pizzica a léčivým rituálem taranta. Nechme stranou jejich transovní nasazení, neboť se odvíjelo zcela podle očekávání. Zato u Kalàscimy bylo letos na Colours všechno jinak: disponuje totiž uměním naprostého rytmického masakru, zasazeného do elektroniky a psychedelie.
