Ojos de Brujo & Mara Aranda - Flamenco rolující ponožky a krása z vyšší vůle
24.07.2009 | Dvě nepřehlédnutelné praporečnice současné španělské hudby. Přestože je každá jiná, emoce cloumají oběmi stejně; derou se jim z duší: nepředrážděně, přesvědčivě, znepokojivě.
Zatímco ale Mara Aranda vláčným tancem, decentními šaty, líčením, teatrální gestikulací a hlasem ovívaným souzněním louten s jemnou kvílivostí hobojů ztělesňuje tajemnou Maurku, světici pašijových svátků, Marina “la Canillas” Abad v oblečení sází na ztřeštěnou cikánštinu, globální secon hand, tenisky a vlasy do drdolu; na podiu netančí, ale řádí, což snad k divokému flamencu infikovanému hip hopem asi patří. Ještě než ji uložila k ledu a vydala se po vlastní cestě, byla Mara hlasem skvostné kapely L´Ham de Foc soustředěné na španělskou středověkou hudbu. Marina si manifestaci alternativní nezakořeněnosti s Ojos de Brujo užívá pořád.
Upřímně řečeno, vypíchnout Marinu z hippiovské sounáležitosti Ojos de Brujo je nespravedlivé, nicméně to ona je vede do boje; ženský element totiž tak trochu symbolizuje barcelonskou Zonu Bastarda.
Světoběžníci puštění ze řetězu
Když Afričané táhli na Paříž, Asiaté na Londýn nebo hippies do San Franciska, hudbu, která se tu s nimi usadila šlo ještě jakž takž popsat: afropop, poprai, elektro bhangra, psychedelický rock. To co dnes probíhá v Berlíně, ostatně dávnověké oáze bohémů nebo v Barceloně, ale jakoby nemělo začátku ani konce. A pokoušet se ten mumraj pojmenovat snad ani nelze. Fantazie muzikantů nebere konce, nic jim není svaté, natož stylová čistota. A tak když před šesti lety vyšel sampler zachycující barcelonské bouření soustředěné kolem bulváru La Rambia a staré čtvrti Barri Gotic, producent Javier Zarco, jinak majitel příznačně pojmenovaného klubu Mestizo (Míšenec) mu dal obecný, zato výstižný název: Barcelona Zona Bastarda. Petařicet kapel, mezi nimiž nechyběl ani Manu Chao, spojuje filosofie svobody, horečnatá rozkoš nerespektovat jakékoliv hranice a zvyky. Zákonem jim je multikulturní randál, globální uchopení domácích tradic, hlavně flamenca, do nichž s drzostí hodnou úcty implantují hip-hop, elektroniku, funky, bhangru, hard core, punk, kubánskou salsu, africké rytmy či Latinu.
La Kinki Beat s pogující zpěvačkou Matahary, kterou byste si domu asi určitě na kafe nepozvali, Amparanoia vedená Amparo Sanchezovou nebo skupiny El Payo Malo, Macao a Dusminguet, ruku v ruce s brazilským DJ Wagnerem Pá a vůbec desítka dalších bláznivých part odpálila vlastně se vším všudy nadnárodní revoluci, do níž vedle Katalánců vstoupili přistěhovalci z Latinské Ameriky, Francouzi, Asiaté, Portugalci, zjednodušeně, snad kdejaký hudební světoběžník rozhodnutý pustit se ze řetězu.
Estetičtí bohémové ozáření starou moudrostí
Výstižnější název si Ojos De Brujo snad ani nemohli vybrat: Oči čaroděje. Míří jimi na všechny strany a vidí i to, co jiní ne. S největší pravděpodobností díky nim zřejmě tuší, co se děje za rohem. Alby Vengue, Bari a Techarí si obratem získali celosvětový respekt, oni sami se ale nadále považují za pouhé děti kosmopolitní Barcelony, kvasící kulturní křižovatky, přitahující talenty ze všech koutů zeměkoule, v níž “křísí ducha George Orwella a zvou ho na tanec”.
“Všichni jsme původně pouliční muzikanti. To, že někdy založíme skupinu nás při nahodilém jamování, kdy nikoho nezajímalo, odkud kdo přišel a jaké má zkušenosti, nikoho ani ve snu nenapadlo. Stmelil nás společný obdiv k flamencu. To má každý z nás uvnitř. Pro hudební žoldáky bez vztahu k flamencu není v Ojos de Brujo místo. To co s ním provádíme, už je jiná věc, ovšem uvědomte si, že flamenco je mestizo hudba, ať už se to starým mistrům líbí nebo ne. pro nás představuje hlas ulice, nevnímáme ho z profesorských židlí, ale jako formu dobrých vztahů se sousedy. A těmi pro nás mohou být kamarádi z londýnských radikálních skupin Asian Dub Foundation nebo Fun Da Mental,” říká DJ Pancho a perkusista Xavi Turuli vše dovysvětluje: “Víte jaký je rozdíl mezi flamencem a hip hopem? Jediný, Flamenco se zrodilo z vesnického bědování, hip hop z velkoměstského.”
Dříve Ojos De Brujo na otázku o počtu členů odpovídali, tolik, kolik se nás vejde do mikrobusu. V současnosti se ustálili na osmi, před hosty, ale dveře nadále nezavírají. A když na to přijde, do studia se jich namačká třeba třicet.
Nelichotí davům, nesedají na lopatu obchodníkům, alba si pořád vydávají sami na vlastní značce. Na pódium vybuchnou silou Molotovova koktejlu a srolující vám přitom prý bez cavyků ponožky. Roznášejí sociálně laděné zprávy, pro svůj anarchistický nádech ne každému příjemné. Připomínají karavanu hemžící se barvami, zvuky a vůněmi, donekonečna vibrující srážku kultur a žánrů; hudební hybrid krystalické radosti, neodolatelnou oslavu tanečního šílenství, jehož cílem je strhávat hranice.
“Hudba Ojos de Brujo existuje z jednoho prostého důvodu – existujeme totiž my,” vysvětluje Marina.
Flamenco a cikánská katalánská rumba je pro ně vším: postojem, uměleckou platformu i vřícím kotlem do něhož lze přilévat hip-hop, rock, jazz, taneční breakbeaty, punk, bhangru, andaluské tango, kubánské rytmy, reggae a volnomyšlenkářství, ignorující jakákoliv omezení. Bratří se sice s vichry, atomovou elektrárnu hravě strčí do kapsy, nicméně flamenco je o duendu, nedefinovatelném stavu zpěvákovi citlivé duše.”Takový mimořádný okamžik nastane, když se zpěvák nebo kytarista povznesou nad spletitost emocí, které hledají, aby se vyjádřili a vyvedli vás ze současnosti. Jejich instinkt, intuice, emocionální představivost a schopnosti musí být ohromné. To se nedá vytvořit. Naše hudba se odehrává ve stejné náladě. Nespatříte ji, ani se jí nedotknete, ale existuje. Jako duende se objeví a hned zmizí. Ozáří vás sílou, odvahou a moudrostí starých lidí. Něco takového se nelze jen tak naučit, ale pokusit se o to můžete”, vysvětluje kytarista Ramón Gimenéz, jediný Cikán v kapele, přestože k nim navenek patří i zbytek.
Silnou stránkou Ojos De Brujo je také kolektivismus, tedy i nekonvenční způsob skládání a natáčení. Každý tu má svůj prostor. Marina vyšla z divadla, tančila flamenco a ulici sleduje ze všech nejvíc; její sociální cítění má pak největší vliv na tvorbu textů. Je schopná celý den projezdit barcelonským metrem, povídat si s lidmi, zacházet do přistěhovaleckých komunit. “Ano, svým způsobem jsme politická kapela, ale záleží na tom, co si pod politikou představujete. Dříve jste si šli stěžovat k vlastníkovi půdy, dnes leda tak do světové banky. Přišli za námi manažéři z Coca-Coly, abychom jim poskytli jednu ze svých písní do reklamy. Někomu to přijde jako dobrý marketingový tah, ale nám ne. Jejich špinavou politiku, kdy se tváří jako podporovatelé alternativní hudby nežereme. Do tohohle politického pekla nikdy nevstoupíme,” říká Marina hodně, vedle španělštiny a občasné angličtiny zpívající v rumunsko- flamenco-cikánském, vymírajícím dialektu calo, kterým pojmenovali všechny svá alba.
Jejich a vlastně celého image Ojos de Brujo podstatnou složku tvoří také výtvarná stránka, vždyť většina členů jsou zároveň fotografové, vydavatelé komiksů, graffiti umělci, filmaři, animátoři, ilustrátoři.
Tři roky staré album Techarí (Svoboda) oslavilo smyslnost hudby, její komunikativní bohatství, žilo z každého detailu, reagovalo na kulturní export a především jím skrz na skrz prosakuje mnohonárodnostní Barcelona. Je to rytmický úder na solar, výtrysk jedinečně vyváženého dynamického zvuku.
Flamenco na něm prošlo vzrušujícím testem spřízněnosti: mimo jiných tu hostovali Nitin Sawhney, zpěvák Fraada Freddy od senegalské hip-hopové kapely Daara J, kubánský kytarista Raul Rodriguez (Son de la Frontera), jeho krajan klavírista Roberto Carcassés, slavný španělský flamencový kytarista Pepe Habichuela a skladbu Todo Tiende rozbuší bubnem dhol Prithpal Rajput “Cyber”, jinak člen Asian Dub Foundation.
Letošní novinka Aocana (Právě teď) vám rovněž přivodí závratě, přece jenom ale víc těží z rumby, bulerias a kubánské hudby. Když s trumpetistou Carlitos Sarduym čekala Marina syna, nic jiného doma neposlouchala, proto tedy.
Nechybí Panchův scratching , ale na první poslech je zřejmé, že bezmála pětadvacítka hostujících muzikantů spoléhá spíš než na elektroniku na vlastní nástroje. Všemu dominující hlas Mariny Abad doplňují portugalský fadista Duquende, kubánský rapper Kumar, jeho sevillský kolega Tote King, zpívající perkusisté Karnataka College of Percussion z indického Bangalore nebo kubánský dechový kvintet Los Van Van. Když zpívají nebo rapují není žádný důvod pochybovat, že by nevěřili tomu co říkají. K tomu připočtěte soustředěnost, jakoby tvořili jedno tělo a vyjdou vám úžasní estetičtí bohémové Ojos de Brujo – kombinace svobody a dobrovolné kázně.
Maurka ztěžující umírání
Jestliže koncert Ojos de Brujo navozuje pocit jakoby se “země potápěla a sama sebe přitom požírala”, Mara Aranda jejich litému boji přihlíží; zpěvaččiny písně vlají v příjemně tajemném středověkém smyslu, rytmicky možná daleko záludnějším, sakrálně vzdušném a vracejícím nás do zapomenutého světa říše Al-Andalus, království Aragon a rozkvětu maurské moudrosti rozmáchlé do historické nezapomenutelnosti.
Mařina středověká hudba není samoúčelně zmrtvýchvstalá, ani ta prvoplánová z našich hradů a zámků, při které vám po bradě stéká omastek z buřtů; jinak řečeno: tahle zní tak, jak jste si vždycky v duchu přáli a vychází z nepřenosného prostředí Valencie: “Mauři dominovali kultuře Valencie pět set let. Kroniky potvrzují čilé vztahy mezi arabskými a křesťanskými hudebníky, vedoucí stejně jako u nás k výměně nástrojů a zkušeností. Je známo, že Valencii navštívila celá řada významných arabských muzikantů a stejně tak trubadúru z nedaleké jižní Francie, zaměstnaných na místních královských dvorech. Zaslechnete tu i složité rytmy z Balkánu a styly zpěvu z jižní Itálie, Korsiky a Řecka.“
S multiinstrumentalistou a sběratelem prastarých nástrojů Efrénem Lopezem před deseti lety založila respektovanou skupinu L´Ham de Foc, jejíž folkovo-středověký esprit uvedla Mara slovy: ”Nemám žádné vzory, ani idoly. Kopírování něčího stylu mě přijde jako krádež duše.“ A vy jste pak při poslechu alb L´Ham de Foc měli pocit čehosi hodně blízkého, přitom vzdáleného. Ne nadarmo byli nazváni španělskou odpovědí na Dead Can Dance.
Zajížděli do ciziny, spolupracovali s anglickým niněristou Nigelem Eatonem, krétským hráčem na lyru Rossem Dalym a oslnily je milostné písně occitánských trúbadurů. V roce 2005 se rozešli. Mara Aranda s významným německým ansámblem Estampie pak natočila v roce 2007 nadšeně přijatý středověký projekt Al Andaluz/Deus Et Diabolus a v témže roce se zatím naposled vrátila po bok Efréna Lopeze s nádherným albem Aman Aman. Za sefardskou hudbou se na něm vydali do Řecka, Turecka či Bulharska. Velkou pozornost věnovali především bývalým početným ghettům v tureckém Izmiru (dříve Smyrna), Istambulu a řecké Soluni ( Thesaloniki, kde v roce 1917 při obrovském požáru prakticky zanikla židovská čtvrť se dvěma sty tisíci obyvatel). Aman Aman tvoří nový výklad středověké sefardské hudby, částečně zrekonstruované na základě osobních výzkumů; některé z písní Efren objevil také na starých šelakových deskách s hlasy tureckých zpěváků Isaaca Algaziho a Jaka Mayeshe.
Aman Aman poskytuje ale hlavně věrný a širokospektrální obraz hudby sefardských Židů, od slavnostních kompozic, přes svatební, pohřební a lamentující písně ke kramářským popěvkům a každodenním obyčejnostem – skladba Los Guisandas de la Berenjena například popisuje sedm různých způsobů přípravy baklažánu. Moderněji a průzračněji než Mara s Efrénem to před nimi snad nikdo nedokázal.
Několik týdnů stará, opojně krásná deska Déria (Posedlost), je zcela první, se vším všudy vlastní Mařinou prací. Nikdy předtím nezněl zpěvaččin hlas tak v popředí, nevévodil, nerozdmýchával duchovní vášně. Slyšet ji Thomas Browne, bezpochyby by ji nařkl z toho, “že nám ztěžuje umírání”. Neodoláte mu, podlehnete, stejně jako navždy zapomenete na školní poučení, že rocková hudba je vynálezem 20. století. Blbost, písně podloudníků, nešťastných mořských panen, poťouchlých mezkařů z časů království Aragon nejsou ničím jiným než středověkým bigbítem.
Ve skupině Solatge soustředila Mara dávné i nové přátele - Eduard Navarro ( nyckelharpa, hurdy-gurdy.) Josep-Maria Ribelles (harfa) Manolo López (kontrabas ) a Jota Martinez (bouzouki, hurdy gurdy, tamburíny, renesanční kytara) – a bloudí spolu na vzrušující procházce Středomořskou hudbou s východní příchutí; voní jako čerstvé seno, připomínají šťastně opilé námořníky okolo nichž Mara tančí své známé smyslné tance.
Ano, radost, nepříčetná skočná radost, to je to, co vám bez výčitek u poslechu Mary Aranda zakroutí krkem. A všechno co byste k tomu chtěli dodat, vám, z vyšší vůle, uvízne v krku jako kost z kapra.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
