World Music - Malý průvodce světem world music

Chimérické písně šimrající anděly na nohách zakomponované do severské záře nad australskou pouští. Na Inge Liljeström se mohou s důvěrou obrátit milovníci The Lamb, Portishead a černobílé expresivity zapomenutých noir filmů.

Doma, tam kde vznikla, se o tu hudbu z minulosti nikdo nestará. Nedostává se finančních prostředků, možností, producentů a vůle provětrat archívy; nejvíc to ale vypadá na pochybnosti, že pro zbytek světa by mohla představovat naprostý unikát.

Vloni si na Respectu holandští post-punkeři The Ex zahráli se skupinou Ililta Band, reprezentující unikátní součást etiopské hudební scény: tradici trubadúru azmari. Letos se skupina představila po boku legendárního saxofonisty Getachewa Mekurya.

Na festivale Colours of Ostrava se ďábelským vystoupením představilo horké želízko kolumbijské hudební scény a současně aktuální senzace prestižních světových festivalů.

Pohádka o pětici andělských zpěváků z irského Gweedore neskončila. Světoznámí Clannad se po dvaceti letech v původní sestavě vrátili. Na Colours of Ostrava a poprvé v Čechách jsme tak měli možnost slyšet písně pro Robina Hooda, Harryho, Posledního Mohykána a Bono Voxe.

Africký roh, Somálsko: etnicky a jazykově celistvá země, přesto možný poslední schod, pak už se ocitnete rovnou v rozháraném pekle. Další africký stát, kde všechno je úplně jinak než to zvenčí vypadá. Je vlastně otázkou, jestli se pořád ještě jedná o stát nebo spíš o kotel krveprolití, islámského radikalismu a námořního pirátství.

Na papíře, ani kdyby se toho ujal spisovatel Hrabal nebo někdo, kdo hodně „kouří“, berberské Oudaden nedoceníte. Přečtěte si raději suchá fakta a zajděte na koncert. Dohrají a tělo, obvzlášť hlava, vás pak nebude chvíli poslouchat, nicméně za zkušenost to stojí.

V západní Africe se traduje, že “kvůli hrdinovi se i vody rozestoupí. Je sice smrtelný a nedokonalý, přesto však v sobě skrývá schopnost dosáhnout božství”. Anglického kytaristu Justina Adamse za to, jak extrahuje ze všech blues světa to nejprvotnější chvění nebe určitě také nemine. Kdyby ano, k čertu s nebem. Když ho s gambijským griotem Juldehem Camarou slyšel poprvé hrát Robert Plant, sebejistě prohlásil: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“

Pro našince symbolizuje malijský kytarista a zpěvák Habib Koité nositele důležité zprávy: před dvanácti lety, během svého první koncertu v Čechách, dokázal, že moderní africká hudba už není pouze o pestrobarevných kostýmech a tlučení do tam-tamů. Také díky jemu roli dřevěných louten převzaly elektrické kytary, starobylá hudba z Mali nabrala fascinující moderní směr a svět se postupně dozvídal, že kolébkou blues není pouze Mississippi.

Oluseun Anikulapo Kuti z Nigérie, syn ikony africké hudby a vynálezce afrobeatu Fela Kutiho, dnes vede otcovu legendární kapelu Egypt 80 a tvrdí: „Chci hrát afrobeat pro mou generaci. Už žádné „vstaňte a bojujte“ ale „vstaňte a myslete“. Moje generace totiž nemyslí a není to naše chyba. Naši tátové to zkurvili a nevychovali nás k tomu, abychom to dali do pořádku. Jak říká Eminem, zřejmě nešlo o naše rodiče.“