Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče
13.08.2009 | U legendárního Jožky Kubíka se vyučil, legendou se stal. Primáš Martin Hrbáč z Hrubé Vrbky představuje symbol Horňácké lidové hudby; chodící zpěvník zapomenutých sedláckých písniček, které, podobně jako kdysi Maestro Kubík „vyposlechne, ale přehraje po svém“ až z nich život nenapadený civilizační záludností jiskří přímo rozdávačně.
Do horňácké hudby houslový samouk zanesl spoustu nových podnětů, ohromný náboj pospolitosti – neujuchané, nenačinčané, nýbrž tažené z kořenů – a posunul ji do nové doby, protože ji nikdy nebral jako posvátnou relikvii; zpestřil ji intuitivním vnímáním harmonií a záludných rytmů, protáhl srdcem, nenechal zplanout v papalášský folklór.
Když mu v roce 1995 vydal Jiří Plocek album Horňácký hudec, zbystřili pozornost také moravskou lidovou hudbou nedotčení mladí posluchači, považující strhující a syrovou Hrbáčovu muziku za „horňácký bigbít“. Letos oslavil sedmdesátiny a se svou cimbálovkou, v níž se od 60. let, kdy ji založil, vystřídala celá řada vynikajících hráčů a zpěváků, si to na koncertech užíval, jako by mu táhlo sotva na dvacet. „Mělo to své kouzlo. Kolem sebe máte shluk zpěváků, tanečníků, lidé se překřikují, každý si chtěl s Hrbáčem zazpívat. Všichni se k nám tlačí a my hrajeme jako o život, abychom každému zahráli to, co chce,“ vzpomíná Martin Hrbáč a vystihuje tak svůj celoživotní primášský úděl: sloužit krásné hudbě a lidem, kteří se jí chtějí nechat pohladit.
Sláva Martina Hrbáče už dávno přesáhla hranice regionu, natož Moravy a Čech, vždyť ho milují i krajánci v Americe. Koncertoval se svou cimbálovou muzikou často v zahraničí, i za minulého režimu, ovšem domů, do rodné vesnice, se vždycky vrátil, protože by v cizině prý “nedalo chodit do sklepů a neznají tam zabíjačky”.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
