World Music - Malý průvodce světem world music

Řekne-li se Korsika, každému naskočí francouzský císař Napoleon Bonaparte, krevní msta, nádherná hornatá příroda, stovky tajemných menhirů, legenda o možném rodišti Kryštofa Kolumba a docela drsná vlajka: useknutá hlava Maura. Středozemní ostrov pod správou Francie ovšem v posledních letech vzývají také hudebníci. Korsická vícehlasá polyfonie, nad jejíž „transcendentální blažeností“ nelze než užasnout, se totiž nedá jen tak přejít, to byste si museli sedět na uších.

Na otázku, jak stará je australská dřevěná trouba didgeridoo, odpovídají lidé ze starobylého národa Aboriginů rovněž otázkou:“Víš jak je starý strom?“ O lecčems vypovídá také následující příhoda: když vědci zkoumali zvuk uvnitř země, kdy mikrofony spustili nejblíže k zemskému jádru, uslyšeli „všechen zdroj životní síly, hluboký, vibrující zvuk původních kořenů lidstva, zvuk Stvoření“ a jednomyslně ho přirovnali k didgeridoo.

Operu v australském Sydney vyprodala během pár hodin, podobně sály v Londýně, New Yorku či pařížskou Olympii. Všichni zkrátka chtějí na vlastní kůži zažít, jak se z temných písniček Editf Piaf, Kurta Weilla, Bertolda Brechta, Nicka Cavea, Davida Bowieho, Jacquese Brela nebo Toma Waitse stanou v provokativně smyslném a dramatickém podání irské zpěvačky, kabaretiérky a herečky Camille O´Sullivan stanou ještě temnější.

Irský spisovatel Bram Stoker, co stvořil postavu hraběte Draculy rodem z Transylvánie, jednoho z nejopuštěnějších krajů východní Evropy, kdysi napsal: „Přátelé mi říkali, že v Karpatské podkově se setkávají pověry z celého světa, jakoby tu byl střed jakéhosi víru lidské obrazotvornosti.“

„Poezie a hudba mých písní jsou pouze odrazem mého věku. Nedělám se v nich starším nebo mladším než ve skutečnosti jsem, pouze jako celý život se snažím být upřímný a pravdivý,“ říká chorvatský zpěvák, divadelník, skladatel a básník Darko Rundek patřící do společnosti zasmušilých, dekadentně naladěných truvérů a waitsovských barových rozervanců.

Připustíme-li, že každý stát má svůj hudební symbol, pro Argentinu jím je tango. Slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o něm kdysi prohlásil: ”O tangu můžeme donekonečna diskutovat, ale nic nezměníme na tom, že tak jako všechno pravdivé, je pořád obklopené tajemstvím.” Když tango v 50. letech minulého století převálcovaly swing s rock´n´rollem, mnohým se zdálo, že už žádné tajemství nikdy nevydá. Z omylu je o několik let později vyvedl Astor Piazzolla a zcela nedávno také pařížské trio Gotan Project.

“Zpíval jsem a zpívám písně, které chci zpívat. Bylo mě umožněno hrát ve skupinách, které jsem miloval. Je mi dokonce umožněno zpívat s vlastní rodinou. A nedokážu si představit, že by to mohlo být lepší. A pořád je to část stejné věci. Je to vlastně takové privilegium a jsem šťastný člověk. A nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se prodával. Ani na jedinou vteřinu jsem o tom nepřemýšlel. A není moc lidí, co by to mohlo říct“. Martin Carthy

Tu scénu asi znáte : ve Svěrákové filmu Obecná škola stojí dva malí hrdinové před hospodou a jeden z nich nemůže spustit oči s plakátu, slibujícímu, že zobrazený rozšklebený harmonikář Ferda Kavka tu hraje každou sobotu. „To by bylo něco. Takhle kdybych uměl hrát, tak si po hospodách vydělávám,“ zauvažuje Tonda Čejka. „Naši mě asi koupí větší housle,“ suše to komentuje Eda Souček. “Housle, to je jenom vrzání, ale taková tahací harmonika!,“ kontruje Tonda.

Cigaretu prý Sean O’Riada z úst nevytáhl, pro dnešek by se na něho vztahovalo označení workoholik a po tom, co pro irskou tradiční hudbu vykonal, berou lidé historky o jeho prorockých vizích naprosto vážně. Všechny do jedné se totiž tomuto hudebníkovi, skladatelovi, aranžérovi, rozhlasákovi a vědci vyplnily, přestože mu na to osud vyměřil pouhých čtyřicet let.

Zmíníte-li luterské barokní chrámy vytane vám na mysli jejich varhaník J.S.Bach, přijde-li řeč na minimalismus stěží opomenete Philla Glasse, za rock’n’roll a růžový cadillac zase každé malé dítě dosadí Elvise Presleyho, stejně jako skupinu The Chieftains za irskou tradiční hudbu, jejíž celosvětovým symbolem se v uplynulých letech stala. Americký novinář Bob Claypool navíc tvrdí: “Jestliže na světě existuje krásnější hudební zvuk, než ten, který vytvářejí The Chieftains, dosud jsem ho neslyšel.“