Sharon Shannon - Jak si nevšimnout potopení Titanicu
03.01.2010 | Tu scénu asi znáte : ve Svěrákové filmu Obecná škola stojí dva malí hrdinové před hospodou a jeden z nich nemůže spustit oči s plakátu, slibujícímu, že zobrazený rozšklebený harmonikář Ferda Kavka tu hraje každou sobotu. „To by bylo něco. Takhle kdybych uměl hrát, tak si po hospodách vydělávám,“ zauvažuje Tonda Čejka. „Naši mě asi koupí větší housle,“ suše to komentuje Eda Souček. “Housle, to je jenom vrzání, ale taková tahací harmonika!,“ kontruje Tonda.
Ví co říká, vždyť povědomost je už taková, že ‘držky’ umí udržet hospodu ve správném napětí a s větrem v peněženkách až do rána. Samozřejmě, že nejen ony, tahací harmoniku alias akordeon zná v nejrůznějších variantách celý svět : tango z jihoamerických nevěstinců stojí na zvuku bandoneonu, v Baskicku nese nástroj v knoflíkové verzi pro změnu název trikitixa, v Rusku bajan, a co by si bez akordeonu počal takový madagaskarský virtuóz Regiz Gizavo nebo rocker David Thomas ze skupiny Pere Ubu a natož kde by bez něj byla roztančená hudba Jižní Afriky. Nicméně nejdříve si v Anglii okolo roku 1830 nechal Charles Wheatstone patentovat malinkou concertinu a rok předtím původní nástroj Němce Friedricha Buschmana přetvořil vídeňský Armén Cyrill Demain v melodeon, základní zvukový kámen anglického národního tance morris. Pro pořádek se sluší dodat, že ať už se tahací harmonika jmenuje jakkoliv, její konstrukční kořeny leží v desítky století vzdáleném čínském nástroji sheng.
V Irsku se za akordeon postavil sám Seán O’Riada; viděl v něm, stejně jako u nás doma, piano chudých: “Vyrobený v cizině, ale jako šitý na míru irským vesnickým hráčům, kteří nemají čas, potřebu ani využití pro lepší nástroj.“
Až do konce 19. století jste o akordeon v Irsku takřka nezavadili, pak sem ale dorazila ozvěna fenomenálního amerického úspěchu již vzpomínané akordeonové nahrávky Stack Of Barley, i zvěsti o irských bratrech Flanaganových, Dan Sullivan’s Shamrock Bandu nebo Tom Carmody’s Orchestra, kteří si to v nabitých newyorských tanečních sálech náramně užívají, spoléhajíc na sytý zvuk nového nástroje, a všechno bylo jinak. Zajímavostí ovšem zůstává, že jedním z prvních, kdo začal systematicky nahrávat irské a skotské lidovky na desky putující následně přes oceán, byl brooklynský rodák John Kimmel (1866-1942), a to především z toho důvodu, že šlo o syna německých emigrantů. Ještě se mu sice po klapkách honily ragtime s populárními pochody, ale Irové se ho i tak nemohli doposlouchat. Zrovna tak jeho brzkých následovníků, to už skrz naskrz Irů: Petera J.Conlona, původem z Galwaye nebo Toma Dohertyho z Donegalu; ten se později dokonce vrátil domů a ještě ve čtyřiaosmdesáti letech vydal album Take The Bully By The Horns.
Před druhou světovou válkou irské porodnice doslova pukaly slavnými akordeonisty: na svět tehdy přišel Tony MacMahon, Paddy O’Brien, James Keane, Bobby Gardiner; co jméno to hráčská kapacita a opěrný sloup irské akordeonové školy, s pozdějšími absolventy Patrickem Dalym, Mairtinem O’Connorem, Seamusem Begleym či Dermotem Byrnem. V nynějším Irsku ale akordeonovou alma mater zdaleka nejvíc reprezentuje drobná holčina Sharon Shannon (1968), o níž se tvrdí, že během koncertu „by se mohl potopit Titanic, soptit Vesuv, hladoví Marťani by se pokusili napadnout Irsko a Sharon Shannon by si toho zcela určitě nevšimla“.
Je talentem od přírody k pohledání. Když hraje nepřebírá a nemíří, přitom ve své přirozenosti trefit se do jakékoliv hudby i nálady spoluhráčů nemá takřka obdoby; s rozesmátým kukučem ji pouhým okem nezachytitelné prsty sviští po klávesnici, lidé při koncertech vstávají ze svých míst, tančí pod podiem a pískají z přetlaku nadšení, jako když pára vyletí pojišťovacím ventilem. Na festivalu v německém Rudolstadtu na Sharon Shannon v pětadevadesátém nevěřícně zíral i Jan Sobotka, který se následně v Rock&Popu vyzpovídal: “Odehrát hodinu a půl akustické, čistě instrumentální, víceméně tradiční hudby a udržet touhle muzikou v pohybu a nadšení stovky diváků, to je něco, co nemá široko daleko obdoby.“
Nechme stranou, že něco podobného umí i dudačka Susana Seivane nebo sestry Wrigleyovy a hledejme spíš příčiny za tím stojící, abychom po chvilce přišli na to, že jsou jednoduché jako facka: talent od Pánaboha, svěřený holce z Clare, která až do své puberty neznala prakticky nic jiného než tradiční hudbu; tedy víra v ní, ozařující okolí. „Být opravdovým muzikantem znamená mít přístup do své vlastní duše,, říká její častý spolupracovník Donal Lunny.„Ona je tak hluboce součástí toho co hraje, že když ji posloucháte, určitě vás zasáhne ta obrovská dávka energie. Pokud je volná a nesvázaná a nemusí přemýšlet co hrát, doslova létá..
Sharon Shannon pochází z muzikantské rodiny, ve které nezplaněl ani jeden z výhonků: sestry Mary a Majella i brácha Garry patří mezi elitu a banjistka a klavíristka Mary navíc vedle své kapely Bumblebees často stála po boku Sharon, která vedle akordeonu s bravurou zvládá i housle s píšťalami. Odmalička ji k tomu vedl pan řídící Custy a nemohl si ji vynachválit: “Kdykoliv jsem zazvonil u jejich domu, Sharon vždycky cvičila. Ať bylo devět ráno nebo večer, vždycky jste v domě zaslechli akordeon. A to ne, že by ji někdo nutil. Ona tu muziku vnímá jako zábavu.“
Vyjma času stráveného na universitě v Corku, vládla už od čtrnácti většině sessions na okolí; což berme jako nezastupitelný vklad do jejího mistrovství. Zadní místnůstky hospod na západním pobřeží, kde muzikanti vystupují ve svém oblíbeném prostředí, to je další základní stavební kámen Sharonina umu, na který si jako první posvítil Mike Scott, šéf The Waterboys. „Jedna ze skvělých věcí, které Mike provádí je, že vytvoří prostor pro lidi a pak jim řekne ‘Jdi’! Zapálí je pro určitou věc a oni pak ze sebe dostanou to nejlepší. Stejné to bylo i se Sharon. Dá se říct, že Waterboys ji ‘vyrobili,“ řekl k tomu Lunny. The Waterboys procházeli tehdy svým vrcholným obdobím - dokončovali album Fisherman’s Blues - a Scott ze Sharonina nevázaného hraní prý zůstal úplně paf; logická tedy byla i jeho nabídka, aby si s nimi pro jednou zahrála; a to ne leckde: rovnou uprostřed rockového kotle na festivalu v Glastonbury. Nakonec se z ní stala Watergirls na dalších osmnáct měsíců. „Hrávala jsem v galwayských hospodách a nejednou přede mnou stály tisícové davy. A rovnou v Glastonbury! Celé to bylo tak ohromující. Vystupovali jsme po celé Evropě a připadala jsem si přitom jako když byli na turné Beatles; všechny ty davy lidí obléhající naše karavany pro mne byl kulturní šok, ale měla jsem tu atmosféru ráda.“
Jak je u Scotta obvyklé, zničehonic ‘irské období’ ukončil a Sharon mohla v klidu dokončit debutové album. Do hotelu Winkles v Kinvare si našli cestu Donal Lunny - jako vždy na dálku větřící vyjímečný talent - většina Waterboys, ale i Adam Clayton z U2, Maire Breathnach, Liam O’Maonlai od Hothouse Flowers nebo dcera pana řídícího Mary Custy, jedna z nejvyhledávanějších mladých houslistek. „Sharon skládá melodie prakticky všude. Jdete s ní například do kina a ona si zapíše závěrečnou píseň. Dokáže vydolovat melodii prakticky odevšad a naslouchá věcem kvůli nim samým. Přestože je tradiční muzikantkou, v její hudbě necítíte žádnou předpojatost. Proto má svůj repertoár tak široký a mnoho písní ani není irského původu, ale Sharon má schopnost přetvořit je do irského hávu,“ říkal o ní Donal Lunny a anglický novinář Colin Irwin dodával: „Pokud by Sharon jednou začala hrát například africkou hudbu, očekávejte, že se jednoho dne probudíte a zjistíte, že africký kontinent se přesunul někam ke Clare. Ona má nesmírný zájem o všechno, co slyší kolem sebe a to v kterékoliv zemi, kultuře nebo oblasti na kterou narazí..
Proč by tedy na debutu nemohl znít cajun - což má ale svou historickou souvislost - švédské housle nebo portugalské tance ? Skladba Queen Of The West má pak nádech pozdně noční kabaretní rozpustilosti, The Munster Hop zase tlačí rocková kapela, Tickle Her Leg potěší středověkem opojené romantiky, ale hitem nejjasnějším je na Sharoniných koncertech vždy vyvolávaná rychloskladba Blackbird.
Jednou ze skutečností, které charakterizují hudbu jsou prý změny ve společnosti a rozesmátá tvář Sharon Shannon a její mladická, nevázána image se proto mohly stát symbolem nové irské éry, kdy v devadesátém roce do presidentského úřadu nastupuje populární Mary Robinson, s níž zesílilo postavení irských žen a celá země se vůbec vydala směrem k prosperitě a modernosti. Sharon byla na roztrhání: s Lunnym složila hudbu ke čtyřdílnému televiznímu filmu o pašování zbraní Shannongate, vystupovala s The Chieftains, Nanci Griffith a Van Morrisonem, přijala pozvání do populární TV show Gay Byrneho a na návštěvách střídala jednoho potentáta za druhým: Billa Clintona, Lecha Walensu nebo Mary Robinson.
Účastnila se také ryze ženského projektu Woman’s Heart, kdy se sestrami Blackovými, Eleanor McEvoy, Dolores Keane a Maurou O’Connelly natočila nejprve veleúspěšné album, které dámy následně vyjely za pomoci Trevora Hutchinsona a Garry O’Beirneho propagovat po Spojených Státech. Přitom dychtivě objevuje world music a po hlavě se vrhá do spolupráce s černým reggaemanem Denisem Bovellem, takto producentem jejího alba Out The Gap, majícím za sebou natáčení i s reggae hvězdou Alpha Blondym. „Hrávali jsme na koncertech písničku The Mighty Sparrow ve stylu reggae a tak jsme si řekli, že o něco v tomhle duchu se pokusíme na novém albu. A protože jsme nechtěli, aby to znělo jako od Mickey Mouse, požádali jsme Denise o spolupráci, i když jsme všichni věděli, že to může skončit totálním fiaskem,“ vzpomínala Sharon Shannon.
Na Out The Gap prakticky nenajdete šmouhu. Chvíli s rockovou rytmikou, chvíli v akustickém ztišení, za to vždycky v početné sestavě má Sharonino podání švih a lehkost, jakési radostné vytržení ze hry, takže i zarytým odpůrcům instrumentálních desek nezbývá, než uznat její kvality. Souvisejí i s jejím skladatelským rukopisem : lehkým, nekličkujícím, nezbedně skotačivým; příklad za všechny: skladba Björn Again Polka. 
A co teprve, když si se svým akordeonem a neustále početnou partou spřátelených hudebníků podá tituly odjinud: Never Going Back Again od amerických poprockerů Fleetwood Mac, Dance Of The Honey Bees od Johna Lennona nebo - a to je opravdová třešnička se zpěvačkou Kirsty MacColl, dcerou Ewana McColla toulající se občas na deskách rockerů - Libertango od mistra tanga, Astora Piazzolly z Argentiny; kousek pak už je do Chile, k tanečku El Mercado Testaccio.
Proto album Each Little Gap potřebuje málem postranice, aby z něho veškerá pestrost nevypadala. Přispívá k ní i odvaha přizvat k tanečním hokusům pokusům Lunnyho syna Oisina a vůbec mimořádné hudebníky: Tommy People z Bothy Bandu, dudáka Joha McSherryho či houslistku Winnie Horan z newyorských Solas.
„Já si nezpívám dokonce ani doma v koupelně,“ tvrdila vždycky Sharon Shannon, nicméně na Each Little Gap prolomila ledy přizváním Kirsty a na veleúspěšném The Diamond Mountain Sessions už zpěváky málem nespočítáte; nehledě na to, že si tu z plna hrdla ve sborech zazpívala i Sharon.
Ve spolehlivé náloži irské rozjařenosti, Sharoniných rychlých prstů a plejády vyjímečných hostů, zadrnčí i vděčný kontakt s country Amerikou: rockově naladěný Steve Earle ji věnoval nadupanou skladbu The Galway Girl a písničkář Jackson Browne zas i Bobem Dylanem ošahanou americkou lidovku A Man Of Constant Sorrow. Irští baladiéři Dessie O’Halloran s Johnem Hobanem, a vlastně i The Hothouse Flowers rovněž nepřekračují rámec příjemnosti, což lze vztáhnout na celé album. Žádné nové hranice se tu tudíž nevytyčují, vše zůstává při starém, tedy v područí tradiční hudby, která i přes silnou nabídku okolních výzev a nabídek zůstává pro Sharon Shannon prioritou:“Pro mne jsou kořeny nejdůležitější součástí mé hudby. Lidé okolo mne říkají, že se moje hudba od alba k albu mění, ale když se ohlédnete zpátky, tak zjistíte, že všechno u mne vždycky vychází z kořenů. Nezačínám někde na konci nebo na vršku, pracuji pěkně dole u kořenů. A těch se za žádnou cenu nechci vzdát, moje srdce a duše by zemřely, kdybych to udělala“.
(2001)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
