Darko Rundek - Apokalyptický pohádkář ze zrezavělé lodi
09.01.2010 | „Poezie a hudba mých písní jsou pouze odrazem mého věku. Nedělám se v nich starším nebo mladším než ve skutečnosti jsem, pouze jako celý život se snažím být upřímný a pravdivý,“ říká chorvatský zpěvák, divadelník, skladatel a básník Darko Rundek patřící do společnosti zasmušilých, dekadentně naladěných truvérů a waitsovských barových rozervanců.
Čekejte od něho hudbu s ozvěnou záhřebského kosmopolitního splínu, půlnočního divadelního klubu, pařížského kabaretu, a balkánských tradic. „Jsme přepravci vlivů a různých kultur,“ tvrdí o svém doprovodném Cargo Orkestar.
Lze to odvodit z toho, že jste se narodil na pomezí Balkánu a Evropy? „Dělal jsem to tak vždycky. Prostě jsem nikdy nestudoval pouze jeden styl hudby. Necítím se na to dělat album pouze v jednom žánru. Vyhovuje mě pracovat s různými hudebními myšlenkami a inspiracemi. A pak, spousta skladeb pochází ze spolupráce s mou multikulturní kapelou. Skládám sice převážně sám, ovšem celá řada písniček vznikla na základě skupinové inspirace.“
Darko Rundek procestoval svět s mnoha divadelními soubory a svou tehdejší daleko rockovější, až punkovější kapelou Haustor. Přímočaře uvažujícím rockovým publikem – pro něho Haustor dodnes v Chorvatsku představují takřka nedotknutelný kult – se však nenechali omezovat: používali dechovou sekci a snažili se být otevření jak Balkánským zvyklostem, tak reggae, latině a africkým rytmům. Haustor s Rundekem natočili čtyři alba. Poslední, Tajni grad, vydali v osmaosmdesátém a dva roky na to se rozešli. Darko Rundek se pak usadil na pařížském předměstí, rozhodnutý věnovat se pouze scénické hudbě. Nastala však krvavá občanská řež v Jugoslávii. A Rundekovi těžké autorské časy: “Válka mě jednoduše zablokovala. Během pěti zuřivých válečných let jsem nemohl pracovat, skládat, zpívat. Žádný protest z mé strany nebo jakékoliv politikaření. Nešlo to! Něco se ve mně zmrazilo, rozbilo. Dnes už je to lepší, ale bude trvat ještě mnoho let, než se všechno vrátí do normálu.“
Mohl v klidu žít ve Francii, místo toho se stále vracel domů a během nejprudších bojů a té největší beznaděje pro Chorvatsko strávil šest měsíců v mezinárodních vodách s francouzsko-indickou posádkou na lodi Brodovo, předělanou na rozhlasovou stanici, vysílající do Chorvatska a Bosny hudbu, dramatické pořady, filmové dialogy a zprávy. „Stal se ze mě pohádkář přemýšlející o konci světa, plavící se po nekonečných vodách pouze dvě stě kilometrů od válečných orgií. Netušili jsme, kdo nás poslouchá, neexistovala žádná odezva, možnost, aby nám někdo zavolal do studia. Něco tak surrealistického se nedá popsat.“
Když Rundek později dával dohromady první Cargo Orkestar, vycházel ze zkušeností z Jaderského moře.“Ano, chtěli jsme být za přepravce vlivů a naděje,“ vysvětlil anglickému novináři Martinu Hagerovi. A když se ho zeptal, jak by mu takovou loď popsal, odpověděl: “Představ si velkou zrezavělou kovovou věc, se stopami po řasách a posranou racky pěti oceánů.“ Básně a divadelní hry psal odjakživa – drželo ho to prý při životě a to i když mu nad hlavou hrozivě hučely americké bombardéry. Dnes o svých existencionálních pocitech, v nichž se zrcadlí postapokalyptická atmosféra poválečného dění se sugestivní zasmušilostí zpívá. A vy nemusíte rozumět ani slovu ze zpěvákovy chorvatštiny nebo francouzštiny a stejně ustrnete. „Válka už navždy zůstane v mé mysli. A od toho se odvíjí skoro všechno co teď dělám. Víš, mám najednou víc pochopení pro lidské bytosti,“ řekl mě při našem setkání na festivale v Rudolstadtu.
Rundek dnes patří k rockovým kabaretiérům, naléhavým vypravěčům s otevřeným srdcem, až se jednomu nechce věřit, že kdysi byl v Chorvatsku považován za renomovaného klasického divadelníka. „Nediv se, divadlo ustrnulo a rock v sobě skrývá mnohem víc temperamentu, života a také pružnosti zareagovat. U vás je to myslím podobné, v Čechách přece v 70. a 80. letech existovalo daleko víc zajímavých mladých alternativních divadel než teď. Pokud by se to ale obrátilo, vrátil bych se samozřejmě ihned k divadlu.“
S divadlem jste ale přece úplně nesekl? „Už pouze jenom píšu hudbu. Mám za sebou okolo čtyřiceti představení a moc mě to baví. Co jsem se kdysi naučil na divadelní akademii mi dnes pomáhá porozumět jak divadelní tak hudební dramatičnosti.“
V devadesátém sedmém roce vydal první vlastní album Apocalypso, stylově neukotvený kaleidoskop vzpomínek, osobních prožitků a vlastní experimentátorské otevřenosti – žijeme prý v postmoderní době, kdy je vše dovoleno. Co si pod takovou hudbou mám představit? „Apokalypsu a calypso, nic víc,“ odpověděl lakonicky.
Druhé, nazvané U sirokom svijetu natočené na přelomu milenia se už hluboce ponořilo do balkánské tradiční hudby. „Nikdy jsem se o takovou hudbu nezajímal, najednou jsem to tak ale cítil.“ Cargo Orkestar, se kterým v roce 2004 připravil vysoce hodnocenou, nevšední krásou se vymykající desku Ruke tvoří nepostradatelná houslistka Isabel, tranvestita, jehož Rundek má za „lišáckou dámu, sopečnou čarodějnici a transexuálního samuraje zároveň“. Už třeba proto, že Isabel, se vším všudy nekonvenční a nevyzpytatelná francouzská houslistka a spoluautorka Rundekových nejskvostnějších písní prošla divadlem Petera Brooka, turné s Ninou Simone i bachovskými koncerty a během koncertu z ní nelze spustit oči.
K Rundekovi patří také pianista Dušan Vranič, plující mezi mnoha žánry, přestože má stále nejblíže ke skalnatému chorvatskému pobřeží. Bubeník a hráč na africké a arabské perkuse Dani Pervan je prý rozkošný jako perský princ a Vedrana Peternela, Chorvata žijícího v Paříži všichni považují za zvukového Nosferata, to když po zkušenostech s francouzskou alternativní scénou umí s elektronikou a samply připravit sonicky vášnivé podloží, přijímající Rundekovy písničky naočkované i Středozemím, klezmerem, Afrikou či reggae, nejvíc však barově zakouřenou a balkánsky živočišnou nedefinovatelnosti.
Album Mhm A-Ha Oh Yeah Da- Da (2006) - geniální balancování na pokraji nervového zhroucení odrážejícího globální dobu - je snad černější než floŕem potažené město. Volnomyšlenkář Rundek totiž bere exil jako nutné zlo. Necítí se v něm dobře. Kosmopolitní Paříž, jeho druhý domov, mu svým dekadentním kabaretiérstvím nahrává slova a atmosféru. Při všem osamění, které cítí. V písních hledá kontakt, porozumění a vysněnou lásku. Mezinárodní Cargo Orkestar mu pomáhá formulovat myšlenky, nacházet experimentální zvukomalby a dotvářet lyrické obrazy velkoměstského odcizení. Zpívá a polomluví v angličtině, francouzštině a němčině, přechází z balkánských melodií a rytmů do Západního elektropopu, svou apokalyptickou vizi nadále předkládá se stejně nepředvídatelnou hudební fantasmagoričností a hlasovou děsivostí jako Tom Waits. Používá přirozené zvuky prostředí, začleňuje je do nelibozvučnosti Cargo Orkestar schopného znít jako jazzová kutálka, barově ucouraně, rockově, kakafonicky nebo úplně obyčejně, vždycky však odvisle od Rundekova divadelnictví.
Dobře to napsal novinář Tim Cumming: “Toho chlapa bych nechtěl mít doma na návštěvě.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
