Gotan Project - Na pouti od bordelu k technu
09.01.2010 | Připustíme-li, že každý stát má svůj hudební symbol, pro Argentinu jím je tango. Slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o něm kdysi prohlásil: ”O tangu můžeme donekonečna diskutovat, ale nic nezměníme na tom, že tak jako všechno pravdivé, je pořád obklopené tajemstvím.” Když tango v 50. letech minulého století převálcovaly swing s rock´n´rollem, mnohým se zdálo, že už žádné tajemství nikdy nevydá. Z omylu je o několik let později vyvedl Astor Piazzolla a zcela nedávno také pařížské trio Gotan Project.
“Zkurvenej Bůh,” křičel v nesmírném osamocení Marlon Brando v puritány šokujícím filmu Poslední tango v Paříži a na tenorku mu k tomu hrál Gato Barbieri. Jak jinak, tango. A načinčané závodní tanečníky, kteří z něho postupem času odstranili poslední zbytky původního sexuálního náboje málem křísili. Nešlo o jediný skandál spojený s tangem. Na ty si potrpělo od samého začátku. V rodném listě má totiž napsáno: matka prostitutka, otec frustrovaný zákazník. V polovině 19. století totiž vzniklo v přístavním bordelu Buenos Aires.
Fronta na ženské
Okolo prvního vlaku, který v polovině 19. století díky Angličanům přetnul Argentinu od severu k jihu nastala spousta slávy. Otevřela se tím totiž možnost využít obrovská nerostná bohatství a farmářům snadnější přístup na světový trh. Ukázalo se ale, že jejich smělým plánům s velkofarmami stojí v cestě naprostý nedostatek dělníků. Těch se v rychle rozvíjející zemi zoufale nedostávalo. Argentinské vládě proto nezbývalo, než si v evropských denících zadat inzeráty: hledáme pracovníky za výhodných podmínek, dobrý plat a první týden ubytování zdarma. Odezva kupodivu předčila veškerá očekávání. Za oceán proudily sta tisíce lidí. Na rozdíl od Spojených států ovšem do Argentiny nepřijížděly celé rodiny rozhodnuté začít tu nový život, transportní lodě s vydinou vysokého výdělku naplnili především muži, upisující se na pouhé dva tři roky. Drtivou většinu obyvatel Buenos 
Aires proto zanedlouho tvořili chlapi z celé Evropy: dělníci, námořníci, tuláci, vojenští zběhové a dobrodruzi. Elán a nadšení u nich brzy vystřídalo rozčarování: ať se podívali kam se podívali, nikde žádná ženská. Nejednoho z nich v tu chvíli napadlo, že je před nimi argentinská vláda nechala snad schovat. Vysvětlení bylo ovšem prosté: takový příliv mužských země nebyla v danou chvíli schopná pokrýt; dobové zápisky uvádějí, že jich tu žilo o sto tisíc víc než žen. Není divu, že v přístavních bordelech Buenos Aires stály na prostitutky dlouhé fronty a totéž čekalo každého chlapa, toužícího si alespoň zatančit. Když se na něho dostala řada stejně ale neměl vyhráno: u prostitutky žádný problém, tam šlo o kšeft, v tančírnách už to bylo o něčem jiném – žena se v jeho náručí a přítomnosti musela cítit příjemně a v žádném případě nesmělo jít o taneční poleno, jinak se to rozkřiklo a měl útrum. Proto nejprve z dlouhé chvíle, častěji však z donucení, když už ani chlast nepomáhal začali tančit chlapi s chlapama.
V chudinských čtvrtích s přemírou kriminality a bordelem na každém rohu hledali portenos, jak se jim začalo říkat, rozptýlení od tvrdé práce a frustrace z odloučení od domova a nálepky cizince bez volebního práva. Hudba a tanec jim pomáhaly na všechen ten svrab zapomenout. Staly se srozumitelným jazykem mnohonárodnostního společenství, universálním duševním očistcem, ve kterém se postupně slily hudební kultury z celého světa. Paradoxně čím víc se portenos snažili uniknout od svých citů, nenaplněné lásky, smutku a beznaděje, tím víc vše vkládali do hudby a tance, pro které se vžil název tango. Oprošťovali se přitom od společenských předsudků, evropská sexuální tabu nechávali za dveřmi. Ranná nezpívaná tanga představovala symbolické sexuální souboje, obřady načepířených, ke všemu odhodlaných, přitom však fatální bolestí zasažených kohoutů tanečně srostlých s melanchonickým nářekem bandoneonu. Pro svou údajnou oplzlost směrem dál ke středu Buenos Aires s hrůzou odmítaných.
Nech promluvit své tělo
Původ názvu tanga řešil nejen historik. Ruku do ohně za svá zjištění ale nedal ani jeden. Snad pochází z latinského slova tangere (dotýkat se), Španělé tak prý říkali flamencu, staré koloniální dokumenty zase uvádějí, že se jednalo o východoafrické kmenové obřady, jiné, že Afričané tak pojmenovali španělské bubny.
Samotné tango se zrodilo evoluční cestou v argentinském přístavu Buenos Aires a paraguayském Montevideu, tedy v zálivu Rio de la Plata, postupným smíšením španělsko-kubánského stylu habanera, balad vesnických gaučů milonga, andaluského flamenca, rytmického tance brazilských černochů candomblé, ale také evropské polky, mazurky a sladkých italských písní.
Ústředním nástrojem tanga zpočátku nebyl bandoneon (knoflíková tahací harmonika německého původu), nýbrž flétna. Bandoneon se s irskými námořníky dostal do Argentiny až okolo roku 1900. Z předměstí přešlo tango brzy do centra Buenos Aires díky aristokratické mládeži, toužící po dobrodružství a provokaci, zvlášť když zjistila, že stejně jako v samotném tanci i v textech písní tango-cancion převládá sexuální otevřenost a tabuizovaný žargon ghetta, oslavující noční život pasáků a lehkých holek. V domácím prostředí si nemohli dovolit dělat na tanečním parketu s dívkou to co tady, dotýkat se jí po celém těle, veřejně s ní koketovat. To by je rodiče hnali. Nicméně zakázané ovoce nejvíc chutná, takže netrvalo dlouho a první odvážlivci, ve snaze provokovat a dokázat svou odvahu rozjeli tango před zkoprnělou společností v salonech uprostřed Buenos Aires. Ta to jakž takž ustála, brány mu ale neotevřela. Tango v Argentině dál patřilo pouze prostředí svého vzniku, za to Evropu čekalo zanedlouho taneční zemětřesení. Mladí pánové z vyšších vrstev vyslaní na studie a na zkušenou směřující s námořníky a navrátilci na starý kontinent se už nemohli dočkat, až tu nechají “promluvit svá těla”.
Katolíci a úředníci tanga zbavení
Paříž není pouze centrem světové módy. Odjakživa ji přitahovalo také nové a neokázalé umění. Čím extravagantnější a pro společnost nepřijatelnější, tím lépe. Například smyslné a erotické tango z nevěstinců vhánějící prudérní Evropě na přelomu 19. a 20. století červeň do tváří. Pro pařížskou bohému pak nemohlo existovat lákavější doporučení než klatba papeže Pia X. bránícího své ovečky před hříšným tancem a příkaz sousedního německého císaře, aby se jakýkoliv státní úředník tangu vyhnul na sto honů.
Spoře odděné dámy se sukněmi po stranách s rozparky odhalující nohy – a považte, bez korzetů! - pánové s růžemi v zubech, teatrální taneční gesta a všudepřítomný odér sexu ovládly luxusní pařížské kavárny, salóny a taneční sály před první světovou válkou.
Turné argentinského zpěváka Carlose Gardela vzbuzovalo stejné nadšení jako dnes Madonna. Ztělesňoval duši tanga, stal se navždy jeho symbolem a když v roce 1935 zemřel při leteckém neštěstí, plakal pro něho celý svět. Napsal a svým krásným barytonovým hlasem nazpíval a natočil stovky písniček na texty Alfredo Le Pera, do nichž vtiskl veškerá očekávání a touhy meziválečné generace.
Spisovatel Borges v jednom z mála interview na Gardela vzpomíná: ”Když jsem byla mladý, tango spolu tančili jen muži. Ženy ne, protože slova byla příliš choulostivá. Zpívalo se potichu, záměrně bezvýrazu. Tahle ostýchavost k Argentincům patřila. Aý do chvíle, kdyse objevil Carlos Gardel. Jeho velká otevřenost a kouzlo jeho hlasu tango zdramatizovaly. pamatuji se, jak jsme s maminkou poprvé slyšeli Gardela zpívat tango. Nelíbilo se nám. A přesto jsme za chvíli plakali dojetím.” Pařížská společnost ležela Gardelovi u nohou, podobně jako jeho krajanovi Ricardo Guiraldesovi, dodávajícímu tangu exotiky převlečením za gaucha – ačkoliv gaučové tango nikdy netančili! A když se na filmovém plátně objevil neodolatelný hollywoodský fešák Rodolpho Valentino a s partnerkou se pustili do tanga nebyla to už jen otázka Paříže. Charlie Chaplina prý tehdy při nějaké příležitosti vítali slovy: ”Salve, care Hollywoodu.” Na což on jen smutně odpověděl: ”Už ne, panovníkem je tu Valentino tančící tango.”
Rok 1913 se stal rokem tanga. Narazili jste na něj nejen v Paříži, ale i v Berlíně a Moskvě. V londýnském hotelu Waldorf uspořádali první taneční čaje s tangem, přesouvající se rovněž na scénu královského divadla v Shaftesbury Avenue a mladý Argentinec Juan Barrasa přispěchal s knihou Tajemství tanga, popisující jak zvládnout to, čím se odlišuje od všech párových tanců minulosti – improvizaci.
Další velké expanzi tanga zabránila válka a nástup amerického swingu. A v bordelech Buenos Aires tango nahradily jukeboxy napěchované popovými šlágry.
V Argentině vydrželo tango na výsluní skoro až do 50. let, teprve pak zčásti vyklidilo pole rock´n´rollu.
Na svébytné podobě nabylo v minulém století tango ale v Finsku a především ve Východní Evropě, zvláště v bývalém Sovětském svazu. To už je ale jiná, daleko smutnější kapitola tanga.
Ravioli s Carlosem Gardelem
“Hudba je víc než ženská. S tou se můžete kdykoliv rozejít. S hudbou ne. Tu si, podobně jako věčnou lásku, sebou vezmete do hrobu”, prohlásil na sklonku života Astor Piazzolla, argentinský hráč na bandoneon, milovník Bacha, Gershwina a Stravinského. To že se vydal vstříc trůnu krále tanga, mu řízení osudu paradoxně nalinkovalo možná náhodou. Když mu totiž otec jako správný argentinský patriot k devátým narozeninám místo oblíbeného akordeonu věnoval bandoneon, vykoupený za devatenáct dolarů ze zastavárny, nevěděl si s ním vlastně rady. Žil s rodiči v sousedství newyorského Manhattanu, kde otec, profesor Vincente “Nonino” sehnal práci v holičství. Z argentinské Mar del Plata, kde se Astor 11. března 1921 narodil, se sem přestěhovali když mu byly dva roky. Na poměry chudé předměstí ho navždy poznamenalo: načil se anglicky, pohyboval se v prostředí italských přistěhovalců a jejich písniček, v nedaleké synagoze si vydělával peníze čištěním svícnů a přišel tak do styku s židovskou kulturou, poslouchal jazz a Caba Calowaye. O svých argentinských kořenech tehdy neměl ani zdání, natož o tangu. Na studiích u maďarského klavíristy Bely Wilda, Rachmaninova žáka, si navíc zamiloval Bacha a klasickou hudbu, přestože vyslyšel otcovy prosby a chodil na hodiny bandoneonu.
Shodou okolností, ale v roce 1934 přijel do New Yorku Carlos Gardel natáčet svůj později slavný pistolnický film El Dia Que me Quiras a na ulici mu padl do oka třináctiletý kluk s bandoneonem a krásným kukučem. A tak se z Astora stal herec. Gardel si ho oblíbil, nechal se jím provázet po italské čtvrti, zvát domů, kde Astorova matka vždycky navařila kořeněné ravioli, které ikona tanga nadevše zbožňovala. Mezi malým klukem a fanynkami na každém kroku pronásledovanou hvězdou vzniklo neobvyklé přátelství. Astor ho doprovázel kam se dalo, protože Gardel neuměl skoro slovo anglicky. Na konci natáčení uspořádal Gardel velkolepý večírek, na který pozval spoustu argentinských a urugvajských rodin žijících v New Yorku. Opékalo se prase, hrála hudba. Když se pak blížil konec, požádal Gardel Astora, aby vytáhl bandoneon, že si společně zazpívají tango. Lidé prý šíleli a Astor Piazzola poprvé ve svém životě přičichl k tangu. “Nic jsem na bandoneon neuměl a on mě pořád se smíchem říkal, že hraju jako Španěl,” vzpomínal Piazzola na den, kdy se prý bez svého přičinění ocitl v jakési pro něho neznámé extázi, která ho podle jeho slov poznamenala na celý život.
Gardel pak Astora sebou chtěl vzít do Hollywoodu. Rodiče to ovšem vzhledem k jeho věku zatrhli.
Pár facek v opeře
Do Mar del Plata se Astor Piazzola vrátil v roce 1936. V rádiu uslyšel houslistu Elvino Vardaro se sextetem a jeho nevšední, dnes by se řeklo alternativní pojetí tanga ho uchvátilo. Stal se Vardarovým obdivovatelem a později ho přizval do své kapely. V sedmnácti letech, už tangu propadlý Astor odjíždí do Buenos Aires. Hrál na bandoneon v barech, s mnoha významnými orchestry, zakládal své vlastní a v roce 1942 se oženil s Dede Wolff, s níž měl dvě děti: dceru Dianu a syna Daniela. Po večerech psal symfonie, sonáty, komorní skladby a klavírní koncerty. S jedním takovým se vydal za Arturem Rubinsteinem. A ten se ho k jeho překvapení zeptal: „Příteli proč vlastně nestudujete hudbu?.“ A doporučil ho k argentinskému skladateli Alberto Ginasterovi. Astor Piazzolla k němu docházel šest let.”Pomohl mě odhalit tajemství symfonického orchestru a analyzovat Stravinského s Bartókem.” Tehdy prý skládal jako šílenec. Za své první tango El Desbande a další práce, vymykající sz běžného rámce tanga, sklidil úspěch u klasiků, tradiční tangueros spíš dráždí. Soutěž Fabiena Sevitzkeho s třemi symfoniemi Buenos Aires a skladbou Sinfonietta vyhrává, když si ale při jejich veřejné prezentaci prosadí do orchestru dva bandoneony, strhne se skandál a během koncertu mezi tradicionalisty a modernisty dojde ke rvačce. Vzduchem létají dokonce facky. I tak ho čekalo stipendium udělené francouzskou vládou. V Paříži pak studium u věhlasné a světově proslulé Nadii Boulangerové, vyhledávané učitelky Philipa Glasse, Elliota Cartera, Aarona Copelanda nebo Quinci Jonese.
Tohle je přece Piazzolla, vy idiote!
Po příjezdu do Paříže před ní předstoupil s náručí plnou not a sebevědomostí klasického skladatele. „Poslouchejte, to není špatné,“ povídá mu madam Boulangerová.“Vidím tady Bartóka, Stravinského, dokonce i Gershwina, ale bohužel nikde žádného Piazzollu.“ A spustila výslech: odkud pochází, co rodiče, rodina, děti, jak se dostal k hudbě; a skončila nezbytnou otázkou: “A kde jste vlastně dosud hrál?.“ Milý Piazzolla před ní prý stál rudý od hlavy k patě, snažíc se svou kabaretní éru nějak slovně zaretušovat. „V baru,“ vykoktal ze sebe. „A nešlo náhodou o kabaret?“ povídá madam. V tu chvíli po ní zahanbený Piazzolla chtěl hodit rádio. Ještě ale nebylo všemu konec: “Říkáte, že klavíru moc nedáte, takže na co vlastně hrajete?.“ „Na bandoneon,“ špitl Piazzolla v očekávání, že ho okamžitě vyrazí. Nic takového, místo toho si musel sednou za klavír a přehrát ji svá kabaretní tanga. Vytřeštila oči, vzala ho za ruku a povídá mu: “Tohle je přece Piazzolla, vy idiote!.“
A tak Astor Piazzolla vstal, vzal svých deset let v notách, všechny ty bezesné symfonické noci a během dvou vteřin je poslal k čertu. Zůstal u Nadi Boulangerové osmnáct měsíců, což se podle jeho slov rovnalo osmnácti letům. „Naučila mě věřit v Artura Piazzollu. Vyhnala mě z hlavy myšlenky, že tango je podřadná hudba. Vycítil jsem, že tango je má budoucnost.“
Tango pro Mstislava Rostropoviče
Piazzolla tango nuevo, jak se mu začalo říkat, přetransformoval do podoby umělecké hudby srovnatelné s klasikou či jazzem, nebránil se ani elektrické kytaře a docílil toho, že o tango projevili zájem avantgardisté zvučných jmen: Yvar Mikkashoff, John Cage a Karlheinz Stockhausen. S vlastními kvintetem (kontrabas, cello, klavír, kytara a bandoneon) tango nuevo protáhl takřka celým světem. Pomohl mu získat respekt, především při pobytu v New Yorku, kde experimentoval s tango-jazzem. Ke konci života přibral do kapely dalšího hráče na bandoneon a kytarista sáhl po elektrickém nástroji.
Nepřestával se věnovat rozsáhlejším pracem a v 80. letech byl doslova na roztrhání. Neustále koncertoval ( také v pařížské Olympii a newyorském Central Parku), skládal nové a nové opusy, spolupracoval s Gerry Mulliganem, Gary Burtonem i Chickem Coreou, natáčel alba a v roce 1982 pro Mstislava Rostropoviče napsal úchvatnou Le Grande Tango, kterou slavný ruský cellista předvedl v devětaosmdesátém roce v New Orleans, pár měsíců potom, co Astora Piazzolu skolila mozková mrtvice. Zemřel v roce 1992 a zanechal po sobě úctyhodné dílo, z něhož posupně čerpali Kronos Quartet, Yo-Yo Ma, Al Di Meola, Gidon Kremer, Artur Moreira a další.
Tango nuevo už nemělo nic společného s ghettem, z kabaretů a kaváren se přestěhovalo do koncertních sálů. “Pro mne tango vždycky představovalo spíš hudbu pro poslech než pro tanec,” říkal Piazzolla.
Ne-tuctuctoví Gotan Project
V 70. letech se v Piazzollových revolučních šlépejích vydali argentinští pionýři rockového tanga: Litto Nébbia a skupina Siglo XX. Svůj vzor tím ale moc nepotěšili. „Staré tango už neexistuje, snad tak do roku 1955, kdy lidé v Buenos Aires tango milovali. Bylo cítit všude ve vzduchu, po celém městě. Dnešní vůně tanga přichází od rockových nebo punkových skupin. Aktuální tango už je pouhá nostalgie, tupá imitace dávných časů. Dalo by se říct, že umírá,“ prohlásil těsně před smrtí zklamaný Astor Piazzolla. Těšil se na své následovníky a punkery, tak jak je poznal za ně nepovažoval.
Škoda, že se nedožil zrození Gotan Projectu, protože tam, kde on skončil, mezinárodní trio pokračuje. Časy se ovšem mění, takže nynější tango nuevo Gotan Project uvedl na globální taneční scénu. Vybudovali most mezi tangem, jamajským reggae, dubem, housem a jazzem. Opar odvěké melanchonie rozfoukali tanečními beaty a samply. Balancují mezi starodávnými přístavními kořeny tanga a sofistikovanou současností. Syrovostí a technologickými vymoženostmi.
Gotan Project netrpí nostalgií po zlaté éře tanga, na druhou stranu ho fascinuje orchestrální zvuk z 30. a 40. let minulého století. Netouží po divočině, nepodrobují tango nepřirozené tuc-tuctové zkoušce, z koncertů vytvořili patosem nasáklou slavnost. Vážnou a statickou. Heslo zní: nehýbat se!, což nad hlukem maniakálních tanečních elektrobeatů vytváří nezvykle působivou starosvětskou klenbu. Vystupují v kvádrech a fešáckých kloboucích, za zády jim na plátně běží útržky z argentinských černobílých filmů a dobových týdeníků doladěné originální světelnou show.
“Ačkoliv pracujeme s elektronikou, a že jsme v tomhle směru perfekcionalisty, nejdůležitější pro nás je atmosféra obestírající naši hudbu. Stav klidu a vážna. Nemáme potřebu lítat po jevišti. Většina hudebníků se pokouší vypadat mladě, my naopak staře. Vezměte si například Rolling Stones s tím jejich věčným teenagerstvím. My sázíme na obleky. Inspiroval mě k nim Dirk Bogarde ve filmu Smrt v Benátkách. Nepotřebujeme se vézt na vlně mládí a vůbec na žádné vlně. Máme své představy o hudbě a prezentaci,” vysvětloval leader kapely Eduardo Makaroff.
Elektroautentické tango
Během vystoupeních Gotan Project vzdáleně připomínají přístup amerických Residents. Vizuální složka má pro trio zásadní význam. Aby ne, vždyť dva ze zakladatelů byli léta předtím úzce svázáni s filmem.
Jako hudební konzultant pracoval francouzský DJ Phillipe Cohen Solal (62) s režiséry Tavernierem, Michalkovem a Larsem Von Triersem; sám rovněž skládal a na taneční scéně se objevil po boku elektroprůkopníka Pierre Henryho, jemuž pod jménem Ken Abyss zremixoval klasickou skladbu Psyche Rock.
Argentinský kytarista Eduardo Makaroff (55) ještě než přesídlil do Paříže a v restauraci La Coupole uvedl svůj taneční tango orchestr, patřil doma k nejžádanějším tvůrcům filmových a televizních soundtracků.
Pouze švýcarský elektrokouzelník Christoph H.Muller si hleděl raději zvukomalování a když zjistil, že jeho soused přes ulici Solal sdílí podobnou vášeň, navíc má vztah k latinskoamerické hudbě, založili spolu label Ya Basta! ( název knihy revolucionáře Marcose) a mezi léty 1996-2000 vyprodukovali celou řadu cenných nahrávek PCS Mind Food, Fruit of the Loop, Stereo Action Unlimited a Boys from Brazil (jejich vlastní projekt remixů skladeb Astora Piazzolly).
Název Gotan pochází z pouličního slangového humoru Španělů v Rio de la Plata – stačilo slovo tango rozpůlit a složit obráceně. Zpočátku na tango trio moc nesázelo:”Považovali jsme ho za hudbu pro starší generaci. Piazzolla byl posledním, který se odvážil narušit jeho obecně vnímaný obraz. Snažil se, aby znělo víc funky a my, aniž bychom zpočátku chtěli, jsme se nakonec v jeho práci pokračovali. Hodně nás ovlivnil, myslíme si, že pro tango je stejně důležitý jako Gershwin pro jazz.”
Dohromady se dali náhodou, všichni tři milovníci argentinské hudby a zvláště bubeníka Domingo Cura z Buenos Aires. S přáním vyprodukovat techno verzi některých jeho nahrávek se na zbylou dvojici obrátil Makaroff. Ta to odmítla. Makaroffo to ale nevzdal, na druhý den se vrátil do jejich studia s návrhem natočit hudbu rozkročenou mezi technem a tradicí, velkoměstské, nadále teatrálně svůdné tango pro taneční kluby a zbořit tak letitý předsudek, že tango náleží pouze pamětníkům.
Šli až na jeho samou africkou rytmickou dřeň, k argentinským perkusivním stylům. Zrychlením tanga hutným technem a předimenzováním původní hypnotičnosti se tudíž neocitli mimo mísu. Nezapomněli ani na akustické nástroje, konkrétně s nimi se ovšem nadřeli nejvíc. Při natáčení prvního singlu s coververzi Piazzolovy skladby Vuelvo al Sur totiž zjistili, že bez zvuku bandoneonu to nefunguje. S ním a houslemi už ano. Oslovili proto argentinské hudebníky žijící v Paříži, o nichž věděli, že by za tango a písně milonga dokázali položit život: Nini Flores, zběhlý ve stylu chamame, dokáže z bandoneonu vyždímat emoce málem jako Piazzola a legendární Gustavo Beytelmann za klavírem se s tangem v srdci narodil. Nezůstalo ale pouze u nich: dánská houslistka Line Kruse kvůli Gotan Project opustila domovský Latino Quartet a vyhráli to i s katalánskou zpěvačkou Cristinou Viallonga, noblesní, chladnou vášnivostí sálající žačku Nico nebo někoho podobného. Uhrane vás pouhým pohybem ruky.
Po dvou následujících singlech Triptico a Santa Maria ( tahle skladba zazněla ve filmu Smím prosit s Richardem Gere a Jennifer Lopez), začaly, jak říká klasik, na Gotan Project hvězdy svítit zdarma. Oslovili je tvůrci amerického seriálu Sex ve městě, švédští a japonští dokumentaristé a extravagantní bretaňské zpěvače Brigitte Fontaine pomohli se vypořádat s Astorem Piazzollou na jejím hodně nevšedním albu Rue Saint Louis en I´ile.
Plánovaný nájezd na klubovou scénu pak překonal veškerá očekávání Gotan Projectu. Vtrhli sem s elektroautentickým tangem aniž by kdo jen tušil, jak se na tuhle hudební starobu pohybuje; převládající strohé techno, spíš udolávající než tanečně inspirující, nabourali nepoznanou kreativitou – strojově neméně atakující, přesto, kdo by nechtěl být z tranzu buzen naříkavým a v daném prostředí bizarním bandoneonem.
V říjnu 2001 Gotan Project zasadili úder nejtvrdší: album La Revancha del Tango, řazené magazínem fRoots mezi nejlepších deset natočených toho roku na světě. A než se stačili rozkoukat, prodalo se ho na milión kusů. Což není zrovna málo, vezmeme-li v úvahu, že jako alternativu ambientní dupárně nabídla svůdné tango. Hudbu z tanečních.
Z pobřeží na širé moře
Následující dva roky se Gotan Projectu slily v nonstop koncertní turné, během něhož původně studiový projekt tří osobností muzikantsky nabobtnal a vykrystalizoval v dokonalou jevištní souhru techniky a muzikantů; vlastně řádnou kapelu, oceněnou vzápětí BBC Awards For World Music za nováčka roku 2003. Makaroff se Solalem hodně času trávili také v Argentině. Studovali dobové materiály, navštěvovali a ke spolupráci přesvědčovali zapomenuté mistry tanga. Kývl jim například Piazzollův spoluhráč Nestor Marconi, přezdívaný Seňor bandoneon. Dveře před nimi nezabouchl ani zpěvák, klavírista a trombonista Juan Carlos Cáceres, jehož doslova archeologické kutání v africké minulosti tanga Solala odjakživa fascinovalo. Těšili se také na nahrávání s Domingem Cura. Letenky do Buenos Aires v kapsách, nažhavení a natěšení, když se dozvěděli, že zemřel. “Mrzelo nás to, na druhou stranu jsme mu všichni záviděli a ze srdce přáli smrt která ho potkala. Ke konci vystoupení, za mohutného potlesku dostal infarkt. Před všemi těmi nadšenými lidmi se na pódium sesunul mrtvý k zemi,” vzpomínal Solal a dodal: ”Album Lunático dozrávající v ten čas v našich hlavách jsme se rozhodli celé věnovat památce Cura.” Skladbu Domingo zpívá jeho přítel Jimi Carlos, černošská argentinská hvězda první velikosti.
Lunático pojmenovali ho závodním koni Carlose Gardela a z velké části natočili v Buenos Aires. Otočili na něm o sto osmdesát stupňů. Z tanečních klubů se přenesli do předválečných kabaretů v uších orchestr bandoneonisty Anibala Troilo, vyhlášený v 50. letech po celé Jižní Americe. Solal v uplynulých měsících hodně poslouchal Serge Gainsbourga, Johnnyho Cashe, Nicka Drakea a desky bluegrasových veteránů Union Station. Gotan Project tak zničehonic v textech do určité míry zdekadentněli, hudebně zdůstojněli. Prvotní už pro ně není tanec, ale způsob, jak se k němu dobrat, všechno to krásné, tajemné a nepolapitelné, co mu předchází.
Smyčcový orchestr nese stopy ponurosti Angela Badalementiho, Cristinin zpěv bloudí noční šansonovou Paříží, techno oddaně slouží Beytelmannovu klavíru; duní si jen tak v podloží, vědomo si toho, kdy může mít navrch a kdy naopak ustoupit do pozadí. Gotan Project tentokrát hodně pracují s ambientními zvuky, ozvěnou zašlosti, praskotem drážek asfaltových desek, vjemy daného prostředí do něhož vás ve skladbě Lunático vtahují dupotem koňských kopyt, ruchem závodních tribun i orchestrální naléhavostí jakoby vzešlou z pera nenapodobitelného mistra filmové hudby Zdeňka Lišky.
Tango Project se vzpírají přirovnání, utíkají z jednoznačnosti, riskují odmítnutí. Tango například zkonfrontovali i s fenoménem dneška – hip-hopem. Argentinská dvojice Koxmoz (Apolo Novax s Chili Parkerem) ale vůbec nezní nepatřičně. Podobně, když se Cristinin zpěv v úvodní Amor Porteňo prolíná s viřivým bubnováním členů americké skupiny Calexico.
Gotan Project se přeměnili v pestré kolážisty, elegantní solitéry. Následováníhodné vůdce tanga. “S Le Revancha del Tango jsme se pohybovali na pobřeží tanga, na Lunático už ale beze strachu plujeme na širém moři,” tvrdil Solal.
(2005)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
