The Chieftains - Neomezení vládcové keltské hudební říše
03.01.2010 | Zmíníte-li luterské barokní chrámy vytane vám na mysli jejich varhaník J.S.Bach, přijde-li řeč na minimalismus stěží opomenete Philla Glasse, za rock’n’roll a růžový cadillac zase každé malé dítě dosadí Elvise Presleyho, stejně jako skupinu The Chieftains za irskou tradiční hudbu, jejíž celosvětovým symbolem se v uplynulých letech stala. Americký novinář Bob Claypool navíc tvrdí: “Jestliže na světě existuje krásnější hudební zvuk, než ten, který vytvářejí The Chieftains, dosud jsem ho neslyšel.“
Na pivu s pařížským jazzmanem
Tradiční hudba v 5O. letech nebyla zrovna tím, co by evropská poválečná mládež vyhledávala. V návalu starostí jak si poradit s rock’n’rollem, televizí, smrtí Jamese Deana a vlastními frustracemi zůstávala jí víceméně volná. Irsko nevyjímaje; oficiální folková scéna se ocitla v troskách, ve městech vládlo spíš country a na vesnice, do přirozeného prostředí tradiční hudby se nikomu nechtělo.
Obrat nastal v roce 1951: Radio Eireann začalo dvakrát v týdnu vysílat pořad věnovaný tradiční hudbě a na západ od Dublinu v městě Mullingaru uspořádali první ročník dudáckého festivalu. Souběžně s výlety rozhlasového buditele Seána MacRéamoinnema na venkov, odkud přivážel a následně odvysílal stovky terénních nahrávek, přibývalo festivalů, oblíbených hráčských a pěveckých soutěží i zapálených posluchačů; přesně v duchu legendy o irské duši formované hudbou.
Dvacetiletý nadaný učeň dudáka Leo Rowsomeho Paddy Moloney (ročník 38) z malého městečka Donnycarney nedaleko Dublinu, nad tím nevycházel z radosti; veškeré víkendy trávil na podiích a hlavou se mu přitom míhaly inovační úpravy starých melodií, na svou dobu nezvyklé aranže, efektní protimelodie, novátorské harmonické postupy; později, při častých vystoupeních s banjistou Barneym McKennou (zakladatelem The Dubliners), flétnistou Michaelem Tubridym a píšťalákem Seánem Pottsem, jímž pro změnu tloukl do hlavy smysl pro improvizaci, prý už odkudsi z dálky zaslechl zvuk budoucích The Chieftains.
Probouzení irské tradiční hudby zaregistroval v pařížských jazzových klubech i jakýsi John Reidy (ročník 31); žák nekonformního skladatele Oliviera Messiana. Pocházel z hrabství Cork, doma se podepisoval jako Seán O’Riada a podobně jako Moloney celá léta uvažoval nad jejím vzkříšením. Klasický vzdělaný O’Riáda nejezdil po festivalech, ale obecné nadšení pro věc chápal. A když se pak v divadle připravovalo pásmo The Golden Folk a bylo potřeba sestavit malý orchestr z hudebníků ovládajících tradiční způsob hraní, obrátil se na Paddy Moloneyho.
Původně divadelní těleso se za čas přeměnilo na regulérní skupinu Ceoltóirí Chualann, poskytující oběma protagonistům dostatek prostoru k uskutečňování restaurátorských snů. Ovlivňovali se navzájem: klasický přístup proti tradici, intuitivní dravost vůči pečlivosti. Sami pro sebe si vyřešili i salónní otázku, zda z mlhoviny vzešli nejprve Ceoltóirí Chualann či The Chieftains respektive jakou roli sehrál fakt, že Ceoltoiri Chualann postavil O’Riáda, leč z hudebníků přivedených Moloneyem, následně vytvořivších The Chieftains.
„Miloval jsem toho chlapíka,“ vzpomínal Moloney. “Co jsem mu dal, to jsem dostal zpátky. Setkávali jsme se každé pondělí v hospodě a porovnávali si své nápady, ale na jeho odborné znalosti jsem prostě neměl. Někteří lidé ho měli za hudebního génia. Na druhou stranu mě vždycky mrzelo, když se naše společné nápady vydávaly za jeho.“
Počátkem roku 1963, kdy Paddy Moloney vstupuje s přáteli poprvé do studia, výsledkem čehož je legendami opředené a pro následující léta velmi směrodatné první album The Chieftains, odchází Seán O’Riada z divadla a naplno se věnuje tradiční hudbě, i když na to místy jde přes symfonické orchestry, chrámové sbory a baletní suity.
Za osm let umírá v londýnské nemocnici. Pro irskou tradiční hudbu tak skončilo období dvojvládí; trůn začal patřit pouze jedinému: Paddy Moloneymu.
Náčelníci všech náčelníků
Když producent Garech Brown psal počátkem třiašedesátého do studiové knihy návštěv ‘chieftains’ měl tím skutečně na mysli fakt, že Paddy Moloney s Tubridym, Pottsem, houslistou Martinem Fayem a bodhranistou Kevinem Conneffem platili tehdy v Dublinu za muzikantské náčelníky, ozdoby rojících se festivalových klání. Moloneyho snění o kapele určující směr revivalu irské tradiční hudby se tak začalo naplňovat. Vnitřně čistý, s Bohem vyrovnaný kluk jako sušinka, s vlasy dlouhými tak akorát, s pětadvacítkou na krku a plány, jak pětiletka: dobýt s irskou hudbou svět; na svou dobu vize hodná blázna, leč do puntíku uskutečněná.
Respekt, který si The Chieftains během krátké doby hraním v Irsku a sousední Anglii získali, Moloney okamžitě zůročil: všimla si jich televize, častokrát hostovali v rozhlasovém pořadu nejvlivnějšího anglického DJ Johna Peela, předskakovali rockovým kapelám, psali o nich v Melody Makeru i fundovaných folkových magazínech a to navzdory skutečnosti, že za sebou měli jediné album, šlo o postarší pány a na koncertech vystupovali v kvádrech. Když po šesti letech připravovali druhou desku a práce jim nešla od ruky, zvedl Moloney telefon, Paul McCartney nechal práce na Abbey Road a přicestoval za The Chieftains do Edinburghu.
Popularita The Chieftains a hlavně přístup Moloneyho k tradiční hudbě inspiroval i tehdejší tvořivší se anglickou folkrockovou scénu: “Nepochybujte o tom, že bez The Chieftains a jejich fantastického přijetí mezi mládeží by Fairport Convention někdy dostali odvahu dělat něco podobného,“ prohlásil kdysi Richard Thompson.
60. léta nejsou tedy pouze Sgt. Pepper, hendrixovská kytarová škola, květinové hnutí, Dylanovo Blonde on Blonde či britské rhytm’n’blues; v tom navždy obdivovaném a pro hudbu možná nejtvořivějším období se zrodil i další fenomén : nová tvář tisícileté irské tradiční hudby; vtiskl ji jí Paddy Moloney se svými The Chieftains, aby ji Alan Stivell následně s bretaňskou mohl uvést na rocková podia.
Albert Hall : konec úředníků
V pětasedmdesátém roce, dávno po příchodu harfeníka Dereka Bella z belfástského symfonického orchestru, šesti úspěšných albech a účasti na soundtracku k filmu Stanley Kubricka Barry Lyndon, to začalo jít s milými, leč utahanými The Chieftains z kopce. Ještě dlouho po tom, co koncem 60. let koncertně prorazili v Americe a jít na pivo s Rolling Stones pro ně nepředstavoval žádný problém, sedával houslista Seán Keanne na dublinském poštovním úřadě a obsluhoval telegraf : „Bylo to směšné, večer se vrátit z New Yorku a ráno znovu spojovat linky.“
Stejně jako jeho kolegové - vyjma Paddy Moloneyho do jednoho klotovaní úředníci bank - chápal vzrůstající popularitu a zájem publika o irskou tradiční hudbu za cosi přechodného a o opuštění teplé židle odmítal s kýmkoliv diskutovat - „kontrakty nekontrakty, sláva nesláva, živím rodinu“. Pak ale přišel 17. březen 1975 a chieftainskou úřednickou budoucnost naštěstí rozmetal na cucky.
The Chieftains zrovna vydali třetí album, tlak firmy na častější koncertování a reprezentaci sílil a nešťastný Moloney nevěděl kudy kam. Pro rozhřešení si proto zašel za folkrockovou manažérskou kapacitou Jo Lustigem ( Fairport Convention, Steeleye Span, Pentangle), aby dostal na talíři to co už dávno sám tušil: bez profesionalizace po nich za pár let neštěkne ani pes. Vyřešila to vyjímečná sázka: v ten samý moment kdy se Lustigovi podaří vyprodat šestitisícovou londýnskou Albert Hall, padají veškeré cheiftainské touhy po státní definitivě. Ještě nikdy se irské tradiční hudbě nedostalo slyšení na tak prestižním místě; publikum i kritici byli u vytržení a hned po koncertě jim na šatnu ťukal Chris Blackwell od Islands Records. Chieftainským mezitím docházelo vědomí vlastní vyjímečnosti i hrdost nad skutečností, že v nich všichni vidí nositele hudby, schopné, i přes svou vesnickou prostotu, směle soutěžit na hudebním trhu, jedno že obsazeném převážně rockovými idoly. Za všechny to tehdy řekl hráč na píšťaly Seán Potts: „Slyšet jak šest tisíc lidí mimo Irsko aplauduje našim vesnickým reelům a jigům bylo to největší vzrušení mého života.“
A to chudák netušil, že za čtyři roky se v Dublinu po boku papeže Jana Pavla II. postaví tváří tvář jeden a půlmiliónovému davu věřících.
Své nedělní obleky Ther Chieftains sice nesvlékly a nadále se, sedíc na židlích, tvářili až moc vážně, ovšem klotové rukávy šly dolů.
Kouzla od Čínské zdi
Vstup do 8O. let se The Chieftains vydařil: stali se první západní kapelou koncertující na Čínské zdi. Šlo o sledovanou mezivládní záležitost, doprovázenou mohutnou kampaní; vzniklo vynikající album The Chieftains In China a neméně proslulý videozáznam; Irové se při té příležitosti oblékli do typických čínských uniforem, na hlavy narazili kšiltovky s rudou hvězdou a s rozšklebenými tvářemi připomínali partu brusiče Karhana. Paddy Moloneyho ovšem pobyt na téhle monumentální stavbě poznamenal víc než by si jeden myslel; přinejmenším ho zaklela v jádru sympatickým, i když později nejednozačně přijímaným megalomanstvím. Došel totiž k přesvědčení, že s dosavadním renomé vážené a průkopnické kapely, drží v ruce klíč k daleko rozsáhlejšímu průniku irské hudby na světovou scénu. Jako většinovému aranžérovi, přetvářejícímu lidový materiál a zároveň pavlicovskému skladateli, výhradnímu producentovi, světově proslulém instrumentalistovi, jehož rady se dávají za rámeček, organizátorovi a charismatickému vůdci mu zbytek chieftainských naprosto důvěřoval; pro ně bylo směrodatné, že za vstup do hájemství hvězdného showbusinessu neplatili žádnou vlezdoprdeleckou daň.
The Chieftains totiž představovali unikátní pokus o kompromis mezi ničím nedotčenou, případně citlivě zrestaurovanou, pohansky čistou akustickou tradicí a odvážným etablováním se na scéně popmusic. V Moloneyho pojetí se mísí úcta, hráčské mistrovství a badatelství se snahou svou zdánlivou náročnost odlehčit, zpřístupnit ji masovému publiku. „Je kouzelné, když se rozhlédnete kolem sebe a vidíte celosvětovou popularitu irské hudby. Těší mě, že jsme tomu mohli být nápomocni,“ tvrdí odjakživa Paddy Moloney.
Keltský paprsek ze Santiaga de Compostelo
Moloney The Chieftains dovedl do budovy amerického Kongresu, učinkovali v televizním pořadu Saturday Night Live, v Japonsku s nimi zpíval Bob Dylan i sto padesát budhistických mnichů, spolupracovali s keltským show Riverdance, u své Zdi je přivítal pinkfloydovský Roger Waters, natáčeli s Mikem Oldfieldem, Mickem Jaggerem i manžely McCartneyovými a každou chvíli si jezdili pro Grammy. Zkrátka žádní troškaři. Vedle toho od konce 8O. let postupně natáčejí další zásadní alba: The Celtic Harp (pocta irskému harfeníkovi Edwardu Buntingenovi za účasti Belfast Harp Orchestra), A Celtic Celebration (oslavy tisíciletí Dublinu s Van Morrisonem), Celtic Weeding (výlet do Bretaně), An Irish Evening (koncert z belfastské opery s Rogerem Daltreym od The Who); rockové publikum ovšem nejvíc zasáhla chieftainská spolupráce s Vanem Morrisonem - Irish Heartbeat - jedna z nejpůsobivějších desek všech dob. „Už dlouho mě neopojil keltský paprsek / Hned ráno se vydáme tam, kde prosvítá světlo.“
Žádné tabulky s obrázky - písně jako je Carrickfergus se mají vydat na cestu vesmírem.
O Irish Heartbeat se vědělo i v Čechách, stejně tak o The Chieftains, nicméně ani Grammy ověnčené, v lecčems vyjímečné album Another Country (důkaz, z čeho vzniklo country s Emmylou Harris či Rickem Skaggsem). natož vánoční zpívání s Marianne Faithfull a Ricky Lee Jones v belfastské katedrále Sv.Anny na Bells Of Dublin obchodníky nestrhaly. Na časy se blýsklo až s The Long Black Veil, to když i česká rádia zaregistrovala přítomnost Sinéad O ‘Connor, Rolling Stones či Stinga; pár měsíců na to, se však vše dostalo do normálu: Santiago, v kontextu world music a keltské hudby jedno z nejdůležitějších alb si zase kupují převážně znalci. Tato osvětová účast na svatojakubské pouti z roku 1996, končící v katedrále galicijského města Santiago de Compostela, širokému publiku přiblížila dosud zapomentý keltský kraj a odstartovala nebývalý zájem o tamní hudbu.
Poutníci do Santiaga
„Irové jsou jediní lidé, kteří umějí plakat za špinavou, znečištěnou krev celého světa,“ tvrdí americký spisovatel Norman Mailer a bezesporu velkou roli v tom sehrává diaspora, jejíž unikátní rozvědčíky bezesporu The Chieftains představují. V Galicii se neocitli náhodou, vše vyplynulo z přátelství s tamním dudákem Carlosem Núnězem. Ten je jednoho dne v rodném přístavním městě Vigo pozval do pubu a přitom počítal s tím, že tu narazí na spoustu domácích muzikantů. Paddy Moloney na to vzpomíná: “Jeden večer po koncertě ve Vigu jsme skončili v malé hospodě jménem Dublin. Po několika doušcích naši galští hostitelé ožili a zanedlouho se tančilo i po stolech. Zcela nás to uchvátilo a za pár měsíců jsme sem přijeli znovu, tentokrátvybaveni mobilním nahrávacím zařízením.“
Na desce Santiago se tenhle večer scvrknul do pouhých sedmi minut skladby Dublin in Vigo, i přesto na ně jen tak nezapomenete. Moloney se svými přáteli, ale neskončil jen ve Vigu; vydali se i po stopách španělských konvistadorů, dobývající na svých korábech v 15. století Ameriku. V jižní Kalifornii si proto zahráli s Los Lobos tex-mex a přizvali k tomu countryovou zpěvačku Lindu Rondstadt a při natáčení skladeb Santiago de Cuba a Gallequita / Tutankhamen se neúnavný hledač Moloney vydal s producentem a kytaristou Ry Cooderem po stopách galicijských emigrantů až na Kubu; po jejich hudbě tady sice prý našel už jen exotickou vůni, ovšem zkoprnělý Ry Cooder se sem za šest týdnů vrátil a pokračování s Buena Vistou Social Club už asi znáte.
Převážná část alba Santiago ale vznikla v Galicii a vše začíná zvukem txalaparty; později se přidávají hráči na trikitixu a cavaquinho (ukulele). Ve skladbě El Besu, mající původ v Asturii, se zase zpěvák Xuacu Amieva doprovází na rebel, třístrunný nástroj podobný houslím, o kterém mají Asturijci záznamy až z 11. století.
O středověkém nápěvu Dum Paterfamilias / Ad Honorem zase Moloney vypravoval: “Nahrávání probíhalo pozdě v noci se sborem Ultreia Choir v kostele Covento de San Paio de Anteahares, který stojí naproti katedrály v Santiagu. O půlnoci se najednou truchlivě rozezvučely zvony, dokreslující nevšední atmosféru, ovšem zároveň přerušily jeden z našich nejlepších kousků. Byli jsme tak pohlceni vzniknuvším magičnem, že jsme si ani nevšimli jeptišek, které nás pozorovaly a poslouchaly ze stínu svých příbytků. Pro ně byly nápěvy Ad Honorem velmi blízké, zpívají je prý poutnici na své cestě do Santiaga de Compostela.“
Vzhůru do Kanady
V dalších letech The Chieftains hodně cestovali a přiváželi nahrávky z dosud utajených keltských regionů. Zviditelnění místních muzikantů pak probíhá formou přímé účasti na albech The Chieftains nebo sestavováním zajímavých kompilací, představujících podnětné hudební průvodce. Moloneyho výprava zamířila také na severovýchod Kanady, do provincií Newfoundland, Nové Skotsko a Quebec, kde žije nejpočetnější komunita skotských a irských přistěhovalců na severoamerické půdě. “Tahle část světa mne doslova fascinuje,“ řekl mě Paddy Moloney v belgickém Dranouteru v roce 1998 a dodal: „Lidé hovoří o irské a keltské hudbě, jakoby se jednalo o jedno a totéž, ale tak jednoduché to zas není, vždycky záleží na tom, kde ji posloucháte.“
V kanadských pustinách, kde jednu osadu od druhé často dělí spousta kilometrů měli k sobě lidé odjakživa blízko. Ne vždy byla možnost se ale navštěvovat a proto si každé setkání, hlavně muzikanti, dokázali náležitě vychutnat. A stejně jako na českém venkově, uvelebili se v kuchyni, popíjeli a hráli.
I z fotografií na obalu alba Fire In The Kitchen vyzařuje uvolněná, bezprostřední atmosféra: na sporáku syčí konvice s kávou, návštěvníci posedávají kde se dá, houslistům létají z nástrojů třísky a harmonikář nestačí tahat. Když nastane čas na panáka, vystřídá je jemné předivo velebných ženských čtyřhlasů, doprovázených píšťalami a údery do bodhranu. Názvy rodinných kapel Leahů, MacNeillů či Rankinových vám asi nic neřeknou, zrovnat tak jména ostatních hudebníků. Ve svém přístupu k tradiční hudbě se ale od svých evropských kolegů v ničem neliší. Nechybí tu tedy ani rockové a syntezátorové koření, nicméně převládá spíš akustická syrovost a nadšení, vše v aranžérské režii Moloneyho, který se s The Chieftains podílel i na natáčení.
Rád uvádím lidi do nových kultur
Nesmírně pracovitému ‘Keltskému sjednotiteli’ Paddy Moloneymu přes veškerou vytíženost - jeho plány mají až dvanáctiletý horizont - zachutnala ale vedle cestování i jiná dobrodružství; založil proto vlastní produkční firmu Wicklow (pro Iry téměř magické město).
V roli producenta tu vedle vlastního vánočního alba Christmas In Rome (po zapomenutém Tin Whistles teprve druhé v osobní kariéře, která pro něho nikdy nic neznamenala) nabízí vcelku logicky finskou Värttinä nebo vynikající kanadskou zpěvačku skotského původu Mary Jane Lamond, místy nad jeho rozmáchlostí ale zůstává rozum stát: sibiřský hrdelní zpěvák Albert Kuvezin s kapelou Yat-Kha natož pak Alpha Yaa Dialla z Guineje mají ke Keltům přece jen dost daleko. Wicklow zastřešovaná BMG nakonec ale navždy usnula. Oslava křesťanských vánoc na albu Christmas In Rome, za účasti hostů z celého světa situovaná do Říma, má nepochybně sběratelskou hodnotu. Zároveň ji můžeme považovat za pokračování devět let starého vánočního zpívání z Bells of Dublin.
U Moloneyho, ať už si do něho novináři skrze hvězdně koncipovaná alba The Chieftains rýpali nebo ne, nejde o samolibé velikášství; to by šlo o hodně povrchní pohled. V upřímném zanícení chce pouze rozdávat krásu irské hudby na zdobivějším táce. Přičemž to, že se Moloney náhodou zná s papežem, který mu tentokrát na pár týdnů uvolnil svého šéfdirigenta Monsignora Marco Frisina lze vnímat, i jako papežovo požehnání snahám tohoto dudáka pohrávat si s rodnou hudbou na všechny možné způsoby.
Musí se uznat, že většina skladeb zní velkolepě; v podání Vatikánského orchestru, kompletních The Chieftains s Carlosem Núnězem, italského, bulharského či harlemského gospelového sboru a mnoha vyjímečných zpěváků (Montserat Caballé, Pietro Ballo, Máire Brennan, Marco Betta) dokážou bezvěrcovu hlavu sklonit stejně, jako vstup do kterékoliv z majestátních římských katedrál. Asi to tak zamýšleli i Paddy Moloney s Marco Frisinou, když upravovali staré vánoční písně nebo skládali ty své. Monsignorova Gloria a společné Lullabies se závěrečným Finale podobné pocity totiž vzbuzují. S jejich okázalostí pak kontrastuje skromná sakrálnost Moloneyho pojetí Holy Night a hlavně děkovné My Hearts Is Always With Jesus s hlasem norské zpěvačky Sissel.
Jistě, všechno se tu točí kolem vánoc, nicméně ty písně vám dokáží pomoc i kdykoliv jindy.
Slzy pro dámy
Mezitím se totiž uskutečnila další Paddyho úlitba showbussinesovým bohům: ze strany hostů ryze ženské chieftainské album Tears Of Stone.
Zlí jazykové tvrdí, že v tomto případě přivedl The Chieftains pocit vlastní výlučnosti ve světě keltské hudby na komerční scestí. Ve svém renesančním zanícení a Bohem dané starosti o osud irské tradiční hudby neváhal totiž Moloney spolupracovat i s poprockovými hvězdami, jejichž přítomnost na takto koncipovaných albech irské legendy přispívá spíš než k čemukoliv novému pouze ke zvýšení popularity všech zainteresovaných. Tato Moloneyho záliba je ovšem vždy spolehlivě vyvážena nezměrnou úctou ke svým kořenům, takže nikdy nehrozila situace, že by interpretace toho či onoho hosta přesáhla únosnou mez ‘líbivosti’.
Vedle nevybočujících a pro širokou veřejnost určených podání irských milostných písní zpívaných Joan Osborne, Sinéad O’Connor, Natálií Merchant, Mary Chapin Carpenter nebo The Corrs, totiž The Chieftains na album zařadili i záležitosti, které s trochou škodolibosti dávají vzpomenout na doby, kdy na deskách Beatles experimentoval George Harrison se sitárem: takové skladby fanoušci bez pardónu přeskakovali. Totéž můžeme pravděpodobně očekávat i dnes na Tears Of Stone, protože jen těžko lze předpokládat, že by obdivovatelé výše uvedených pěveckých hvězd dokázali strávit v gaelštině zpívající sourozence Rankinovi, v Japonce se převtělující The Chieftains při doprovodu zpěvačky Akiko Yano, desetiminutovou instrumentální show houslistek Natalie MacMaster, Máire Breatnach, Eillen Ivers a Annbjorg Lien, s pianistkou Tracy Dares a Kwe Yao Agyaponem na djembe nebo prokouřený hlas další překvapivé účastnice, jazzové dámy Diany Krall.
Uvažujete i o mužské variantě, nedalo mě to a musel se Moloneyho zeptat; a co vás na podobných projektech vlastně láká ? „Není to špatný nápad, ale zatím v nedohlednu. Víte, baví mě uvádět lidi do nových kultur. Vezměte si například Joni Mitchell, vždyť ji to s námi sluší. Koncertovali jsme společně v Japonsku a rád na to vzpomínám. Stejně tak na natáčení s jazzmankou Dianou Krall na Antarktidě. Zahrál si tam s námi tehdy i Art Garfunkel a Dan Aykroyd z Blues Brothers.“
Domů
Z irské domoviny totiž stále častěji zaznívala touha po chieftainském návratu. Kolovaly i vtipy: “Pamatujete na The Chieftains ? Hrávali irskou hudbu.“
Stín pochybností nad kontakty s komerčním prostředí procházel i kapelou, znatelně nafučenou Moloneyho posedlostí exotickými kraji a nutností ‘hrát druhé housle popovým hvězdám a oprásklým Amíkům’. A tak na loňské velikonoční svátky už koncertovali doma, a pak znovu a znovu, až projeli celé Irsko. A když si poslechnete příznačně pojmenované album Water From The Well, máte ho celé doslova jako na dlani. Donegal, Cork, Wicklow, Dublin, tady se narodila chieftainská hudba. Paddy Moloney ji sice za poslední léta, často v neuvěřitelných souvislostech konfrontoval s rockem, klasikou i jazzem a vlastně byl schopný se pro její popularizaci spojit i s ďáblem, přesto na své kráse nic neztratila. Na to je Moloney, nezřízeně si lebedící v kamarádství s celebritami moc velký a šikovný machr, ovládající manévrování na hraně. „Nedomnívám se, že bychom museli dělat velké kompromisy a naší hudbu ředili. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl poznat tolik zajímavých lidí a najít společnou hudební řeč s muzikanty v Číně, Španělsku nebo Americe. Irské hudbě to bezpochyby pomohlo“, řekl Colinu Irvingovi z fRoots.
Není pravda, jak někdo tvrdí, že na tomto albu není hostů; jsou tu a v obvyklém počtu, ovšem ta jména, byť by byla uvedená na první straně obalu, nepředstavují tak lákavou nabídku, jak tomu bylo v předcházejících případech s Rolling Stones, Joan Osborne nebo The Corrs. Tedy jak pro koho, protože pravověrní ‘Irové’ nefandící Moloneyho snahám nabízet prostor popovým hvězdám v nynějším přizvání lokálních muzikantů a zpěváků spatřují velké zadostiučinění.
Pro znalce magicky znějící názvy irských hrabství Clare, Laios, Kerry, Donegal či Wicklow odedávna zosobňovaly tu nejcennější součást irské tradiční hudby. The Chieftains ta místa znovunavštívili, pozdravili tu staré známé, poseděli v oblíbených hospodách a nevynechali jedinou příležitost si zahrát. Trochu plánovitě sebou táhli mobilní studio a tak většina ze sedmnácti skladeb má základ v živém hraní. Výsostně akustickém, nenapodobitelně melodickém, intimním i zemitém zároveň. Irská hudba obsahuje mnoho ‘dialektů’; například Cork proslul starodávným ničím nedoprovázeným zpěvem ‘sean nos’, který na albu předvádí Ciarán Ó Gealbháin a mimochodem, pochází odsud i Sean Ó Riada, nejrespektovanější irský tradicionalista. V Clare žije nejen dudák Davy Spillane, tvrdící, že právě jeho domovinu lze považovat na studnici irské hudby, ale i famózní taneční kapela Kilfenora Ceilidh Band. Chieftainský harfista Derek Bell si zase vyžádal spolupráci s dvanáctičlenným The Belfast Harp Orchestra a veselo bylo i v wesportské hospodě Matta Moloye, kde se sešli čtyři flétnisté, bouzoukista a pět houslistů. Ze severozápadního Donegalu pochází pro změnu společná nahrávka s další irskou legendou, skupinou Altan. „Nikdo z nás už nebude mladší,“ posteskl si tehdy Paddy Moloney. „Musím být trochu citlivější k cestování, ale pokud jde o hudbu, nemůžu přestat. Ještě jsem nedosáhl všeho, co jsem chtěl. Mám milióny nápadů, ale bojím se, že to nestihnu.“ Těžko říct, co by chtěl ještě dokázat. Se svými věrnými The Chieftains přitáhl k irské, ale i bretaňské, skotské či galicijské tradiční hudbě posluchače celé planety; aniž by ji jakkoliv vydestiloval, učinil z ní inspiraci pro tisíce následovníků, kterým udal směr a odvahu. Byl a stále je tím nejudatnějším irským ‘paddym’, na něhož rok co rok čeká natřískaná newyorská Carnegie Hall, těšící se z jím vymyšlené ‘směsice kouzel a virtuozity, překonávající jakékoliv jazykové a kulturní bariéry, věk i délku vlasů’.
(2000)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
