Sean O´Riada: Vizionář s cembalem
03.01.2010 | Cigaretu prý Sean O’Riada z úst nevytáhl, pro dnešek by se na něho vztahovalo označení workoholik a po tom, co pro irskou tradiční hudbu vykonal, berou lidé historky o jeho prorockých vizích naprosto vážně. Všechny do jedné se totiž tomuto hudebníkovi, skladatelovi, aranžérovi, rozhlasákovi a vědci vyplnily, přestože mu na to osud vyměřil pouhých čtyřicet let.
Byl nejspíš hudebním géniem. Pár let po narození - 1931 v Corku - už udivoval hrou na klavír, mluvil plynule irsky, v šestnácti maturoval a po absolvování klasiky na universitě v Corku - 1948 - nastoupil na místo asistenta ředitele Rádia Éireann. „Byrokracie, samá byrokracie,“ řekl mu na rozloučenou před odjezdem do Paříže. Přihlásil se tu pod jménem John Riada na semináře Oliviera Messiaena, živil hraním po jazzových klubech a v hlavě se mu motaly vize s konkrétními kroky, jak vyvézt irskou hudbu ze scestí strnulého folklóru; z některých měl prý strach i sám, i tak jednoho dne dal Paříži vale: „Radši budu v Irsku lámat kameny, než by se ze mě stal nejbohatší muzikant Evropy.“
Od roku 1957, kdy se stal hudebném šéfem dublinského Abbey Theater rozprostřel okolo sebe vzrušivou atmosféru zanícenosti, hledání ideálního souznění tradice a novodobosti. A také ho našel.
Za tím účelem založil průkopnickou kapelu Ceoltóirí Chualann, určenou původně pro představení hry Bryana MacMahona Song Of The Anvil, u které měl nutkání podbarvit ji tradiční hudbou; všeobecné pozdvižení pak dokonal zorganizováním pásma The Golden Folk, které Ceoltóirí Chualann katapultovalo i vně divadelní stěny, konkrétně na vystoupení do dublinského hotelu Shelbourne v roce 1959. Přítomnost mnoha špičkových tradičních instrumentalistů, včetně mladého Paddy Moloneyho a několika budoucích členů The Cheiftains představovala pro O’Riadu ideální příležitost, jak se vypořádat s revolucí ve své hlavě: struktura kapely totiž umožňovala kombinovat nejrůznější nástrojové a harmonické postupy, nehledě na to, že zcela poprvé vedle sebe na podium posadil donedávna odděleně hrající muzikanty - v Irsku ještě nikdo předtím nezažil houslisty, s dudáky a hráči na píšťaly tak často pohromadě. Znělo to přitom důvěryhodně, tvůrčím způsobem jiskřivě a upřímně, což je vlastnost, kterou O’Riada stavěl v hierarchii svých měřítek málem nejvýš.
Sám hrál na bodhran; rámový buben se zvířecí kůží do něhož se tluče malou paličkou, známý sice po staletí, nicméně za hranicemi irského jihozápadu prakticky nepoužívaný, zapomenutý. Klasik a jazzman O’Riada ve svém pojetí ale rytmiku slyšel a bodhran, neodmyslitelná součást tamních lidových pouličních průvodů a slavností mu přišel jako dar z nebes.
Bodhran se svým dunivým zvukem je zjevně příbuzným nástrojem s neapolskou rovněž rámovou tammorrou nebo západoafrickým bubínkem tama, přezdívaným pro svůj proměnlivý zvuk talking drum. Donal Lunny na bodhran později hrál podobným způsobem: tlakem na blánu jej dokázal přeladit. Dnes si bez bodhranu nelze irskou hudbu snad ani představit, přestože je postavena především na melodii než na rytmu. Se zavedením harfy do posazu Ceoltóirí Chualann už O’Riada tolik neuspěl. O snažení Stivellova otce a zrekonstruovaném bretaňském telenu sice věděl, ovšem ve svém pedantství odmítl hrát na nylonové struny. Tvrdil, že Turlough O´Carolan z Nobberu by se musel v hrobě obracet. A tak rozezvučel cembalo.
O’Carolan keltská megastar
Když se v březnu 1603 hrdinný irský rek Hugh O’Neill po prohrané bitvě u Kinsale vzdal po devítileté válce Tudorovcům, neznamenalo to pouze obsazení Irska anglickými okupanty, ale i postupné upadání tradičních gaelských hodnot, dovršené za čtyři roky O’Neillovým odchodem do exilu; následovalo ho dalších devadesát ponížených šlechticů, odmítajících výnos o bezpodmínečné podřízenosti britské koruně. Zdánlivě běžná historická událost, bohužel pro hudbu víc než tristní; konkrétně pro národní symbol harfu. Dvorní harfeníci, kteří neuprchli se šlechtickým dvorem se najednou ocitli v roli trpěných kočovníků, spoléhajících na nově vytvářenou protestantskou šlechtu. Ta ale po vzoru Francouzů a ve strachu před anglickou nevraživostí vůči tomuto nástroji dávala raději přednost cembalu. 
Slepý Toirdhealbhach O’Cearbhalláin jinak Turlough Carolan alias O’Carolan (1670-1738) patřil mezi nejznámější. Jeho pověst je ale založena spíš než na hráčské zručnosti na kompozičním přístupu, ve kterém se odrážel i vkus jeho patronů, takže O’Carolanovy skladby vedle nepopiratelného gaelského dědictví nesou také stopy baroka či módních italských skladatelů, hlavně Vivaldiho nebo Corelliho. Potvrzuje to sbírka The Collection Of The Most Celebrated Irish Tunes z roku 1724, první dílo výlučně věnované irské hudbě, ve kterém jsou O’Carolanovy tance bohatě zastoupeny. Stejně tak v nejoslavovanější irské sbírce z tohoto období General Collection Of The Ancient Music Of Ireland vydané belfastským sběratelem a varhaníkem Edwardem Buntingem roku 1796, čtyři roky po té, kdy se v roli ‘zapisovatele’ ocitl na ojedinělém belfastském harfenickém festivalu. Měl tu také možnost sledovat posledního žijícího barda Denise Hempsona z Magilliganu hrajícího na harfu po staru: měděné do čtyř oktáv diatonicky naladěné struny rozezníval dlouhými nehty.
U některých O’Carolanových skladeb pozdějším hudebním vědcům spoustu věcí ‘nehrálo’, proto se má za to, že klasicky vyškolený Bunting se při přepisu neubránil vytříbeným úpravám. Ono vůbec vysledovat původní verze harfenických skladeb není nic snadného, víceméně je to nemožné. Dochovaly se totiž spíš pouze neharmonizované melodie rozprášené po celé zemi ve hře flétnistů a houslistů. O’Carolanovi je připisováno něco okolo dvě stě takových torz a pokupě je lze nalézt ve sbírce folklóristy Donala O’Sullivana The Life, Times and Music Of An Irish Harper.
I tak nebo i proto, zůstává O’Carolan hvězdou první velikosti. Není rovněž bez zajímavosti, že se k jeho skladbám rádi uchylují i kytaristé; viz náš Michal Hromek nebo anglická folkařka Emily Slade.
Zeptal jsem se proto Michala Hromka, proč O’Carolan tolik láká zrovna kytaristy. „Charakter O’Carolanových melodií osciluje mezi typy takřka k nerozeznání od vysloveně lidových jigů a reelů a na druhém konci lze nalézt témata připomínající soudobou, tedy barokní melodiku. To je myslím aspekt, který komponující instrumentalisty láká. Dalším důvodem jsou i určité technické podobnosti keltské harfy a moderní kytary. Mám na mysli hlavně podobný rozsah a témbr : u klasické kytary se jedná o shodnost s modernější variantou lidové harfy, která používá nylonových strun, folkové kytary s kovovými strunami se zase blíží té původní verzi se strunami prý dokonce i z drahých kovů. Jistá paralela je i v tom, že harfeníci O’Carolanovy doby nosili dlouhé nehty, podobně jako současní klasičtí kytaristé. Diatonický charakter jeho melodií zase koresponduje s možnostmi těch kytaristů, kteří používají tzv. ‘open tuning’, kdy je nástroj přeladěn do durového akordu a zvýhodněna tak hra v jedné konkrétní tónině.“
I O’Riada pro Ceoltóirí Chualann nově zaranžoval spoustu O’Carolanových skladeb a upřel tím na tohoto barda pozornost široké veřejnosti.
Panu učiteli s láskou
V samotném Irsku začalo skrze O’Riadovo snažení objevovat spousta lidí vlastní hudební historii; stoupal přitom i jeho věhlas, takže když se režisér George Morrison rozhodl v roce 1959 natočit dokumentární film Mise Éire ( Já jsem Irsko ), rekapitulující boj země za svou nezávislost, za kým jiným než za O’Riádovou měl jít, aby pro něho zkomponoval hudbu. Nebylo snad Ira, který by tenhle film neviděl; ten úspěch se snad ani nedá popsat. Vzrušené debaty postupně přerostly v národní pýchu, jejíž podstatná část padala i na vrub zničehonic slavného O’Riády. Přestože byly skladatelovy symfonicky rozmáchlé kompozice přirovnávány k melodice Gustava Mahlera nebo Mozarta, pravdu měli spíš ti, kteří v probleskujících narážkách na irské lidovky spatřovali počínání kolegy buditele z Finska, Jeana Sibeliuse.
Způsobů jak propašovat obyčejnou vesnickou hudbu do běžného života najdeme celou řadu, O’Riadovy soundtracky k dalším filmům - Saoirse ? ( Svoboda, 60 ) nebo The Living Fire od režiséra Louise Marcuse s proslulou skladbou God Save Ireland - ale zahýbaly posluchačskou obcí jaksepatří. Ta vzala útokem i další O’Riádův krok: serie rozhlasových koncertů s Ceoltóirí Chualann uváděná pod názvem Fleadh Choil an Radio and Reacaireact an Riadaigh v roce 1961 byla totiž námětem celonárodní debaty. Některé nahrávky vyšly i na albech, z nichž vyniká především jedinečný koncertní záznam Ó Riada sa Gaiety, zachycující muzikanty na vrcholu tvůrčích sil a představující do budoucna nesmrtelný model pro podobně zaměřené skupiny. Slavili tehdy dvou sté výročí ulsterského básníka Peadara Ó Doirnína a přizvali si k tomu Seana Ó Sé, seznamujícího Iry s prastarým stylem zpívání tzv. sean nos; někteří z nich něco takového slyšeli poprvé !
Dávno předtím, vlastně od roku 1962, kdy rezignoval na práci v divadle, už O’Riada bydlel na jihozápadě země, v malé vesničce Cuil Aodha, kousek od jiné, kde se narodila jeho matka; v nedalekém Corku totiž na místní universitě přijal místo hudebního lektora. Ani tady nelenil: založil tu mužský sbor a napsal pro něj ve stylu sean nos zpívanou bohoslužbu Mass In Irish, uváděnou dodnes. Neustále také dojížděl do Dublinu, kde v rádiu uváděl pořad Our Musical Heritage zaměřený na tradiční hudbu, kterou neustále studoval a uváděl do života.
Na začátku 7O. let, ale začalo Seana O’Riadu zrazovat zdraví; při jeho tempu není divu. I z toho důvodu ukončil činnost Ceoltóirí Chualann; cestování po koncertech ho prý těžce zmáhalo. Jakoby tušil, že se blíží konec, požádal Paddy Moloneyho o doprovod a vydal se do hor ve Wicklow, aby se tu ve studiu Claddagh Records u cembala rozloučil se světem; na albu O’Riada Farewell se osamocený za historickým nástrojem pouští do O’Carolana, ale i do lamentů Seána Cláracha Mac Dónailla ( 1691-1754 ) a spousty tanců a písní ze 17 a 18 století. Týden na to - v srpnu jednasedmdesátého - zemřel.
Na pohřeb se do Cuil Aodha sjelo málem celé Irsko; s vděkem a úctou k člověku, který mu vrátil málem zapomenutou hudbu na zlatém podnose.
(2003)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
