Waterson:Carthy - O Leadbellym, Dylanovi, ztracené generaci a keltském komínu Alana Stivella
08.01.2010 | “Zpíval jsem a zpívám písně, které chci zpívat. Bylo mě umožněno hrát ve skupinách, které jsem miloval. Je mi dokonce umožněno zpívat s vlastní rodinou. A nedokážu si představit, že by to mohlo být lepší. A pořád je to část stejné věci. Je to vlastně takové privilegium a jsem šťastný člověk. A nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se prodával. Ani na jedinou vteřinu jsem o tom nepřemýšlel. A není moc lidí, co by to mohlo říct“. Martin Carthy
Waterson:Carthy, nesmrtelná rodina anglického folku: Norma Waterson, Martin Carthy a jejich dcera Eliza Carthy. Vážení a zbožňovaní tradicionalisté, navěky věků legendy, královnou vyznamenaní Řádem britského impéria, vnášející do folku a starých lidovek bezmezné teplo, vervu a ducha, zatímco Elizu Carthy, jeho současné zjevení, lze brát za revolucionářku, nespatřující v hudebním dědictví skansen nýbrž možnost volby.
Staré, přesto díky nim stále čerstvé, se u Waterson:Carthy, tvořených ještě hráčem na melodeon Saulem Rosem, s rebelskou Elizou pojí v dílo až děsivě nádherných kumštýřů - v anglický folk minulosti, současnosti a zároveň budoucnosti.
Jako ti nejlepší a napodobovaní, vévodí Waterson:Cathy anglické folkové a tradiční scéně. Zatímco jiné odvál čas, zapomnělo se na ně nebo to raději vzdali, oni kráčejí dál. Stali se měřítkem citlivé a moderní inovace, majákem, ke kterému všichni vzhlíží. Od roku 1994, kdy jim vyšlo první album Waterson:Carthy, „věnované všem ženám a mužům opatrujících naše nekonečné hudební dědictví“, jich dosud natočili pouze pět; poslední Holy Heathens and The Old Green Man, nepochybně své nejzpěvnější, předloni. Rodinu na nich střídavě doprovázejí dva hráči na melodeon: Saul Rose a Tim Van Eyken.
V roce 2008 v londýnské Royal Albert Hall s celou řadou hostů uspořádali Waterson:Carthy výroční koncert. Renomovaný novinář Colin Irwin po něm napsal: „Melodie doznívaly v zákulisí, slzy tekly proudem a uhranutí lidé pomalu vstávali, aby vzdali hold korunovačním klenotům anglického folku. Někdo mě v tu chvíli radostně oznámil, že se koncert natáčel pro filmové DVD. Zastavilo se mě srdce. Prosím, řekněte, že to není pravda! Noci jako tahle jsou vzácné.“
Martin Carthy
Rodáka z Hatfieldu nazývají Queen Father; je ročník 1941. Vizionář, sběratel, skladatel, výtečný zpěvák a vynalézavě průkopnický kytarista, ovlivňující originálním laděním a perkusivním stylem hry s důrazem na melodii od poloviny 60. let snad každého, kdo v anglickém folku položil prst na hmatník. Ojedinělou interpretací starých balad doprovázených akustickou kytarou zasáhl několik generací folkařů, ve své době pak nejhlouběji Boba Dylana s Paulem Simonem.
Do už slavných The Watersons nastoupil v roce 1972 a vzal si Normu za manželku. Stihl toho s nimi dost, přestože se souběžně nadále věnoval vlastní tvorbě, což mu zůstalo dodnes. Za svou bezmála padesátiletou kariéru natočil desítky obdivovaných alb s nejrůznějšími lidmi; za vyhlášené lahůdky jsou například považovány nahrávky s houslistou Dave Swarbrickem, příležitostná kapela Brass Monkey, spolupráce s Johnem Kirpatrickem, Band of Hope, Chrisem Woodem, Fairport Convention nebo rané desky dvou slavných folkrockových kapel, které zakládal: Steeleye Span a Albion Country Band.
Doslova chodící pramen poznání nikdy neustrnul, nedokázal žít z podstaty a přetrvávající slávy. Ocenila to i královna: v roce 1998 si k ní došel pro Řád britského impéria. Dodnes se drží názoru, že anglický folk a tradiční hudba jsou živoucím organismem, schopným spřáhnout se s čímkoliv, co má smysl, co ho nějakým způsobem posune dá a nezakonzervuje do pamětnické expozice. A když za ním mladí v rozpacích přijdou s technofolkem, uklidní je: “Hele, tahle hudba přežila války, pohromy,, hladomory a cokoliv dalšího, takže je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače“.
Na sklonku roku 2007 se Martin Carthy zúčastnil asi nejodvážnějšího podniku své kariéry, ovšem jeho přítomnost v řadách The Imagined Vilage pouze podtrhuje výše uvedené. S Elizou, Simonem Emmersonem, Billy Bragem, Paulem Wellerem, Johnny Kalsim, Transglobal Underground a dalšími Asiaty se ocitl uprostřed hřmějících futuristických techno rytmů, vymaňující staré anglické písničky z dusivého sevření ustálených forem, aniž ztratily cokoliv ze své podmanivé krásy. Sám Carthy se s kytarou klidně popasoval s pakistánským bubnem dhol i indickým sitarem a k převyprávění národní balady Tam Lyn osobně pozval kontroverzního rastamana Benjamina Zephaniaha. Odjakživa totiž Carthy tvrdil jediné: „Lidové hudbě můžete ublížit jediným způsobem, že ji nebudete zpívat a hrát.“
Norma Waterson
Matka rodu, milovnice starých časů, první anglický folkař nominovaný kdy na Mercury Music Prize. Bez přehánění největší žijící anglická folková zpěvačka, královnou v roce 2003 vyznamenaná Řádem britského impéria. Dáma pro kterou se vyráží do válek.
Je ročník 1939. Narodila se v přístavu Hull ve východním Yorkshiru. Hudebně vzdělaní rodiče ji s bratrem Mikem a sestrou Elaine, jinak pro všechny Lal, v raném dětství zemřeli. Vychovávala je babička, Irka s cikánskými kořeny. Jejich vokální skupina Mariners vycházející z jazzu a skifle postupně přešla k tradiční hudbě a folku, původní název nakrátko ale zaměnili za Folksons, ovšem od pětašedesátého roku, kdy jim vyšlo první album Frost and Fire: A Calendar of Ceremonial Folk Songs, se natrvalo přejmenovali na The Watersons. S kytaristou a zpěvákem Lou Killenem (za čas vystřídaný bratrancem Johnem Harrisonem) šokovali nádhernými, po různu kombinovanými vícehlasy, na svu dobu naprosto neobvyklými. Vyneslo jim to označení „folkoví Beatles“. Na albech The Watersons čarovali s písněmi rodného Yorskhiru, viktoriánským repertoárem i námořnickými odrhovačkami. Není v Anglii snad nikoho, kdo by kdy o jejich nadčasovosti a až nepatřičné kráse zapochyboval. Patří navždy k vrcholům anglického, ale i světového folku. S kratšími přestávkami, kdy se jednotlí členové věnovali vlastní práci, to The Watersons vydrželi na výsluní do začátku 80. let. Mike se pak pustil do obchodování a Lal těžce onemocněla. Tak se zrodili Waterson:Carthy.
„Normino slovo a umění má obrovskou váhu. Ona zpívá srdcem. Ale ta její zatracená skromnost. Když ji nominovali na Mercury Music Prize, považovala to za pouhou úctu ke staré dámě. Nemá víru ve svůj hlas, i u Watersons přenechávala raději sóla Lal a Mikovi, přitom dokáže zazpívat úplně všechno. Eliza to po ní zdědila,“ říká Martin Carthy.
Však také první sólové album – titul nesl pouze její jméno - vydala Norma až v roce 1996; bylo jí osmapadesát. Nádherný repertoár (archivní vykopávky, Jerry Garcia, Billy Bragg, Richard Tompsona) a folkrocková kapela snů: Richard Thompson, Benmont Tench od Toma Pettyho, Danny Thompson, Roger Swallow, manžel s dcerou. Písničky podivné a ponuré krásy, spíš melanchonické než veselé s hlasem vroucího mateřství, touhy a zkušenosti.
O tři roky později nabídla ještě podivnější sbírku: The Very Thought Of You. Táhlo ji to stále víc za hranice folku, směrem k hluboce osobním písním rezonujícím atmosférou poválečné Anglie. Slyšíme nahořklé jazzmanství Evy Olmerové i pravdivé slzy Hany Hegerové, sentiment se v něm prolíná s touhou vypovídat se. Dosud poslední - Bright Shiny Morning z roku 2000 – lze brát za nejkomornější a nejniternější počin zvrásněným stářím a zkušenostmi dvaašedesáti let.
„Zpívám písničky s příběhy, když ho nemají, odložím je,“ říká Norma Waterson, milovnice Big Bill Bronzyho, Randy Newmana a Margaret Barry.
Eliza Carthy
Narodila se v roce 1975 ve Scarborough, nedaleko tržnice z písničky, kterou otec naučil Paula Simona. Spočítat ceny co zpěvačka a houslistka Eliza Carthy dostala je marné. Stejně tak předpokládat, s čím přijde příště. Když v roce 1998 obohatila dvojalbum Red/Rice jazzovým ambientem, rockem, drum’n’bassovým tahem a dokonce zvuky, vzdáleně připomínající pneumatické kladivo, puritánům se rosila čela. Sebevědomě jim vzkázala: „Popmusic se nachází ve strašných cárech. V hitparádách je víc tanečníků než muzikantů, kteří vůbec netuší co je živá hudba. Malým dětem říkají : dej nám svoje prachy a my ti zazpíváme o smýšleném comicsovém světě, podle tvých představ. To není fér. Chci lidem ukázat jinou cestu, jiné druhy nástrojů. Musí přeci přijít někdo, kdo lidem nabídne emoce, vášnivost a opravdovou hudbu. Existuje naděje, že bych to mohla být já.“ Přestože trpí těžkým astma, stačí ji od 90. let v zaníceném tažení málokdo. Žádnou s desek, které natočila neminulo mezinárodní ocenění. Z tradiční hudby a folku přitom neutíká po liánách samoúčelných experimentů, přesto vším, na co doposud sáhla, boří zažité mýty. Tráví hodně času v archívech, hnána touhou objevit další a další lidovky či zapomenuté autory; dát jim novou podobu, sfouknout z nich prach a zpřístupnit je současnosti. V hluboké úctě a neomylností kam šlápnout. Umí se do nich jako neposedný skřítek zavrtat a přisvítit na zákoutí, kterých si před ní nikdo nevšiml. Nerozpakuje se také zajet na Moravu a zblízka zjistit, co jsou fašanky ve vesnici Komňa a při předávání světových cen World Music Awards, které moderovala, si například zajamovat s argentinským akordeonistou Chango Spasiukem a Afričany.
Na otázku, jestli ji rodičovská legenda ulehčila situaci a pomohla otevřít ty správné dveře odpověděla: „O tom se obtížně mluví. S matkou a otcem jsem začala hrát v roce 1993, to mě bylo osmnáct, ale vlastně ano, ulehčilo mě to spoustu věcí. Pomohli mě v začátcích, seznámili s mnoha zajímavými lidmi a všude o mě mluvili. Bez nich by to asi fakt bylo těžší. A kdybych se dala na popmusic? Domnívám se, že by mě řekli, ať si dělám co chci. Možná by k tomu otec dodal, že bych mohla být drobet chytřejší.“
S popfolkem si Eliza Carthy zadala na albu Angels&Cigarettes. Dopadlo to na výbornou. Podobně na následující, takřka famózní desce Dreams of Breathing Underwater. „Vždycky jsem byla užaslá jak se v anglickém popu může odrážet tradiční písnička, proto jsem šťastná, že jsem na tuhle horkou telefonní linku dostala číslo.“
Saul Rose
Vynikající hráč na melodeon, knoflíkovou tahací harmoniku, spolupracující s Elizou odnepaměti. Vlastně si spousta lidí myslela, že spolu chodí – až do roku 2006, kdy oznámil, že si bere Elizinu sestru a po narození dcery nastupuje na mateřskou dovolenou. U Waterson:Carthy ho do loňska vystřídal kamarád Tim Van Eykem. Jak je u anglických folkařů běžné, i Saul přebíhá od jedné kapely ke druhé: Faustus, Morris Offspring, Random, E2 aj.
Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou v roce2008 během tří dnů působili všichni jako skromní, prostí, lidsky hřejiví lidé: zpívající Norma tkala koberec, Martin koval hřebíky, společně s hráčem na melodeon Saulem Rosem vedli workshop a na Kolokviu vyprávěli o svém životě a neutuchající síle anglického folku.
Zažil jste šedesátá léta. Uvědomoval jste si v té době, že se děje něco „velkého“?
Martin: Myslím, že ano. Anglie se teprve vzpamatovávala z asketických válečných let, všude samá šeď. V šedesátých se všechno otevřelo. Takže jsme si byli moc dobře vědomi, že se věci mění a zároveň se cítili hrdí, že jsme důležitou součástí nové vzrušující hudby. Můžeme o tom samozřejmě debatovat – dnes například někteří konzervativní politici říkají, že šedesátá léta znamenala pro Anglii pohromu, ale já bych s tím nesouhlasil, protože hlavně lidé se stali svobodnými. Už se tak nebáli být odlišní.
A jak to bylo v roce 1961, když jste skončil s divadlem? Bylo vám dvacet…
Martin: To bylo koncem roku 1960. Ale nebylo to tak, že bych se já vzdal divadla, to divadlo se vzdalo mne. Neměl jsem najednou práci. Ale asi jsem nikdy neměl na to být hercem, chyběla mě disciplína. Tak jsem začal vydělávat hraním na kytaru a zpěvem. V té době existoval obrovský zájem o folkovou hudbu. V letech 1956-57 se objevily skifflové kapely hrající také americké blues a řada těch písní, měla anglické verze.
Vždyť některé přece původně pocházely z Anglie.
Martin: Ano, a to pro nás byl velký objev. Samozřejmě řadu lidí to nezajímalo, ale pro mne to bylo fascinující – velmi, velmi mne to zajímalo. A začal jsem to více zkoumat. Ovšem bylo těžké získat informace, ale pokud člověk chce, informace k němu přijdou..
Například rádiem?
Martin: Ne, ne. Byli jsme vlastně poslední generací, která měla možnost se ještě setkat se skutečnými nositeli lidové písně v okolí – zpěváky, hudebníky, tanečníky z vesnic a někdy i z měst, kde se předávaly tradice a písně z generace na generaci, a to bylo naše velké štěstí.
Norma: Je potřeba si uvědomit, že první i druhá světová válka vzaly hlavně mladé lidi a mladé muže. Umírali ve válkách a nepřebírali tradici.
Martin: Snažili jsme se prostě najít písně a dařilo se nám to. Existuje jedno místo v Londýně, které se jmenuje Shop House, a tam je obrovská knihovna se zpěvníky a notovými zápisy starých sběratelů z doby tak okolo 1900. A my tam chodili a zkoumali tu sbírku. A když někdo zpíval nějakou pro nás neznámou píseň, respektive novou verzi starého kusu, tak to byla vyloženě tvoje povinnost, tvoje práce tam zajít a a prozkoumat to. Lidé byli zvědaví. Chtěli vědět, jak tu píseň zahrát a jak ji zazpívat.
Norma: Ale i když jsme objevili docela neznámou starou píseň, tak jsme se zároveň snažili najít na vesnicích existující současnou verzi. A dostali se tak k místním sběratelům lidové hudby. Zaměřili jsme se hodně na Yorkshire.
Martin: Pocházím z Londýna a moc jsem se nestaral, odkud ty písně pocházejí. Zkrátka jsem hledal takové, co nikdo neznal a nezpíval. A tohle pro mne nikdy neskončilo. V padesátých letech na škole jsem měl dva starší kamarády. Jeden z nic byl Nick a ten měl cenné informace – jeho nejlepším přítelem byl totiž Michael Joy Loyd, syn folkového zpěváka A.L. Loyda, což byl jeden z těch, kteří pomohli vybudovat anglický folkový revival. A Nick mi řekl o klubu v Londýně, kde se zpívaly originální verze tehdejších skifflových hitů. Spousta z nich přišla z Ameriky, kde je změnili, aby se dostaly do žebříčků. Tak jsem se vydal do klubu Balton Blues a zůstal naprosto ohromený. Balton se přesouval po různých místech Londýna a museli jste si zjistit, kde bude příští týden. Začátkem roku 1959 jsem tam slyšel rybáře z východního pobřeží Anglie. Táhlo mu na osmdesát a já z něho byl…Ach, byl jsem … No, úplně to změnilo můj život. Vášeň a zaujetí v jeho hlase, ta sytost, zvučnost a energie mě zcela dostaly. To co zpíval, bylo naprosto jiné, než co jsem do té doby slyšel. Protože populární hudba v té době byla hodně pochybná. Pokud jsi nechtěl poslouchat klasickou hudbu, tak rádio ti moc inspirace nedodalo. A tenhle rybář hrál hudbu způsobem, který jsem nechápal. Porozuměl jsem všemu až mnohem později.
Tedy šok…
Martin: Musel jsem odejít ze sálu a venku si pořád opakovat: jak je tohle možný? Pokoušel jsem ty písně zazpívat, ale samozřejmě mě to nešlo. Nebyl jsem schopný si je ani zapamatovat, natož pochopit o co se jedná, třebaže šlo o anglickou hudbu a já byl Angličan. Představovalo to pro mne tehdy podobnou exotiku, jako kterákoliv jiná cizí hudba. Dva roky předtím jsem poprvé slyšel Raviho Shankara, a přesto hudba která pocházela ze stejné země jako já, mi zněla stejně exoticky jako Shankar. Natolik byla odlišná od všeho, co jsem do té doby slyšel.
Vaši hru na kytaru prý ovlivnili Big Bill Bronzy a Lonnie Donegan. Hodně vzpomínáte také na Američany.
Martin: Miloval jsem hru na kytaru a jediní, kteří hráli zajímavě byli právě černí Američané. Třeba bluesmani Leadbelly a Big Bill Broonzy. Naprostá zjevení! Norma se s Broonzym dokonce dvakrát setkala, já ho nikdy neviděl. Koupil jsem si jeho desky, pořád si je pouštěl a celou dobu přemýšlel, jak to dělá. A další – žena, hospodyně v domácnosti Petera Seegera. Vůbec netušili, že umí na kytaru, dokud ji nepřistihli. Hrála naprosto ojediněle. Naučila se to na bratrově kytaře, který byl levák. Vynalezla bez přehození strun úplně nový způsob hraní. Okolo roku 1957 měla velký hit v Anglii. Já si tu desku koupil, přinesl domů, zpomalil gramofon a hrál s ní pořád dokola a tím se učil. Ale nerozuměl jsem tomu, nešlo mi to, protože ona byla levák. Spojení anglického zpěvu lidových písní s americkým kytarovým doprovodem bylo inspirativní, stejně jako myšlenka na jejich propojení s alternativním laděním, které mě zajímalo. Hodně mě naučili američtí studenti v Londýně, co uměli hrát daleko lépe než my. A taky Jack Elliot, ten byl navíc ochotný poskytnout spoustu neznámých informací. Díky němu jsem například začal přemýšlet o lidech jako Woodie Guthrie a David Graham. Strávil jsem s Američany dost času, pozoroval jejich prsty. Mluvili jsme spolu o hudbě z Apalačských hor, dlouhé diskuze jsem měl hlavně s banjisty. Historie amerického banja je fascinující, je to báječný nástroj. To všechno mě přivedlo k vlastním pokusům o zcela odlišné ladění, kdy nejde ani tolik o harmonii jako spíš o melodii. Byla to dlouhá a dobrodružná cesta naplněná zanícením. Dnes vím, že nejde o ladění kytary, ale o myšlení jinak.
Když přijel Dylan poprvé do Londýna, strávil jste s ním hodně času. Přehrával mu anglické písničky. Vzpomínáte na to?
Martin: Potkal jsem ho v šedesátém druhém v Londýně. Albert Grossman, jeho manažer, mu tam vyjednal pár koncertů v malých folkových klubech a v jednom z nich King and Queen, ve středu Londýna, jsem ho poznal. V té době nebyl vůbec známý, ale já o něm četl v americkém časopise Sing Out. Byl to obrovský talent, navázal tam, kde Woody Guthrie skončil. Po pár týdnech jsme na sebe zase narazili. Měl jsem ten den koncert a požádal ho, aby nám zazpíval. Nech to na příště, povídá. A tak jsem ho na dalším svém koncertě, kam dorazil, vyzval podle starého zvyku jako diváka, aby zazpíval. Dal tři skladby a…..no zkrátka skvělé. Pak přišel znovu a my si to zopakovali. Tehdy se hodně toulal po londýnských klubech. Pamatuji si také na Bobův koncert v Royal Festival Hall ve čtyřiašedesátém. Do té doby představoval v Anglii folk vlastně underground. A lidé se ptali: kdo to je? Byl absolutně brilantní.
Co jste říkal tomu, jak rok na to Dylan přešel k elektrické kytaře?
Martin: Do té doby vystupoval samostatně, bez kapely. Pak vydal napůl akustické, napůl elektrické Bringing It All Back Home. Znamenitá deska. Další rok přijel s kapelou a žádný velký ohlas to nemělo. Na elektřinu se v té době dívalo dost z patra, jako na komerci. Existovala celá řada folkových konzervativních festivalů, jako třeba Newport, a tam se hrálo výhradně akusticky. Organizovali to akademici a ti nechápali proč lidé jako John Lee Hooker nebo Muddy Waters používají elektrické kytary. Nemohli to vystát a tak je přesvědčovali, aby natáčeli akustická alba. A když vyšla, nestála za nic, protože Waters a spol. už toužili hrát hudbu jinak, po svém. Pro ně nebyla elektřina problém, byl to spíš problém jejich okolí.
A když Dylan vydal alba Highway 61 Revisited a Blonde On Blonde, přišly vám jako převratné?
Norma: Já Bobovu velikost poznala už na jeho debutu. Dávala jsem přednost tradiční hudbě, ale Blonde On Blonde jsem si koupila. Kvůli textům. Dylan byl skutečně básník generace.
Martin: Pořád se ocital pod tlakem, novináři se ho ptali, jak a kam se vyvine a když udělal Hard Rain, tak nám říkal, že je to věc z roku 1962, tedy že to složil dávno předtím. Neuvěřitelné! Udělal toho spoustu skvělého už na začátku, proto svým dalším vývojem celou řadu lidí rozčaroval tím, že nenásledoval cestu Woodyho Guthrieho. Pro mne je asi jeho nejlepší deska John Wesley Harding. Úžasné album. Je všeobecně podceňovaná, přitom předpověděla, co bude Dylan dělat za deset, patnáct let. Pokud ji dobře posloucháš, poznáš, že se stane křesťanem. To tam všechno je.
A proč vaše první album z roku 1965 bylo tedy akustické?
Martin: Neuměl jsem dobře hrát na elektrickou kytaru. V té době to v Anglii dokázal málokdo. To přišlo až později s Ericem Claptonem a Peterem Greenem, co studovali hudbu B.B. Kinga nebo Alberta Kinga. Hrálo se na Gibson Les Paula a člověk byl šťastný, když ho měl doma.
Lze to brát za důvod, proč mezi šedesátým pátým a počátkem sedmdesátých let, kdy se v Anglii začal hrát folk elektricky, vznikla jakási díra?
Martin: Ano, ze dvou důvodů – jednak scházeli lidé a pak, ve folkových klubech to moc nefungovalo – byly příliš malé. Chyběly také nahrávací společnosti. Tehdy nešlo jen tak přijít s nabídkou: jsme skupina, zníme tak a tak a dostat deset tisíc liber na album.
A jak to bylo s Paulem Simonem. Skutečně se teprve od vás naučil písničku Scarbourgh Fair? A co je pravdy na tom, že jste se kvůli tomu pohádali?
Martin: V roce 1964 nebo 1965 koncertoval v Londýně ve folkových klubech. Přijel, vlastně ani nevím proč. Snad aby se kultivoval a vytříbil jako skladatel. Ty věci s Garfunkelem mě nikdy moc nebraly, myslím si, že skutečně velkým skladatelem se Paul stal až na sólových albech, když složil Me and Julio Down by the Schoolyard, tu písničku jsem měl opravdu moc rád a pak samozřejmě Still Crazy After All These Years - skvělé album, stejně jako Graceland.
A co píseň Scarborough Fair, kterou proslavil po celém světě?
Martin: Naučil se ji ode mne a já z toho nic neměl.
Norma: Vůbec nic. Vydělal na tom vydavatel. To se stalo spoustě autorů a hudebníků. Podepsal jsi kontrakt a vzdal ses všech budoucích nároků. Ale to není věc oběti, když jsi mladý, tak se to stává. Neznáš zákonitosti hudebního průmyslu, jsi jen hudebník. Scarborough Fair je pouze částí jedné hodně velké balady. Je tam řada jiných příběhů a Scarborough Fair je toho jen malou součástí.
Martin: Stala se chyba, ale Paul Simon za to není odpovědný, bavili jsme se o tom tak před deseti lety a v pohodě.
Norma: Zase jsou přátelé.
Kdy jste poprvé slyšel The Watersons?
Martin: Potkal jsem Normu v jednašedesátém v Hullu na koncertě, který organizovala. Ona byla vdaná a já svobodný, pak jsme se znovu potkali a naopak já byl ženatý a ona svobodná. Trvalo to jedenáct let než jsme se vzali. Vrátil jsem se do Londýna a na Watersons mě upozornil Johnny Burdon z jednoho londýnského klubu. Zněli fantasticky. Naprosto odlišně od čehokoli jiného. Nikdo nezpíval jako Watersons. Předběhli dobu. Všichni ostatní zněli stejně. Přinesli úplně nový zvuk. Když zkoušeli, tak to znamenalo nalézt k písním hlasový klíč. Jakmile ho najdeš, stojíš na jevišti a letíš. U nich se ta aranžmá navíc neustále měnila. Od Watersons jsem se naučil, jak zpívat. Nalézt ten nejlepší klíč.
Čím byli Watersons ovlivněni? Jakými skupinami?
Norma: Žádné nebyly.
Ani poslechem amerických kapel z rádia? Nebo gospelem?
Norma: Ne, ne. Nikým.
Tak jak jste ke svému unikátnímu zvuku přišli?
Norma: Asi rodinou. Žili jsme všichni společně, jednou nás bylo čtrnáct v jednom domě; celá velká rodina včetně mojí babičky, irské Cikánky, takové hodně odlišné viktoriánské lady. A během války, když muži odešli, tak zbyly rodiny s dětmi. A zpívalo se. Otec miloval tradiční jazz, strýc hrál ve velké kapele na kornet a my s ním zkoušeli harmonizovat. To bylo opravdu neobvyklé. Třeba o Copper Family jsme vůbec nevěděli. Začali jsme koncem 50. let prostě zpívat lidové písně po svém.
Na jaké nástroje jste hráli?
Norma: Měli jsme v domě spoustu nástrojů. Harmonium, kytary, banja, ukulele, varhany. Zakazovali nám na ně hrát, ale každý to porušoval. Prostě sis něco vybral a zkoušel to. Jednou jsem vzala sestru banjem přes hlavu.
Nelze Martine nevzpomenout na Lal Waterson, sestru Normy.
Martin: Znal jsem jí od šedesátých let. Jsou jen dva druhy hudby, dobrá a špatná, bez ohledu, zda se jedná o klasiku, jazz, folk nebo dokonce operu. A Lal tohle všechno měla. Hrála výborně na kytaru. Člověk vedle ní seděl celý dny a jen zíral. Pořád zkoušela různé akordy. Řekl jsi jí: to je skvělé. Ona nato: ne. A hrála dál, samozřejmě perfektně. Tys to pochválil a ona zase: nestojí to za nic. A zničehonic to tam bylo. Byla fakt úžasná.
Norma: Jako malé jsme se učili hrát na kytaru. Nejdřív já, pak bratr Michal a nakonec Lal. Radila jsem jí, ale ona si to pořád dělala stejně po svém.
A proč ses kdysi Martine rozhodl založit Steeleye Span a ne přejít k Fairport Convention? S Dave Swarbrickem jste byli jako bratři.
Martin: Požádal mě abych se připojil k Fairport už v roce 1968. Já tehdy řekl ne. Dokončili jsme s Davem nahrávání mých akustických alb. Hledal jsem se. A přišlo mě to příliš brzy. A pak za pár měsíců zavolal Tim Hart, abych se přidal ke Steeleye Span a já řekl ano, protože šlo o zvláštní, novou hudbu.
Nakonec jste od nich ale odešel.
Přestože šlo o těžké rozhodování, nikdy jsem toho nelitoval a nemusel za to cokoliv zaplatit, protože jsem to udělal svobodně. Hudbu jsem vždycky bral jako záležitost na celý život, jako nikdy nekončící možnost se u ní odvázat a zároveň poznávat, co život přináší.
A co návrat do Steeleye Span v roce 1978? Bylo vám třicet šest, měl jste zkušenosti. Co jste od toho očekával?
Martin: Že si s nimi zahraji domluvených osm měsíců jak chtěla Maddy Prior a tím to pro mě skončí. Předpokládal jsem, že bych se od nich mohl lecčemus přiučit. Steeleye Span sice hráli už docela jinou hudbu než v začátcích, ale hodně z toho jsem znal. Pro mne to byla velmi zajímavá zkušenost.
Znal jste Alana Stivella? Ten také tradiční hudbu dost změnil.
Martin: Několikrát jsem se s ním setkal. Je to fajn kluk, ale ten jeho přehnaný nacionalismus je nesmysl. A s tou keltskou hudbu jde o nesmysl už od samého začátku.
Norma: Víte, to co lidé nazývají keltskou hudbou je pouze pár let staré. Pokud se zeptáte třeba muzikantů z Clannad nebo z Altan, sami vám řeknou, že je to velmi mladá hudba. A jak by vlastně někdo mohl vědět, jak v minulosti vlastně keltská hudba zněla?
S tím samozřejmě souhlasím.
Martin: No, ale vymyslel to Alan dobře a má své příznivce. Dělá to se vší vážností.
Norma: Má také keltskou zahradu.
Martin: … a keltský komín.
Zdá se, že to, co se ve folku dělo v šedesátých/sedmdesátých letech se pak zopakovalo s nástupem mladé generace. Co se ale podle vás přihodilo v osmdesátých?
Martin: Nic. Myslím, že vůbec nic. Punk to celé převrátil. Folk by v sedmdesátých letech se sebou až moc spokojený. Nevyvíjel se.
Norma: Folkové kluby vedené v atmosféře sociálního souladu punk odmítaly. Nezvali sem Billyho Bragga, Toma Robinsona nebo Elvise Costello.
Pokud bychom to vztáhli na symboly, tak Maddy Prior byla symbolem sedmdesátých let. Po dvaceti se jimi staly Eliza s Kate Rusby.
Martin: Přeskočily generaci. Kvůli punkerům.
Norma: Já vám řeknu proč, protože v tehdejších folkových klubech mladá generace nenacházela nic zajímavého. Nezvaly punkery a tak do nich prostě nikdo nechodil. Kluby postrádaly hudební pohyb a tradice se bez pohybu dopředu neobejde, je to jedna z důležitých podmínek jejího přežití. Žádná tradice nemůže zůstat stát na jednom místě, musí přitahovat mladé lidi. A toho se chytla až generace Elizy, která v osmdesátých letech byla ještě dítě. Ta ztráta celé jedné generace představuje obrovskou škodu.
Jak je s institucemi ochraňujícími dědictví anglické lidové hudby? Eliza je prý členem English Folk Dance and Song Society.
Norma: Jsme tam obě. Eliza je ze všech nejmladší. A to je dobře, zastupuje tak novou generaci. Součástí londýnského Cecil Sharp House je ohromná knihovna se spoustou starých knih, manuskript, věcí od nejrůznějších sběratelů. Bohužel nemají dost peněz, potácejí se od jedné krize ke druhé. Dostávají i něco málo od státu, ale to fakt nepomůže. Ten starý dům v centru už tak čtyřicet let potřebuje novou střechu. Kdybych já měla tu možnost – jako že ji nemám – tak bych ten barák prodala, vzala ty miliony a zřídila pořádnou knihovnu. Protože význam nemá ten dům, ale ta knihovna. O tu se jedná. Můžeš tam chodit poslouchat a pročítat staré noty.
Co vám vlastně říkala královna při předávání Řádu britského impéria?
Martin: Něco jako že je ráda, že dělám to, co dělám…. moc toho nebylo.
Norma: Já dostala Charlese. Ten toho tedy opravdu moc nenamluví, ale je fanouškem tradiční hudby. Povídá mě: Doufám, že stále zpíváte staré tradiční písně. A já mu říkám: Oh yes. A on na to: Good. Jeho babička, ta měla moc ráda skotskou a anglickou tradiční hudbu.
Spousta lidí ani netuší, že jste Martine řád dostal.
Martin: Jako Norma.
Jako Beatles.
Norma: Lennon ho ale vrátil.
Martin: To já ho teda nikdy nevrátím.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
