Fado podle Dony Rosa
10.01.2010 | Na letošních Folkových prázdninách se ztěžka, po vysokých schodech vybelhala na podium. S kapelou nazvučila, reflektory zhasly a ukrytá v polotmě zůstala nehybně sedět na židli. Jako socha, napospas pohledům z nádvoří, nerušená fotografy, ani těmi amatérskými s blesky, jakoby mimo dění, čekala bezmála čtvrt hodinu na své vystoupení.
Ono se ale v tom okamžiku vlastně rozjelo: nastalá chvíle s pohledem na slepecky odevzdanou dvaapadesátiletou ženu se totiž dala využít k rekapitulaci jejího života, nepostrádajícího takřka pohádkové rysy. Oslepla ve čtyřech letech, vychodila pouze základku a od osmnácti žila na ulicích Lisabonu ve společnosti bezdomovců. Žebrala a prodávala losy. Ten den, kdy ji o ně okradli, kdosi Doně daroval triangl a poradil, ať to propříště zkusí se zpěvem. Ten odmalička milovala; písničky se učila z rádia nebo kazet. V roce 1999 ji objevil štáb rakouské televize, což vedlo k tomu, že s uznávaným akordeonistou Ricardo Diasem odjela koncertovat do Maroka, odkud se vrátila s nabídkou labelu Jaro k natočení debutového alba Historias da rua (2000) na kterém hostoval bulharský ženský sbor Angelite. V témže roce se objevila na veletrhu WOMEX a vydala se koncertovat po celém světě. Pořád tak trochu utajenou hvězdu portugalského stylu fado definitivně uvedl na výsluní respektovaný Charlie Gillett z radia BBC, zařazující její skladbu Resineiro (Gum Collector) na svou pověstnou výroční kompilaci, podle jeho soudu toho nejlepšího co slyšel. „Není to kvůli tomu, že díky fotbalovému EURU je Portugalsko v kursu, ale protože Dona Rosa pro mne představuje drahokam,“ uvedl Gillett.
Velký zájem vzbudila i následující zpěvaččina alba – Segredos (2003) a Alma Livre (2007) a Dona Rosa se tím zařadila mezi elitu portugalského fado. Nelze ji přitom s ostatními srovnávat, například s Marizou, která fado vtiskla moderní, mladickou tvář a strhla na něj pozornost okázalými gesty. I díky své indispozici zůstává Dona Rosa spjatá s ulicí, s přirozeností obyčejného zpěváka. Prazvláštně emotivní, vůbec ne bolestínský hlas obklopený komorním akustickým doprovodem akordeonu a kytar vzbuzuje ale stejné vášně jako rozevlátá, roztančená Mariza. Výstižně to shrnul kytarista Raul Abreu: “Nemyslím si, že Dona Rosa zpívá fado, také bych ale nikdy neřekl, že ho nezpívá. Zvolila si vlastní interpretaci“.
Napadlo vás někdy, jak hodně by se vaše písně lišily v případě, že byste se narodila do bohaté rodiny, nepřišla o zrak a mohla studovat?
„Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Zpívám různé písně, jak smutné, tak veselé. Mám ráda všechny, které zpívat chci.“
Mnoho zpěváků nám už o tom, co je fado, vyprávělo. Teď bychom to rádi slyšeli od vás.
„Já ale nezpívám pouze fado, uslyšíte ode mně i lidové písně. Asi vás zklamu, promiňte, ale já pro své písničky nemám žádnou definici. Zpívám hlavně ty, které mám ráda, ty hodně staré a snažím se držet tradice a moc na nich neměnit. Víte, na moderní změny moc nejsem.“
Jste asi jediná zpěvačka fado, která se doprovází na triangl.
„To protože se jedná o nástroj, který si můžete sebou vzít kamkoliv. Nejsnáze se přenáší. A také se jedná o dár a ty se neodmítají.
Vaše písně mají velmi krásné, lyrické texty. Necháváte se inspirovat portugalskými básníky? A máte nějakého oblíbeného?
„Asi víte, že to nejsou mé texty. Poslouchala jsem ty písničky v rádiu, zapisovala si texty nebo je pro mě někdo složil a protože se mě líbily, začala jsem je zpívat. Propůjčila jsem jim pouze svůj hlas.“
Portugalci za vlády diktátora Salazara fado prý nenáviděli, protože z něho režim učinil jeden z propagandistických nástrojů moci. Proč si vybral zrovna fado?
„Nevím, opravdový důvod neznám. V té době jsem ještě zpívala na ulicích a pamatuji se, jak nás za to honili a zavírali do vězení. Nemohlo se skoro nic a ulice pro režim představovala svobodu, které se bál.
Mariza je reprezentantka mladé generace zpěváků fado, kteří ho proslavili po celém světě. Setkala jste se s ní někdy?
„Abych byla upřímná, skoro ji neznám. Jsem spíš na starší hudbu. Ale nedávno jsem od ní slyšela jednu písničku. Dokonce, pokud se nepletu, snad se nepletu, nerada totiž lžu, šlo o vůbec první písničku, jakou jsem od Marizi slyšela, ovšem moc se mě nelíbila. Dobře totiž znám původní verzi. Ale každý ať si zpívá po svém! Já to také tak dělám.
Nelze se nezeptat na nejslavnější portugalskou zpěvačku fado, už nežijící Amálii Rodriguez. Znala jste jí? Její kytarista Carlos Gonçalves vás občas doprovází.
„Osobně ne, ale její písničky samozřejmě ano. Víte, popravdě řečeno, žádný její velký fanoušek jsem nikdy nebyla. Chtěla bych k tomu ale říct jednu věc. Lidé, kteří dnes zpívají Amáliiny písně, a já opravdu nepatřím k jejím obdivovatelům abych neustále poslouchala její písničky, si myslím, že je ničí. Ta podání se mě vůbec nelíbí. Prostě si myslím, že je ničí. Ale berte to jako můj názor, který nevím, jestli někoho bude zajímat.
Samozřejmě že zajímá. A převzala jste některé z nich?
„Ne, od Amalie nic nezpívám.“
(2009)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
