Carolina Chocholate Drops - Vrať se a vezmi sebou co ses naučil
10.03.2010 | Nejprve úděsným popovým prefabrikátem zaplevelili Američané svět, teď se začíná hnusit i jim. Část mladé generace to proto přivedlo k nejstarším americkým hudebním tradicím. Nastal ale problém: na školách jim nikdo neřekl jak důležitou roli v old-time music sehráli černí muzikanti. „Historie ranné americké hudby stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních. Většinu toho, co si o ní můžete v literatuře přečíst jsou záměrně zkreslené bludy,“ říká Dom Flemons z tria Carolina Chocholate Drops, oživující povědomost o houslových šramlech z podhůří Apalačských hor vedených černými hráči.
Věhlasní sběratelé a zapisovatelé mizející vesnické hudební a orální kultury z 18. a 19. století. Na jejich práci všichni dávali. Badatelé, historici, kronikáři, populističtí politici i obyčejní lidé. Psali se podle nich dějiny, rozšifrovávala minulost, plánovala budoucnost. Nikdo s nimi nepolemizoval; obtěžkali je tituly a slávou, přijímali je vládci, dostali se navždy do čítanek. Vděk za jejich píli a odvahu vydat se do terénu, procházet zapadlými dírami a lézt po horách neznal mezí. Prasklo to na ně docela nedávno: po jejich stopách šli ve 20. století badatelé bez potřeby cokoliv manipulovat, přikrášlovat, politizovat a podlézat veřejnému mínění. Ameriku například do trenek svlékla britská entomuzikoložka Cecelia Conwayová.
Od 70. let let trpělivě sbírala nahrávky posledních žijících muzikantů z podhůří Apalačských hor, aby v knize African Banjo Echoes In Apalachia (1995) následně vydala resumé, až tolik se lišící od obecně přijímaných závěrů Alana Lomaxe, Roberta Winanse nebo Tony Russella. Američtí černoši podle Conwayové prokazatelně nezahořeli láskou k banju s minstrely a veterány občanské války, jak pánové ve svých pracech uvedli, ale naopak, hráli na něho dávno předtím a teprve od nich se bílí osadníci naučili ho používat, včetně všech hráčských fíglů; ne naopak. Ostatně je dokázáno, že v polovině 18. století tvořili černoši většinu obyvatel Jižní Karolíny.
Conweyová rozpoutala debatu, která se ve Spojených státech ukázala být daleko hlubší, než předpokládala. Naznačila totiž , že spousta Američanů o pravěku takřka výhradně bělošského country, době kdy černá přešla v bílou, vůbec nic neví. „Vyrůstali jsme v přesvědčení, že banjo je se vším všudy bělošský nástroj. Nikde nás neučili, že bychom si jeho původ měli spojovat s Afrikou,“ vysvětluje Dom Flemons. Věhlasný bluesman Otis Taylor se zase vrací o třicet nazpátek: „Začal jsem se učit na banjo v Folkore Centru v Boulder a vůbec netušil, že to byl původně nástroj z Afriky. Pak jsem za čas přišel s banjem pod paží jedné do černošské střední školy a děti si mysleli, že jsem snad zešílel. Co s ním prý mají černoši společného?.“
Banjo z Afriky? Už to tak bude
Banjo v hrubé podobě jak ho dnes známe, proslavil po Americe bělošský minstrel Joel Sweeney (1810-1860). Vypůjčil si ho od otcových otroků.
Martin Žák v knize Banjo (2001) jeho původ odvozuje od názorů Pete Seegera a manželky Earla Scruggse: na začátku prý byl perský rebab. Uzdu fantazie si vyloženě pustili na špacír organizátoři festivalu Banjo Jamboree: těm v tajence dokonce vyšla senegalská kora. Zajímavé, ale dost nepravděpodobné: rebab jsou svislé housle a majestátní kora má jednadvacet strun. A zatímco se běžná literatura podobnými nesrovnalostmi hemží, ta seriózní už dávno uvedla věci na pravou míru: předchůdci banja jsou prokazatelně západoafrické griotské loutny akonting (Senegal), bunchundo (Guine Bissau) a ngoni (Mali).
Což uznali i američtí banjisté, když jim americký černý bluesman Taj Mahal přivezl v roce 1992 na návštěvu Bassekou Kouyateho, proslulého ngonistu z Mali. “Mohli jste slyšet moskyty, kráčející po místnosti jak T.Rex, takové tu bylo ticho, když všichni poprvé v životě slyšeli ngoni,“ uvedl Taj Mahal.
A když presidenta Baracka Obamu požádali o nejoblíbenější skladbu, ani chvíli nezaváhal: Kulanjan ze stejnojmenného alba, natočeného o sedm let později Taj Mahalem s hráčem na koru Toumani Diabatem a Bassekou Kouyatem.
Ukázalo se také, že první „negerská banja“ západoafričtí otroci nevyrobili ve Státech ale v karibských koloniích: banza (Martinik), bangil (Barbados), strum-strum (Jamajka), creole baia (Surinam), banjar (Antigua). S prvními otrokářskými koráby se pak prototypy nástroje dostaly do Virgínie a Karolíny.
„Otroci z časů Thomase Jeffersona hrávali na banjo a bílí kluci si říkali: hmmm, to zní dobře. Tady začalo vzájemné opylování. Nebo zlodějina,“ říká Otis Taylor, demonstrující na vynikajícím albu Recapturing The Banjo (2008) zvýšený zájem o nástroj, jehož historii si mnozí vykládají po svém. Sestavu hvězdných černých bluesmanů na něm spojuje přátelství, hra na banjo i letitá snaha o nápravu škod v rasovém vnímání americké hudby. „Všechno má nějaké důvody, to je na tom to nejhorší,“ napsal beatnik Gregory Corso a Taylor s Corey Harrisem, Alvinem Youngbloodem, Guy Davisem a Keb´Mo na albu naznačují, že bílí dějepisci by se už konečně mohli zbavit pocitu, že jim zemi vybudovanou jejich předky černoši mají v úmyslu ukrást. .
„Já toho tedy o blues moc nevím, ale myslím si, že je většinou černé,“ vzkazuje všem Otis Taylor.
Časy se mění
Přerušená hudební tradice a vlastní kořeny ztracené v balastu moderní doby: zásadní téma éry world music a dneška. Hudba, na kterou jsme z mnoha, často nevysvětlitelných nebo naopak až příliš zřejmých, veskrze nehudebních důvodů zapomněli. Cosi, co tu bylo a není a přišel čas se ptát, proč. V takovém snažení se odráží nejen individuální touha své kořeny najít a zjistit kdo jsem. V mnoha případech se jedná o čirý pragmatismus: únava z podoby, jakou v 21. století nabyly. A také pud sebezáchovy, o němž mluví Corey Harris:“Tradici je důležité udržovat naživu. Lidé, kteří o ní nic nevědí, zahynou. Jestli o svých kořenech nemáte sebemenší ponětí, jste vlastně mrtví.“
Anglo-americký hudební monolit ještě donedávna nepřipouštěl pochybnosti o své vyjímečnosti. Ta však začala požírat sama sebe. Hudba se proměnila v produkt, cíleně tvarované zboží. Návrat ke kořenům proto představuje pro značnou lidí jedinou možnost, jak se nezbláznit. Pátrat v minulosti, kdy neexistovala rádia, gramofony ani cédéčka, o níž vlastně málokdo tušil jak vypadá, ale nebylo dlouho jen tak možné. Zprávy o ní se nám dostávalo zprostředkovně; bohužel nejčastěji od zmíněných sběratelů a politiků bojkotujících v nedobytně uzavřených archívech spoustu věcí. Dylanovské rčení „časy se mění“ dnes platí i v Americe. „Osm let xenofobní a rasistické Bushovy administrativy je pryč. Nástup Baracka Obamy je pro tradiční americkou hudbu osvobozením, protože Američané přicházejí na chuť i její černé podobě. Bez předsudků a pocitu, že se zapletou s něčím společensky nevhodným,“ tvrdí Rhiannon Giddens, banjistka, houslistka a zpěvačka Carolina Chocholate Drops – jediného amerického černošského tria, jemuž se syrovostí a intenzitou může jen těžko někdo měřit. Nabízí esenci úplně té nejstarší myslitelné old-time music, „z níž ale někdo odstranil cosi dost podstatného, například zmínku o černošských string bandech“.
Bez těch se slavnosti, dožínky, taneční zábavy, pohřby a svatby ještě v 50. letech minulého století pod Apalačskými horami prý neobešly. Pak se pod nimi slehla zem. Carolina Chocholate Drops jsou tu, aby tuhle tradici obnovili. Bez příkras.
A uvěřitelně, jako ve filmu Great Debaters, argumentačně vycizelovaném názoru na rasovou segregaci. Carolina Chocholate Drops do soundtracku přispěli společně s Alvinem Youngbloodem, zpěvačkou Sharon Jones nebo memphiským písničkářem Teenie Hodgesem.
Znovurozkvetlá rozšlapaná růže
Duchovní moudrost ghanský národ Ashantů zkoncentroval do jediného slova: sankofa. Představme si pod ním radu do života: není nic špatného na tom vrátit se nazpět a přinést, co jste zapomněli nebo ztratili. V 70. letech kdy rozkládající se Ghanu postihl obrovský únik mozků, se sankofa proměnila v oslovení ghanské diaspory „vrať se a vezmi sebou domů co ses naučil“.
Dešifrovat název newyorské old-time music kapely Sankofa Strings tedy není nic složitého. V roce 2005 ji pomáhala zakládat Rhiannon Giddens, klasicky vzdělaná operní pěvkyně ze smíšeného manželství a arizónský banjista, zpěvák a showman Dom Flemons. Oba se mezitím stali součástí projektu Black Banjo Then and Now, volného společenství hudebníků, vědců, propagátorů a stavitelů nástrojů, podporovaných Mike Seegerem i Taj Mahalem; tam se dvojice potkala s banjistou a zpěvákem Justinem Robinsonem. A seznámila s údajně posledním žijícím pamětníkem černých stringbandů z Piedmontu, devadesátiletým houslistou Joe Thompsonem.
„O něčem takovém jsme neměli ani potuchy. Černí houslisté v old-time music? Úplně stačilo, že nám zamotal hlavu původ banja, který nám vyprávěla Cece Conwayová a teď tohle. Vlastně nám nezbývalo nic jiného, než založit Carolina Chocholate Drops a na tuhle tradici se pokusit navázat. Joe nás naučil techniku hry a pustil do svého archívu,“ vzpomíná Rhiannon.
Debutové album Dona Got a Ramblin Mind (2007) Ameriku dostalo: tři sotva třicetiletí muzikanti a zpěváci, bez sebemenšího náznaku podjatého ublíženectví a kanonizace ztracené hudby dokázali posluchače vtáhnout do děje a na koncertech vzbudit nebývalé emoce. „Často jsem přemýšlel, že bych natočil film o svém pradědečkovi. Zrazovala mě jediná věc, to že jsem netušil, jaká hudba se v Karolíně hrála před občanskou válkou. Dnes už to vím a překvapuje mě, že jsme na ně mohli někdy zapomenout. Zájem o vesnickou horalskou hudbu v Americe stoupá a já z toho mám radost. Chodí za námi lidé a ptají se: to je něco z Ó! Brother Where Art Thou? Ne, odpovídáme, ještě starší. Zkuste si představit co bylo před blues a country. Jeden mladý kluk nám nedávno upřímně povídá: to nějaká hudba už existovala?,“ říká s pobaveným úsměvem Dom.
Carolina Chocholate Drops hrají v nestydatě tanečním stylu tradiční horalské skladby i léty prověřené autorské záležitosti. Upravují texty, mění rytmy, zdrsňují, zněžňují, přidávají bluesový a bluegrassový feeling. Vystačí si s banjy, houslemi, kytarami, džbány, mandolínami, kazoo, harmonikami, dulcimery a bubínky. Dupou, tleskají, třeští a uchvacují. Každý sám o sobě je vynikající emocionálně strhující zpěvák, ve sborech si s nimi pak připadáte jako na nevázaně rozjeté venkovské tancovačce před občanskou válkou telepaticky přenesené do současnosti.
„Když jsem je poprvé uslyšel, musel jsem hned zvednou telefon a říct jim, jestli se mě to jenom nezdá. Mají v sobě nesmírnou energii a znějí autenticky. Žádné pseudomoderní blbosti. Nic nepředstírají, tryská to z nich a to je pro Ameriku důležité,“ prohlásil o Carolina Chocholate Drops Taj Mahal, se kterým si nakonec i zahráli. A co na to Rhiannon? „Okamžitě jsem se šla do prvního baru opít. Radostí, to snad je jasné.“
Letošní album Genuine Negro Jig utvrzuje v přesvědčení jak jsou chytří, velmi osobití a nespoutaní. Nedokážou se jen tak vzdát svobody, kterou jako pátrači po archaismech dosud měli a hledají i jiné cesty. Nepřijímají pravidla žánru, není pro ně svatý. Skládají v tomže duchu vlastní věci a klidně si dovolí i odvážný pokus: hip hopem nakopnutou rhythm´n´bluesovo skladbu Hit ´Em Up Style, jeden z nejúspěšnějších amerických hitů roku 2001 složenou pro zpěvačku Blu Cantrell Dallasem Austinem, Carolina Chocholate Drops starobně zešramlovali do podoby neochočitelného beatboxového zvířete – nablýskaný noční podnik se proměnil ve stodolu s hliněnou podlahou. Flirty v zástěru. Geniální nápad se struhladovitým hlasem Rhiannon.
Možná jim to poradil producent alba Joe Henry, pracující s Elvisem Costello a Solomonem Burke. Na jeho doporučení si od Toma Waitse vyžádali milostné smuténkování Trampled Rose.
Na své fantastické, Grammy oceněné album Raising Sand si ho vybrali také Robert Plant s Alison Krauss. Sestavil jim ho T-Bone Burnett tvůrce sampleru Ó! Brother Where Art Thou? a jak známo, hudební poradce filmu Návrat do Cold Mountain, v němž s Timem Eriksenem představili jinou americkou starodávnost: sacred harp.
Má tedy Dom Flemons pravdu, když říká, že v Americe probíhá nevídaný revival staré hudby? Asi ano; v tom případě ale Carolina Chocholate Drops stojí na jeho vrcholu.
Rozšlapaná růže znovu vykvetla.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
