Sa Dingding - Hudební úkaz osvícené despocie
15.01.2010 | Štíhlá ramena zpěvačky Sa Dingding nesou prý revoluci příští čínské hudby. Má se za to, že se velkolepými písněmi vzedmutými do mohutného oratoria ve svých pětadvaceti letech dotkla snové mlhy pokrývající jezero Lamocuo, zavěšené na tibetské obloze.
Napůl Mongolka, napůl Číňanka symbolizuje nezměrné čínské patriotství a unikátní starobylou kulturu v moderním pojetí. V jednom okamžiku dokáže současně nahlížet na minulost i budoucnost a zároveň řešit těžké dilema: dát přednost svědomí nebo poslušnosti totalitnímu nařízení vlastní vlády – nepodkopávat národní jednotu Číny. Sa Dingding zpívá na albu Alive v tibetštině o Tibetu.
Okolnost, že se v současnosti Čína nepřeslechnutelnou měrou dovolává pozornosti fenoménu world music a tamní umělci se často vyjadřují nad pomyšlení fascinujícím způsobem právě v tomto výrazně politicky smířlivém a protitotalitním, notoricky realistickém proudu, vyvolává spoustu otázek: jedná se o svědectví, že moderní čínská hudba nemá absolutně nic společného s osvícenou kapitalistickou despocií Mao-Ce-tungových pohrobků? A je vhodné klást proti sobě melodie vyvěrající z tisícileté historie, leč poznamenané šedesáti milióny obětí komunistického teroru, a Západní smýšlení world music jako naprosté, vzájemně se usmiřující protiklady?
Zatímco renomovaný odborník Charlie Gillett z radia BBC považuje koncert Sa Dingding za “nechutně bombastický, odpovídající teatralitě zahajovacího olympijského ceremoniálu“, Simon Braughton, šéfredaktor magazínu Songlines co také natáčel dokument o hudbě z Terezína, si všímá zpěvaččiny snahy o odvážnou reinkarnaci etnických menšin uprostřed majoritního čínského národa Han; usilování ještě donedávna nemyslitelné. Nemělo by být hlavně zapomenuto, že i v Číně, kde lidská práva nic neznamenají, vraždění a genocida tu zůstávají na denním pořádku, existuje vyzývavá, státního folklórismu a ideologické estrádnosti zbavená hudba, vůbec ne, jak je tam obvyklé, poplatná popu linoucímu se z MTV.
Sa Dingding je podle prestižní celoplanetární ankety BBC Awards For World Music 2008 nejlepším asijským hudebníkem a rok předtím na tentýž post nominovali její krajanku Dadawu. Takže i odborníci z celého světa, které rozhodně nelze podezřívat z nějakého omámení pozlátkem, si patrně uvědomují, že v Číně se odehrává cosi převratného.
Zpěvačka Dadawa, ve chvíli, kdy ji svět díky vynikajícímu albu Sister Drum začal považovat za Tibeťanku, a přivedl tím Čínu doslova k šílenství, přerušila na deset let kariéru a když se znovu v roce 2006 přihlásila s novou nahrávkou Seven Days, zakotvenou tentokrát výhradně v čínské tradici, už dávno bydlela v Kanadě. Široko daleko zviditelněné Sa Dingding s Dadawou přitom představují pouhou špičku čínského ledovce, berme v úvahu proslulé, přestože v zahraničí žijící hráčky na loutnu pipa Wu Man a Liu Fang nebo zpěvačku Gong Linna, pohybující se ovšem ve zcela jiných hudebních teritoriích, řekněme tradičnějších, o poznání méně zkrášlených. Nehledě na skutečnost, že na scénu world music pronikaly daleko nenápadněji, často ve spolupráci s Afričany nebo avantgardisty: Wu Man kupříkladu vystupovala s Kronos Quartet nebo Phillem Glassem. Za to, že Sa s Dadawou doma prodaly milióny desek a na Západě zaujaly jako nikdo z Číny od roku 1940 samozřejmě vděčí vlastní vyjímečnosti, nicméně ve značné míře také tvrdému marketingovému úsilí mezinárodního vydavatelství a zvyšujícímu se zájmu západních posluchačů o asijskou hudbu, obzvlášť čínskou, to protože každý předpokládá, že bude alespoň částečně požehnána Větrným králem z horské tibetské stezky spojující život se smrtí.
Sa Dingding si rozhodně neklade malé cíle a ve srovnání s výše jmenovanými krajany obraz její hudby neutrpí ani tehdy, jestliže se o ní mluví jako o písničkářské popmusic: obrazová bohatost její hudby sice nese sice nádech romantické artrockového košatosti, nemělo by ovšem zapadnout, že stěžejně stojí na pradávných akustických nástrojích, znějících v její rukách nikoliv „etnicky“ ozdobně, nýbrž jako otevřená propagace hodnot menšinových kultur, ustanovená do konfrontace s evropskou taneční scénou.
I přes své relativní mládí zpěvačka a takřka výhradní autorka hudby neoslňuje myšlenkou, tenhle model známe už v mnoha variacích, ale, a to je na album nejzajímavější, po vzoru Milana Kundery „činí jeden okamžik bytí nezapomenutelným a hodným nesnesitelného stesku“.
Odhalování zmasakrovaných časů
V šesti si broukala melodie s babičkou na stepi Vnitřního Mongolska, kde se v jurtě v roce Prasete (1986) narodila, dojila krávy a vzhlížela k modré obloze. O devatenáct let později zpívá v tibetském kostýmu dvěma miliardám lidí při zahájení olympiády v Pekingu.
S matkou, mongolskou lékařkou a čínským otcem, státním úředníkem, postupně cestovali za prací provinciemi Yunnan a Sichuan; v sedmnácti letech, po trvalém přesídlení do Pekingu, nastoupila Sa Dingding na universitu. Vystudovala čínskou tradiční a západní klasickou hudbu, hru na mongolské dvoustrunné housle morrin-huur, dva a půl tisíce let starou ziteru zheng a o nic méně mladší loutnu pipa; nakonec skončila o klavíru a taneční choreografie. Bokem se zajímala také o módní desing, takže úchvatně okázalé hedvábné šaty, šperky a veškerá image a vizualita videoklipů jsou její prací, výrazně ovlivněnou mnoha kulturami, zřetelně nejvíc tibetskou a magickou, na Číně nezávislou, vymírající tradicí horského národa lovců tygrů Lagu. V osmnácti letech vyhrála televizní soutěž talentů, natočila neautorské popové album a zatoužila po své hudbě, inspirované jak tradicí, tak novými zkušenostmi: poznáním rockového zpěváckého rebela Ciu Jiana, jehož skladba Nothin To My Name se stala hymnou studentských nepokojů končících masakrem na pekingském náměstí Nebeského klidu v roce 1989, a také objevením taneční scény, konkrétně londýnského DJ Paula Oakenfolda, čínského zvukového mága He Xuntiana (guru Dadawy) a Holanďana DJ Tiësta. Tihle všichni se různou měrou podíleli na snivých elektronických krajinách desky Alive (2007).
Kdo je tedy vlastně Sa Dingding? Kosmopolitně smýšlející pětadvacetiletá holka nemající potřebu kasat se s hudbou made in China, nýbrž tou vlastní, co nese vlastně jednoduchý archetypální asijský model tvořící z chaosu řád: vynalézavé a dobrodružné písně s prvotní touhou ohromit velkolepostí, asi jako davové scény čínských filmařů nebo osmitisícová terakotová armáda. Dynamická hudba nepramení z detailů, ale z promyšleného rozvržení účinků, z vytříbené kombinace barev a bujně se vzdouvajících vln ambientní a taneční elektroniky, otevírající prostor pro expresivně jazzový klavír, impresionistické smyčce, akustické citery, loutny, obřadní bubny a jedinečný hlas přecházející z mazlivosti přes hluboký mrazivý šepot spirálou do stratosféry.
Je to vlastně průhledná očista: drtivě nekompromisní dunivá tempa ustupují delikátní, individualistické jímavosti, jakoby Konfuciovu státotvornou etiku přeslušnosti nahrazoval vyzývavý mrak anarchismu, taoistického přírodního vnímání lidské svobody. Sa Dingding, prahnoucí po porozumění sebe sama uprostřed čínského impéria tuší, že bez kontinuity s včerejškem se identita hledá obtížně, i když o tom nemůže mluvit nahlas.
Proto budhistické a vlastní verše zpívá výhradně v mandarinštině, tibetštině, lagu, snad jako jediná dnes v mrtvém jazyce sankrstu, ve kterém jsou napsány posvátné hinduistické texty, ale také smýšlenou řečí zrozenou z nejvnitřnějších pocitů duše. “Lidé vytvořili jazyk aby se mezi sebou mohli dorozumívat, ovšem slova nám občas brání ve vyjádření a porozumění. Jak říkají staří Tibeťané, můžete to jenom cítit, ale nedokážete vylíčit, takže proto zpívám smyšlenou řeč.“ A posluchači, „ztraceni v překladu“, v tu chvíli nepotřebují o čínské hudbě vlastně vůbec nic vědět. Tohle je hudba Sa Dinding, monumentální ozvěna tisícileté tradice zmasakrované během čínské kulturní revoluce, teď s jejím přičiněním se opět vracející.
„Měli byste z ní cítit pastviny, kde jsem celé dny poslouchala zpívající pastevce a došlo mě, že to pro ně znamená svobodu. Nejčistší lidskou svobodu, kdy nezáleží na slovech ale na emocích. Na představivosti a uvolnění. Slova jsou pouze důsledkem toho, co člověk cítí.“
Tím se blíží k jakémusi výkladu budhismu. „Jeho duchovní moudro představuje důležitou součást východní kultury, mého života, mé krve.“
Sa Dingding zůstává ovšem jednou velkou otázkou nebo spíš souhrnem otázek v jedné a přitom nikdo netuší, kde je pravda.
V noci prý nesní („sny nemůžete udržet pod kontrolou“), ráda se vrací do tibetského paláce Potálaa, ačkoliv tam dorazila až dávno po natáčení alba, mezi nejoblíbenější knížky řadí Stručnou historii času od Stephena Hawkinga a svůj život charakterizuje sedmi slovy: fantazie, zajímavost, komunikace, tvořivost, ticho, výtvarno a svoboda.
To poslední se ale až přílišně kymácí: navzdory zpívání v tibetštině se striktně drží stranické linie – „tohle území bylo vždy součástí Číny“ - a při nedávných drastických nepokojích v Tibetu a zprávách, že komunistický režim nutí mnichy zříc se dalajlámy, se nejprve proměnila v „tichou tibetskou jeptišku“, aby se nakonec z pohledu Západu sebevražedně postavila za čínskou vládu. „Jsem hudebník a tak se soustřeďuji hlavně na skládání, ale jsem také Číňanka a musím v záležitosti Tibetu podporovat vládní politiku.“
Organizátoři rockového festivalu v anglickém Glastonbury ji za ta slova v roce 2008 okamžitě vyškrtli z programu, zatímco WOMAD, slavná přehlídka world music pod taktovkou Petera Gabriela, se těšila z její přítomnosti a David Hutcheon k tomu podotkl: „Obávám se, že těm slovům sama nevěří. Kdyby promluvila, znamenalo by to okamžitý konec její kariéry.“
Evropané v Sa Dingding slyší čínskou odpověď na Kate Bush a islandskou královnu Björk (čínské úřady ji nemohou za podporu Tibetu přijít na jméno, víte o tom?). Mnozí tvrdí, že se vlastně jedná o druh dosud nepotištěné stránky a vynikající debutové album Alive představuje teprve začátek – to následující by pak mohlo absolutně změnit tvář asijské hudby.
(2008)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
