Rabih Abou-Khalil: Virtuóz smyslné loutny
15.01.2010 | „Hraji jazz, evropskou avantgardu a klasiku. Od arabské tradiční hudby jsem se ale nikdy neodstřihl, nadále ji jezdím domů studovat. Existuje totiž jedno arabské rčení: čím vyšší strom, tím hlubší kořeny,“ říká libanonský hráč na arabskou loutnou oud a skladatel Rabih Abou-Khalil.
Zatímco Západ hledá inspiraci na Východě Rabih Abou-Khalil se od 70. let intenzivně věnuje evropské hudbě – klasické, rockové i jazzové – kterou ovšem prosívá přes síto Blízkého východu. Khalilova bezhraniční hudba v sobě zahrnuje ozvěny Dona Cherryho, Bély Bartóka, Franka Zappy, ale také králů calypsa z Trinidadu: Mighty Sparrowa a Lorda Kitchenera. Důvod je prostý: narodil se a vyrůstal v kosmopolitním Bejrútu, prostředí nárazníkového pásma arabské, židovské a evropské hudby.
Khalil má české publikum dávno v hrsti. S velkým úspěchem u nás už několikrát koncertoval, ačkoliv předem málokdo tušil, co od něho může očekávat. Pověstná Khalilova nevyzpytatelnost jde u něho ruku v ruce s proměnlivými muzikantskými sestavami. Nečiní mu problém mít za zády jazzový bigband, symfonický orchestr, avantgardní Kronos Quartet nebo se usadit po bok iránského perkusisty Mohammada Tahmassebiho. Zřejmě nejvíc se do podvědomí českých posluchačů ale zapsal s jazzovým triem. Také letos přijíždí s dvěma excelentními spoluhráči, s nimiž vystupuje řadu let a kteří se podobně jako on nenechávají svazovat hranicemi ani žánry: německý klavírista Joachim Kühn hrával s Ornette Colemanem a Jean-Luc Pontym, americký perkusista Jarrod Cagwin se zase jako ryba ve vodě pohybuje jak v evropské, tak indické a severoafrické hudbě.
Trojice si libuje v náročných, těžce zařaditelných kompozicích a složitých melodiích, kdy mohou uplatnit svou nejsilnější zbraň: improvizační mistrovství. „Pro každého hudebníka je improvizace tou nejpřirozenější metodou. Pokud skladatel neumí improvizovat, tak nedokáže ani skládat. Obě cesty jsou navzájem úzce propojené,“ řekl Rabih v rozhovoru s Petrem Dorůžkou. Hudební multikulturní fúze se mohou klouzáním po povrchu proměnit v „klamavé bestie“, vyšumět do ztracena a laciné módní pózy. Khalil se jim odjakživa stranil: když ho nedávno portugalský zpěvák stylu fado Ricardo Ribeiro vyzval k natáčení společného alba, dlouho se tomu bránil, měsíce studoval styčné body a historické souvislosti mezi fado a arabskou hudbou. Nakonec svolil a výsledkem je fantastická, odvážná, přesto lyrická nahrávka Em Portugues. „Našli jsme společný jazyk, což není vždycky obvyklé. Víte, nerad hraji s někým koho neznám. Představují mě spoustu hudebníků a tvrdí o nich, co všechno dokážou zahrát a já pak zjistím, že je to pravda, ale jejich hudba a styl postráda to nejpodstatnější – emoce.“
Na konzervatoři v Bejrútu studoval skladbu u profesora Josefa Severy, pro něho snad nejdůležitějšího styčného důstojníka s evropskou klasikou a vedle toho u George Faraha hru na oud. Občanská válka Khalila ale v roce 1978 přinutila odejít do Německa, kde žije dodnes. V Mnichově nastoupil k Waltherovi Theurerovi na flétnu a postupně docházel k přesvědčení, že umístění arabské loutny do jazzu má svou jistou logiku. „Zpočátku jsem ale trpěl typickým komplexem přistěhovalce z Třetího světa: koho by v Německu mohla zajímat loutna oud. Brzy jsem si ale uvědomil, že jenom díky ní se mohu coby hudebník vyjádřit co nejpřesvědčivěji. Šlo také o to, že neevropských flétnistů se kolem mne pohybovalo víc než hodně, ale na arabskou hudbu jste v Německu prakticky nenarazi.“ Idea, že integrace různorodých kultur musí být obousměrný proces, mu pomohla v prozkoumávání nových technik na oud, kterou postupně uvedl do světového jazzu, což ale zpočátku činilo problémy oběma stranám: „Když jsem v 90. letech natočil s Balanescu Quartetem album Arabian Waltz, které se středněvýchodní hudbou mělo hodně málo společného, evropští novináři psali o hlubokém ponoru do arabské tradice. Doma jsem se potom dočetl o „výrazné hudbě směrem na Západ.“ Všechno souvisí s Khalilovým neostýchavým, odvážným, do hloubi promyšleným přístupem a neortodoxními názory: “Masmédia nás krmí sexem, ale většina hudby absolutně postrádá smyslnost, což není případ loutny oud.“
Bezpražcová loutna z časů Metuzaléma hraje v hudbě Blízkého východu významnou roli a lze ho považovat za nepochybného předchůdcem evropské kytary. Na náš kontinent se dostala ve středověku s Maury. Původně minstrelský nástroj se také díky Khalilovi od 90. let uplatňuje v ryze instrumentální hudbě mnoha žánrů.
Mezi nejrespektovanější hráče současnosti patří Anouar Brahem z Tunisu, nahrávající u ECM, Yair Dalal z Izraele a do kontextu elektronické taneční scény loutnu uvedli Tunisan Jean-Pierre Smadj s Alžířanem Mehdi Haddabou, zakladatelé skupiny DuOud. “Nejsme generací muzikantů, která se učí hrát pouze tradičním způsobem jako Rabih Abou-Khalil. Přece jenom jsme vyrůstali uprostřed rocku, reggae, soulu, jazzu a víc než na oud jsme toužili pořádně zmáčknout elektrickou kytaru. Nyní hrajeme na elektronický oud a kombinujeme oboj,“ říká Mehdi, který docela nedávno představil nový projekt Speed Caravan, v němž loutna oud najednou místo velebnosti zní jako “zvukový záznam zemětřesení puštěný pozpátku“.
„Myslím si, že hudebníci by měli zkusit jakoukoliv cestu k duchovnímu pochopení a vnímání světa. A loutna oud podle mého názoru představuje ideální způsob, jak toho docílit,“ říká Rabih Abou-Khalil.
(2008)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
