Geoff Berner & Daniel Kahn - Punkově zběsilý, poeticky temný, uchlastaný a politicky nekorektní klezmer
10.01.2010 | Už bylo na čase zadrápat cihlou na víko od popelnice. Židovský klezmer až příliš připomínal bezstarostný tanec do samého rána. Malebnou krajinu z obrazů Josefa Lady plnou kýčovitých kostelíčků. Před čtyřmi lety jakoby z jednoho takového, pravda kanadského, vykoukl Geoff Berner, napůl po waitsovsku řvoucí, napůl kvílící opilý rabín s akordeonem a návodem, jak přežít nekonečné slavnostní kecy na křesťanské svatbě: „Ožerte malé děti.“
V touže dobu se z amerického Detroitu přesunul do Berlína „vzpurný židovský syn Bertolda Brechta a Woodie Guthrieho“ Daniel Kahn, aby ve svém radikálním jidiš punkovém kabaretu přezpíval vyjeveným Němcům příběh židovského partyzána a básníka Abby Kovnera, toho, co chtěl po válce v odplatě za holocaust hromadně otrávit tisíce esesáků v internačním táboře nedaleko Norimberku. S tím, že Kahn otázku kolektivní viny a pomsty úděsně vyhrotil: „Proč ne rovnou šest miliónů Němců?“.
Do idiocie současného světa se zakusují oba stejně nekompromisně a štiplavě jako kdysi Frank Zappa, oslovující publikum běžně slovy: “Je mi vás líto prasata“. Berner je kanadský Žid a sarkasmus má tudíž v krvi, takže se na koncertech vyděšených lidí pro změnu ptá: “Hádejte, kolik našeho štěstí pochází z neštěstí druhých.“
Značná část klezmeru, původně hudby východoevropských Židů, spadla už před lety do mainstreamu a vězí v něm až po uši. Ne-li hlouběji. Na takové židovské svatbě, k níž klezmer neodmyslitelně vždycky patřil, se posluchači cítí dobře; nic jim tu nehrozí. Štěbetavé veselí a levicová moudra navozují pocit šťastného lidomilství. Pak sem vpadne Berner s marxistickou teorií manželství naruby – jedná se prý o prostituci – a písní na rtech:“Plakej holka, plakej. Dneska ti připadá jako Johnny Deep, ale zítra s ním budeš muset šukat jenom proto, abys mu zavřela hubu“. A je po selance. Klezmer se obloukem vrací do rumunských, ukrajinských nebo karpatských vesnic a Bernerova údajná nemístná provokace dostává značné trhliny. “Furt o mě mluví jako o rebelovi klezmeru, ale to je samozřejmě nesmysl. Na vlastní kůži jsem zažil, že písničky, o kterých se tvrdí, že jsou sprosté a provokativní, se v Rumunsku hrají dodnes, akorát, že do obecného světového obrazu příjemného klezmeru se narážky na chlast, kurvy a politiku nehodí,“ uvádí věci na pravou míru Berner. V roce 2005 se s Bobem Cohenem, americkým leadrem výtečné maďarské klezmer skupiny Di Naye Kapelye, vydal do Sedmihradska, aby tu několik týdnů od posledních přeživších židovských muzikantů získal ponětí o původní podobě hudby svých předků. Vlastně o klezmeru vůbec.
S Cohenem má Berner hodně společného: oba dali od amerického klezmeru ruce pryč. Respektují ho, nicméně upřednostňují prapůvodní syrovou podstatu. Cohen Di Naye Kapelye založil v Budapešti už v roce 1994; předtím sbíral dostupné staré nahrávky a do východní Evropy se přesunul právě za účelem dobrat se pravdy, jak to ve skutečnosti bylo, aby například zjistil, že v dávném klezmeru sehráli značnou roli cikánští muzikanti.
To proto znějí Di Naye Kapelye jako šmirglpapír. A Berner s s houslistkou Dionou Davies (Po´Girl, Billy Bragg) a perkusistou Wayne Adamsem (Bill Frisell) jako horda nadopovaných pouličních hudebníků, kterým není nic svaté.
Když se ho, údajného Antikrista, ptali, jak to má vyřešené s vírou a Bohem, bezelstně se odvolal na už nežijícího kanadského židovského spisovatele stejného ražení Mordecaia Richlera:“S Bohem se nemažte, je to svině.“
Klezmer musí znít ožrale
Když „Shane MacGowan klezmeru“, jak Bernerovi občas přezdívají, přehraboval rodičovské sbírky starých desek, přemýšlel, proč v nich postrádá židovské opilecké písně, temné, politicky drzé a rouhavé komentáře, obvyklé vesnické sprosťáctví. Nechápal, proč od téhle naprosto přirozené součásti klezmeru dali všichni ruce pryč. „Jsem Žid a chci dělat klezmer zbavený špinavosti. Nemusím se přitom oblékat jako chassid, nakupovat košér maso a poslouchat rabínské nesmysly, poučující mě, co mám každý den minutu po minutě dělat. Chci být skutečným Židem. Chci chlastat, číst poezii a honit holky. Já vím, že hodně klezmer hudebníků s touhle ideou zápasila a nakonec dala raději přednost komickému, šedivému židovství“.
A jestliže si Woody Guthrie kdysi na kytaru napsal „tento stroj zabíjí fašisty“, Bernerův akordeon, co prý v sobě skrývá tisíc klarinetů by mohl překrýt slogan „tento stroj zabíjí pokrytce“. „Přichází Whiskey Rabbi, aby zničil falešnou pietu strojené střízlivosti,“ zpívá ve stejnojmenné skladbě a jeho vlastní židovská svatební hudba nasákla divokostí a sexem. “Ven s klezmerem do barů a ulic, nechte ho potácet se tam jako Golem s pivním břichem“, dožaduje se novodobý klezmorin, známý také pro svůj pichlavý, politicky černý humor házející do jednoho pytle dohromady marxisty, Židy, prostitutky, globální oteplován Usáma Bin Ladina a George Bushe. Tahá přitom měchy a zpívá, až mu nabíhají žíly na krku: „Já jsem zatraceně šťastný Žid. Mám jídlo, chlast a ženský co se mnou spí“.
Přirovnání k Shane MacGowanovi má sice své mediální kouzlo, ale při podrobnějším rozboru zjistíme, až překvapivou řadu souvislostí. Geniální irský ochlasta odmítl navoněnou keltománii a pijácké písně s Pogues nabil vzpurností a hořkým šílenstvím, přičemž se vlastně vrátil hluboko do minulosti, kdy irská hudba bořila přístavní krčmy. Zkrátka hledal a našel své kořeny. Berner, rodák z Vancouveru se zase nespokojil s tím, že Kanada, s údajně čtvrtou největší židovskou komunitou na světě, zapomněla na původní východoevropské živobytí zalité pálenkou. „Všechno záleží na tom, jak se v koulích spojí irská hudba s rockem. Koule jsou středem zemské přitažlivosti,“ prohlásil kdysi MacGowan a v punkovém balení ji nabídl mladé generaci, která po ní chňapla všemi deseti. A Berner ho následuje.
The Klezmatics & spol. sice dodnes symbolizují newyorské zmrtvýchvstání klezmeru, ne už tak budoucnost. Ostatně Lorin Sklamberg v tomto časopise před dvěma lety prohlásil:“Chceme lidem dávat hlavně radost.“ Což Bernerovi, letos pětatřicetiletému klezmorínovi na misi za neředěnou, intelektuálství zbavenou prapůvodností rozhodně stačit nemůže. Nemá potřebu šokovat, pouze si stojí za tím, že klezmer by měl znít vášnivě, jako dávná svatební hudba z Východu, no a punková minulost v kapele The Terror of Tiny Town mu není na překážku. Punk a klezmer podle něho mohou klidně popíjet u jednoho stolu a budou si rozumět. A tehdy klezmeru přijdou na chuť i mládežníci, jímž jsou jeho buditelé sbírající Grammy už dávno k smíchu; nebo šumafuk. Už ne tak Bernerův klezmer punk.
Na konci začátku
Agresivní Bernerův klezmer nestojí ani tak na hudbě – do nebe za ní prý rozhodně nepřijde – ale na celkovém konceptu. Jeho výsostným jazykem je punk a kdyby u něho zůstal, zle by se mu nevedlo: ve skupině The Terror of Tiny Town patřil k respektovaným autorům, v Norsku, kam se v roce 2000 odstěhoval se víc než skamarádil s nemlich stejnými pošuky Kaizers Orchestra, skladby od něho dodnes přabrala celá řada alternativních folkařů, včetně amerického post-bluegrassové dívčího tria The Be Good Tanyas a slávy se dočkal hned s prvním albem We Shall Not Flag or Fail, We Shall Go on to the End (2003). Pak potkal Boba Cohena a bylo rozhodnuto. Po návratu se Sedmihradska se rozhodl natočit klezmerovou trilogii s níž objel půlku světa: na Whiskey Rabbi (2005), Wedding Dance of the Widow Bride (2007) a Klezmer Mongrels (2008) zosnoval dokonalou revoluci. „Nevím co na to říct. Po celou dobu jsem klezmer pečlivě studoval. Myslím, že mu rozumím, ale co bude dál nevím. Jak říkal Winston Churchill, ocitl jsem se na konci začátku. Klezmer Mongrels považuji za mix lidské mozaiky, nápojů, myšlenek a hudebních kultur. Za klezmer na kanadský způsob, kdy můžete zůstat politicky uvědomělý a šťastný zároveň. Víte co podle mne nejvíc vystihuje ducha doby? Že v Bílém domě sedí chlap, který o sobě klidně prohlásí, že je trouba.“
Punkový klezmer kabaret jako reflexe holocaustu
Původně se akordeonista, zpěvák a skladatel Daniel Kahn do Berlína přesunul v roce 2005 z prozaického důvodu: vystudovaný divadelník, básník, autor her a hudby k Brechtovým kusům, co prošel židovskými divadly v Michiganu, New Orleans, New Yorku a v Detroitu se zaobíral hodně experimentálním folkrockem, zatoužil daleko od domova natáčet písně, prý nemálo podobné těm od Neila Younga. A vida, za pár měsíců se proměnil v důležitou postavu berlínské klezmer scény; spolupracuje dokonce se sedmi kapelami najednou, přestože důraz klade na The Painted Bird. Ano, název je jasný: otřesně otevřená kniha polského spisovatele Jerzy Kosinskeho. Učinila z něho vyvrhele, štvance na útěku před svědomím vlastního národa, zakotvujícího v 50. letech ve Spojených Státech, kde o čtyřicet let později spáchal sebevraždu.
Tak jako Kosinsky poslal Východní Evropě zprávu o válečných zvěrstvech, která byla schopná páchat bez ohledu na Němce i sama na sobě, snad i v zoufalé touze přežít, Kahn přijel do Berlína s pankáčskou, klezmerovskou reflexí o holocaustu. Na rozdíl od polského spisovatele to u něho na sebevraždu nevypadá, ale hodně lidem leze fakt krkem. Nemate, nedává rozhřešení, není zatížený vizí přímočaré provokativnosti, pouze hraje hudbu nastolující otázky, i když pravda, ty nepříjemné, ostře vyhrocené, kostlivecké, co nikdo rád neslyší. Nepohybuje se na samé hraně provokativního politikaření, sbírá body hlavně za smířlivě chápavé rýpání, a nikoliv do žeber, ale do svědomí: s pochopením, odstupem Američana, jakkoliv přiznávajícího svůj díl viny. „Navštívil jsem Auschwitz-Birkenau a pohádal se tam s ortodoxním mladým židovským klukem. Povídá mě: “Co tady děláš? Hledáš někoho z pozůstalých? Jsi vůbec Žid?“. Říkám mu: “Jasně, že jsem Žid, ale kvůli tomu tady nejsem. Myslím si, že za tohle místo jsem odpovědný stejně jako každý Němec,“ vysvětluje Kahn svůj pohled, s přesvědčením, že zůstáváme stejnými zvířaty jakými jsme byli v historii, ale to ještě neznamená, že bychom o tom nedokázali zpívat: šramlovitě, skotačivě a vlastně se vším všudy radostně a jestliže u Bernerovy hudby by zrovna dvakrát nemusely být malé děti, Kahnovy „klezmer dance macabre“ ať se raději vystříhají političtí radikalisté. „Lidé, kteří porozumějí tomu co dělám, zřejmě někdy četli nějakou knížku o politice, historii a provinění průměrných Němců, o zkušenostech z holocaustu a zakládání státu Izrael. Zajímají mě otázky, na které z největší pravděpodobností nikdy nedostanu jednoznačnou odpověď. Nebo vy snad víte jestli je lepší Izrael nebo Palestina?“.
Jestliže Berner zavrhuje elektrické kytary a studiové efekty, moskevský Vanya Zhuk z psychedelic klezmer skupiny Nayekhovichi v Kahnových autorských a převzatých skladbách podtrhuje už tak stroze děsivé texty hardcorovou kytarou. S Painted Bird vydal Kahn dvě alba: Broken Tongue (2006) a Partisans & Parasites (2009). Shromáždil na nich exkluzivní muzikanty stejného ražení: z newyorského downtownu, Balkánu, Německa; běžne s Kahnem hrají a například natáčejí vynikající brooklynský klarinetista Michael Winograd (Klezmatics, Klezmer Brass All Stars), trumpetista Frank London, basista Michael Tuttler, zpěvačka Niki Jacobs a samozřejmě Geoff Berner.
Nikdo z nich s Kahnem neřeší míru autenticity klezmeru. Vkládají do něho cokoliv - rock, swing, kabaret, jazz – věrni jeho heslu: proč bych neměl? „Idea autenticity v klezmeru je extrémně problematická. Představuji si pod tím nějaký druh jasně daného zboží. Autenticita je pro mě osobní přístup a ne to, jestli mě někdo považuje za skutečného Žida a hraju původní klezmer. Ten se mnozí snaží umístit do muzea, ale muzeum je pro mne místo, kam chodí umění zemřít.“
(2008)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
