Kiran Ahluwalia & Najma Akhtar
15.01.2010 | I ti největší proroci, Nostradamem počínaje, by na předpovědích o budoucnosti zhudebněné perské poezie ghazal bez vyjímky ztroskotali. To, že výsostně alegorické, romantické písně k sofistikované dokonalosti nakonec přivedou dvorské kurtizány a docela nedávno prolnou s mississippským blues za doprovodu bývalého kytaristy Captaina Beefhearta, by nedosnili ani v nejhlubším rauši.
Indické zpěvačky a skladatelky Kiran Ahluwalia a Najma Akhtar se navíc za představu o interaktivním uchopení Západem dosud ve větší míře neobjevených ghazalů dočkaly zasloužených ovací.
Indické gejši a budoucí královny
Kořeny milostné poezie ghazal sahají do předmuslimských časů staré Persie a její forma je odvozena od perských chvalozpěvů na vládce qasidah. Do Indie ghazal přivezli Arabové v 9. století. V překladu ghazal znamená „mluvit k ženě“ a dlouhá léta tato poezie náležela především mužům z nejvyšších kast. Tedy nic pro lid. Základní téma zůstává neměnné: neopětovaná, bolestná, nedosažitelná láska, nutně nesouvisející pouze s ženou nebo mužem. Texty ghazal lze chápat i jako stesk po domově, zemi a skrývají se v nich nejrůznější jinotajná poselství a zakuklené sociální komentáře.
O jejich popularizaci, přestože nadále pro svou náročnost určených vzdělaným vrstvám, se přičinili dva perští mystici, filosofové a básníci: ve 13. století Mevlana Dschalal Ad-Din Muhammad Rúmí, zakladatel řádu vířivých dervišů a o sto let později Haféz.
„Podstatu ghazal lze nezasvěcenému jen velmi těžko vysvětlit. Ale většina z nich souvisí s romantickou vášní. S milencem toužícím po milované, jíž se nikdy nedočká,“ vysvětluje Kiran Ahluwalia.
Díky své formě – jednotný metr s průběžným rýmem, přecházející později i ve volný verš – a vedle perštiny zastoupením dalších indických jazyků, hlavně urdštiny, získaly ghazaly postupně na oblibě také v Africe, středověké říši Al-Andalus a v 19. století pronikly v překladech do Evropy. Ghazaly psal Geothe, Federico García Lorca i náš Jaroslav Vrchlický; své místo si našly rovněž v anglické poezii. Na tisíciletou tradici kontinuálně navazují literáti z obrovské indické diaspory, uvádějící ji do moderních a globálních souvislostí; hlavně v Kanadě.
Pro nejasné hranice mezi erotickou a duchovní láskou jsou s ghazaly uváděni ponejvíc islámští súfijští mystici. V perštině a urdštině píšící básník a skladatel Amir Khusro spojil poetiku ghazal s rituálním zpěvy qawwali, užívanými k navození extatických stavů při „ztotožnění s Bohem a rozplynutí se v něm“.
S Khusrovým zanesením ghazalů do qawwali, čímž jim dodal na rytmice, začal postupný převod dosud výhradně recitovaných básní v hudební formu o jejíž rozkvět se v období ranného 18. a konce 19. století přičinily dvorské kurtizány tawaif.
Tradici uctívaných, v literatuře, tanci a zpěvu odmalička vzdělávaných žen rozmetala anglická kolonizace Indie, kulturní šovinismus, katolická církev a prachobyčejná žárlivost tuponohých Angličanek, považujících ve své omezenosti vznešenou instituci tawaif za symbol prostituce. Tyto profesionální umělkyně představují ekvivalent k důstojným japonským gejšám: sexuální služby se jich netýkaly (vyjímky potvrzovaly pravidlo), posláním tawaif bylo hlavně bavit. Prokazovaná úcta ze strany šlechty jim zajistila slávu, bohatství a v nejednom případě přivedla na královský trůn: Begum Samru se stala vládkyní knížectví Sardhana Gujranwala a Moran Sarkar manželkou pandžábského krále Maharaja Ranjit Singha. Na dvorech autonomních indických království patřily tawaif k autoritám zbaveným světských povinností. Rozvíjely a zdokonalovaly hudební a taneční tradice, často udržované při životě pouze díky nim. Patřily i k vyhlášeným učitelkám umění a společenské etikety.
Se vznikem Britské Indie přišel konec tawaif a zatímco pruderní indická společnost naočkovaná evropskými puritány by na ně nejraději zapomněla, o jejich glorifikaci se postaral filmový Bollywood. Skutečné i smýšlené osudy umělkyň poskytly vděčný a publikem milovaný námět, promítající se zanedlouho do masové přijetí zpívaných ghazalů, dostávajících tím pádem oproti dřívějšku daleko lidovější charakter.
Zatímco tawaif u hudby vycházely vstříc daným zvyklostem a poezii doprovázela klasická indická hudba, nejpopulárnější zpěvák ghazalů současnosti Jagjit Singh do Bollywoodu přivedl revoluci: pro tradici ghazal představoval stejný šok jako pro západní popmusic nástup Beatles. V roce 1970 svým albem The Unforgettables pak doslova vše, vytřel zrak: vedle bubínku tabla, harmonia, houslí sarangi a strunné tanpury použil kytaru! A o sedmnáct let později ghazaly dokonce jako první zelektrifikoval. Indickými a pákistánskými filmy prošla celá řada respektovaných a nesmírně slavných zpěváků, zpěvaček a skladatelů, definitivně zbavující tradici ghazal stigmatu hudby pro vyvolené také na albech mizejících z pultů po milionech. Usadili ghazal na hranici mezi posluchačsky náročnou klasickou hudbou a popmusic. Učinili z ghazal pop, ovšem s vysokými nároky na kvalitu. Už třeba tím, že původ značné části písní sahá do dávné historie, na níž nedá žádný Ind ani Pákistánec dopustit.
Když se hudební publicista Petr Dorůžka zeptal Kiran Ahluwalia jestli máme ghazal řadit mezi pop nebo klasickou indickou hudbu, odpověděla mu: “ Je to něco mezi. Jako jazz na Západě. Když se zeptáte, je jazz klasika nebo pop, také nedostanete jednoznačnou odpověď.“
Výše zmíněné ale veskrze platí pro indickou hudební scénu, na níž se vztahují úplně jiná měřítka. Na tu globální scénu uvedly Kiran s Najma a průkopnictví svých krajanů v New Yorku a Londýně převedly do další dimenze.
Jasnozřivě intimní úvod do světa ghazal
Lpění na zvycích má svá úskalí. Vysvětlujte dětem, že není nad dřevěnou latrínu za domem. Třeba když prší. Korekce jsou proto na místě. Ale zaměříme-li se na hudbu, nejedna lokální tradice přitom skončila ve slepé uličce zmatených fúzí. Mise Kiran Ahluwalia (ročník 1965) proto na první pohled může působit až příliš odvážně: skládá vlastní ghazaly, nechává se doprovázet jazzovým kytaristou a naroubovala na ně jazz, portugalské fado, padžábskou bhangru nebo blues ze Sahary.
„Ráda bych přispěla k vývoji ghazalů v 21. století. Chci s nimi promlouvat k Indům žijícím mimo svůj domov, k Indům kteří ho naopak nikdy neopustili, ale zároveň k lidem po celém světě. Doufám ovšem že mne nepovažují za reprezentanta tradice. Nic takového nejsem. To by museli předpokládat, že dělám ghazal jako kdysi. Kde ale začíná a končí hranice pro tradiční pojetí. Před třemi tisíci třemi sty nebo třiceti lety? Ne, svůj ghazal popisuji jako indicko-kanadský. Texty beru od kanadských Asiatů a melodie skládám sama. Přicházím tedy z tradice, ale vnímám ji v daleko odlišném konceptu. Má hudbou reprezentuje mou osobnost a charakter. Narodila jsem se v Indii, vyrůstala v Kanadě a žiji v New Yorku. Jsem světoobčanka,“ vysvětluje Kiran, s největší pravděpodobností jediná skladatelka ghazalů na Západě.
Pochází z rodiny Sikhů, má katolické vzděláni a v devíti letech si to s rodiči namířila do Kanady. První ghazaly ji matka přepisovala z rádia, tak se je učila; pak také koukala na bollywoodské trháky a v devatenácti letech odjela do indického Hajdárábadu studovat tradici ghazal a klasickou hudbu. Jejím guru se stal legendární Vithal Rao, poslední žijící pamětník dvorského muzicírování. Zároveň procestovala Pandžáb a po návratu se zapojila do dění v torontské indo-pakistánské umělecké komunitě. Za alba Kashish Attraction (2001) a Beyond Boundaries (2003) získala v Kanadě cenu Juno, tamní obdobu Grammy; na Kiran Ahluwalia (2005) pak zněla baskytara i housle Natalie MacMaster z Cape Bretonu. Mezinárodního průlomu – BBC Awards For World Music, Songlines Music Awards – se jí ale dostalo s vynikající deskou Wanderlust (2008): nádherně uvolněným, jasnozřivým a citlivě naservírovaným kaleidoskopickým průvodcem jinakostí, spojených v nepředvídatelném bodě do ohromujícího úžasu. Nepodmíněným okamžitou závratí: intimní zpěv zaručuje i přes všechnu v doprovodu přítomnou energii pozvolné pronikání do samé podstaty neznámého světa ghazalů.
Leccos posluchačům Kiranu usnadňuje: hlasové jiskření s jazzovou kytarou manžela Reze Abbasiho jim přijde blízké, rytmus bhangry s dominujícím harmoniem také, hostující Pan zpěvák – Shahid Ali Khan, člen skupiny nezapomenutelného Nusrata Fateh Ali Khana – připomene vklad a důležitost qawwali a nepřístojnost nevzbuzují ani africké příměsi. Předpokládaný emocionální vztah mezi ghazaly a portugalským fado se také ukázal jako správný: tři skladby Kiran Ahluwalia natáčela v Lisabonu s elitními hudebníky zpěvačky Marizy.
Ghazal z mississippské Delty
Úvod do indické hudby pro posluchače popmusic obstarali v roce narození Kiran Beatles: na albu Rubber Soul rozezněl George Harrison sitar. Jeho velkolepý maestro Ravi Shankar vystoupil Dylanem, Claptonem a dalšími rockovými prominenty na koncertě pro Bangladéš a objevil se také na festivale v Monterey. Pak to vzali do rukou jazzmani: třebas anglický kytarista John McLaughlin s houslistou Lakshmirnaraya Shankarem a tablistou Zakirem Hussainem ve skupině Shakti.
Zatím nejbouřlivější expanzí prošla indicko-pákistánská hudba od 70. let v Londýně: bhangra, dožínková hudba z Pandžábu se tu postupně proměnila v elektrotaneční hudbu a londýnským asijským undergroundem duní punkem a hip hopem naočkovaná bhangra kapel Fun-Da-Mental, Transglobal Underground nebo Asian Dub Foundation. Do spalující asijské výhně náleží také daleko sofistikovanější, apolitičtější a zahloubanější nahrávky Talvin Singha, Niraj Chaqa, Nitina Sawhneye, Sheily Chandra a Najma Akhtar.
Představování v Londýně narozené zpěvačky pákistánského původu, má humorný podtext: s nejvyšší mírou pravděpodobností jste ji i ghazaly už slyšeli, akorát o tom netušíte. Namátkou: na koncertech a albu No Quarter dvojice Plant & Page, coby častého hosta Jethro Tull, na deskách Nini Simone, Andy Summerse a Bassement Jax a vzhledem k tomu, že už i v Čechách běžně promítají bollywoodské filmy, není důvod nevěřit, že jste si v kinech podupávali u trháku Bollywood Queen, pro který složila hudbu a také si v něm zahrála.
Jestliže tajnou zbraň o rok mladší Kiran Ahluvalia představuje vlnivá decentnost, Najma Akhtar útočí mnohovrstevnatostí, neskrývaným opovrhováním upozaděnosti a kontakty s kdekým, aniž by ale ghazalům zkřivila vlásku.
Vtahující album Rishte (2009) složila a natočila s americkým kytaristou Gary Lucasem a novinář Nigel Williamson nad ním vyřkl nad slunce jasný ortel: kdyby po jejím boku namísto Lucase stál dejme tomu Robert Plant, neminula by Rishti cena Grammy.
Dynamika skladeb přitom vychází z prostého seskupení fantasticky barevného, hravého zpěvu v urdštině, bezpočtu bluesových, rockových, countryových a folkových Lucasových kytarových vyhrávek, bubínků tabla a kvílivých houslí Alicie Svigals, bývalé členky The Klezmatics. A pochopitelně z třecích momentů obou protagonistů, kdy zvlášť Gary Lucas proměňuje ghazaly v romantické muslimsko-židovské dobrodružství uprostřed bluesové psychedelie. Jeho kytara symbolizuje stav bezmezné jistoty na dřívějších deskách Iggy Popa, Patti Smith, Nicka Cavea, Jeffa Buckleyho a nesmrtelným se stal pro obě strany důležitou spoluprací s Captainem Beefheartem, určitě nejdadaističtějším bluesovým rockerem všech dob. Nepřeslechnutelnou stopu zanechal rovněž na radikální židovské avantgardní scéně. Napadá vás přitom nějaká souvislost s ghazaly? Nezoufejte, nejste v tom sami. Na úchvatnosti Rishte to ovšem nic neubírá.
Na předcházejících albech, počínaje nadšeně přijatým debutem Qareeb (1987), si Najma Akhtar jazzovou fúzí s ghazaly požádala o pozornost. S Rishte vystudovaná chemická inženýrka rovnou napsala o nevyhnutelné uvedení do Síně všech sláv. Už jen pro famózní přistoupení na Lucasovu výzvu v angličtině „stylem ghazal“ vyzpívat syrové Special Rider Blues od nežijícího Skipa Jamese z mississippské Delty.
Najma a Kiran tuší z jaké kultury vyšly, podvědomě cítí velkolepost starověkých ghazalů, ale cosi je táhne k tomu, aby si to nenechaly pro sebe.
(2008)
Foto: Kiran Ahluwalia - Yvetta Stránská, Najma Akhtar - archiv
Jiří Moravčík
