Deti Picasso
10.01.2010 | Arménská legenda vypravuje, že když Bůh přiděloval lidem místa k žití, obrátil se na Arménce se slovy:“Promiňte, na vás zbyla už jen tahle hromada kamení“.
Údělem této podkarpatské země, tvořící před dvěma tisíci lety rozsáhlé království, se proto stal exil, podpořený genocidou spáchanou na Arménii Tureckem. Osmanská říše během první světové války systematicky vyvraždila přes jeden a půl milionu Arménců a zabrala rozsáhlé území, včetně národního symbolu Araratu – místa přistání Noemovy bájné archy. Z devíti milionů Arménců jich dnes většina žije například ve Spojených státech, Evropě a Rusku. Drsné přírodní podmínky a historické křivdy na druhou stranu vtiskly arménské tradiční hudbě založené na hymnickém zpěvu výrazně duchovní charakter vtělený následně do zvuku jedinečného dechového nástroje duduk, jímž už léta svět fascinuje 
Djivan Gasparyan, jehož umění vyhledávají Peter Gabriel, Brian Eno nebo Kronos Quartet. Dnes vedle něho arménskou hudební diasporu zastupují také Deti Picasso.
Před pádem železné opony vzbuzovaly sovětské rockové skupiny v Čechách smích nebo je našinci ze zásady nevyhledávali – jednalo se přece o reprezentanty nepřítele. Nepomohl ani rozpad sovětského impéria. Zájem o ruský rock projevoval spíš Západ, kde některé z nich získaly takřka kultovní rozměr – například skupina Volga. Ledy u nás prolomily nejprve hrdelní zpěváci ze Sibiře – Yat-Kha nebo Huun-Huur-Tu – a v roce 2000 také moskevští Farlanders se zpěvačkou Innou Želannaja. Ti také naznačili směr, kterým se později vydala skupina Deti Picasso: lidová hudba, jejíž historie sahá od 
křesťanství přes islám a šamanské praktiky až k buddhismu v rockovém obalu. V hudbě Deti Picasso se spojují dva výrazné proudy: ruský klubový rockový underground s arménskými tradičními melodiemi, to protože skupinu vedou sourozenci Gaya a Garen Harutyunyanovi. Ona je fascinující zpěvačka, přirovnávaná k syrovější Allanis Morrisette, on kytarista se zálibou v psychedelii a zvukovém ambientu. Osobitě nezaměnitelnou příchuť hudbě skupiny vedle arménského koloritu dodává využití cella, elektronických samplů a kytarových ploch. Nad vším se rozprostírá naléhavý hlas Gaye a koncerty Deti Picasso se tak blíží síle starověkých pohanských rituálů což na nahrávkách podtrhuje účast klasického smyčcového kvarteta.
Skupina si během pár let získala ve světě velké renomé, prostor ji věnoval například americký magazín Rolling Stones a Deti Picasso ve svém pořadu běžně hraje legendární londýnský DJ Charlie Gillett.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
