Iness Mezel & Akli D - O duši berberského ducha
21.05.2011 | Ve stínu arabských lidových povstání na Blízkém Východě ta zpráva do jisté míry zapadla: v Alžírsku po devatenácti letech vláda zrušila výjimečný stav a navrch přidala slib dotovaných potravin, povolila veřejné demonstrace a vstup opozice do vládních médií. Nehledejme za tím jen otupení revolučních nálad, v Alžírsku si totiž snad nikdo nepřeje návrat krvavé občanské války, paralyzující zemi v letech 1991- 2002.
Rétorika nového alba zpěvačky Iness Mezel ale připomíná, že v Alžírsku nepřestává doutnat jiný problém: autonomie regionu Kabýlie, kde před třiceti lety proběhly první rozsáhlé demonstrace Berberů v novodobých dějinách.
Historické vzpoury, nazývaná Berberské jaro, se tehdy zúčastnil také zpěvák Akli D.
Berbeři, další ze světových národů bez vlasti. Říkají si Amazigh: svobodní lidé. Přišli do severní Afriky jako první a mají za sebou úctyhodnou, pět tisíc let starou historii. Patří k nim Kabylové, Tuaregové, Rifanové, Šlehové, Šauiové nebo Gvašové.
Násilná arabizace a islamizace od 7. století vede k tomu, že z odhadovaných padesáti milionů Berberů, rozesetých vedle Alžíru, Maroka, Tunisu nebo Mali po celém světě, se k berberské národnosti hlásí sotva třetina, tvrdě bojující o svou identitu: jazyk tamazight a naprosto unikátní tradice.
Proč si hornatá alžírská Kabýlie zachovala statut srdce berberské kultury mě vysvětlil Akli D: „Říká se, že když Arabové v 7. století dorazili do podhůří Kabýlie, setkali se tu s několika starci. Ti jim na otázku, jestli v horách žijí obyvatelé bez islámské víry přednesli úryvek z Koránu a ubezpečili je, že i ostatní mají islamizaci za sebou a tudíž není třeba aby cestovali dál. A tak se Kabýlie uchránila před arabským vlivem.“
Název studentské rebelie nesouvisí s ročním obdobím, je inspirován Pražským jarem. Zatímco u nás se, navzdory Moskvě, začal budovat socialismus s lidskou tváří, v Kabýlii šlo o přežití národa.
Berberská jara
V březnu 1980 se na universitě ve městě Tizi-Ouzou chystal uspořádat přednášku o staré berberské poezii spisovatel a historik Mouloud Mammeri. Úřady mu to zatrhly. Studenti se vzbouřili, obsadili školy a postupně se k nim přidalo také obyvatelstvo; protesty se bleskurychle rozšířily po celé zemi. V Kabýlii propukly generální stávky a demonstrace. Už nešlo pouze o přednášku, ale o uznání berberštiny zakázané v roce 1962, o její výuku a možnost vrátit se k berberským jménům.
20. dubna došla alžírské vládě trpělivost a na universitní půdu vtrhlo vojsko. Nastalo zatýkání, mučení, znásilňování studentek.
Berberské jaro – dnes svátek všech Berberů - si i přes tvrdé zásahy policie studenti během následujících let připomínali nejrůznějšími způsoby, nezřídka přecházejícími v protestní akce.
Vláda nicméně neustoupila, navíc přišla daleko horší apokalypsa: občanská válka se statisícemi mrtvých.
Když v roce 1991 vyhrála v parlamentních volbách Islámská fronta spásy, usilující o zavedení militantního islámu a práva šaríja, armáda na to zareagovala převratem. Moc převzala Nejvyšší státí rada, IFS zrušila a nastala dlouhá řežba nešetřící civilisty ani cizince. Fundamentalisté speciálně vraždili intelektuály, novináře a umělce.
Kabylové se přidali na vládní stranu, ale neustali v protestech, což jim přineslo dílčí úspěch: v roce 1996 byla uzákoněna berberská národnost.
O pět let později zastřelili četníci studenta Massinissa Germaha. Kabýlie vyšla znovu do ulic a palce ji drželi jak domácí, tak exiloví Berbeři. Hořely policejní stanice, vládní budovy, do vzduchu létala auta i školy. Na stole se už neocitl pouze jazyk, Kabylané žádali autonomii. Celkový účet: přes stodvacet zastřelených a tisíce zraněných. Období dostalo příznačný název: Černé jaro.
Ústavním dodatkem sice prezident Bouteflik oficiálně uznal berberský jazyk, tím úředním ale zůstala arabština.
Berbeři z Kabýlie nemají nic vyhráno: o zrovnoprávnění v Alžíru usilují dodnes.
Patřil jste ke studentům Berberského jara a utíkal před policí. Jak na to období vzpomínáte a co se od té doby změnilo, zeptal jsem Akliho D. Působil nesmířlivě, jak se patří na největšího kabylského hudebního rebela: „Myslím, že ty události jsou stále aktuální, bohužel, tak jako neskončil boj za naši identitu a pravdivou historii. I dnes Berbeři trpí pod nátlakem vojenské diktatury, snažící se nastolit arabsko muslimskou civilizaci garantující ochranu ropy a jiných bohatství. Až nebudou kabylští hudebníci natáčet v Paříži ale doma a státní propaganda přestane tvrdit, že v Kabýlii se mluví arabským nářečím, odpovím vám třeba jinak. Teď nemohu.“
Chudý zemědělský kraj postihlo víc ran – například zemětřesení v roce 2003 – ale nejvíc utrpěla hudba: snad všichni významní kabylští muzikanti a zpěváci - Abdelli, Takfarinas, Idir nebo Akli D - v minulosti emigrovali ze strachu o život a výhružkám fundamentalistů do Francie.
Měl jsem možnost s většinou z nich mluvit a vynucený odchod za všechny nejvýstižněji shrnula písničkářka Souad Massi: „Na to existuje jednoduchá odpověď: vztek, ohromný vztek na všechno kolem. Skutečnost, že jsem žila uprostřed války.“
Manu Chao, Kelti a jinotajná trpkost
Kabylští emigranti vytvořili v Paříži významnou komunitu už ve 30. letech. Berberská hudba, která má namísto očekávané arabské výraznou Středomořskou příchuť, tu prošla ovšem nucenou inovací: staré melodie ovlivnil šanson, tradiční nástroje postupně nahradil akordeon s kytarou, banjem a houslemi. Zatímco tehdejší písně přetékaly nostalgickým steskem po domově, touhou po nezávislosti Alžíru a alegorickou návazností na starou berberskou poezii, generaci 70. let už zasáhl Bob Dylan, tu další Bob Marley.
Když sem po Berberském jaru dorazil Akli Dehlis – Akli D – Paříží zněl také afropop, marocká gnawa music a rock.
Čtyři roky živořil na ulici, přespával na nádraží v opuštěných vagonech. Svou první kytaru si vyrobil z plechovky po oleji a drátů cyklistických brzd. Co mu ho darovali, nepohrdl ani banjem.
V osmdesátémšestém dostal povolení k pobytu a z ulic se přesunul do kaváren. Repertoár měl různorodý: něco z domova, něco svého a hodně blues, reggae a rocku.
Dal se na herecká studia, odjel do San Franciska. Ale namísto vysněných dokumentárních filmů o Kabýlii založil kapelu a vrátil se ke hraní. Jeho berberské písně postupně vykynuly do pozoruhodně eklektického těsta. Po měsíčním pobytu v Irsku do něho přidal dokonce keltskou příměs. „Nejsem žádný hudební vědec, ale jasně slyším tu ohromnou podobnost mezi Kabýlií a Kelty. Máme například společné dudy a tamburíny a když se k vám dostane hudba ze španělské Galicie, je to víc než jasné. To je podle mého názoru jasně kabylsko-keltská fúze,“ vysvětlil Akli D.
Společně s alžírskými zpěvačkami a bretaňským bubeníkem Herve Le Bouchem natočil debutové album Anefas Trankil (1999) postavené na symbióze kabylské tradice, keltství, popu a zvuku banja, nadšeně přivítané hlavně mladou kabylskou generací.
„Spousta starších lidí mě napadla, že kabylskou hudbu, naši nebezpečnou zbraň, když už nemáme žádná divadla ani filmy, zbavuji čistoty. Dlouho jsem o tom přemýšlel, jestli na to mám právo, ale nakonec u mě převážila touha skládat vlastní hudbu. Sám za sebe, pro všechny kosmopolity.“
A kde se to v něm vzalo? I na to má Akli D odpověď: „Nezapomeňte, že jsem míšenec. Moje babička se narodila v Mali, černé matce a bílému otci. Západoafrickou hudbu mám tedy v krvi, stejně tak senegalský mbalax, marocké chaabi nebo gnawa. A těžké mohu zapomenout školy, které se mě dostalo v pařížkém metru. Tam jsem hrál snad úplně všechno a s každým.“
Severoafrickými emigranty zalidněná pařížská čtvrť Ménilmontant je proslulá hudebními kavárnami. Spontánního jamování do ranního kuropění si tady Akli D užil nejvíc s Manu Chaem. Akliho album Ma Yela (2006) nahrávali skoro dva roky. Jedná se o výrazný skok do širokého hudebního prostoru. Zdůraznění kabylské identity přestalo být prvotní. Na rozdíl od předchozího zakotvení v problémech dotýkajících se Kabýlie převažují na Ma Yela globální problémy: čečenští sirotci, nelegální přistěhovalectví, trpkost emigrace; pouze v reggae skladbě Malik se vrací k osudu policií zavražděného studenta během tragických událostí v Kabýlii.
Producent, zpěvák a na albu příležitostný kytarista Manu Chao s Aklidem dokázali uhlídat přehršli vlivů – od Kabýlie a šansonu, přes blues, gnawa, rock, marocké chaabi, cikánskou odvázanost až bůh ví přes co - semknuli je do radostně třepetavého šiku přitažlivých skladeb. Akliho libozvučný hlas už z poslechu budí dojem liberála, v otevřenosti a politických metaforách netlačí na pilu, spíš básnivě jinotajní.
Mlčet prý ale nemůže. V Kabýlii na to mají rčení: jestli můžete mluvit, zemřete. Mlčíte-li, už jste mrtvý.
„Žijete ještě ?“ zeptali se novináři nedávno Akliho. Nebylo o něm poslední dobou totiž moc slyšet a na nové album už přece jenom čekáme dost dlouho.
Odpověděl stručně: „Nechci opravdu nic uspěchat, musíte mít trpělivost.“
Dobře, v Čechách tomu říkáme: dočkej času jako husa klasu.
Neviditelná a přitom v tranzu
Tváře si Berberky nezahalují a doménu ženské svobodomyslnosti pro ně představuje hudba: v muslimském světě důvody k persekuci. Když na obalu nového alba Beyond The Trance zpěvačka Iness Mezel odhalila záda a ve videoklipu Amazone ještě o hodně víc, jistě tušila, že v Alžíru by ji muslimští radikálové svého času nechali ukamenovat.
Sledujeme vlastně pořád stejný příběh s trpkou pointou: jádro nepodřídivé kabylské hudby hledejme v Paříži; mezi kulturními nomády, poutníky v identitě. Vydělit emigrantské písně z reality Kabýlie proto dost dobře nejde; přes moderní inovace a nový úhel pohledu na vlastní kořeny pořád posloucháme hudbu, která jen díky řízení osudu vznikla někde jinde než doma.
Nejlépe to vystihl kabylský spisovatel Jean Amrouche: „Francie je duch mé duše, Alžírsko duše mého ducha.,“
Ve spoustě případů se k takovému přesvědčení lze dobrat oklikou, což je případ Iness. Narodila se totiž v Paříži, kabylskému otci a francouzské matce, jejíž předci pocházejí z italské Lombardie. A v pase má původní jméno: Fatiha Messaoudi.
V sedmi letech se přestěhovali do Kabýlie, kde začala chodit do školy a nejvíc času trávila s berberskou babičkou. „Ty dva roky strávené s ní se do mě zaryly jako tetování. Když jste dítě, připomínáte houbou, nasáknete vším okolo vás. Podvědomě jsem cítila, že příroda a berberská, alžírská a marocká hudba kterou jsem od ní slýchávala pro mě představují záchranný kruh. Jistotu, že mohu někam patřit, přestože žiji na druhém břehu Středozemního moře.“
Vystudovala na konzervatoři klavír a zpěv; první hudební zkušenosti ale získala v jazzu: umění improvizace ji vyučila americká jazzová zpěvačka Sarah Lazarus.
Pak se sestrou Malikou vytvořili velmi úspěšné duo: za najazzlé, do funky přecházející album Berber Singing Goes World získaly v roce 1998 dokonce Kora Wards, africkou verzi Grammy. Obrat v jejich kariéře přišel po setkání s významnou kabylskou zpěvačkou, spisovatelkou a filmařkou Djur Djura: privilegovanější přístup ke kabylské hudbě snad duo nemohlo získat. „Pochopila jsem jak je důležité zpívat v tamazight. Věci pro mě začaly dávat smysl.“
K sestrám se přidala kabylská perkusistka Nora Abdoun: po boku Iness je dodnes a pro zpěvačku představuje nejsilnější spojení s Kabýlií; zdokonalila ji v jazyce, seznámila s poezií. Má prsty také v novém jméně: Iness Mezel vymyslel Nory otec a v tamazight znamená „řekněte jim ať nezoufají“.
Nečekaný rozchod se setrou a vlastní deska Len – mix Afriky, funky, kabaretu a popu – berme za přechodné období: čas hledání a zkoušení, trvající sedm let.
„Ne jako trans ve smyslu vyletět do čtvrtého patra od tanečních elektroniků v extázi pro lidi na extázi,“ vysvětlila Iness název alba Beyond Tranz: hudbě silného hypnotického tepu, ale i folkové křehkosti.
Iness k už teď zaručenému úspěchu a respektu pomohly tři věci: průbojný kurážný hlas, přesvědčivá směs severoafričanství, rocku, blues, jazzového funky a schopnost napsat výrazné skladby; ale především: anglický kytarista a producent Justin Adams. Popichování recenzentů, že výbušné, zvukově progresivní album ovládl, neubírá Iness nic z její jedinečnosti, svědčí to spíš o zpěvaččině rozhodnosti: „Dopsala jsem skladby a rozhlížela se kolem sebe, kdo mi je pomůže dotáhnout do tvaru, který jsem přitom nedokázala popsat. Když jsem poznala Justina, bylo rozhodnuto.“
Pro nedostatek místa (snad někdy příště) a ve zkratce: jeden z největších hudebníků současnosti natáčel pro Natachu Atlas, Sinéad O´Connor, Petera Gabriela, produkoval skupiny Lo´Jo a Tinariwen, donedávna byl dvorním kytaristou Roberta Planta a nyní vede Triaboliques a s gambijským griotem Juldehem Camarou tvoří explozivní dvojici. Mládí strávil v Libanonu a Sýrii, ovládá tedy spoustu tradičních nástrojů a v krvi má pouštní blues.
Iness se mohla opřít nejen o jeho suverénní muzikanství, album „zaklel“ do tranzu marocké basové loutny guimbri, povzbudil Noru s darboukou k obrovskému výkonu a křehčí skladby rozezněl strunami kory slavného senegalského hráče Seckou Keity.
Ze všeho nejvíc ale povzbudil Iness k vyzpívání zranitelnosti, milostné nejistoty, zloby, hněvu a hrdosti.
„Kdybych cítila berberství jen jako lehký dotek mládí, skládala bych písničky bez duše, jen tak k tanci. Stala bych se jedním z neviditelných cizinců. Vnímáte je kolem sebe jak pracují, platí daně, ale vlastně je nevidíte. To není protože by o to Berbeři usilovali. To jen nikdo nemá v úmyslu je ve společenském žebříčku nechat vystoupat výš. A tyhle problémy já chci ventilovat přes svou hudbu, jinak bych se necítila šťastná.“
(2001)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
