Sexteto Tabalá de Palenque - Z pohřbu rovnou na světové forbíny
10.06.2011 | Román Sto roků samoty představuje čtenářský oříšek: fantazie se tu prolíná s realitou, historie s legendami a cikánská magie, i když to není na první pohled zřejmé, s africkou spiritualitou. „Na cestě do bažiny postavili na okraj městečka nápis Macondo a na hlavní ulici ještě větší, jenž ohlašoval že Bůh je,“ uvádí nás kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquez do smyšleného města, kde čas neplyne, ale otáčí se v kruzích; a také se může naprosto zastavit. Asi jako v kolumbijské vesnici San Basilio de Palenque z podhůří Sierra de Maria: tady se zasekl v roce 1713. Místní si proto myslí, že kořeny Marquezova magického realismu leží u nich doma a hudba bez mála sto let staré skupiny Sexteto Tabalá má blízko k tomu, aby mohla být považována za soundtrack Sto roků samoty.
Na Womexu vedle stojící německý novinář – koukal se naprosto stejně vyjeveně jako já - odhadl zpěváky a bubeníky Sexteto Tabalá nevědomky přesně: Buena Vista Social Club bez nástrojů. Nejen proto, že osmdesátiletý hlavní vokalista Rafael Cassiani Cassiani s patinou v hlase připomínal slavného Ibrahima Ferrera, kapela zněla až příliš povědomě kubánsky; i když tak nějak „divně“ kubánsky.
Jak jsem se později dozvěděl, bylo nás po koncertě víc než dost pátrajících po historii téhle úžasné kapely: snad všichni do jednoho zaskočení obrovským vlivem vesnice San Basilio de Palenque na hudbu černošské Kolumbie.
Husité z Afriky
Dějiny otrokářství měly v Kolumbii podobný průběh jako ve zbytku Latinské Ameriky: uprchlých černých otroků se tady také nedopočítali; říkalo se jim maroons nebo cimarrón.
V nepřístupných bažinatých a horských oblastech severní Kolumbie zakládali skrýše na způsob osad (palenque) obehnané hradbou z větví a trnitých křovin. Počty obyvatel se lišily: žili jich tu v africkém kmenovém uspořádání desítky i stovky. Když uprchlé maroons náhodou nebo zradou objevila španělská vojska dokázali se do krve bránit. Soběstační zemědělci a řemeslníci podnikali i nájezdné výpravy na španělské území. Drancovali stejně bezohledně jako naši husité: co neodnesli zapálili, znásilňování a vraždění považovali za pomstu kolonizátorům.
Přístavem Cartagena prošlo od 16. století na milion otroků z Angoly, Konga a Senegambie.
Benkos Biohó pocházel z královského rodu v Guinea Bissau; z lodě v roce 1596 utekl než stačila přistát a přes noc se z něho stal vůdce nesmiřitelné guerillové armády. Organizoval také útěky otroků, čímž zvyšoval počet povstaleckých palenque a Španěly považující ho za démona přiváděl válečnými praktikami k šílenství.
Otroci operovali na rozsáhlém území řízeni Benkosovou pevnou, údajně ale spravedlivou rukou: když se jeho dcera princezna Orika pokusila vysvobodit z vězení španělského důstojníka do něhož se zamilovala, otec ji nemilosrdně popravil.
Nešťastnému guvernérovi Cartageny nezbývalo než poslat na královský dvůr do Madridu písmo s žádosti o radu jak se s neudržitelnou situaci vypořádat. Doporučující odpověď zněla i na svou dobu neslýchaně: uzavřete se vzbouřenci mírovou dohodu. Stalo se a Benkos od roku 1612 volně špacíroval ozbrojený po Cartageně. Idylka netrvala dlouho: devět let na to obžalovaný z podněcování vzpoury skončil na šibenici a pro jistotu ho ještě rozčtvrtili.
Guvernérův předpoklad, že tím noční válečná můra končí nevyšel: maroons se do toho opřeli s ještě větší vervou. Sedmdesát let po Benkosově smrti Cartagena kapitulovala: ilegálním partyzánským osadám poskytla jistou míru autonomie a v roce 1713 pak na přímluvu cartagenského biskupa zvláštním královským dekretem udělila jako jediné výjimečný statut svobodné země Benkosově osadě, biskupem pojmenované San Basilio de Palenque.
Elektrika z boxerského ringu
Afričtí otroci si na mocných nevyvzdorovali pouze nezávislost: uchovali se také naprosto unikátní kulturní africké tradice, mýty a archaický jazyk palenquero, jedinou existující kreolštinu na světě se základem ve španělštině; zbytek tvoří západoafrické dialekty, hlavně z Konga. Lingvisté se domnívají, že se jedná o pozůstatek jinde nedochovaného lingua franca z ranné otrokářské éry.
Známky africké minulosti nese také architektura, léčebné a pohřební rituály a společenství kuagro, vycházející z věku, dělby práce, solidární ochraně půdy a demokratických voleb. Každé kuagro má svého vůdce a ti pak dohromady tvoří vesnickou radu starších.
„V kuagro se narodíte a také v něm zemřete, jiná možnost neexistuje. Sexteto Tabalá jsou také z jednoho kuagro,“ říká bubeník Edwin Valdés Hernández.
Za symbol San Basilio, v níž vyjma kněze nenarazíte na bělochy, lze brát černošské ženy v pestrobarevných šatech balancující na hlavách s mísami plných ovoce.
San Basilio de Palenque už sice od zbytku světa neodděluje dřevěná palisáda, odstup od něho si trváním na zvoleném způsobu života, vlastně vědomé izolaci, ale po staletí udržuje dodnes.
Džípem to sem z Cartageny po převážně blátivé cestě trvá hodinu a protože v San Basilio nemají hotely ani luxusní restaurace, turistů se tu nikdy nedočkali. Tři tisíce vesničanů, převážně zemědělců, si proto bez cestovního ruchu vystačí samo a jen málo z nich vyhledává práci v okolí. Chudí, nicméně hrdí na svůj jazyk a svázanost s minulostí, do níž adaptovali pouhé zlomky přítomnosti, vzývají památku Benkose ( socha na návsi ho znázorňuje při trhání okovů) a jiného novodobého hrdiny: světoznámý boxer Antonio Cervantes přezdívaný Kid Pambele sice řezal protivníky pouze v ringu, do rodné vesnice o níž do té doby nikdo neslyšel ale v roce 1970 zavedl elektřinu.
V San Basilio se rozsvítilo, zablikaly televize a spustila rádia, civilizace sem ale nedolehla a starověký skansen to z běžného života nevyvedlo.
Když se díváte na dokument americké CNN nedivíte, že nese název Afrika v Americe, protože snad každý zabraný detail by televize mohla v případě potřeby vydávat za záběry dejme tomu z angolské vesnice. Film Del Palengue de San Basilio (2003) švýcarsko-kolumbijského režiséra Erwina Goggela Imfelda rovněž stojí na patině: „Vyčítají mně, že jsem z obrazu vesnice vystřihl jakékoliv náznaky moderní doby. Já ale chtěl nechtěl natáčet mladé rapující kluky poslouchající z kazet hip hop, stál jsem o to, aby na diváky dýchla minulost.“
Dva roky nato díky holandskému kulturnímu fondu Prince Claus vzniklo ve vesnici první nahrávací studio s jasným cílem: natočit nejstarší žijící hudebníky pro další generace.
Pětaosmdesátiletý zpěvák a léčitel Sikito je analfabet a přes sto složených písní musel nosit po celý život v hlavě, takže se mu vlastně “ulevilo”. Leonel Torres aka Leon Towers už v 80. letech natáčel s kapelou Las Estrellas del Caribe, takže pro něho nešlo o nic nového, zatímco slepý zpěvák a hráč na marimbulu Panamá si odbyl premiéru a založil kvůli tomu sextet Son Palenquero. Pořád se kolem nich motala kamera režiséra Santiago Posada, který nakonec materiál sestříhal do zajímavého dokumentu Jende ri Palenge (People of Palenque) na kterém se rovněž podílel Simón Mejía, leader skupiny Bomba Estéreo.
Jako v africkém snu si mezi hliněnými baráky a volně pobíhajícími prasaty připadali i komisaři UNESCO, do seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva ale v roce 2005 San Basilio de Palenque zapsali prý nejrychleji co pamatují.
Jak vybubnovat duši z těla
Smrt číhá všude a v San Basilio zesnulé vyprovázejí tancem mrtvých – rituálem lumbalú. Trvá devět dnů a nocí. Žalmy a bubnováním vesničané „probouzejí mrtvého“; oddělují duši od těla. Duše míří mezi duchy do záhrobí, odkud si je čarodějové později vyžádají na pomoc při léčbě živých. Tělo je uloženo do hrobu. Rytmy a melodie lumbalú představují důležitý základ hudby San Basilio: bez ní by se život ve vesnici zastavil; léčení, svatby, křtiny, náboženské a světské oslavy, práce na poli a vzájemná komunikace si bez hudby nelze představit. Jejím specifickým symbolem je výhradní spoléhání pouze na hlasy, marimbulu a nejrůznější bubny.
Písně bullerengue si zpočátku zpívaly těhotné ženy, když manžel odešel za milenkou: pozvaly si do domu společnost a uspořádaly hudební sezení. Dnes bullerengue spíš vyjadřují ženskou poezii: bolestnou i rozpustilou.
Ženská skupina Las Alegres Ambulancias (vznikla v roce 1905) vedená v současnosti osmasedmdesátiletou zpěvačkou Gracielou Salgado Valdez na koncertech představuje pohřební hudbu lumbalú i bullerengue; navrch pak i pořádné bubnování s písněmi les chalupas, prý s nejveselejším rytmem San Basilio.
Do tance son de negros se pustí muži a ženy, když se do sebe zamilují; součástí tanečních námluv jsou improvizované písně, se vším všudy vzájemné humorné špičkování. Pátrat po stáří stylů úzce svázaných s Afrikou je marné, za to narozeniny toho nejmladšího – son de palenque de sexteto – v kalendáři už najdete: rok 1924.
Tehdy postavili Kubánci nedaleko San Basilio cukrovar a po večerech si u láhve rumu krátili chvíle s vlastní hudbou: v továrně zaměstnaní vesničané se přidali s tím co uměli zase oni a protože kubánský styl son, honácké písně guajira a tanec danzon vzešly rovněž od afrických otroků, netrvalo dlouho a sexteta ze San Basilio začala hrát „palenque“ verzi kubánských inspirací. Úplně to první z roku 1928 se jmenovalo Habanera Sexteto Palenque: z obdivu ke slavné kubánské kapele Sexteto Habanera sestavené sotva čtyři roky předtím a hrající dodnes.
Když cukrovar v 50. letech zavřeli, odcházeli vesničtí muzikanti za prací do velkých kolumbijských měst a jako včely roznesly son de palenque de sexteto po celé Kolumbii. V chudinských čtvrtích Cartageny uvedly také do pohybu kulturně-společenský fenomén champeta, měnící se v 80. letech v regulérní hudební styl: směs palenque, karibských rytmů, soukous z Konga a reggae.
S champeta bychom ale hodně odskočili a dostali se například k přetrvávajícímu problému Kolumbie: rasismu; odmítavému vztahu bělošské většiny k černým Kolumbijčanům.
„Nezapomínejte, že mezi vámi žijí černoši, což jsou také lidské bytosti,“ zpívá například hip hopové trio Choc Quib Town z nejzaostalejší, nejchudší a drogovými guerillami nejsužovanější části země, regionu Chocó na Atlantickém pobřeží. Neoficiálně vznikl v roce 1945 jako autonomní oblast pro černé obyvatele a stranou zájmu si v něm africké tradice udržely syrovou podobu.
Stejně jako v San Basilio než ji objevil a postupně zviditelnil Lucas Silva, producent a majitel labelu Palenque Records.
„Jsem původně filmař, ale hudba mě vždycky zajímala. V roce 1996 jsem o afro-kolumbijské hudbě začal natáčet film a zjistil, že o ní nejenže nemá v Kolumbii nikdo zájem, neexistovaly hlavně žádné nahrávky, jen pár zašlých fotografií. O vydavatelství jsem vůbec nic nevěděl, ale bylo mě jasné, že když ne já, tak se o tu hudbu nepostará nikdo.“
V roce 1997 natočil film Los Reyes Champeta Criollos, úplně první dokument o kreolské hudbě v Kolumbii a tři roky na to Los Hijos de Benkos, poctu legendárnímu bubeníkovi Paulino Salgado „Batata“ ze San Basilio, bývalému členovi Sexteto Tabalá, později vůdci vlastních kapel a spoluhráči významné kolumbijské zpěvačky Toto la Momposina.
Během filmování vznikly v mobilním studiu nahrávky, kvůli kterým nakonec vzniklo Palenques Records: první dvě alba Sexteto Tabalá pak do svého katalogu převzaly evropské labely Ocora a Harmonia Mundi, nicméně bez větší odezvy.
Habanera Sexteto Palenque založil zpěvák, hráč na marimbulu a vrchní šéf pohřebních seancí Manuel Valdez Simancas "Simancongo" společně s místní muzikantskou elitou. Než je objevil Silva, hráli jen ve vesnici: lumbalú by prý bez nich nebylo ono a většinu repertoáru Sexteto Tabalá tvoří skladby z Valdezovy éry.
Skupinu dnes vede Rafael Cassiani Cassiani; na svůj úctyhodný věk pružný zpěvák i tanečník: podle kolumbijské vlády jedna z deseti nejdůležitějších osobností kolumbijské kultury.
Teď je na místě vysvětlení: název Sexteto Tabalá vymyslel na samém začátku spolupráce Lucas; pro zjednodušení a praktické odlišení od stále existující kubánské kapely.
Jestliže některým z vás jména tohoto seriálu někdy nic neříkají, netrapte se tím. O hudbě ze San Basilio a Sexteto Tabalá až donedávna tušila mimo Kolumbii rovněž pouze malá část odborníků a posluchačů. Nedočtete se o nich dokonce ani v jinak důkladné encyklopedii The Rough Guide World Music z roku 2000 a to už je co říct.
Loňský koncert na veletrhu Womex lze proto považovat za obrovský průlom: skupina se letos zúčastní snad všech významných evropských festivalů world music, takže máte velkou šanci ji spatřit.
Může za to kolumbijsko-kanadská nezisková organizace OM Producciones, vyprovázející Sexteto Tabalá do světa novým albem Con Un Solo Pié: třináct skladeb představuje průřez celou jeho historií.
Devítičlennou skupinu dnes tvoří veteráni, jejich synové a vnuci a zůstává jedinou svého druhu, která son de palenque hraje v ranné akustické verzi: nic víc než hlasy a bubny, jako za časů Benkose Biohó.
(2011)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
