Souad Massi - Písně o paměti žen
26.03.2011 | "Chtěla bych mít kouzelnou hůlku. Mávnula bych a v mžiku znala všechny jazyky světa. To je můj sen. Domluvit se všemi lidmi".
Nelze to nevnímat - na horizontu africké hudby se objevila jasná, krásná, nová hvězda s otevřenou společenskou uvědomělostí, srdce dojímajícím hlasem, inteligencí, ženskou vzdorovitostí a svůdným šarmem.
Ačkoliv zpívá převážně arabsky, rozumíte jí. Svým hlasem dokáže vaše tělo „unést k nepostižitelné realitě, k jeho samostatnosti a melanchonické radosti“.
Přestože Souad Massi přichází z Alžíru, nečekejte od ní oranský rai, módní arabskou techno fúzi či tradiční berberské melodie. Vyrostla na andaluském flamencu a jejími písničkami prosakuje hudba rodné Kabylie, hornatého berberského kraje na severovýchodě země, zní jako západní folková zpěvačka neurčitého původu. Snad proto něktěří se vším hned hotoví novináři přispěchali s přirovnáním k Tracy Chapman nebo dokonce Michelle Schocked.
Melodicky dráždivé, bolestínským smutkem přetékající balady Souad Massi nejsou zdrojem historického poznání Alžíru, ani jejího berberského původu. Nestaví se do role samozvaného mluvčího islámských žen. Zkoumá v nich vlastní nitro, svou rozpolcenost, kdy ji srdce táhne domů a rozum na pařížské předměstí, kde dnes žije s dcerou. Není emigrantkou v tom pravém smyslu, do Alžíru se už může vrátit kdykoliv, ale nic dobrého ji tu nečeká. V Evropě totiž ještě pořád netušíme nic o tom, co pro alžírskou ženu znamená vzít do ruky kytaru a zpívat na veřejnosti; vyjadřovat se k politické situaci a nosit místo vše zakrývajícího hábitu džíny.
Její krajanka, hráčka na posvátnou loutnu guimbri Hasna El Becharia, žijící rovněž nastálo ve Francii si v Alžíru například neustále připadala jako špinavá.
Přehání?, zeptal jsem se Souad Massi. „Dobře jejím pocitům rozumím. Pro velké množství muslimů vedou ženy tanečnice a zpěvačky systematicky špatný život. Všeobecně jsou nenáviděny a lidé jimi opovrhují,“ odpověděla mě.
A já si v tu chvíli vzpomněl na knížku alžírské spisovatelky Niny Bouraoui Měla jsem být klukem. A také na dávný Souadin postesk: “Odmalička mě lekalo být ženou, statut alžírské ženy a její bezcenost mě přímo děsily. Toužila jsem se stát chlapem a ochránit se před všemi problémy žen po staletích odsouzených k pouhému přihlížení.“
Z chlapa nakonec sešlo. Jako daleko účinější a úlevou naplněnější se ukázala být hudba a poezie; vlastní písničky vonící tichem noční myšlenky a velkými arabskými básníky ovlivněné verše zbavující mladou rozpolcenou holku frustrací. Milující navíc nadevše noc - „tehdy můžete plakat a nikdo vás neslyší“.
Odejít a zase odejít
Copak o to, být to někde jinde, koho by pak asi zajímala po ulici štrádující holka v džínách, klukovském sestřihu a kytarovým pouzdrem v ruce ? V Alžíru 90. let jste si tím ovšem zadělali na velké problémy. Všeobecné společenské nazírání na ženy a riziko, že si vás podají islámští fanatici viselo ve vzduchu jako obrovské memento. Koneckonců i její bratr si prý neodpustil dobře míněný pošklebek:“Neblbni, hudba je chlapská záležitost, stejně jako auta.“ Přitom to byl právě on s matkou, kteří navzdory otcově zamítavému postoji, Souad potají platili kytarové lekce. Po večerech jim za to zpívala písničky, do nichž vkládala paměti obyčejných žen, načerpané v mešitách, kam si mezi motlitbami přicházely odpočinout od zmatenosti čím dál tím podivnější doby.
Počátkem 90. let totiž nastaly Alžířanům krušné časy. V nestabilním státě se k moci dostali islámští fundamentalisté. Výsledky voleb byly sice díky vojenskému převratu natošup anulovány, nicméně šlo o přesunutí se z louže pod okap : zemi ovládly teroristické útoky fanatických Mohamedových proroků, jímž padlo za oběť bezmála sedmdesát tisíc lidí. Tmářství, náboženské dusno, zákazy nočního vycházení, tanky v ulicích a všudepřítomný strach z červeným voskem zapečetěných obálek, vlastně rozsudků smrti pokud se nepodřídíte islámským zákonům, tehdy vyhnaly ze země velkou část vzdělaných vrstev a především umělců. Spisovatelka Assi Djebar o svém odchodu například napsala:“Cloumala mnou jediná posedlost, nijak velká, ale opakovala se každého slunečného dnes. Touha překročit práh, projít dveřmi, protéci nepatrným otvorem. Odejít s bosýma nohama nebo snad už obutá a oblečená, s mokrými vlasy a dítětem v náručí. Záludně se tam krčilo nebezpečí zadušení, šera, uvržení do díry. Touha byla odejít, odejít.“
Souad Massi vydržela žít v Alžíru až do roku 1999. Pak přijala pozvání rozhlasového a televizního producenta Azize Smati a asociace Bled Connexion, kteří v pažížském Le Cabaret Sauvage organizovali festival Femmes d’Alger a převrátila tak svůj život doslova naruby.
Od country k Led Zeppelin a strachu
Narodila se 23. srpna 1972 ve svobodomyslném městě Bab el Oued; vždyť právě tady začaly na konci 80. let studentské nepokoje, vedoucí později k bouřlivým celonárodním demonstracím proti politickému systému zhlížejícímu k sovětskému bolševismu. Má pět sourozenců a otec nechtěl o hudbě nic slyšet, natož aby podporoval snažení své dcery.
Bavíte se s ním o tom, že dnes patříte k nejlepším světovým písničkářkám? Je na vás alespoň trochu pyšný? „Ano, hodně jsme o tom diskutovali. Opravdu je na mou práci hrdý, ale když jsem jako mladá začínala, měl o mě prostě velký strach.“
Vyrůstala v muzikantském prostředí : matka vedle egyptského popu milovala Jamese Browna a Arethu Franklin, strýc Hugo hrával jazz a flamenco, s bratrem Hassanem, jinak skvělým pianistou, pořádali domácí hudební večírky.
„Mám ráda kulturu Kabylie, odkud pocházejí mí předkové, dojímá mě utrpení tamních horalů a bose ženy shánějící ve sněhu dříví na oheň. Odmalička mě říkali, že nejsem ani Arabka, ani Kabylanka, natož Peršanka či Turkyně. V mé krvi prý koluje směs. Jsem prostě Alžířanka a proto nemám problémy s hudební identitou,“ říká Souad Massi.
Není to hezké, že díky vám, Hasně El Bacharia či zpěvákovi Abdellimu se vaše starodávná kultura dostává z arabského sevření? „Časem si člověk uvědomí, že skutečné bohatství je patřit do země s bohatou kulturou. Tohle bohatství – mé kořeny – mi dává ohromnou sílu. Jsem na svou kulturu a původ hrdá. Ať už Peršané, Berbeři nebo Arabové, přinesli lidstvu mnoho. Hudba je toho všeho přirozenou součástí.“
A zatímco její sourozenci a spolužáci nadšeně tančili při reggae, soulu či rhytm’n’blues, ona sedávala u rádia a poslouchala country. „Při pohledu na mě umírali smíchy a dokonce i má matka považovala za něco neobvyklého, když jsem domů nosila desky s Emmylou Harris či Loudonem Wainwrightem III..“
Po strýci Hugovi zdědila i lásku k horkokrevnému andaluskému flamencu a pár let na to začala dokonce spolupracovat s místní skupinou Trianas d’Alger. „Myslela jsem si, že u nich nahlédnu dovnitř flamenca, ale s nimi to nešlo a raději jsem se přidala k hardrockové kapele Atakor.“
A tak pro Souad Massi začala éra AC/DC, Texas, Led Zeppelin a U2; a souběžně s tím hromada problémů. Cestovat tehdy s mikrobusem plným aparatury po Alžíru, to chtělo hodně odvahy. Nikdy prý nevěděli, jestli je zastaví policajti nebo islámské hlídky. Navíc za podpory Atakoru vydala v roce 1997 kazetu svých vlastních písniček, kterých se kupodivu hodně rychle chytila rádia a dokonce i státní televize.
Nosila džíny, chlapecký sestřih, chodila po ulicích nezahalená s kytarou v ruce a působila dojmem rebelky. Lidé ji poznávali, stala se veřejně známou umělkyní, přibývalo anonymních telefonní výhružek.
Bála jste se? „A divíte se? Nikdo z nás netušil, co nás mohlo potkat za nejbližším rohem.“
Ke všemu ta její odhodlanost vyjadřovat se ke společenským událostem: “Začalo to pro mne být až příliš nebezpečené. Nikdy totiž nevíte co může v příštím okamžiku nastat. Nenávidím politiky. Mám je za nemravné. Zapomínají, že tu jsou pro lidi a nikoliv pro svou moc.“
Existuje pro islámské fundamentalisty rozdíl v tom, jestli například Hasna El Becharia hraje tradiční hudbu na ženám zapovězenou loutnu guimbri nebo mladá, moderní dívka zpívá Led Zeppelin? „Máte pravdu, pro islámskou společnost je přijatelnější žena s guimbri než rockerka.“
A co vás k rocku přivedlo? Vždyť v soukromí jste prý poslouchala Stevie Wondera a Paco De Luciu? „Na to existuje jednoduchá odpověď: vztek, ohromný vztek na všechno kolem. Skutečnost, že jsem žila uprostřed války.“
Zanechat kvůli politice hudby? Litovala jste někdy svého rozhodnutí u hudby zůstat? Vždyť jste kvůli ní musela opustit domov. „Mojí jedinou odvahou byla naděje. Neuměla jsem ji jinak vyjádřit než svými písničkami. Neměla jsem proto na vybranou, chtěla jsem jít dál.“
Ultrakonzervativní svět alžírského showbusinessu se s divokým temperamentem mladé autorky míjel na sto honů. Až se sama sebe ptala jestli má to všechno její snažení nějakou cenu.“Dokonce jsem se rozhodovala nechat hudby úplně. A přemýšlela o tom, že mlčení by mohlo býz mou záchranou. To by ale znamenalo, že teroristé mají vyhráno a že všichni lidé, které povraždili, zemřeli nadarmo.“
Tehdy vznikla většina písniček z jejího debutu Raouí - z bolesti, milostného zkamání, strachu a beznaděje.
Maková panenka v převleku za Patti Smith
Po koncertě v Cabaret Sauvage se rozplakala. Slzy, které se jí řinuly po tváři očistně odplavovaly nesnesitelnou bolest z rozhodování, veškeré vzpomínky na předcházející roky
„Před těmi stojícími a aplaudujícími lidmi mě došlo, že hudba pro mne představuje očistnou terapii. Doma v Alžíru jsem se do ní schovávala, hledala v ní útočiště před vším špatným. Nikdy předtím jsem si to neuvědomila, ale teď už to vím.“
Nabídka k natočení prvního alba Raouí přišla téměř okamžitě, jakoby lidé od Islands Records předem tušili, že Souadino objetí na jevišti s Azizem Smatim obnáší stigma nežádoucího. Neexistoval snad emigrant, který by islámovcům tolik lezl na nervy jako on: za jeho nehorázné řeči o svobodě, sexu a lásce ho dokonce v roce 1994 odsoudili k smrti, ale skončilo to pouze u težkého zranění, ze kterého se brzy vylízal.
Teď seděli v Alžíru u televize, skřípali zubama, dívali se na nehorázně provokativní koncertní show a bez váhání dělali křížek i u jména Souad Massi. Proto se nemohla vrátit. A tak se z toho vyzpívala; v baretu s kšiltem dozadu, kytarou a se vší křehkou sebevědomostí.
Tušila jste, že by pro vás už nemusela existovat možnost návratu? „Na tom festivale jsem pochopila v čem tkví jeho síla. A ta mi dodala odvahu zůstat ve Francii.“
Později ve společnosti Orchestra National de Barbes, cikánského kytaristy Thierry Robina nebo jiného afrického emigranta, Geoffrey Oryemy. Pozvali ji na WOMEX, kde zazářila a neminula ji nominace na Nováčka roku 2001 v anktetě world music londýnského BBC Radia 3.
Brala jste to tako satisfakci za své nucené emigrantství? „Tak pozor, neemigrovala jsem z donucení! Byla to má svobodná volba.“
Trýznivé pocity ještě nedávného strachu u ní na albu Raouí střídají chvíle uvolněnosti, kdy se v milostné písničce Noir et Blanc vedle senegalského zpěváka Ismaël Lô zlehounka nadnáší jako naše Maková panenka (mimochodem tuhle nádhernou záležitost od Bernarda Lavillierse kdysi po svém rozezněl i Salif Keita).
Ve skladbě Bladi teplým, prolamujícím hlasem zpívá: “Země se promění v peklo/Oheň spálí jarní čas/Zastavte už konečně ty války/Válčíte přece proti dětem.“
I přes arabštinu držíte s albem v ruce „vzorník hrdosti a lidských událostí“, spletenec vášní a stesků a politických proklamací („Zůstat potichu by také mohlo znamenat, že teroristé zvítězili a všichni lidé, které povraždili zemřeli zbytečně“).
Jakoby vylezla na skálu a na samé spičce uspořádala z přemíry opojení nad pohledem do dálky se svými přátel večírek : folkrockový, funkový, reggae rozhoupaný a skladba Lamen pak není ničím jiným než našlápnutým pozdravem přátelům z Atakoru v převleku za Patti Smith.
Vyprávíte o ošklivých dobách a také o tom, jak máte ráda noc a jak nesnášíte politiky. „Vyzpívala jsem se tu ze všech svých obav, strachu a své zloby proti všem.“
Takže jste si vlastně sama sobě naordinovala určitou terapii? „Ano, a nejvíc mě pomohlo, že Raouí mělo úspěch, že mě posluchači a mou situaci pochopili.“
Pořád je kolem ní ale ještě dostatek fantastických alžírských muzikantů, nedostižných rytmiků, stejně jako ona spřízených s tajemstvím hudby Gnawů usměrňované basovými tóny loutny guimbri, virtuozů na oud, orientálně lkavé housličky, ale i kavárensky rozpustilou harmoniku.
Přepestrost, ne pestrost zdobí tohle album. Však se ho také prodalo nepočítaně.
Není v tomhle world music úžasná? Sama přece tvrdíte, že umělec musí svobodně dýchat. “Hudba nemá a nesmí mít hranice. Musí rozbít svazující řetězy. Umělci by měli hodně cestovat. To sbližuje národy. Muzikanti mají poslání přecházet z jednoho stylu do druhého a podněcovat zrod krásných věcí.“
V mládí Souad visela na zdi ložnice velká mapa světa, na níž si označila oblíbené země. Se zbožným přáním navštívit alespoň jednu z nich si o nich před spaním vymýšlela filmy.
Po vydání Raouí, během dvouletého celosvětového turné zahrnujícího vedle Evropy, kterou projela křížem krážem také obě Ameriky a Afriku, se podívala skoro do všech. Ve Francii ji v roce 2001 mezitím čekalo významné ocenění Nejvyšší rady Frankofonie za nejlepší album roku a z Charles Cros Academy ji vzkázali, že u nich má diplom pro změnu za nejlepší píseň.
Jak přikrýt oblohou zlomené srdce
Když chtěl brněnský básník Jan Skácel vidět něco zaručeně modrého, šel se do zoologické zahrady podívat na paviány nebo pozvednul hlavu k jarnímu nebi. Myslím, že by nenalítnul, kdyby si poslechl Souadino další album Deb. „Musela jsem se vrátit po čtyřech letech domů. Chyběla mě rodina, moře a mořský vzduch, každé ráno, celé dny. Zatoužila jsem po horkém létu a obzvlášť po modré alžírské obloze. Ta šedivá evropská mě traumatizovala, nedalo se to vydržet.“
Souad Massi si v Kabylii kus modrého nebe odstřihla a odvezla do bruselského studia; takového jakým se na noc na druhém břehu Středozemního moře, v Andalusii, přikrývají flamenkoví kytaristé; například cikánský nedostiživec Daniel Manzanas, explodující s houslitou Mohamedem Bennisem a hráčem na oud Hamidem Djouhrim ve strhující skladbě Ech Edani. Stejně tak v Yawlidi, odkud navíc znenadání vysvitnou kytarové paprsky konžské rumby dobarvené brazilskými perkusemi; tedy jestli je to při všem tom rytmickém shonu pro vás závažná informace.
Souad Massi je milenkou reálného světa; nebojí se úvodní skladbu Deb, neboli své Zlomené srdce, otevřít štěbetáním ptáků, jinde nechá doříct své myšlenky šumením moře. Své emoce umí hnát až na samý obvod prasknutí a přesto její balady nestojí nad propastí kýčovitě bezstarostných bublinek z bublifuku. Mají lví sílu osobité výpovědi, trkavé jak kozlí rohy.
Andalusko-arabský doprovod stavějící na nepřebernosti tamních nástrojů, rozohněných flamencových kytar i té Souadainy zvonivé, zvuků kastanět a houslí na které umí takhle hrát pouze ve Středomoří pak s jejím hlasem tančí : o závod i pozvolna.
Je možné že se všichni dohodli nebo se vší upřímností podlehli Souadiným nostalgickým vzpomínkám a mučivě krásným milostným písním ?Vždyť album Deb bylo ve Francii vyhlášeno jako bezkonkurenčně nejprodávanější v kategorii world music za rok 2003 a v prestižní ceně BBC 3 Awards World Music se od téhož roku pravidelně objevuje mezi nominovanými, aby letos konečně zvítězila, k čemuž ji dopomohla další deska Mesk Elil. Po našem zimolez, aromaticky vonící, v noci kvetoucí keř, probouzející v Souad vzpomínky na dětství v Alžíru. A také mučivé obavy. V neskutečně arabsky roztančené písničce Kilyoum se nimi svěřuje: „Bojím se toho, že už zítra mohu být doma cizincem.“
Hledá tu místo kde žít, asi jako každý emigrant rozkročený mezi starou a novou domovinou. Islámisté ve Francii ji nadále vyčítají džíny, povolaný taxikář ji odmítne odvézt na předměstí, protože tam jde prý o krk, přitom tu má zajištěná svá ženská privilegia, svobodu projevu a důstojnost, zatímco v Alžíru, kam se stále častěji vrací žijí rodiče, sourozenci, má tu své modré nebe a kořeny.
Souad Massi nikdy nebyla žádnou neřízenou hudební střelou. Dorostla do „hypersensitivní“ písničkářky. Roztodivné, nezaměnitelné, zarputile hledající – a co je důležité, nacházející – rovnovážnou spojnici mezi svou severoafrickou minulostí a evropskou současností. Osvojené andaluské flamenko a berberský původ protáhla i na Mesk Elil všemi skladbami. Doladila je egyptskými smyčci, tuarežským blues, popem, rhytm´n´blues či kytarovou zvonivostí dvou členů kapely malijského zpěváka Salifa Keity, tedy kořením ze Západní Afriky.
Své emoce umí hnát až na samý obvod prasknutí, mají lví sílu z hloubi srdce tažené výpovědi, trkavé jak kozlí rohy. To je na ní nejvzácnější, všechno to oslnivé člověčí teplo, neztažené smyčkami popmusicových šíbrů. Říká a zpívá si co chce, ať si, že arabsky, všichni ji rozumí.
Kdysi jste prohlásila, že byste chtěla mít kouzelnou hůlku. Mávla a v mžiku znala všechny jazyky světa. To byl váš sen, domluvit se všemi lidmi? Napadá mě, co když už jste takovou universální řeč našla? „Odmalička jsem snila o tom, že umím japonsky. Fascinovala mě možnost komunikovat tímto jazykem. Teď mě ale moc těší, když říkáte, že mluvím universální řečí, takže ji rozumíte i v Čechách.“
Souad Massi představuje dosud nerozpoznané znamení, že tzv. krize popmusic je naduté nepochopení stavu věcí. Jak říká Sergej Machonin, stačí „vstát ze židle, vykročit k oknu, ke dveřím - a dál do života“. Třeba se Souad Massi.
foto: archiv
(2005)
Jiří Moravčík
