Salif Keita - Způsob jak se dotknout Boha
20.06.2011 | „Stoupáte na jazzovou horu a najednou se setkáte s chlapcem, který vás přivede na zkratku. Salif Keita mi otevřel oči a ukázal snadnější cestu, jak tu horu zdolat,“ řekl jazzový saxofonista Courtney Pie. Ačkoliv mu byl předurčen osud privilegovaných a uctívaných, krutý žert přírody z něho učinil outsidera. Snad právě proto má Salif Keita tak blízko ke svému publiku. Neobyčejnou magickou sílu prý získává dlouhými meditacemi uprostřed malijské buše. Tam, kde se nad ním Bůh přece jenom ustrnul a obdařil ho jedním z nejfenomenálnějších hlasů této planety.
Přestože v chudé šlechtické rodině Keitů bylo nejcennějším majetkem bájné jméno - předek Sunjata Keita založil ve 12. století říši Mali - při představě, že by se některé ze třinácti dětí mělo věnovat hudbě, šly na rodiče mrákoty. Ve společenskými pravidly svázaném Mali nejde jen tak přijít a říct, že hodláte dělat něco jiného, než vám určuje rodinná tradice. Pokud má váš otec v erbu kovářské náčiní, bude z vás holt kovář. A že by syn náčelníka lovců a majitele půdy, tedy šlechtice, začal profesionálně zpívat, nepřipadá v úvahu už vůbec, vždyť to je přece práce griotů. Ctěných, přesto služebníků.
U Salifa Keity navíc vyvstal ještě jeden problém, narodil se totiž jako albín, a ty v mandinské éře obětovali Bohům, takže mají v Mali dodnes nálepku méněcenných. Když Keita poprvé vystoupil před publikum, začalo před ním couvat. Vidělo v něm - v bílé tunice a s rukama sepnutýma k motlitbě - spíš šamana.
„Ruce na pódiu spínám, protože se tu chci sejít s Bohem a chci, aby lidé šli se mnou. Zavřu oči a spojuji se s nimi a brzy je cítím ve svém srdci, protože láska je nevysvětlitelná a přichází od srdce,“ tvrdí Keita.
Sám mohu potvrdit, že jeho reflektory nasvícená, průsvitně bílá tvář podobná duchům a uhrančivý, skály trhající hlas, s nímž vyplňuje prostor, vyvolává dosud nepoznané pocity čehosi mystického, bez ohledu na to, že za jeho zády víří prach nadupaná početná kapela. Na hlavě nosil často Keita malijskou čepičku se zasazeným zrcátkem - „lidé se tak mohou podívat sami na sebe“ - a v hlubokém úklonu si klekal, jako by se nořil do meditace. Zpívá v několika západoafrických jazycích, které mísí s francouzštinou, ale nemusíte mu rozumět ani slovo: když otevíráte srdce, slova jsou k ničemu.
Po koncertě na německém Africa Festivalu v roce 2003 dokonce i jinak zdrženlivý hudební publicista Petr Dorůžka hlesl: "Fenomenální."
Intro měl tehdy Salif Keita dokonalé. Sám s akustickou kytarou spustil dvě takřka folkové balady Souvent a Ana Na Ming ze svého přelomového alba Moffou. Mohl ve stanu spadnou špendlík a měli byste pocit, že se vysypal vagon železného šrotu. Na závěr nepoděkoval, ale klekl si. A tím veškeré divadlo zhaslo. S novým pojetím, jakoby z tohoto černošského albína spadla veškerá božská aura.
Teatrální gesta z minula vzala hodně za své. Keita skákal, potutelně se šklebil, mikrofonem mával jako s vlajkou a konce písní odhlašoval salutováním málem jako hokejista Jágr po vstřelení gólu. A ta kapela : vepředu důležitý kytarista Djeli Moussa Kouyate, basák a klávesák - pozůstatek dávných elektročasů; vzadu pak nedostižní perkusisté, hráč na kamalengoni a především Souleymane Doumbia na sedmistrunný bolon; pro vypodobnění: zmenšená kora. To on vytáčel Keitův akustický afrofunk do nejvyšších obrátek. Žít v 60. letech nepsali by Londýňané po zdech, že kytarista Clapton, ale naopak Doumbia že je Bůh. Se starobylým nástrojem sóloval se stejnou novátorskou dravostí a když už jsme toho měli všichni plnou hlavu, obracel bolon vzhůru nohama nebo exhiboval po hendrixovsku za krkem. Žádná laciná rafináda, spíš do nebe volající muzikantská neuvěřitelnost. Takovéhle kapely zkrátka patří do vitríny nebo ke zmražení pro další generace
Keitovy koncerty - a tento nebyl výjimkou - zpravidla gradují majestátní protestní písní Nou Pas Bouger proloženou strhující funky exhibicí všech muzikantů, během níž zve Keita na pódium ke společnému tanci lidi z publika. Pak přicházejí chvíle, kdy přestáváte vládnout tělem a v duchu si přejete aby to nikdy neskončilo.
Školení v nádražním bufetu
„Když jsem poprvé přišel do Bamaka, dlouho jsem si zvykal na městský hluk. Probouzel jsem se časně ráno a poslouchal řev motorek. Nikdy jsem nic takového neslyšel. V mé vesnici se v tuhle dobu ozývaly kozy, kuřata a divoké opice,“ vzpomínal Salif Keita.
Z malé vesnice Djoliba sem dorazil v devatenácti letech - je ročník 1949. Chtěl studovat matematiku, ale handicapoval ho slabý zrak, a navíc byl bez peněz. Přivedlo ho to do nočních klubů, kde si začal vydělávat na živobytí zpěvem s doprovodem kytary. „Otci se to vzhledem na můj vznešený původ nelíbilo. Dostal ode mne ale na vybranou: buď se budu věnovat hudbě nebo se musím připojit k nějakému gangu a krást. Radši bral toho muzikanta, ale ještě dlouho potom se mě nepřestával ptát - kdy hodláš přestat ?“ Paradoxem bylo, že hudebního vzdělání se Keitovi dostalo doma: zasloužil se o to otcův griot Kaba. „V hudbě jsem od počátku cítil velkou moc. Stala se pro mne záležitostí duše a já poznal, že je to pro mne jediný způsob, jak se dotknout Boha.“
Po dvouletém trmácení se po bamackých klubech přijal nabídku stát se zpěvákem The Rail Bandu.
Příběh pro západoafrickou hudbu nezastupitelné kapely má své africké kouzlo: první president Mali Modibo Keita, hned po vyhlášení nezávislosti v roce 1960 ze své funkce přikázal nespoléhat se od této chvíle na francouzskou hudbu, nýbrž pouze na vlastní domácí tradici, postupně promísenou skrze rádia kubánským sonem a konžskou rumbou.
Brzy na to Modibo Keita navštívil i sousední Guineu, jejíž president básník Sekou Toure proslul přímo nezřízenou náklonností k moderní africké hudbě; a ať už tento později typický africký diktátor prováděl se státní pokladnou jakékoliv psí kusy, vznik legendárních orchestrů Bembeya Jazz a Les Amazones de Guinée jde na jeho účet.
Presidentský osvícenec Keita po návratu do skomírajícího Orchestra National du Mali dosadil za šéfa mladého hráče na balafon Keletiqui Diabateho a vyslal ho koncertovat na Kubu, do Konga i spřáteleného Bulharska. Součástí malijské kulturní reprezentace se stal i divadelní soubor, v němž obstarával doprovod Ali Farka Toure a ve velkém orchestru hrál na kytaru Djelimandy Tounkara - oba si prý v Sofii zakoupili velké akustické kytary, na které nedali dlouho dopustit.
Modibo Keita ovšem se svým socialismem dlouho nepochodil, hlavně u Francouzů; ti se proto v šestaosmdesátém upřímně zaradovali, když v Mali převzali moc vojáci na čele s Moussa Traorem. „Uvrhli celou zemi do období nepokojů,“ vzpomínal Djelimandy Tounkara. „Dokonce zlikvidovali Orchestre National du Mali, takový skvělý orchestr. Zničili všechno, co Keita uvedl v život - soubor národních tanců, národní divadlo, prostě všechno.“
Aby se ale neřeklo, v roce 1970 se národní železniční společnost Malian Railway Company pokusila navázat alespoň na cosi z Keitovy štědrosti a rozhodla se sponzorovat kapelu s domovským místem v hotelu Buffet Hotel de la Gare, hned naproti vlakovému nádraží hlavního města Bamaka. Rail Band měl bavit cestující, převážně cizince, kterým se tak mimoděk dostávalo příležitosti slyšet reprezentativní vzorek moderní malijské hudby a protože na penězích nešetřilo ani ministerstvo kultury, Rail Band tak představoval jednu z prvních profesionálních kapel vybavených elektronickými nástroji a pyšnil se i dechovou sekcí.
S něčím takovým se Salif Keita setkal vůbec poprvé v životě, to když za ním jednou večer do klubu přišel kapelník a trumpetista Rail Bandu Tidiani Koite a nabídl mu místo zpěváka. „Netušil jsem, že klávesy, bicí a kytary mohou hrát dohromady,“ smál se po létech Salif Keita při vzpomínce na své první krůčky mezi ‘světla ramp’.
Umělci lži a óda na panovníka
Tři roky strávené v pravidelně natřískaném bamackém hotelu z Keity učinily známou persónu; sám na sobě ale také pracoval: obdivoval Stevieho Wondera, Raye Charlese, Davida Bowieho či Pink Floyd. „Od patnácti jsem toho hodně naposlouchal a znám vedle nich i jiné dobré rockové kapely. Víte, mě se ty staré skupiny moc líbí. A aniž bych znal texty, hudbu Pink Floyd považuji za stejně duchovní jako tu svou.“
Pokoušel se i skládat, v takové konkurenci ale moc šanci neměl a snad proto ve třiasedmdesátém roce Rail Band opouští a s celoživotním druhem, kytaristou Kante Manfilou přechází ke konkurenci: v jiném bamackém hotelu totiž vyhrávala další na vládě existenčně závislá, proto skvěle vybavená kapela Les Ambassadeurs.
I s ní sice bavili zahraniční hosty a místní zbohatlíky, moderní finty, se kterými na ně šli, ale neměly v tehdejším Mali obdoby. Sálem se nesla kubánská hudby, jazzové synkopy a nesmělé afro-rockové pokusy, rytmicky ovlivněné obdivem k nigerijskému saxofonistovi, zpěvákovi a ‘vynálezci afrobeatu’ Fela Kutimu. „Jeho muzika má v sobě cosi úžasného. To on zavedl do africké hudby doprovodné chorálové vokály. Uznával jsem i jeho politické, ironické texty. Vděčím mu za mnoho,“ složil mu hold Salif Keita. I pro něho byly politické tlaky nepřijatelné - Les Ambassadeurs například rezolutně odmítli připojit se k významné politické straně. Keita politiky dodnes nazývá ‘umělci lži’ a s malijskou vládou vedl dlouhá léta ostré spory.
Před politikou dokonce utekl s Les Ambassadeurs do Abidjanu v sousedním Pobřeží Slonoviny, kde se tehdy jako na potvoru usídlil Rail Band s Mory Kantem. „Byli jsme v Abidjanu asi třetí den, když nahonem přijeli Les Ambassadeurs,“ vzpomíná Djelimandy Tounkara. „Usadili se v Bar Cocody a vystupovali jednu sobotu a my tu následující. Úspěch měli hlavně s Mandjou.“
Tedy s bezmála třináctiminutovou epickou ódou na Sekou Toureho, o níž šly brzy zkazky po celé západní Africe. Tahle santanovsky rozhoupaná, dechaři a sólujícími hammondkami povzbuzovaná skladba s Manfilovou kytarou, přidušenou trubkou a k příběhu přimknutým Keitou Les Ambassadeurs v roce 1980 přivedla až do New Yorku a přes festival ve francouzském Angouleme mu umožnila vstoupit do Evropy.
Hlas, který zahání opice
„V Africe vás nikdo nebere vážně, všichni si myslí, že jim budete hrát pouze k tanci. Mé písně ale umí i mluvit,“ vysvětloval Salif Keita své rozhodnutí opustit po devíti letech a šesti albech zavedené Les Ambassadeurs a usadit se na pařížském předměstí Montreuil.
Od roku 1982 tu žil s celou rodinou, do Mali se nicméně často vracel aby „viděl krajinu, rybařil a meditoval“.
Paříž tehdy už proslaveného Afričana zrovna dvakrát vlídně nepřijala. Čekalo ho totiž pět let v ústraní a jediné co mu zbývalo, že navazoval kontakty a občas si po klubech zazpíval. Koncem osmdesátého šestého roku ale přišla i jeho šance: producent Ibrahim Sylla mu nabídl natočit album.
Erupce nadržené Keitovy africké muzikálnosti, novátorská kytarová hra Ousmana Kouyateho znásobená klávesami Jean-Philippe Rykiela a možnostmi vybaveného studia se Syllovým aranžérským přístupem kombinujícím tradiční rytmy s rockovým nasazením nakonec vyústily do podoby mezníkového alba Soro.
Nejprve vyšlo na producentově nezávislé značce Syllart, licenci ale brzy koupili lidé od Stern’s, prakticky tak registrující stoupající zájem o africkou hudbu. I tak bez jakékoliv masivní reklamy se prodej Soro brzy přehoupl přes bájné číslo sto tisíc kusů. Spolu se Simonovým albem Graceland, nenajdete v souhrnu novodobé africké hudby stylotvornější, zásadnější a především úspěšnější hlásnou troubu svolávající do houfu mezinárodní publikum.
Nadšení okolo Soro přivádělo čím dál tím víc posluchačů na Keitovy koncerty. Málokdo z nich potom odcházel nezasažený barevností funky tažené doprovodné kapely, do níž Keita dosadil africké nástroje, rockovou rytmiku s kamerunským bubeníkem Felixem Saballeco, řezavé dechy, kytaru Ousmane Kouyateho a ječivé sborové zpěvačky. Sám pak přicházel se sepjatýma rukama a gesty umocňoval svůj imperátorský hlas pouštního lva, vládnoucího široko daleko. „Ve dvanácti letech jsem vyřvával osm hodin denně při hlídání koz. Prakticky celé prázdniny. Nejprve si lidé z vesnice mysleli, že jsem trhlej, ale když zjistili, že moje halekání drží z dosahu jejich polí drzé opice, nechali mě na pokoji. A já řval ještě víc. Proto mám tak silný hlas.“
Je to málo africké...
U Keity nicméně všechno neleží pouze na úchvatném hlase. Jako jeden z prvních afrických hudebníků totiž dokázal vidět za horizont. Ve sloučení elektronických nástrojů a nejmodernějších nahrávacích technologií s africkými loutnami a perkusemi spatřoval jedinou možnost, jak představit africkou hudbu v plné síle a zároveň ji dál rozvíjet, ať už po rockovém nebo popovém způsobu.
„Směs tradičního a moderního, to je naše budoucnost. Ne pouze v Africe, ale všude. Je to zároveň nejlepší způsob jak žít.“ řekl už v 8O. letech a nadcházející éra world music mu dala se vším všudy zapravdu.
Deskám natočeným po Soro mnozí vyčítají ztrátu lehkosti. Přílišné podlehnutí nabízeným možnostem ubralo Keitově hudbě tak trochu na výbušnosti a člověčině a v převládajícím funky se občas utápěla i sama podstata Keitova afričanství. Touto nakažlivou nemocí, ale jak známo trpěl celý afropop oněch let.
Pořád ale bylo ještě co poslouchat: na albu Ko-Yan například září již zmíněná skladba Nou Pas Bouger a rovněž u následujícího, na Grammy nominovaného Amen, párkrát radostí poskočíte. Produkoval ho jazzman Joe Zawinul, zvoucí do doprovodného týmu vedle kytaristy Kante Manfily také Keletiqui Diabateho na balafon, Carlose Santanu a svého bývalého kolegu ze skupiny Weather Report, saxofonistu Wayne Shortera.
Chcete-li na Salifa Keitu z tohoto období vyzrát, sáhněte po esenci The Mansa Of Mali ...A Retrospective. Desítka vyváženě vybraných skladeb, včetně tří dosud neuveřejněných ze soundtracku L’Enfant Lion, vám poskytne možnost vyhnout se slabším momentům a Krále z Mali zobrazuje v exkluzivní podobě.
Za rok dal ovšem Keita sám energicky najevo, že na utopení se v zaměnitelnosti má ještě dost času. S Ousmane Kouyatem se vrátili k producentovi Rykielovi a natočili vynikající, africky osvěžující, v textech přemítavou desku Folon…The Past, na níž zní reggae i jazzová verze Mandjou.
Tak jako si odedávna Paříž monopolizovala píseň a „šansón se stal jejím folklórem“, ovládly ji v 9O. letech africké rytmy. Keita se s pařížským multikulturním prostředím bez problémů sžil; přišlo mu i přirozené použít francouzskou poezii, šansoniérskou nedotknutelnost Michele Legranda, Serge Gainsbourga, Jacquese Higelina či Leo Férréa a přezpívat ji po svém. U jinak vstřícného vydavatele ale těžce narazil: „To se nebude prodávat, je to málo africké“. Proto album Sosie, skvostná, přitom nejednoznačně vnímatelná sbírka písní vyšla nakonec u neznámé dánské charitativní společnosti a málokdo o ní ví.
Papa
„Když máte otce i matku, jste stále mladí. Ztratíte-li je, změní se to. Zůstanete sám,“ uvedl Keita své album Papa - naprosto otevřené zpovědi, přeplněné osobním žalem nad odchodem nejbližších.
Pro anglického novináře Rica Sanderse tady Keita dokonce zpívá, „jako kdyby na tom závisela lidská budoucnost“, stejně jako jindy fantastický hlas tentokrát tíží jakýsi vnitřní patos, projevující se především v táhlých melodických refrénech. V hudbě samotné k žádnému významnému zlomu nedošlo; veškerá reforma vychází spíš ze zdokonalování prověřeného Keitova afropopového modelu obtěžkaným rockovým zvukem. Snad ale přece něco: ubylo funky. V produkci Vernona Reida, kytaristy od Living Colour to tu duní jako na deskách Petera Gabriela. Do newyorských studií přeplněných moderní technikou se ale všemi škvírami vedrala Afrika: hypnotické perkuse, nasazení sboristek, zvonivost Diabateho balafonu a jemnými prsty hraná kytara Ousmana Kouyateho.
K nejsilnějším momentům dojde ve skladbě Tomorrow (Sadio ), v níž emotivně vedené cello podpoří Toumani Diabate s korou. Za srdce bere i hymnická a malinko na city brnkající píseň Papa a totéž lze vztáhnout i k samému úvodu, kde si konkurují dva ječáky: Keitův a černé krasavice Grace Jones.
V těch letech Salifa Keitu požádalo o spolupráci několik vyhraněných osobností a hledat mezi nimi souvislost snad ani nelze: Keitův hlas se vedle Bonnie Raitt a Davida Crosbyho ozval na přihlášení se k aktivitám Amnesty International vyřčeném americkým písničkářem Jacksonem Brownem na albu Word In Motion; zlákaly ho také kompozice německého klavíristy Corneliuse Claudio Kreushe, za doprovodu saxofonisty Rona Blakeho a bubeníka Willa Calhouna natáčel i s avantgardistou Ryuichi Sakamotou, Davidem Lindleyem, ale mezi své zapadl zřejmě nejvíc v afrokubánském hitu léta 2001, albu Mandali kapely Africando All Stars, kdy si s ním zazpívali rovněž hostující velikáni Sekouba Bambino z Bembeya Jazz, Lokue Kanza či Thione Seck od Orchestra Baobab.
Máte pravdu, chci být chameleón jako David Bowie
přikývl se smíchem Salif Keita novinářům; šťastný, jak ho vyhmátli.
„Toto je hudba, kterou osamocený Salif hraje s kytarou na zájezdech ve svém hotelovém pokoji, zákulisí, v autobuse. Celou noc a celý den. Ležíme vždycky sklíčení do rána v ložnicích, nemůžeme spát a jen ho posloucháme“, vysvětlil genesi alba Moffou jeden z producentů Freddy Zerbiba.
Už žádné samply a zahuštěný rockový zvuk v režii Vernona Reida jako na předcházejícím Papa; po ultramoderním afropopu tentokrát ani vidu ani slechu - Salif Keita při svých pouštních meditacích usoudil, že je na čase opět pokleknout před duchy džungle a rozeznít starobylé vesnické harfy. Stvořil tak hudbu, o níž nemůže být pochyb: láme s ní své vlastní dějiny a dokládá, že návrat k akustickým kořenům představuje v současné africké hudbě trend, s nímž se ztotožnila už celá řada výjimečných osobností.
U Moffou se nepochybně jedná o naprosto úžasnou esenci dosavadní Keitovy kariéry, přičemž i při tak rázném odstřižení od nejrůznějších studiových mašinek necítil potřebu hodit jen tak za hlavu málem polovinu života stráveného v Paříži, to když do reje afrických zvukově nedostižných harf a bubínků zcela přirozeně zapadne i francouzsky rozpustilý akordeon Benoita Urbaina; nejvíc snad v úvodní skladbě Yamore, jejíž výrazně kosmopolitní kolorit doplňuje i slavná zpěvačka Cesaria Evora z Kapverdských ostrovů, pianista Arnaud Devos nebo proslulý perkusista Mino Cinelu.
S termínem akustický funk mají problém nezasvěcení i pochybovači; než na vlastní kůži zjistí, že příval té neskutečné energie, která z vás bez problému dokáže vysát většinu středoevropských tanečních předsudků, se odvíjí od strun pulsující šestistrunné harfy kamalengoni nebo loutny ngoni uprostřed správně rozhycované artilérie perkusí, z nichž například talking drum stojí často na pomezí mezi rytmickým a melodickým nástrojem; no a samozřejmě ani protentokrát se Keita neobejde bez sboristek, svými hlasy chvíli málem vraždící jindy vlnivě ukolébavájící; navíc o nich jdou po celé Západní Africe doslova fámy. Vše pak v praxi dokládá skladba Madan, stvrzení setrvávající úcty a obdivu Salifa Keity k afrobeatovému králi Felu Kutimu.
Řeč musí být i o Keitově dvorním kytaristovi Kante Manfilovi z Guineje, věrném druhovi z Les Ambassadeurs. Kantila s akustickou kytarou a kompletní aranží Keitu nejenže nasměroval nazpět domů, ale přišel i s albovou konstrukcí: dynamický, mnohavrstevný zvuk postavil na geniálním splynutí harf s kytarami; vždyť vedle Manfili na albu učinkuje i jiný dlouhodobě spřízněný superhráč Djelly Moussa Kouyaté a další dva francouzští kytaristé. Tady tiká duše té hudby: zatímco Pařížané si jedou po svém, Afričané už se do strun opírají, jakoby šlo o koru nebo ngoni.
Velmi labužnicky zní i příměs steel-drumu ( nástroje z tisíce mil vzdálených Malých Antil ) do souhry Kouyateho elektrické kytary s ngoni v závěrečné hypnotické skladbě Here a pozornost si také zaslouží jedna kuriozita: zatímco na pod elektrikou se prohýbajícím albu Papa zvonil africký dřevěný balafon mistra Diabateho, tady ho překvapivě nahradila marimba.
Vpravdě nejkouzelnější a nejvzrušivější okamžiky alba nastávají, když si ke třem skladbám - Iniagige, Souvent a Ana Na Ming - sedne Salif Keita pouze s akustickou kytarou, málem k nerozeznání od kory. To jsou chvíle pro otázku, zdali nejsme svědky částečného přerodu tradičního griota v jakéhosi novodobého afrického folkaře; pořád tedy ještě vypravěče vtahujících a melodicky silných, dobou nepolapitelných příběhů, které jinde možná chápou jako píseň, kdežto v Západní Africe v ní slyší nadčasové poselství.
„Kdyby nebesa uměla zpívat, zněla by jako Salif Keita,“ neudržel se kdysi titulek jednoho magazínu. Fenomenální hlas nicméně doznává také změn - čím blíž ke stáří, přerůstá jeho obdivovaná ekvilibristická pružnost v moudrou naléhavost; oproštěný od civilizačních manýr vrací se obloukem na kozí pastviny z mládí; sálá emocemi jako nikdy předtím. Naznačuje to i skladba Iniagige, Keitova hlasová exhibice kralující kontroverznímu albu Sosie, z níž nyní sňal její futuristický obal s drtivými údery naprogramovaných bicích a vám dojde veškerá pomíjivost technologických propriet ve srovnání s fascinující, nedohledně proměnlivou prostotou takového zpívání.
Pro svůj londýnský akustický koncert si tehdy Salif Keita vybral Islingstonskou kapli. Neudržel se tam prý a na samém vrcholu skladby Ananaming vystoupil na dřevěnou kazatelnu; byl tak ve svém životě možná poprvé nejblíže k vytouženému okamžiku dotknout se svého Boha.
(2005)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
