Konono No.1 - Tanec za zvuků kukuřice vařené v benzínu
01.03.2011 | Zatímco v současné moderní africké hudbě se dokážeme jakž takž orientovat, počátky obestírá v mlha. Nástup afropopu v 80. letech a postupný průnik Afričanů na světovou scénu zájem o hudební dění v Africe postavil také spíše do roviny teď a tady. Pravěk nebyl a není zas tolik v kursu. Občas se ale odsud někdo vynoří a to pak nastává mela. Když v roce 2003 přijeli Konono No.1 poprvé do Evropy a rok nato u belgického labelu Crammed Disc vydali album Congotronics, dostalo se posluchačům před jejich bezbožným zvukem v tisku důrazeného upozornění: bacha, jedná se o zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet.
V roce 1998, pár měsíců po vypuknutí „první africké světové války“ v Kongu, jak proti všem pravidlům lidskosti vedené ozbrojené běsnění, do něhož se postupně zapojilo šest afrických států nazvala Madeleine Albrightová, opouští hráč na drnkací likembé Mawangu Mingledi s kapelou Konono No.1 raději jih země na hranicích s Angolou. Už jim šlo o krk. Vlastně to byl zázrak, že nakonec ten čtyřletý masakr, při němž byly zabity skoro čtyři miliony lidí přežili. Hudebníků si v Africe všude považují, samotná úcta ale ještě nepřináší ochranu před kulkami a mačetami. Odešli sice z louže pod okap, protože Kinshasa, na jejímž předměstí se Konono No.1 uchýlili, je považovaná za snad nejnebezpečnější město světa, na druhou stranu právě díky tomu je tady objevil belgický producent Vincent Kenis a pozval do Evropy. Tu potom taneční, takřka postindustriální transu Konono No.1 hraný způsobem jako by nemělo být zítřka doslova uzemnil.
„Navazují na Einsturzende Neubaten stejně jako na Tabou Ley, divokost ranného Milese Davise ze 70. let a éru Krautrocku,“ napasali ve Village Voice.
Prošli jste si asi peklem. Jak hodně vaši hudbu a její hlasitost ovlivnila válka a dlouholeté boje? Zúčastnili jste se jich, jako například členové skupiny Tinariwen z Mali?, zeptal jsem se Mawangu Minglediho na pražském festivale Respect, kde se v roce 2009 poprvé představi v České republice.
„Ne, nikdy jsem nebojoval, ani mé děti. A válka naši hudbu příliš neovlivnila, zůstala taková jaká byla na začátku. Jsem příliš starý a ledacos jsem zažil a nemám potřebu se něčím takovým nechat otřásat.“
Co vlastně znamená název Konono No.1?
„Konono v řeči Bazombo znamená být posmrtně ztuhlý, v křeči. Když člověk zemře náhle, v úleku, třeba při dopadu bomby. Té pozici říkáme konono.“
Zdánlivě jasná odpověď, ovšem to podstatné, s čím vlastně hudba Konono souvisí, si Mingledi nechal pro sebe. Pro portál Afropop to Vincet Kenis rozvedl: „Někteří lidé říkají, že Konono je styl, ale hudebníci mě řekli, že se jedná o slovo popisující posmrtnou strnulost těla a o způsob, jak říct lidem, aby byli milí ke svým sousedům, protože jinak až zemřou, nebude nikdo, kdo je namasíruje. Protože, když někdo zemře, masírují jeho tělo, aby ztuhlo co nejpozději, jak jen to jen možné. Takže pokud nejste moc dobrý ke svým sousedům, po smrti vás nikdo z nich nebude masírovat a vy okamžitě ztuhnete. Kapely podobné Konono jsou spojené s pohřebními obřady, protože jejich hlavním úkolem je hrát pro lidi, kteří zrovna zemřeli nebo pro předky. Oni jsou spojnicí s mrtvými, obzvlášť ve městě, kde všechny tyto věci už nejsou tak důležité, protože tito lidé ztratili kontakt se svými kořeny.“
O čem jsou pane Minghledi vaše texty?
„Zpíváme i o válce, ale nejvíc o lásce, tanci a radosti, vždyť hudbou, kterou dnes hrajeme se kdysi naši předci snažili roztančit krále a dařilo se jim to.“
Nemáte určitě na mysli belgického krále Leopolda?
„Ha,ha. Ne, toho určitě ne. Vycházíme z hudby masikulu ze staré konžské říše. Rytmus masikulu se hrál jak na dvorech, tak na lidových slavnostech a svatbách. Používali se k tomu výhradně sloní kly. Dlouhá léta upadal v zapomnění, pak jsem ty původní rytmy převzal já, ale masikulu hraji už na likembe.“
Likembe je velmi starý nástroj a některé africké národy ho považují za posvátný. Nevyčítal vám někdo jeho zapojení do takového hluku?
„Ne, nikdo mě to nemůže vyčítat. Likembé si vyrábím sám a při hraní vycházím z boží inspirace.“
Aby noční hlídky neusnuly
Likembé patří do početné rodiny afrických drnkacích nástrojů (twanga, nyunga, mbira) zastřešených společným názvem sanza. Srozumitelněji: „prstové piano“. Původ sanzy sahá do Zaire, kde kdysi hodně dávno hudebníci zaráželi bambusové štěpiny do omítek domů, případně k ozvučení posloužila hráčova ústa. S příchodem kovu bambus nahradily kovové jazýčky a hliněné baráky dřevěné ozvučnice. Až na počet jazýčků či přidané chřestící korálky se konstrukce sansy coby dřevěné skříňky po staletí prakticky nezměnila.
Vyjímku tvoří mbira kmene Shona v Zimbabwe: u něho ozvučnici tvoří vysušená tykev a počet lamel se pohybuje okolo dvaadvaceti. Traduje se, že v sousední Jižní Africe za korpus sloužily i želví krunýře nebo lidská lebka. Mbira je neodmyslitelně spjatá s celonočními vesnickými slavnostmi pungwe, kdy se na ní doprovázejí výhradně ženské hráčky.
Hráči témbrový zvuk likembé nezřídka deformují korálky, kroužky či zátkami od pivních lahví navlékaných na lamely nebo do tykví vkládají kamínky a ořechy. Skříňka umožňuje zahrát proplétající se melodické řetězce v synkopovaných rytmech, cyklicky se opakující jako u minimalismu, do nichž vstupuje zpěv na bázi zvolání a odpovědi. Několikahodinové extrémně repetitivní skladby pak vytvářejí atmosféru, které postupně podléhají jak hudebníci tak publikum. Běžnému posluchači může stálý rytmus bez meziher zprvu dělat potíže, protože v něm nedokáže vnímat donekonečna se opakující melodie, ovšem v tom právě spočívá kouzlo likembe schopné vás přenést přes prostor a čas.
V Kongu se likembé odnepaměti používalo nejen k tanci a léčitelství, ale i ke zkrácení dlouhé chvíle: po nocích na ně například vybrnkávali melodie vesničtí hlídači; aby prý všichni slyšeli, že nespí. Což se vám na tancovačce s Konono Nr.1 opravdu přihodit nemůže.
Sloní kly a pokličky od hrnců
Postpunkeři The Ex, kteří s Konono No.1 vystupovali v roce 2003 na holandském turné, zprostředkovaném Tony van der Eeckenem Minglediho boží inspiraci nazvali „zvukem kukuřice vařené v benzínu“. Když jsem to řekl Mawangovi, deset minut se smál až mu tekly slzy. „Také jsem to slyšel, ale já tak hraju už pětadvacet let.“
Takže zatímco evropští hudební ideologové paralyzující taneční trans Konono No.1 považovali za velkoměstsky zmutovanou hudbu z doby kamenné, přirozeně navazující na estetiku experimentálního rocku, postindustriálního hlomozu a hudební avantgardy dneška, pravda byla někde jinde.
V Kongu mají muzikanti za to, že nezbytnost je matkou vynálezu. Vesnickým, do té doby na akustické tradiční nástroje spoléhajícím kapelám, houfně se stahujícím před válečnou vřavou na předměstí Kinshasy totiž nezbývalo nic jiného, než si sestrojit nástroje zcela nové. Zatímco doma dokázaly dřevěné balafony a drnkací skříňky likembé po staletí s přehledem přehlušit řev ptáků, opic, hromů a blesků, na kvílející sirény, přenosná rádia, vyvolávání trhovců a dávky ze samopalu byly však krátké. A tak přišlo na řadu vynálezectví neznající mezí, šokující primitivní funkčností a přizpůsobivostí velkoměstskému prostředí. Zadání znělo jasně: jakýmikoliv prostředky přehlušit a překřičet pouliční rámus. Potřebné díly dodaly autovrakoviště a skládky. Zbytek spočíval v experimentování: dávno vyřazeným tlampačům z koloniální éry se nařezávaly membrány, podomácku vyrobené zesilovače a mikrofony vyluzovaly děsivý zdeformovaný zvuk, za který by Hendrix se všemi industrialisty světa dali nevím co; namísto dřevených bubnů posloužily autobrzdy, plastové bedny od coca-coly či plechovky plné šroubů. Vznikl tak zcela nový brutálně sofistikovaný sound, africký funk průmyslové zóny, nadále ovšem zakořeněný v transovních tancích na pokraji zhroucení a regionálních zpěváckých a bubenických tradicích s nimiž Konžané po staletí uctívali své potomky i bohy. Nevědomky a s naprostým nezájmem o globální trendy tak pokořili veškeré předsudky vůči africké hudbě, povýšeně se domnívající, že její budoucnost už spočívá pouze v nucené součinnosti s tím, co vymyslel Západ. Okamžité přirovnání, k hlomozu Einsturzende Neubaten, avantgardnímu rocku a německé krautrockové psychedelii proto lze ze strany západních hudebních publicistů vnímat pouze jako výstižně popisnou berlička. Nic víc. Konono Nr.1 svou hudbu vytvořily ze znouzecnosti a nikoliv kopírováním jakýchkoliv vzorů, o nichž navíc ještě předtím, než některé z nich dorazily do Evropy neměly ani páru a po té, když jim byly neustále v rozhovorech předhazovány, jim stejně většina z nich přišla se svou hudbou totálně cizí a vzdálená. Vždyť Konžané takhle hrají odnepaměti a to, že je doba přinutila zesílit své tradiční nástroje, pro ně znamená totéž, jako když se akustický evropský ansámbl v důsledku potřeby nechá v koncertních arénách snímat přes PA systém. S tím, že on má k dispozici vybavené zvukaře, kdežto Konžané pouze krámy ze smetišť. Jeden anglický novinář dokonce v téhle souvislosti upozornil na to, že Konono Nr.1 by si měli povinně poslechnout všichni rockeři, jako včasnou připomínku toho, jak jejich oblíbený žánr zněl na úplném počátku, ještě předtím než začnou špekulovat nad tím, co přišlo dřív, jestli vejce nebo slepice.
Tři hráči na elektronicky zesílené likembe vytvářejí cyklické hypnotické melodie, několik bubeníků do toho křičí a píská na píšťalky, zbytek členů po libostí tanečně šílí. Trans národa Bazombo zkrátka v městském prostředí nabyl na intenzitě, dávnověká podstata ovšem zůstala zachována.
Kdyby nebyla po ruce stará auta, na co byste hráli?
„Nástroje, které používáme jsou skutečně skromné a určitě by se něco našlo. Třeba pokličky od hrnců.“
Je možné, že po evropských zkušenostech Konono No.1 budou do budoucna používat elektroniku?
„V žádném případě! Nemohu přece opustit své tradice jenom proto, že by si to někdo přál. Naše hudba zůstane pořád taková, jaká je. Jde o hudbu našich předků!.“
O tom nemůže být sporu, vždyť likembe je hodně starý nástroj. Hrajete na něho odmalička?
„Ano, jako můj otec i dědeček. Likembé patří k mému národu. I já jsem se stal mistrem a vyučuji své děti, aby u této hudby zůstaly. Likembé si sám vyrábím a vlastně všechny nástroje na které hrajeme.“
Roboti versus domorodci z Konga
Vincent Kenis zaslechl Konono No.1 poprvé ve francouzském rádiu v roce 1979:“Myslel jsem si, že se jedná o krystalický africký punk.“ Pár dnů na to pracoval ve studiu s konžským skladatelem Ray Lemou a vyprávěl mu o tom. Ten se prý jen usmál a prohlásil: “Dej na mě, slyšel jsi hudební Kongo budoucnosti.“ Však také tohle letmé setkání se zvukem likembé Kenise poznamenalo víc, než by chtěl: když byl přizván Hectorem Zazou k nahrávání alba Noir et Blanc, tak dlouho nastavoval svou kytaru, až mu připomínala právě likembé.!
Noir et Blanc z roku 1982 představuje milník na poli evropsko-africké fúze, jeden z prvních radikálních karambolů mezi africkou vokální tradicí a abstraktní, analogovou elektronikou záměrně nastavenou na „primitivní garážový zvuk“. Dokonce se traduje, že na Zazouovo přání dva údajně „šílení“ francouzští elektromaniaci Guillaume Loizillon a Claude Micheli (alias CY1) šli na věc nekompromisně – se šroubováky, kleštěmi a ranami pěstí. Do toho zněl hlas konžského zpěváka Bony Bikaye, Fred Frith s houslemi a likembé, označené dobovými posluchači za „maniakální violu Johna Calea“. Takhle prý měla podle Hectora Zazou znít hudba v pomyslné svobodné africké zemi Bongo. Cesta k vytváření popmusic pro globální vesnici byla tímto otevřena. Zaskočení hudební publicisté se okamžitě trumfovali v originálně nadnesených charakteristikách, budících v současné éře world music chápavý úsměv: „Někde mezi Bruselem, Paříží a Kinshasou se zrodila domorodá robotická hudba, cosi jako techno-funk-woodo, připomínající letní setkání Prince, Talking Heads, New Order a Yellou.“
A to přitom rok předtím přišli s podobným novátorským počinem My Life In The Bush Of Ghosts Brian Eno s Davidem Byrnem; ti však vsadili na libanonské a egyptské zpěváky.
Kenis se v děvětaosmdesátém rozhodl Konono v Kinshase stůj co stůj najít. Nezdařilo se. Během zuřivých bojů se kapela rozptýlila podél konžsko-angolských hranic. Navázal však kontakt s jejich „presidentem“ a vyprodukoval album jiné místní hudební raritě, skupině Swede Swede (myší tunel) z regionu Mongo – neméně hlučné seskupení vitálních zpěváků, drtivých bubeníků a hráčů na elektronicky zkreslené naříkavé foukací harmoniky. O tom, že Swede Swede s tancem sundama představovali silné kafe i pro Kongo, svědčí fakt, že je pro jeho údajnou oplzlost vyhostili z televize.
Jedenáct let na to, zatelefonoval Kenisovi z Kinhsasy president Konono No.1 Buaku Ngingulu, že kapela je opět pohromadě a čeká ho na koncertě. Sedl na letadlo a na místě našel to, co z dávné nahrávky tušil: bubeníky tlučící do železného šrotu, obří tlampače z dob belgické kolonizace, přes které se přenášelo vysílání rádia, tři hráče na likembé, kupu tanečníků a Mawangu Minglediho.
Sen, natočit s Konono No.1 album se začal přeměňovat v realitu. Přemluvil holandského promotéra Tony Van Der Eeckena, aby je pozval do Evropy, což se stalo.
Konono Nr.1 neponechali nic náhodě: co z kovových perkusí šlo naložit do letadla, vzali sebou; dokonce se pro tu příležitost oblékli do květy posetých uniforem ve stylu úředníků z éry diktátora Mobuty. Na pódiu nechali duši, producenta Kenise, do té doby pevně rozhodnutého natočit je naživo, nicméně neuspokojili. Někde po cestě ztratili svou syrovost, hlomozivou brutalitu a taneční lehkost. Konono No.1 se snažili, to musel uznat, domácí prostředí je ale domácí prostředí. A tak sbalil mobilní studio a album s nimi raději natočil v Kinshase.
Mám to tady rád
Když Van der Eecken přemýšlel jakému publiku poprvé představit Konono No.1, než by je vydal v plén běžné world music, nabídl je raději industrialistům a postpunkerům. S hořkým komentářem zpěváků Konono Nr.1 k sociální situaci v Kongu mu to přišlo vhodnější a smysluplnější, vždyť likembé místy znějí jako divně zdeformované elektrické kytary.
Následovala vystoupení na prestižních festivalech WOMAD a WOMEX a velké přípravy na rozsáhlé americké turné započaté vloni na podzim. Tehdy také byli Konono No.1 nominováni na prestižní cenu ankety Radia BBC 3 Awards for World Music coby Nováček roku, kterou po právu získali.
Pražský koncert v rámci festivalu Respekt představil Konono No.1 v okleštěné, leč nyní běžné desetičlenné sestavě. I s obřími tlapači; pouze bájné perkuse z železného šrotu nahradili moderními bicími. Taneční trans až patnáctiminutových skladeb s publikem solidně zamával a zvýšenou pozornost mu věnovala i přítomná zpěvačka Susheela Raman, která si pak v zákulisí s Mawangu Mingledi a jeho synem ve francouzštině dlouze povídala. Nejprve ji však zajímala odpověď na tu samou otázku, kterou jsem milému staříkovi položil už předtím já: v jakém jazyce vlastně zpíváte?
„V mateřském jazyce kikongo, ale mluvíme v lingala, což je směs francouzštiny a kikongo. Do zpěvu ovšem žádná francouzská slova nemícháme, těmi se toho moc vyjádřit nedá.“
Ovlivnila evropská návštěva nějakým způsobem hudbu Konono No.1?
„ Mám to tady moc rád, takže hodně,“ odpověděl mi na závěr Mawangu Mingledi, když jsem se ho ovšem zeptal jak hodně, pouze se usmál a pokrčil rameny.
(2009)
Foto: archiv
Překlad: Vlasta jiranová
Jiří Moravčík
