The Unthanks - Písně namísto pohřebních věnců
20.05.2011 | Zdědili jméno po squatterech z 12. století a dnes zabírají cízí hudební území. K temným baladám z Northumberlandu přibírají písně od Roberty Wyatta, Toma Waitse nebo King Crimson a název nového alba Last máme vnímat jako emocionální výzvu do zbraně, protože s budoucností lidstva to prý nevypadá moc dobře.
Při osobním setkání s Rachel a Becky Unthank zbystříte: kde se v těhlech rozesmátých ženských vrabčácích v demode šatech bere taková potřeba sociálního realismu? Když začnou vyprávět, pochopíte: běsy jak z ruských románů jim vložilo do kolébky rodné hrabství Northumberland; pověstný severovýchod Anglie, nárazníkové pásmo se Skotskem, kde se mluví dialektem Geordie.
Venkovský, dodnes řídce obydlený region přeměněný z velké části na přírodní rezervaci zažil v historii nespočet anglicko-skotských bitev, náboženských střetů, rebelií, vzpour proti královské koruně a nájezdů loupeživých band (border rievers) , které se do divokého kraje uchylovaly před zákonem. Ve 12. století tady s ohněm a mečem zakládaly na soukromých pozemcích vesnice unthank (ve staré angličtině unthances - bez povolení) kde platilo právo dobyvatele vymáhané drakonickými způsoby. Národnostně smíšené klany proslulé válečnickým uměním a absencí autority k vládcům zromantizoval skotský spisovatel Walter Scott například v románu Rob Roy (slovo reiver znamenalo to rob – krást) a symbol hudby z Northumberlandu – hraniční balady (border ballad) sesbíral v roce 1802 do tří svazků Minstrelsy of The Scottish Border.
To už na severu Anglie probíhala průmyslová revoluce: uhelné doly, loďařství, stavba železnic a masy chudiny.
O čem hraniční balady pojednávají je zřejmé a krev v nich doslova teče, ty novodobé „kapitalistické“, co mají nejčastěji v repertoáru The Unthanks si s nimi v bezútěšnosti drsnosti nezadají, odehrávají se ale ve městech, ve stínu továren, dolů a dělnických předměstí.
„Uvnitř jsme ubozí mizerové,“ říká Rachel. „Nemáme z toho strach. Jako děti, pro které to jsou oblíbené písně. Pohádkové story o smrti a velkém žalu, jsou nejvíc kruté. Je dobré nebát se smutné stránky života.“
Pokud by je skupina zalehla tíhou svého ega a zumělečtěním překryla původní obsah, bylo by to špatně. Příběhy, které vyprávějí se ale dokázaly ubránit samy: nejsou totiž autorskou fabulací, napsal je sám život.
Od Franka Higginse například Unthanks na druhém albu Bairns převzali baladu Testimony Of Patience Kershaw.
„Nazí muži mě bijí a nikdo je nemůže za nic obvinit, protože jsem pomalá a jejich rodiny kvůli mě hladovějí,“ zpívá Rachel za malou dívku Patience: tahačku vozíku s vytěženým uhlím (hurrier), jedné z tisíců dětí pracujících dvanáct hodin denně v úzkých štolách za strašných podmínek. Její svědectví pak pomohlo od poloviny 19. století zakázat práci dětí a žen v dolech.
Folkování se Steve Reichem
Ke kraji, z něhož pochází řada významných hudebníků všech žánrů sice patří také unikátní houslový styl a jedinečné dudy northumbrian smallpipes, Unthanks se s touto tradicí ovšem míjí: neuvádějí nás do zmatků, nicméně mrazivou atmosféru písní zdůrazňují raději nezvyklými vokálními harmonie, dynamickým klavírem, cellem, houslemi, dechy, bicími, smyčcovým kvartetem a dupotem dřeváků, připomínkou lidového tance. Aranže klavíristy Adriana McNallyho by snad lépe nezpracoval ani Michael Nyman s Brianem Jonesem a rytmus v nich plyne v důvěrně známém minimalismu Steve Reicha, což Unthanks staví v anglickém folku do pozice dalších inovátorů.
Jejich sofistikovaně odvážný, intenzivní zvuk, vychází ze souběhu syrové lidovosti, soudobé klasiky a rockového písničkářství reprezentovaného Sufjanem Stevensem. Pořád jsme ale na půdě toho folkového: vší uvažované postmoderně kontruje tradiční způsob hraní zpívajících houslistek (zpočátku Jackie Oates, dnes Niopha Keegan).
Pod svým jménem, se sestrou Becky, kapelou The Winterset a hlasy rodičů vydala Rachel první album Cruel Sister: magazín Mojo ho označil za folkovou nahrávku roku 2005.
Vévodí osmiminutová lidová balada o svedené mladé dívce The Fair Flower Of Northumber-land a deska zakládá u skupiny prazvláštní tradici: namísto pohřebních věnců kladou Unthanks svým zemřelým přátelům na hrob písně. S On A Monday Morning vzdali hold skvělému anglickému folkaři Cyrilu Tawneymu těsně před smrtí.
Často citované přirovnání Unthanks k Nicku Drakeovi se rovněž datuje od Cruel Sister: Becky na něm pozoruhodným způsobem, především na své mládí, zpívá jeho geniální skladbu River Man.
Když ze skupiny odešla Belinda O’Hooley, autorka dvou nejemotivnějších skladeb alba Bairns - Blackbird a Whitethorn – předpovědi nebyly příznivé: její drásavý, minimalistický klavír a vliv na Unthanks se zdály být nenahraditelné. Spolupráce výsostně individuální lesbičky se sestrami a McNallym nemohla ovšem dopadnout jinak. Ze stejných důvodů se ale rozešli také s Jackie Oates, následně persónou anglického folku.
Tehdy Andrian McNally, doposud skrytý producent, aranžér a hudebník, se na naléhání manželky Rachel připojil ke skupině jako klavírista i na koncertech. Přibyl také basista, kytarista a bubeník Chris Price.
Nevídaný úspěch Bairns – nominace na Mercury Prize a vítězství v BBC Folk Awards a dalších anketách roku 2008 – rány zacelil a ke skupině upřel pozornost i nefolkového světa, zvlášť pro zařazení skladby Sea Song od Roberta Wyatta a když na koncertech začala zpívat skladby Antony & The Johnsons.
S následujícím, znovu velmi dobře přijatým albem Here's The Tender Coming si Unthanks zahráli s posluchači rafinovanou hru: i na vlastních stránkách přizvukují všem, co je přirovnávají ke Stevensovi a Antony & The Johnsons; vedle McNallyho skladby Lucky Gilchrist a balad z Northumberlandu ale nevzali v potaz nikoho z „velkého hudebního světa“ a sympaticky upřeli pozornost na domácí folkové autory: Ewana MacColla, Nica Jonese a Lal Waterson.
A pro magazín Mojo svérázně zpracovali Beatlesáckou Sexy Sadie.
„Obviňovat nás, že sami neskládáme je jako kritizovat herce, že si nepíší scénáře k filmům, v nichž hrají. Považujeme se spíš za hudební archeology než autory. Je to vždy o písni, aby měla silný příběh, který nás zaujme. Našimi hlasy mu pak dáme jinou barvu a třeba docílíme toho, že v nich lidé najednou objeví něco nečekaného, aktuálně se vztahujícího k jejich životu. Velké příběhy a skvělé písničky by neměly být nikdy zapomenuty, “ vysvětlovala Rachel novinářům důvody, proč i na novém albu Last znovu převládají převzaté skladby.
Zahrádkáři tomu říkají odemknout strom: umožnit mu sestříháním větví růst do plodnosti. Skotský bard Dick Gaughan zase jednou naznačil, že některé písně potřebují až tisíc zpěváků než vyrostou do krásy; zarodí jako jabloň.
Když půjde řeč o tradičních a starších skladbách u nichž známe autory, diskuze nebude tak dramatická: pro anglický folk jsou zásadním zdrojem repertoáru; rotují scénou v mnoha obměnách. A než byly v minulém století sesbírány na venkově, předávaly se z generace na generaci ústně, takže s každým novým přezpíváním vlastně obdržely čerstvou podobu aniž by je tím kdokoliv sundal z národního piedestalu.
S Unthanks to přitom více než demýtizaci s hybernizací, znamená hlavně zdůraznění před tím v písních potlačované pochmurnosti vztahující se i k osobním prožitkům. „Zeptejte se mě proč zpívám o nešťastně zamilované holce brečící na nádraží v Newcatle až v sobě budu mít pár piv a dozvíte se to samé,“ tvrdí Becky o nádherné skladbě Gallowgate Lad.
Unthanks se vrací i k tématům platným dodnes; případně vylovením příběhů z minulosti na které se zapomnělo a přitom by nemělo. Baladou On Close the Coalhouse Door od nežijícího Alexe Glasgowa se například vrací k tragédii z velšského městečka Aberfan, kde v roce 1966 uvolněná masa nezabezpečené uhelné strusky zavalila místní školu, kde přes obrovskou snahu zachránců zemřelo sto šestnáct dětí. „Roztrhané, rozštípané hromady kostí zahrabané pod hromadou kamení, aby jejich nářek neslyšela živá duše.“
V mnoha rozhovorech okolo Last skupina nikdy naplno, bez mlžení, neodhalila důvody rozhodnutí převzít skladby o nichž se přitom zmiňují snad všechny recenze: Starless (King Crimson) a No One Knows I´m Gone ( Tom Waits).
Můžeme se tedy pouze domnívat, že by za tím mohly stát depresivní texty.
Z Crimsonů přece vytěžit víc nejde, Starless představují takřka relikvii. Zkrátit ji na polovinu, melotron s kytarou nahradit trubkou a smyčci a překomponovat do opusu souznějícím se zbytkem Last, ale nevypadá na kratochvíli, nýbrž podle všeho na poklonu. Nečekanou a tím i krásnou.
Waits ovšem překvapil, on je přece jenom tváří kabaretního rockjazzového šramlu, tedy mimo dosavadní obzor Unthanks, nicméně pokud všechny dosud převzaté záležitosti skupina nějakým způsobem spojovala s identitou pochmurného Northumberlandu, Waitsova skladba z expresivně truchlivého alba Alice se jim nabídla sama.
A málo známý anglický písničkář Jon Redfern s protiválečným songem Give Away Your Heart, jakbysmet. Zase smutek, až to bolí vrcholící v refrénu: „Všude kolem sebe vidím zklamání.“
Last, stejně jako drtivá většina chytré hudby, není výsledkem předem plánovaných úmyslů dobrat se pozornosti mimo své teritorium. Dobrá alba nevznikají tak, že kdesi v pozadí někdo zatáhne za nitky a spustí naplánovaný řetěz událostí končících u nepravděpodobných posluchačů. Pokud se to Unthanks podařilo – a bez kompromisů - je to dobrá zpráva pro ně i pro anglický folk.
„Doufám, že Last nevyzní jako negativní hudba. Cynismus totiž často vypadá jako obvinění když chcete vyjádřit vášnivý optimismus,“ upozorňuje Adrian McNally.
(2011)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
