A Hawk and A Hacksaw & Devotchka - Amíci na Balkáně a world music z burlesky
08.04.2011 | Anglický spisovatel Anthony Burgess to kdysi předpověděl: až padne železná opona a kultura z východní Evropy se vydá na pochod, budou se dít věci. A pokud z jeho románu Mechanický pomeranč vytáhneme hlavní myšlenku – právo volby – ztrácíme potřebu divit se tomu, že kapely z Arizony a Nového Mexika hrají hudbu inspirovanou Balkánem po které navíc prahnou filmaři.
Cikánsky syrové A Hawk and A Hacksaw si vyžádal tajemný street artista Banksy, romanticky nadýchaná Devotchka zase podlévá kouzlo filmu Malá Miss Sunshine a nechybělo málo a dočkala se Grammy.
A Hawk and A Hacksaw pocházejí z Nového Mexika, města balónů Albuquerque a hrají hudbu z Balkánu, která má hlavu a patu. Inspiraci k názvu našli v románu Don Quijote. „Věděl, že se z něho nikdy nestane rytíř, přesto se o to pokoušel a to sedí i na A Hawk and a Hacksaw. Nejsme žádní tupí Amíci, co někam přijedou, ukradnou melodie a doma je pak vydávají za své. Hrajeme vlastní hudbu, neděláme ze sebe Cikány,“ říká akordeonista a bubeník Jeremy Barnes.
Nehledejte za tím ale vyjeveného Američana na Balkáně: s houslistkou Heather Trost tady několik let žili a indie rock z mexické pouště utopili v černých cikánských očích a maďarské pálince. Znalci východoevropské hudby novináři Garthovi Cartwrightovi potom připomínají „Fleetwood Mac v Chees Studiu po boku Willieho Dixona“.
Namísto kytar používají housle, akordeon a tubu, vzdáleni laciné imitaci východoevropanství. „Je to o cestování Američanů po zemích, kde nerozumíme reklamám. Jsme outsideři, pokoušející se o nich něco dozvědět,“ tvrdí Barnes, bývalý bubeník amerických indie kapel Neutral Milk Hotel a Bright Eyes, který s A Hawk and A Hacksaw proplul do zcela jiných vod: židovský klezmer, romští dechaři rumunských Fanfare Ciocarlia, mexické mariachi, maďarské cimbálovky, srbské a turecké tance a řecké rembetiko.
Na cestách je Jeremy Barnes se svým akordeonem od svých osmnácti let: žil v Chicagu, v Anglii oblékl uniformu pošťáka, jamoval s Kurdy v uprchlickém táboře a nahrával s Broadcast; v Praze složil podstatnou část desky Darkness at Noon (2005) a debutové, freak folkově laděné album A Hawk and A Hacksaw z roku 2002 natočil sám ve Francii.
Po návratu do Albuquerque poznal Heather Trost, houslistku místního The Nahalot Shalom Community Klezmer Orchestra. „Zeptal jsem jí, jestli zná Bélu Bartóka a ona mě namísto odpovědi zahrála jeho rumunské tance,“ vzpomíná Barnes na počátek spolupráce.
V dubnu 2006 vzal všechny úspory, odjel do Bukurešti a zatelefonoval Henry Ernstovi, manažérovi a producentovi Fanfare Ciocarlia. V jejich vesnici Zece Prajini s nimi popíjel a slavní romští dechaři se mu mezitím vtroubili do připravovaných skladeb alba The Way the Wind Blows, které s Heather doma dokončili s trumpetistou Zachem Condonem ze spřátelené skupiny Beirut.
Balkánské dechovky sledují mexické telenovely
Beirut představují zhudebněný cestovní deník rockového písničkáře Zacha Condona. Naříkavým hlasem zpívá impresionisticky zaobalené texty a namísto toho, aby jako každý jiný z folkově laděné indie rockové scény stavěl na kytarách, fouká do vojenské trubky, na krku má pověšené ukulele.
Z úspěšných nahrávek Beirutu lze vlastně vyčíst příběh o tom, jak sedmnáctiletý teenager z Nového Mexika vypnul televizi s filmy Emira Kusturici a zamířil do Východní Evropy za Goranem Bregovičem. „Myslel jsem si, že world music je žert, ale něco takého skutečně existuje,“ vyznal se upřímně po návratu domů a hned na to v obýváku natočil debutové album šramlovitě natřesené balkánskou dechařinou s bezelstně šíleným názvem Gulag Orkestar.
Zatímco Jeremy Barnes s Heather Trost, kteří mají na albu lví podíl, se na mnoho týdnů usídlili v Transylvánii, Zach zašel pouze do obchodu, koupil si hromadu cédéček a doma své dojmy přefiltroval do sofistikované podoby a z balkánských asociací učinil rockové minioratorium bez jakékoliv špetky přírodnosti.
S A Hawk and A Hacksaw tohle nemá nic společného: s balkánskou hudbou zacházejí cílevědoměji, nekloužou po povrchu a nepřipomínají – jako Zach – bezhlavé skokany z mostu. Ačkoliv jeli turné s Calexico, Portishead nebo Wilco, mladé holky po nich nešílejí jako po Beirutu; sláva se ně hrne z poučenějších, odbornějších kruhů.
Natož žádosti o spolupráci: když Banksy vloni o sobě natočil film Exit Through the Gift Shop, tvůrci soundtracku - Geoff Barrow (Portishead) a Roni Size (Reprazent) – stáli hodně o to, aby si na něm zahráli A Hawk and A Hacksaw.
Ti pak ne sebe během jednotlivých výprav po Evropě nabalovali další a další hudebníky – na desce Délivrance (2009) třeba mistrovské hráče z Maďarska: cimbalisté Kálmán Balogh, Balázs Unger a dechaři The Hun Hangár Ensemble. Kvůli natáčení se duo dokonce na mnoho měsíců odstěhovalo do Budapešti a za inspirací, podobně jako skupina Muzsikás vyráželo také do rumunské Transylvánie.
Dalšími členy kapely se stali také spříznění Evropané: klarinetista a hráč na bouzouki Chris Hladowski z psycho-folkové skotské skupiny Nalle a trumpetista Sam Johnson s tubistou Markem Weaverem.
Když rumunská dechovka Fanfare Ciocarlia vydala před šesti lety album Gili Garabdi, přišla s tvrzením, že romští muzikanti pomohli vynalézt v Americe jazz. Jeremy Barnes si zase myslí, že balkánským dechovkám dodalo nynější šťávu mariachi: „Inspirovaly se sledováním mexických telenovel.“
A dokládá to vlastní skladbou Espanola Kolo, stoprocentní kopií bosensko- srbského tance kolo, v ostrém tempu k nerozeznání od rozpálených Fanfare.
Tím s romskou dechařinou ale skončili a nová letošní deska Cervantine se vydává hlouběji do Orientu: Makedonie, Turecka, Řecka.
Odkoukali to možná od Banksyho, malujícího kdysi graffiti na zeď oddělující Palestinu od Izraele s myšlenkou smíření: plakáty ke koncertu v tel-avivské čtvrti Jaffa vylepili A Hawk and A Hacksaw kde se dalo a podařilo se jim vytvořit obrovský taneční chumel z Palestinců a Židů.
Na Cervantine teď vložili podobnou nepravděpodobnost: skladba Mana Thelo Enan Andra by prý mohla posunout řecko-turecké vztahy. No, mysleme si o tom své, přesto Issa Malluf s darbouku nasadil turečtější rytmus, kterému kontruje bouzouki s houslemi a hlas hostující Hladowskeho sestry Stephanie, připomínající začátky řeckého rembetiko, což má napovědět úvod: praskající a šumící jako stará deska.
Slyšíme ji také v melodicky vyklenuté lidové písničce Üskudar: z tureckého názvu ale nevyplývá, že na ni narazíte také v řeckých tavernách a v klezmer se proměnila ve Spojených státech, kam ji na začátku minulého století přivezl geniální klarinetista Naftule Brandwain z polské Haliče.
Každopádně s hlasem Stephanie se dosud instrumentální A Hawk and A Hacksaw uvedli do velmi sympatického pohybu a pro příště bude hodně těžké Stephanii v jejich řadách postrádat. Na scéně skotského a anglického indie folku zavedenou zpěvačku polského původu zaměstnává vlastní bující kariéra i spolupráce s jazz-folkovou skupinou Scatter, hvězdným písničkářem Alisdairem Robertsem a cellistkou Isobel Cambell (Belle & Sebastian).
Písně s akrobaty a břišními tanečnicemi
Tma by se dala v sále krájet, vzduchem vane sex, zdáli se přibližuje podivná hudba s cirkusáckou trubkou. Když už to vypadá, že přítomným prasknou žíly napětím, tlumená světla se promění v chlípná chapadla a královny americké burlesky Dita von Teese s Catherine D'lishse konečně spatří obří nafouklý penis s nímž mají ten večer tančit. Kapela nabere na síle a prostor ovládne hlas Srdcerváče: romantický a zranitelně truchlivý. Nick Urat, to jemu patří, rozezní vibráto thereminu, přidají se housle s akordeonem, zabasuje susaphon.
Obě slavné striptérky mohou jít domů: show jim ukradla Devotchka.
Píše se rok 1998 a nikdo netuší, že léta se v burleskách živící skupina zanedlouho zaboduje v žebříčcích world music, na koncertě ji bude vytleskávat devadesát tisíc lidí a Win Butler ze slavných Arcade Fire se nad Uratem zasní s přáním: zazpívej mi od Siouxsie and the Banshees píseň The Last Beat of My Heart.
Stalo se a navrch k tomu od Sinatry Somethin' Stupid a velvetovskou Venus In Furs. Jedinečně, nenapodobitelně.
Nick Urat není totiž běžný zpěvák a Devotchka kapela do tuctu.
Na koncertech jim sjíždějí po lanech akrobaté, z břišních tanečnic odlétávají cinkrdlátka, zvou si smyčcový orchestr a nechávají za sebou promítat surrealistické obrazce.
Kam se ztratila world music? Autentická hudba z vesnic a podhůří? Úžas nad starobylostí, chvála tradičních zvyků?
Nikam, to jen Devotchka s názvem vyzobnutým z Mechanického pomeranče, naplňuje prvotní vizi: hrát hudbu jako divadlo; burlesku v níž striptýzové tanečnice nahradily vizuální koláže vycházející z anglicky, francouzsky a španělsky zpívaných textů o lásce, smrti, cynickém přežívání a vztahu k Bohu.
Snad už chápete, proč Devotchku oslovují filmaři vždycky, když jim vyjde nové album. Pochopili, že temnosvitná směs východoevropské cikánštiny, ruských dumek, německých polek, mexického mariachi, tanga, bolera a mandolín z řeckých taveren volá po zobrazení.
Dojděte si ale na Devotchku do klubu a i v civilu, bez divadla, vás ty světlušky něžné uchvátí.
Nevíte proč tady jsem?
Ještě než Nick Urat vůbec tušil, že v budoucnu založí Devotchku, měl jasno co bude hrát: hudbu, v níž se srazí jako vesmírná tělesa romantické představy kluka sicilského původu, jehož táta je Rom o dalekých krajích.
„Poslední věc co bych si přál, aby si lidi řekli, že Devotchka je normální kapela,“ vysvětlil své představy a v Denveru, kam se z italské newyorské čtvrti odstěhoval studovat na konzervatoř k němu zavázal také své spoluhráče: „Musíme jím připadat jako ožralí mariachi na italské svatbě a tváří se u toho jako teatrální herci ze Shakespearovy hry.“
Jeanie Schroder co fouká do heligonky, susaphonu a hraje na kontrabas studovala balkánské dechovky a obdivuje pochodovou hudbu z občanské války: přijala proto členství v 4th Artillery Regimental Brass Bandu.
„Od sedmnácti jsem hrál jako barbar na basu milované Joy Divison s The Cure a studoval klasiku, aranžmá smyčců proto píšu já,“ říká Tom Hagerman a s Nickem a bubeníkem Shawnem Kingem, zaujatý mariachi a Kubou si během koncertu přehazují z ruky do ruky kytary, bouzouki, trubky, housle, akordeon a střídavě usedávají za klavír a klávesy.
Až do roku 2006 jezdili – třeba s Calexico a Gogol Bordello – po štacích a rozdávali chytlavé, melodicky rozmáchlé skladby do reklam a trailerů – největší boj se svedl o klenutou How It Ends ze stejnojmenného alba z roku 2004.
Za dva roky si ji s dalšími vyžádalo režisérské duo Jonathan Dayton/ Valerie Faris do filmu Malá Miss Sunshine a Devotchka povýšila na nepovyšující se hvězdu. A zatímco filmaři si šli pro Oscara, muzikanti na ceremoniálu Grammy marně čekali, jestli nominaci promění ve vítězství. Ocitli se ale u labelu Anti-Records, v katalogu s Tomem Waitsem a Nickem Cavem a Urat dostal nabídku napsat hudbu k filmu I Love You Phillip Morris. Letošní březnové páté album 100 Other Lovers je zvukově nejambicióznější: nejvíc jak kdy předtím Devotchka evokuje jakési podvědomé filmové zadání, jehož děj neznáme, pravděpodobnou myšlenku ano: intenzivní milostné vztahy a oslavu síly nacházet řešení v otevřeném prostoru pro radost, žal, melanchonii a ironický humor.
„Proč jsem tady, nevíte? A proč mě nemilujete?,“ zpívá Urat ve skladbě All The Sand In All The Sea.
Tím prostorem je Sonorská poušť nedaleko Tusconu, kde album s producentem Craigem Schumacherem, členy Calexico a bubeníkem Mauro Refosco (David Byrne, Thom Yorke) natáčeli.
Artrockově v sobě Devotchka rozpíná melodramatičnost, závratně přepíná z velkoorchestrálnosti do bušivé rockovosti a mariachi pochodů; nastřádané emoce odlehčuje instrumentálními nečekanostmi (flamenco, tango) a vystrčením některého z desítek používaných nástrojů na forbínu. Vítězí tuba s akordeonem.
Esencí tuctu skladeb – z toho dvou pár vteřinových meziher – je samozřejmě litanický Uratův hlas: horoucí, pohlcující, jeden z největších těchto časů, putující písněmi jako míza stromem.
Na Devotchku – a ne poprvé – se okamžitě snesla měřítka indie rockové scény. Právem, takové postupy má čtveřice v sobě, už méně ale došlo k rozpitvání originální, nepřebujelé tvůrčí eklektičnosti, daru zanést do struktury písní přemíru kulturních vlivů, měnit směr jejich silokřivek a dát tím termínu world music novou náplň.
Sledujeme vlastně protipol A Hawkd and A Hacksaw: ti kytarový indie rock nechali zplanět na úkor starého východevropského muzicírování, zatímco „opilí gypsy mariachi“ Devotchka na rockové platformě stále staví, nicméně z vlastní perspektivy.
Vždy těsně přitáhlí k filmu nechali sladkobolný písňový příběh 100 Other Lovers oživit ve videoklipu britskou animátorkou Chloe Rodham ve východoevrpoském modu: stará babuška vypustí z klece ptáky na svobodu. Jsou z papíru, svítí barvami a pocitem jakoby je někdo vytrhl z milostných psaníček. A nám je dějově jednoduchoučký videoklip blízký ještě z jiného důvodu: výtvarná stránka ukrývá veškeré kouzlo Jiřího Trnky, Fimfára a laskavosti Werichova vypravěčství. Namísto něho ale posloucháme Devotchku.
(2011)
foto: archiv
Jiří Moravčík
