AfroCubism: dvakrát do jedné řeky vstoupíš
26.03.2011 | Ten příběh zní skvěle: jak znouzectnost k davovému šílení světa přišla. Je už ale vyčerpaný, takže se tvůrci vrátili na jeho začátek, proti přesvědčení že se to nemá s rizikem vstoupili do té samé řeky a pokusili se ho odvyprávět znova, tak, jak původně kdysi zamýšleli.
Namísto Buena Vista Social Club bychom totiž kdysi třeba poslouchali dnešní AfroCubism, Ruben Gonzáles by zemřel jako baletní korepetitor a zpěvák Ibrahim Ferrer do smrti leštil na havanských ulicích boty.
Světový fenomém Buena Vista Social Club s devíti miliony prodaných alb, filmem Wima Wenderse a významnými cenami na jaké jen prstem ukážete měl být totiž v roce 1996 malijsko-kubánským summitem. Afričané však nedorazili, šéf anglického labelu World Circuit Nick Gold s americkým producentem a kytaristou Ry Cooderem proto vzali zavděk narychlo shromážděnými zapomenutými veterány předrevoluční éry. Co během tří let s Buena Vista následovalo se závistivou lapidárností tehdy okomentoval malijský kytarista Djelimady Tounkara, jeden z pozvaných aktérů: „A do prdele. Kdy si to zopakujeme?.“Legenda praví že Malijčanům – ještě Toumani Diabatemu a Bassekou Kouyatemu – znemožnily přílet chybějící víza, odjakživa si ale ptáci na střeše štěbetali o tom, že před trmácením do neznáma spíš upřednostnili lukrativním domácí koncerty. Americký kytarista a editor vlivného portálu Afropop Banning Eyre v knize In Griot Time konkrétně zmiňuje situaci, kdy ve stejné chvíli s pozváním do Havany ohlásil do Mali příjezd miliardář a hudební mecenáš Babani Sissoko, sponzor Tounkarova orchestru Rail Band. Kdo ví, jak se to v Západní Africe má mezi vládci a grioty – po staletí uctívanými hudebníky a kronikáři – ani se Tounkarovi & spol. nediví, že na cestu raději zapomněli. Kasta griotů má vedle ochrany národní paměti zanesené do dlouhých eposů také odjakživa za úkol skládat oslavné ódy na vládce, k nimž si postupně zařadili i šlechtice a novodobé zbohatlíky. Nejrespektovanější grioti se za své umění pak nechávají vyloženě hýčkat: když se zpěvačka Kandia Kouyate odmítla za svým mecenášem trmácet džunglí autem, pořídil jí letadlo a za vesnicí nechal zbudovat ranvej.
A protože do pohádky o Buena Vista zištnost tak nějak nepasovala, nahradilo ji resumé o ztracených pasech a nevydaných vízech.
Vloni na jaře společně s dalšími hvězdnými krajany a kubánským kytaristou Eliades Ochoa a jeho Grupo Patria natočili Malijčané album AfroCubism, podle nejedné výroční ankety jedno z nejúspěšnějších. Kapela zároveň aspiruje na jasný šlágr nastávající koncertní sezony.
Jako v případě Buena Visty by také nemuselo zůstat pouze záležitostí scény world music. Nadčasovou hudbu s přesahem nepochybně docení i posluchači nemající zdání, co si představit pod názvy nástrojů kora nebo loutna ngoni; ostatně kdo před čtrnácti lety tušil, jaká hudba se na Kubě hrála před nástupem bolševické revoluce. Vždyť do Goldova příjezdu představovala jedno velké tajemství střežené železnou oponou a politicko-ekonomickou blokádou: však také americké úřady Cooderovi za nepovolené natáčení napařily pokutu 25 000 dolarů.
Nostalgie stárnoucích lvů
Gold si svůj nápad nevycucal z prstu, vycházel z historických souvislostí. Kuba patřila během otrokářské éry mezi největší „překladiště“ černých otroků, deportovaných odsud především do obou Amerik. Obchodování s otroky na Kubě navíc skončilo dlouho po oficiálním zrušení otroctví v roce 1865. Hudba z Mali, Senegalu, Ghany, Konga nebo Guineje proto nezpochybnitelně tvoří základní stavební kameny blues, gospelu, jazzu, karnevalové samby, argentinského tanga, kolumbijské cumbie a pokud budete pátrat po přímém předchůdci banja, dostanete se k dřevěným západoafrickým loutnám xalam a ngoni.
Proces mísení afrických kultur s indiánskými a evropskými probíhal na Kubě, stejně jako v celém Karibiku odlišným způsobem. Ostrov, kde dnes víc než polovinu obyvatel tvoří míšenci afrického původu, neměl kdysi s okolním světem tak široké kontakty jako státy na pevnině takže nebylo k dispozici tolik vlivů. Španělští kolonizátoři netrvali na oddělování rodin a důsledné kulturní lobotomii jako ve Spojených státech; neměli také zdaleka takovou panickou hrůzu z kmenových rituálů a bubnování. Afričané si tak na Kubě zachovali se svými původními kulturními tradicemi hlubší kontinuitu a nově vznikajícím hudebním stylům to umožnilo udržet si výrazný rytmický charakter. Což odpovídá na otázku proč ve Státech vzniklo pocitově laděné blues a na Kubě naopak rozbubnovaná rumba, pachanga, mambo, son nebo cha cha.
Dávku benevolence projevili také španělští katolíci: výsledkem je synkretické náboženství santeria, nenásilné prolnutí afrického animistického spiritualismu s katolickou vírou. Vliv nejvyššího boha Oludumareho se potom neliší od Ježíše Krista.
Na unikátnosti kubánské hudby se podepsala rovněž politika. Když se Kuba v roce 1902 stala nezávislou republikou, znělo to hezky pouze na papíře: ostrov ekonomicky naprosto ovládali Američané. Z těsné vazby těžila hudba: v 50. letech minulého století New York uchvátili vibrafonista Tito Puente s trumpetistou Arturo Sandovalem, zpěvačka Celia Cruz a z mnoha kubánských perkusistů tady už dekádu předtím zazařil Chano Pozo, kterého Dizzy Gillespie přizval do svého orchestru. Tehdy se zrodil se afrokubánský jazz.
Na Kubě existovaly stovky tančíren a klubů (Buena Vista patřil k nejvyhlášenějším), američtí byznysmani, turisté a mafiáni to rozjížděli také v kasinech a soundtrackem se stala rytmická hudba znějící rovněž od rána do večera z rádia. Činila se i gramofonová vydavatelství.
Pak se v roce 1959 všechno zvrhlo: přišel revolucionář Fidel Castro a totalitní komunismus. Ostrov se hermeticky uzavřel a proměnil ve skansen; zlaté časy „kapitalistické hudby“ skončily, režim upřednostňoval „kubánské lidové tradice“. Vznikající beztřídní společnost nepřipouštěla rasové odchylky: všichni se ocitli na jedné šťastné lodi odmítající brát na palubu černošské pasažéry – afrokubánská hudba v tu chvíli tvrdě upadla v nemilost, doslova se vytratila ze scény.
Aktivní muzikanti odcházeli do ústraní, bez sebemenší snahy přizpůsobit se kulturnímu zadání nových vládců; nostalgii po bohatýrských dobách společně s hudbou v sobě zamkly jako v trezoru. Goldovi ho pak stačilo jenom otevřít a sfouknout prach.
Jakkoliv Castrova izolace vyznívá strašně, etnomuzikologové si nad ní později radostí mnuli ruce: možnost poslouchat krystalicky čistou, novotami nedotčenou retro patinou potaženou hudbu se jim jen tak někde nepoštěstí. Z údivu dodnes nevycházejí ani afričtí vědci: u nich doma dávno zaniklé kulturní praktiky a tradice na Kubě totiž dodnes existují. Z nostalgie stárnoucích hudebních lvů vyšel i Gold s Cooderem: absence Afričanů je přivedla na myšlenku zaměřit se právě na kubánský skansen, sešlý z mysli i samotným Kubáncům.
Kuba v Africe
Kubánská a karibská hudba začala do Afriky pronikat od konce sedmnáctého století: Angličany založené přístavní město Freetown - dnes metropole Sierra Leone - sloužilo coby útočiště propuštěným americkým a karibským otrokům. S nimi a díky čilému obchodnímu ruchu tak brzy nasáklo hudbou z Kuby; navíc Freetown byl zároveň přes padesát let námořní základnou, odkud vyjížděly vojenské lodě dohlížející v okolí Havany na dodržování zákazu obchodu s otroky.
Když se kubánská hudba začala šířit z Freetownu po Západní Africe, tamní obyvatelstvo v ní okamžitě rozeznalo své původní kořeny a bez problémů vzalo za svou. Jak dnes říkají mladí senegalští hip hopeři, „představovala boomerang, který se po staletích vrátil z Kuby do Západní Afriky, místa odkud vyletěl“.
O dvě století později se v Gillespieho afrokubánském jazzu našli kytaristé a orchestry z Konga: ve 40. letech minulého století přeměnili kubánskou rumbu se sobě vlastním unikátním způsobem v rumbu congolese (v Evropě se jí říká soukous). Bez nutnosti jakéhokoliv „hudebního překladu“ vznikl první panafrický styl s nesmírným vlivem na moderní africkou hudbu.
Kuba tehdy v Africe spustila navždy kotvy.
Většina západoafrických států získala nezávislost v letech 1958 – 1960, v té samé době kdy Kubu ovládl komunistický režim. Mnohé z nich se v něm shlédly a než postupně ekonomicky přišly na buben, pokoušely se po kubánském vzoru o model afrického socialismu osobně podporovaném Castrem. Mezi Havanou a Západní Afrikou vznikl rovněž frekventovaný kulturní most: kubánská hudba proto v 60. letech dominovala západoafrickému radiovému éteru.
Jako houby po dešti vznikaly početné orchestry s říznými dechovými sekcemi symbolizují nadšení prvních let nezávislosti, úsvit moderní africké hudby: tisíciletá griotská tradice u nich přešla přes kubánskou hudbu – stávající náhražky neexistující popmusic – do nové éry. Štědře financované, zakládané na přímý povel presidentů toužících evropským turistům dokázat že už tu lidé slezli ze stromů, vyhrávaly v Senegalu, Mali nebo Guineji orchestry Bembeya Jazz, Balla et ses Balladin, Horoya Jazz, Rail Band, Bembeya Jazz, Orchestra Baobab nebo Les Ambassadours. Repertoár zpočátku výhradně tvořily převzaté kubánské taneční hity.
Ty s kapelou Etoile de Dakar zpočátku hrával také mladý zpěvák Youssou N´Dour, nicméně zároveň toužící po hudbě nezávislé na Kubě. “Pro nás, kteří jsme chtěli hrát svůj vlastní senegalský pop, byly kubánské rytmy ještě přijatelné, po harmonické stránce nám ale tahle hudba byla už naprosto cizí. A samozřejmě, chtěli jsme zpívat jazykem Wolof“, vzpomíná Youssou N’Dour na přelom 7O. let, kdy roztančil dakarský klub Miami svým „vynálezem“, jedním z nejrytmičtějších afrických stylů mbalaxem. Tím takřka okamžitě poslal do důchodu většinu orchestrů, pro mládež najednou staromódních. Na výsluní se některé z nich s původním materiálem vrátily až po čtvrt století, podobně jako kubánská hudba s Buena Vista.
Afrokubánská hudební chemie
Goldovo vydavatelství World Circuit patří v oblasti world music mezi nejrenovovanější. On sám se řídí heslem: „Chci produkovat pouze nahrávky, jak bych chtěl mít v domácí sbírce."
Světu objevil a na zlatém podnose například naservíroval malijského kytaristu Ali Farka Tourého, Orchestra Baobab a Cheikha Lô ze Senegalu, zpěvačku Oumou Sangare z Mali nebo Abdela Gadira Salima ze Súdánu; vydal nejen Buena Vista Social Club, ale i následující sólová alba Ibrahima Ferrera, Rubena Gonzálese, Omary Portuondo, Afro-Cuban All Stars a dalších Kubánců.
Kuriózně proběhlo Goldovo seznámí s Ry Cooderem: ten mu v roce 1995 zavolal s přáním o kontakt na Ali Farka Toureho; že by si s ním prý rád zajamoval. „Sešli se u mě doma, ale měli pouze jednu kytaru, takže chvíli hrál Ali, pak ji podal Cooderovi a on po chvíli povídá, že by stál o společnou nahrávku.“
A tak vzniklo mimořádně úspěšné album Talking Timbuktu pozlacené cenou Grammy a půl milionovým prodejem.
Projekt AfroCubism zrál dlouho protože Gold čekal, až odezní nadšení z Buena Vista, i když Tounkara s Diabatem ho na potkání k němu přemlouvali.
„Bušili mě doslova na dveře a pořád se vyptávali, kdy do toho půjdeme. Mezitím postupně zemřeli Ibrahim, Ruben, Ange Diaz, Manuel „Puntillita“ Licea i Compay Secundo a já z piety natáčení odkládal. Také jsem měl obavu jak se podaří usměrnit ega Djelimadyho a Eliadese. Pořád jsem také sám sobě nebyl schopný odpovědět na otázku, jak by to před čtrnácti lety dopadlo, kdyby Afričané dorazili do Havany. Nakonec jsem využil toho, že Bassekou a Eliades byli uprostřed evropského turné, měli týden volna a tak jsem obvolal zbytek a pozval je na neutrální půdu do Madridu. Na zkoušku, s předpokladem, že konečné práce by proběhly v Havaně nebo v Bamako. Během pěti dnů jsme ale natočili sedmnáct skladeb, při nichž mě běhal mráz po zádech a za měsíc dalších devět. Ze studia se nestalo kolbiště, ale místo pro nádhernou samovolnou konverzaci, přestože jedni mluvili pouze francouzsky a druzí španělsky, “ popsal průběh natáčení Nick Gold.
Menším problémem se ukázala být neznalost kubánské hudby ze strany malijských mladíků: zatímco veteráni Tounkara s Kasse Diabatem na ní vyrostli a dodnes ji hrají, pro zbývající představovala historickou záležitost z rodičovské sbírky desek. Bassekou se například přiznal, že než vstoupil do studia, znal leda tak píseň Guantanamera. V hudebním dialogu, v intuitivním proplétání africko-kubánských strun a nádherných hlasů, kdy jedni v úctě doprovázejí druhé a naopak ale problém okamžitě vyšuměl. Zafungovalo hráčské mistrovství a slastná hudební chemie společných hudebních kořenů podpořená také původním „buenavista zvukařem“, geniálním Jerry Boydem, dvorním Goldovým spolupracovníkem s ohromnými zkušenostmi.
Na albu je skutečně znát, že nevzniklo z akutní potřeby si navzájem něco dokazovat. Báječně uvolněná hudba podložená vzájemným respektem nemá ani revolucionářský ani očekávaný nostalgický charakter, ačkoliv nabízí hodně starších skladeb od všech protagonistů.
„Když album poslouchají lidé v Mali zajímá je jak mohou kubánští muzikanti hrát tak dobře griotskou hudbu. Myslím si, že podobně je to na Kubě. Také tam si říkají, jak dobrou práci Afričané odvedli. Ale o tom to není. My hrajeme naši hudbu, oni svou a společně to zní jako zcela nová hudba,“ tvrdí Diabate.
Nejedná se hlavně o žádnou krkolomnou fúzi, hokus pokus s očekáváním, co z toho vzejde. Na to by nikdy Nick Gold nepřistoupil. A vlastně ani o přímé pokračování Buena Visty: převaha Malijčanů, zvonivý rytmus balafonu a zvuk elektrické kytary dává spíš vzpomenout na dávné západoafrické kapely hrající kubánskou hudbu po svém.
Kdo je kdo v AfroCubism
Eliades Ochoa (1946, Kuba) vždy celý v černém, s neodmyslitelným kovbojským kloboukem, přezdívaný kubánský Johny Cash, to protože jeho doménou jsou písně guajira, řekněme cosi jako kubánská country. Vynikající zpěvák a kytarista od roku vede kapelu Cuarteto Patria založenou ve 40. letech. Přestože v Buena Vista patřil mezi nejmladší na jeho důležitosti to nicneubralo. Každý si patrně vzpomene na jeho duet Chan Chan s kytaristou Compay Segundo. S Cuartero natočil mnoho vynikajících alb; Cubafrica (98) s hostujícím kamerunským saxofonistou Manu Dibango.
V AfroCubism ho všichni berou za stmelujícího vůdce, přestože Malijčané občas brblají: vyžaduje totiž brzké vstávání, zatímco oni vylézají z postelí až kolem poledne.
Djelimady Tounkara (1947, Mali) po smrti Ali Farka Tourého pravděpodobně největší západoafrický kytarista. Brilantní technik a novátor. Griot, bývalý pasák ovcí a bubeník od roku 1970 hraje v Rail Bandu, legendárním orchestru, kterým prošli Salif Keita s Mory Kantem. Natáčí rovněž vlastní alba a hostoval u Björk, Damona Albarna, Taj Mahala aj. Kvůli debutu Sigui (2001) se během týdne naučil na akustickou kytaru kterou předtím nikdy nedržel v ruce. Patřil mezi Goldem pozvané.
Kasse Mady Diabate (1949, Mali) jeden z největších afrických zpěváků. Narodil se v Kela, centru dávné malijské říše. Pochází z významného griotského rodu. Jméno dostal po svém dědečkovi, schopném svým zpěvem dohnat publikum k pláči – odtud Kasse Mady (Plačící Mady). Víc než vydávání vlastních alb, do jednoho vynikajících, upřednostňuje hostování i jiných: Taj Mahala nebo Symmetric Orchestra Toumani Diabateho. Má také velké zkušenosti s kubánskou hudbou: orchestr Las Maravillas v němž v 70. letech zpíval, dlouhou dobu působil na Kubě a na vlastním albu Kasse Kasse (2002) mu hrál kontrabasista Orlando „Cachaíto“ López z Buena Visty.
Bassekou Kouyate (1966, Mali) nejrespektovanější gritoský hráč na třístrunnou loutnu ngoni. To co na ní dokáže, prý patří mezi větší záhadu než celý vesmír. Stal se Africkým umělcem roku 2007 a jeho debutové album Segu Blue v tomtéž roce Nejlepší světovou nahrávkou world music. Nahrával s Ali Farka Tourem, který ho považoval za svého syna. Je rovněž členem Symmetric Orchestra a na zvuku Kouyateho ngoni stojí slavné album Kulanjan amerického bluesmana Taj Mahal. Také o něho Nick Gold kdysi velmi stál.
Toumani Diabate (1964, Mali) bezkonkurenční virtuoz na jednadvacetistruunou harfu kora po celé Africe nesmírně uctívaný. Griotský nástroj uvedl do 21. století a pro unikátní hráčský a skladatelský přístup je přirovnávaný k jazzmanovi Keithu Jarretovi. Léta nejbližší přítel a spoluhráč Ali Farka Toureho s nímž natočil dvě nesmírně úspěšná alba (In The Heart of The Moon a Ali & Toumani). Založil a vede Symmetric Orchestra a jeho desky sklízejí obrovské úspěchy. Výčet lidí, které doprovázel – v Africe i po celém světě - nemá obdoby. Sahá od Salifa Keity, přes španělskou flamencovou skupinu Ketama, Björk až k londýnskému symfonickému orchestru.
Nick Gold často mluvil o tom, že nejvíc v Buena Vista postrádal právě Diabateho. Tajně také doufal, že sebou vezme Ali Farka Toureho.
Fode Lassana Diabate (1971, Guinea) přes svůj věk považovaný za velikána ve hře na dřevěný balafon, nástroj podobný xylofonu. Griot z věhlasného griotského rodu žijící dnes v Mali. Spolupracuje se všemi výše jmenovanými.
Baba Sissoko (1963, Mali) hráč na bubínek tama (talking drum) se proslavil po boku Habiba Koiteho, Fela Kutiho, Miriam Makeba, Salifa Keity, Youssou N´Doura a dalších afrických hvězd.
foto: archiv
(2011)
Jiří Moravčík
