Inga Liljeström - Jak romanticky umývat nádobí
07.09.2011 | Chimérické písně šimrající anděly na nohách zakomponované do severské záře nad australskou pouští. Na Inge Liljeström se mohou s důvěrou obrátit milovníci The Lamb, Portishead a černobílé expresivity zapomenutých noir filmů.
Inga Liljeström má v Evropě pověst takřka kultovní zpěvačky a je považována za pokračovatelku temného období Dead Can Dance. Její hudba evokuje úžasně snivé, podivně záhadné obrazy. Existuje také názor, že kdyby ve vesmíru existovala hudební paralela k filmům Davida Lynche, složila by ji Inga, tajemně šeptající své písně do červeného sluchátka.
Rodačka ze Sydney se skandinávskými kořeny propojila jazzové combo s temnou trip-hopovou elektronikou, sbory, orchestrem v duchu Angelo Badalamentiho, kaskádami smyčců a zjitřeně tajuplnou, až existencionální poezií. Duchovně smyslným hlasem zrozeným pro chrámový prostor čeří Inge vaší představivost už tím, že píseň zašeptá do červeného sluchátka. Tušené intimní obrazy dotahuje do konce extrémně vizuálními klipy, vycházející z letité zkušenosti skladatelky filmové hudby. Ty jsou pak součástí albového melodramatu, jemuž dominuje fantastická skladba Phoenix. Zpěvačka, producentka a zvuková desingerka, vystudovala jazzovou improvizaci a dosud vydala čtyři alba. Nejúspěšnějším se stalo Elk a nejbizarnějším dvoudenní studiový jam Quiet Music for Quiet Peoplez roku 2006 s náhodným předčítáním z Inge deníků. Kde se mimo jiné dočteme: „Nikdy bych nezaprodala duši ohavnému popprůmyslu. Rozkouše vás a vyplivne v okamžiku, kdy vyprchá vaše mladistvé kouzlo..
Prý dokážete svými písněmi pošimrat anděly. Je to pravda?
„Já doufám, že to je pravda! Ale pozor! Nikdy si nemůžete být úplně jistí, jestli anděly lechtáte nebo svrbíte. Doufám tedy, že se jedná o příjemné šimrání. Určitě potřebujeme naše anděly! Ráda o nich zpívám a jsem si jistá, že nás sledují.“
Žijete dnes v Austrálii kde skoro pořád svítí slunce. Vaše písně se ale pořád nemohou zbavit mrazivého severského chladu. Jak si to máme vysvětlit?
„Nejčastěji tady svítí slunce, to je pravda, a když náhodou ne, tak je Austrálie plná studených větrů, deště a velkých odpoledních bouří. Na Austrálii miluji to hřmění a blýskání se – dokonce i ve městech. Když jsem psala své poslední písně, žila jsem v domě, o kterém jsem přesvědčena, že ho musel zaklít snad nějaký studený duch, protože i když bylo venku horko, bez kabátu a několika párů ponožek jsem se neobešla. Přátelé co za mnou chtěli přijít na návštěvu v plavkách a sandálech měli také smůlu. A teď si vezměte, že jsem v tom domě skládala hudbu! Cítila jsem se jako kdyby se do mého pokoje nastěhoval severní pól. Ale zimu, když sněží a mrzne miluji. Díky tomu se cítím taková čistá a šťastná.“
Vaše písně jsou místy hodně temné, je vám blízká atmosféra noir. Svět zrovna není dvakrát veselé místo k přežívání, ale přece jenom, dokážete se na něho také někdy usmát?
„Usmívám se a směju hodně – to je velmi dobrý způsob, jak projít životem. Myslím si také, 
že v mé hudbě převažuje romantika, i když se v ní objevují také temné odstíny. Krása romantiky spočívá v temnotě – jedná se o druh krásy, který hledám v zimě, v záhadném nočním ptačím zpěvu nebo když piju červené víno a naplňuje mě jeho teplý žár. Cítím v tom vzrušení z neznáma, jako např. když je tma, skrze mlhu nevidíš metr před sebe a nezbývá, než důvěřovat zvukům okolo sebe. „Noir“ atmosféra je plná romantiky a já miluji být unášena do zcela jiného času či prostoru. To se potom i docela obyčejné věci, jako mytí nádobí nebo věšení prádla se stávají romantickými.“
Píšete si deník, z něhož na koncertech čtete náhodně vybrané pasáže. Existují v něm místa, která si navždy necháte raději pro sebe. Aby se lidé nepolekali?
„Při mých představeních čtu z deníku, protože je plný básní. Jsem ale opatrná ohledně toho co řeknu a přečtu, jedná se o velmi křehkou záležitost říkat někomu svá tajemství a osobní zkušenosti. A některé věci by zůstat utajené, řekněme posvátné. Proto je sdílím spíš jen se svými blízkými přáteli. Hodně u citlivě toho vnímám hudbu a snažím se najít úryvky, co mohou být zveřejněny. Nechci v žádném případě děsit lidi nebo docílit toho, aby se cítili pod psa. Ačkoliv moje hudba není zrovna dvakrát veselá, toužím po tom, aby při ní lidé mysleli na své vlastní životy a vnímali všechnu tu vzrušivost a krásu.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
