Justin Adams & Juldeh Camara - My jsme JuJu v transu
13.08.2011 | V západní Africe se traduje, že “kvůli hrdinovi se i vody rozestoupí. Je sice smrtelný a nedokonalý, přesto však v sobě skrývá schopnost dosáhnout božství”. Anglického kytaristu Justina Adamse za to, jak extrahuje ze všech blues světa to nejprvotnější chvění nebe určitě také nemine. Kdyby ano, k čertu s nebem. Když ho s gambijským griotem Juldehem Camarou slyšel poprvé hrát Robert Plant, sebejistě prohlásil: “Hoďte zbytek fúzí do šrotu, tohle je ta správná cesta.“
V Nigérii existuje taneční muzika co vás vyzuje z bot: juju. Adamsova potřeba nějak pojmenovat novou skupinu – JuJu - s tím ale vůbec nesouvisí, je to jednoduché: Ju-stin Adams & Ju-ldeh Camara.
A název nového alba In Trance? Zkrátka, nelze si pomoc, ta hudba je o nelítostném tranzu vypalujícím díry do podlahy: gravitační mase syrového blues ze soutoku Nigeru a Mississippi, proteklé skrz hranatou kytaru Bo Diddleyho jamujícího s punkovými The Clash.
A nebo jak trefně poznamenal herec Jeff Bridges: “Rock ´n´ ritti“. Na jednostrunné kňučivé housle ritti, totiž v Gambii takhle před Juldehem ještě nikdo nehrál; ledaže by tamní grioti slyšeli Johna Calea s violou. A že ten z ní dokázal vyloudit zvuk mimo rámec tohoto světa.
Nepřikrášlený příběh
Sideman to je taková šedivá muzikantská myš. Nepřijít ale na koncert, nedorazit do studia, zbytek kapely si může vzít volno. Velké hvězdy jim podlézají - protože bez nich všechno kolem drhne - ale nahlas o tom nikde nemluví, takže když se pak koukáte na obaly desek a plakáty, k přečtení jmen sidemanů potřebujete lupu. Tak to prostě chodí.
Justin léta sloužil u Natachy Atlas, Sinéad O´Connor, Billy Bragga, Petera Gabriela, Cary Dillon, Ghostland, Joji Hiroty; půl strana by na to nestačila.
Den, kdy se ráno probudíte a nikdo vám nevymluví, že buď vás přejede auto nebo dostanete v práci přidáno, den, kdy se všechno překotí a ty následující už vás všichni zdraví sami od sebe, Justinovi nastal někdy v roce 2001. Zrovna se vrátil z natáčení na Sahaře, doma šestiměsíční dítě a hypotéku větší než barák na který se vztahovala. Zvedl telefon a na druhé straně se ozvalo: “Ahoj, tady Robert Plant, nechceš pro mě hrát?.“
Slavný zepelíňák ho předtím neznal, tip na kytaristu schopného zahrát v arabských tónových řadách dostal od Hamida Mantua z Transglobal Underground. Justin nastoupil do Plantovy kapely Strange Sensation a do oka si padli během prvního jam session. „Byl jsem předtím zvyklý se lidem ve studiu omlouvat, že moje kytara zní příliš arabsky jako kebab music. Už jsem se na to chystal, když Robert povídá: mohl bys to zahrát trochu víc shleh?. Já na to, myslíš jako něco z jižního Maroka? A on: no jasně! Ani nevíte, jak jsem byl rád, že jsem dostal výnosný flek u někoho, kdo po mě bude chtít takhle divoce hrát,“ vzpomínal v magazínu fRoots Adams.
Plant se obdivem k severoafrické hudbě netajil už za éry Led Zeppelin a vztah k world music okomentoval kdysi na veletrhu Womex: “Všichni si půjčujeme z hudby celého světa. Když mluvím o world music, vím, že jsem ve své podstatě jen zloděj s postříbřeným jazykem.“
S Adamsem se cítil jako ryba ve vodě: oba znali marocké gnawa, klasickou egyptskou a berberskou alžírskou hudbu, ze všeho nejvíc milovali prastaré americké blues o jehož africkém původu nikdy nepochybovali; trumfovali se Blind Willie Johnsonem, Bukka Whitem a Robertem Johnsonem. Justin vzal Planta na legendární malijský festival v saharské poušti, kde si zajamovali s Tuaregy i Ali FarkaTourem; Plant na oplátku vyvezl svého dvorního kytaristu k Mississippi.
Když pak Plant rozpustil Strange Sensation, často koncertoval s Adamsem a Camarou. „Hodně improvizujeme na dané bluesové téma. Začnu zpívat, fouknu do harmoniky, Juldeh zvedne oči, kývne hlavou a já vím, že nám to půjde,“ řekl Plant a usmíval se nad poznámkou, že nějak takhle by zněli znovuobnovení Led Zeppelin.
Justina Adamse vystupování po boku Planta hodně zviditelnilo, stoupl v ceně ale hlavně u těch, kteří ho předtím v neméně kvalitních projektech nevnímali. Přes Plantovu megahvězdnost jim například dlouho nedocházela jedna z přelomových událostí roku 2001: debutové album The Radio Tisdas Sessions tuarežských Tinariwen. Produkoval ho a s členy francouzské skupiny L´Jo v malijském městečku Kidalu natočil Adams. Místní tuarežské Radio Tisdas tu díky dodávkách elektrického proudu vysílalo pouze několik hodin. Pro Adamse nebylo prý problém zajistit mobilní studio, nicméně „bylo by šílenstvím tenhle příběh přikrašlovat“.
Pouštní blues radikalizované válkou a suchem díky Adamsovi se skupinou Tinariwen vstoupilo na scénu world music. O šest let později se k sobě vrátili: v malijském Bamako natočili znovu skvělou desku Aman Iman.
„Přijdou mě jako saharská odpověď na Grateful Dead,“ napsal Sean Barlow na portále Afropop Worldwide a podtrhl Adamsovu zarputilost nenechat zmařit sebemenší dílek tuarežského kouzla.
Ry Cooder na poušti
Justin v Čechách několikrát koncertoval; pamatujeme si tedy jak nás vtáhl do hry bez dřiny, ladně a bez vytáček. Skákal u toho jako by měl na nohách péra, trhal sebou a celým tělem následoval žhavě nervní zvuk kytary, jako když v mládí před zrcadlem trdloval u kazet s břišními tanci.
Je ročník 1961 a pochází z rodiny diplomata akreditovaného postupně v Jordánsku, Libanonu a Egyptě. „Moji rodiče sice žili západním stylem a nechci ani nemohu předstírat bůhvíjak hluboký ponor do tamních kultur, přesto mi arabská hudba vlezla silně pod kůži. Na volání muezínů nebo sledování hráčů na darbouku se nedá zapomenout.“
Na konci 7O.let ho v poslechu dostali ke zdi punkoví The Clash, od nichž přešel k afrobeatu Feli Kutiho, aby skončil zblázněný do turecké loutny saz, s níž plánoval vstup do bigbítu. Místo toho coby kytarista prošel kapelami Blyth Power a The Imposibble Dreamers. Pak se ale všechno zlomilo: neodolal pozvání do kapely Invaders Of The Heart, vedenou bývalým členem Public Image Ltd., basistou a mágem dubu Jahem Wobblem.
Natočili sedm alb a Adams se přitom seznámil s celou řadou osobností; například s Brianem Enem, od něhož se mu vloni dostalo možnosti vrátit se k nigerijskému afrobeatu: Seunu Kutimu pomáhal nezaměnitelnou kytarou vyšperkovat výbušné album From Africa With Fury: Rise.
U Wobbleho se ale všechno netočilo jenom kolem Invaders: Adamse si vyžádali i filmoví režiséři. “Nejlepší co jsem udělal byl film Kin, posazený do Namibie. Trvalo mě skoro celé léto, než jsem přišel na to, jak vyhovět režisérově požadavku, aby to znělo na způsob Ry Cooderovy hudby pro film „Paris-Texas“ a přitom mírně afričtěji.“
V Mali mezitím Adams objevil loutnu ngoni. „Brzy jsem si uvědomil, že jde o dlouho hledaný nástroj. Má ten správný suchý, pouštní zvuk, ale zároveň mi připomíná banjo a tím i staré akustické bluesmany.“
Po odchodu od Wobbleho, investoval Adams do studia, v němž aniž by měl v úmyslu cokoli vydávat, přes pět let rozvíjel své hudební myšlenky. „Velká část těch skic, vznikala v noci. Kouzlil jsem s nimi své představy nekonečných prašných pouští. Ale teprve tehdy, když jsem do nich začal včleňovat ngoni mě napadlo stvořit z toho desku.“
Desert Road (2000) nahrál Adams bez cizí pomoci; pouze v několika skladbách ho na perkuse doprovází Salah Dawson Miller; po matce Ir, po otci Skot, žijící léta v Alžíru, proto muslimské jméno Saladin. “Vysvětlil mi spřízněnost africké hudby ze severu se západní. Poskytl mi klíč k rytmům a já zničehonic zaslechl v africké hudbě John Lee Hookera i reggae.“
Konečně na vlastních nohách, rozhodl se Justin Adams založit koncertní kapelu Wayward Sheiks - Nevyzpytatelní šejkové; nejpočetnější, co kdy měl: basa, bicí, Andy Cox na druhou kytaru a Miller. Hrálo jim to opravdu dobře. „Vždycky se mi zamlouvalo být členem kapely, která je schopná dosáhnout úrovně transu,“ řekl tehdy Adams, bez tuchy, co teprve přijde.
Čtyři tisíce let opožděné díky
S Wayward Sheiks hledal prý „svěží pastviny“ a než skupinu rozpustil, přišel za ním tanzánský zpěvák a hudebník Hukwe Zawose: “Řekl mě, víte že hrajete tradiční hudbu? Myslel jsem si, to je od něho milé, vždyť přece musí vědět, že to jsou naše skladby, ale on mě vysvětlil, že se mu líbí ta otevřenost, smysl pro rytmus a vzájemnou hráčskou komunikaci, prolínání nástrojů, jak je to běžné v africké hudbě.“
Hukwe v roce 2004 zemřel, ale slyšet dnes Justina s Juldehem, musel by se opakovat; možná by přidal i na superlativech. Tihle dva jsou vlastně jedním: nezkoušejí, nic předem nedomlouvají, pouze jdou na jeviště nebo do studia a spustí, jakoby prý „krotili vystrašeného splašeného koně“. Živočišně a impulsivně.
Srostlí v dráždivé inovativnosti a fascinujícím hudebním jazyce, v němž je obtížné rozpoznat jestli je Adams větším Afričanem než Camara Zápaďákem.
Juldeh, griot z kočovného národa Fulani, vynikající zpěvák a skladatel, toho stihl také dost. Bývalý člen gambijské skupiny Infang Bondi, spoluhráč Billa Laswella, gospelových Blind Boys of Alabama, malijské zpěvačky Oumou Sangare nebo norského kytaristy Knuta Reiersruda, patří k prominentním západoafrickým hráčům na ritti ( někdy také nyanyeru), jednostrunným houslím, po kytaře nejoblíbenějším nístrojem Ali Farka Tourého, akorát pod názvem njarka a bez pohádkové legendy v podání Juldeha: “Džinové vzali otcovi zrak, ale zároveň poskytli dar na ně hrát a vidět věci, jaké jiní lidé nikdy neuvidí.“
Juldehův dědeček byl vážený lovec a totéž učil svého syna Serifa, který ovšem v patnácti letech zmizel neznámo kde v pralese. Předpokládalo se, že zemřel. Otec hledání nevzdal a po roce uslyšel ze stromu krásný zvuk: uviděl ztraceného syna hrajícího na zlaté ritti. Pochopil, že Serifa ovládají džinové a po několika hodinách se mu podařilo zrušit jejich kouzlo, nicméně housle byly v tu ránu fuč. Vrátili se domů, ale syn se za džiny stále vracel aby se zdokonaloval na ritti. Když dospěl a stal se z něho griot, džinové si vybrali daň: Serif navždy oslepl.
Své umění pak předal Juldehovi a Justinova kytara tak dnes může s ritti melodicky úpět; vlastně jako by se spolu dřevně pářily v dialogu, kdy nikdy ničím nic nekončí.
Oba se nejprve minuli; neměli o sobě totiž ani páru: Juldeha dostalo ze stejného důvodu jako Hukweho album Desert Blues, takže v roce 2003 zazvonil v Londýně u Justina v domnění, jak si padnou do náruče. Zaneprázdněný kytarista ho ani nepustil dál. Juldeh se nevnucoval, ani nic nevzdával. O dva roky později Justin v garáži s laptopem zkoušel nové věci a pustil si desku s gambijskou hudbu. Prohlíží si obal a co nevidí: Juldehovo jméno. Zavolal mu a zakousli se do sebe. Přidal se Miller, objevily se pozvánky na koncerty a v roce 2007 album Soul Science: šok pro nepřipravené; s vysokým prodejem, cenou BBC Awards World Music a příležitostí koncertovat na významných světových festivalech. „S Juldehem říkáme, že v našich skladbách existují příbuzenské vztahy. 
Zahraji Howlina Wolfa v arabském modu a on vyhrkne, já to znám, tohle se u nás v Gambii zpívá při obřízce mladých chlapců. Proto se album jmenuje Soul Science. Myslím si, že hodně dlužíme lidem čtyři tisíce let nazpátek. Už tehdy vyřešili, že určité kombinace not a rytmů vyvolávají u od sebe vzdálených lidí podobné pocity,“ uvedl Justin.
Velkovezíři bez pudu sebezáchovy
„Po všech zkoumáních našeho DNA a arcibiskup Desmond Tutu to vždycky připomínal, jsme skutečně všichni původem Afričané. Zřetelně to slyšíme v hudbě Justina Adamse a Juldeha Camary,“ uvedl vloni na festivale Womad Peter Gabriel. A nezapomněl dodat, že album Tell No Lies (2009) vyšlo na jeho labelu Real World (všechna předcházející na Justinově značce Wayward).
Nazpívané Camarou v jazyce Fulani a podpořené sboristkami. Ohnivé housle ritti rvou slastně uši, duchové marockého bratrstva Gnawů poskakují okolo západoafrických džinů, z oparu saharského mysticismu září úsměv Bo Diddleyho a Muddy Waterse kdesi nahoře těší, jak ho propašovali do afro-kubánského hybridu skladby Banjul Girl.
Nedávno jste si mohli přečíst o Adamsově mistrovském producentskám a kytarovém vkladu na albu Beyond The Trance zpěvačky Iness Mezel: jak v ní zapálil skomírající berberský plamen, až tomu sama odmítala zpočátku uvěřit. Ideálně zapadl také do producentské koncepce Briana Ena: stal se vlivným podílníkem na desce Seuna Kutiho From Africa With Fury: Rise. Kanadsko-indické zpěvačce Kiran Ahluwalia zase zprostředkoval setkání s tuarežskou skupinou Tinariwen: společně zpívají skladbu Mustt Mustt od Nusrata Fateh Ali Khana. Na albu Common Ground pak hostuje Juldeh Camara.
Kdo Adamse vloni s Juldehem a jedním z nejlepších anglických jazzových bubeníků Dave Smithem viděl naživo, neušlo mu, že tihle tři zrovna objevili nejasnou hranici mezi tradicí a psychedelií; tranzem a pozbytím pudu sebezáchovy.
Jestli na koncertě nebo ve studiu, to nevnímají. Pojmenovat čerstvé album In Trance byla vlastně nutnost: během celonočního spontánního natáčení, kdy se k nim přidal baskytarista Billy Furell (Plant, Massive Attack) se tak prý cítili. Do tranzu, nepojmenovatelné hudební magie kterou se dnes zaklíná kdekdo, ale vpraxi ji dokáže málokdo, se JuJu dostávají docela jednoduše: jeden začne hrát, další se přidají a než se nadějete, sledujete v přímém přenosu kvarteto muzikantů nacházejících se evidentně mimo tuhle planetu.
Jinak je to prý – slovy Adamse – „v základě surový rock´n ´roll s houslemi o jedné struně“.
Velkovezíři strhujícna s ním ledabyle drtí teze o lidech, co se nikdy nenaučí tančit. Panenko skákavá, copak je potřeba rozkolísávat tělo na povel raz dva tři? Pryč s pravidly, a vírou v sebepoznávající rituály sem; jako před těmi čtyřmi tisícovkami let. Justin s Juldehem dají hlavě dovolenou, kořistnicky vám štípnou tělo a vymknou ho z prostoru rozdivočelým rockem, který shodou okolností má hodně společného s gambijským pralesem.
Na hudhou jakou hrají neexistují vzorce ani poučky, za toposlední dobu hojně sdílená názor, že s nimi posloucháme budoucnost rocku.
Hra na nejlepší album v polovině června? Ano, ale tím ta hra končí: víc magie ze sebe letos asi s největší pravděpodobností nikdo nedostane.
(2011)
foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
