Seun Kuti & Egypt 80 - Anarchy In The Lagos
21.06.2011 | Oluseun Anikulapo Kuti z Nigérie, syn ikony africké hudby a vynálezce afrobeatu Fela Kutiho, dnes vede otcovu legendární kapelu Egypt 80 a tvrdí: „Chci hrát afrobeat pro mou generaci. Už žádné „vstaňte a bojujte“ ale „vstaňte a myslete“. Moje generace totiž nemyslí a není to naše chyba. Naši tátové to zkurvili a nevychovali nás k tomu, abychom to dali do pořádku. Jak říká Eminem, zřejmě nešlo o naše rodiče.“
Seunem ovládaný Egypt 80, tvořený ze tří čtvrtin veterány z Felových časů, nezní o nic méně drtivě; na koncertech mezi lidmi exploduje jako tunguský meteorit a slyšet ho je na míle daleko. Seun pak připomíná tátu: zpívá do půl těla svlečený a vede nehorázné politické řeči, holky dráždí sexy tanečky, mává saxofonem a přestože má daleko k jeho oplzlostem a už vůbec si nebalí obří jointy, v hravosti, drzosti a neodolatelnosti si s ním nezadá.
„Na mě jen tak někdo nezapomene. Jsem šílenec jako Fela,“ křičí do publika, kam za chvíli dolétají kusy jeho na cáry roztrhané košile.
Umí si také dupnout: když Egyptu 80 nechtěli dát americké úřady vízum, zavolal do kanceláře Baracka Obamy, ať s tím něco udělá. A budoucí president se činil: festival v chicagském Millennium Parku proměnila kapela v taneční apokalypsu.
Předloni na veletrhu WOMEX na to měl Seun pouze hodinu, i tak mnohé rozbláznil, že do rána bloudili ulicemi Seville.
„Zahrajeme vám afrobeat,“ prohodil hned na začátku a kouzlo se naplnilo.
Ačkoliv afrobeat, někdy také afrofunk, patří mezi nejznámější rytmy světa, v tanečních hodinách vám ho nezahrají. Aby ještě tak. Představa, že by se partnerce během třicetiminutového, ne zrovna pomalého tance, smyl make-up, nehledě na nebezpečí, že by sebou samým vyčerpáním třískla o podlahu, neláká žádného mladého muže, odhodlaného naučit se tanečním krokům a vybranému chování. Afrobeat totiž není žádná procházka po tanečním parketu, ale sakra nebezpečná divoká jízda.
V 70. letech ho v nigerijském Lagosu „vymyslel“ a pojmenoval saxofonista, klávesák, zpěvák a snad nejextravagantnější africký rebel Fela Kuti. Střemhlavě rytmická, bujná fúze highlife, yorubské tradice, jazzu a strhujícího soulfunky vzešlého od Jamese Browna a George Clintona vzbudila okamžitou pozornost po celé Africe. Až třicetičlenný orchestr s burácivou dechovou sekcí, z řetězu utrženými bubeníky, kytaristy, sboristkami a tanečnicemi se v předlouhých skladbách dokázal v instrumentálních pasážích postavených na opakovaných figurách proměnit v pekelné těleso. Publikum pak do běla rozžhavil ostře konfrontačními, neuvěřitelně provokativními texty a proklamacemi Fela. V nejdivočejším období - 1969-1978 – s bubeníkem Tony Allenem postavili postupně kapely Koola Lobitos, Niger 70, Afrika 70 a Egypt 80; hrávali často v zahraničí, ale když to šlo, hlavně třikrát to týdne ve Felově lagoském klubu Shrine. Odtud a ze svého domu obehnaném ostnatým drátem a prohlášeným za nezávislou Kalakutskou republiku, kde žil s členy ansámblu a jejich rodinami, vedl kulturní gerilovou válku s vládcem země, generálem Olusegunem Obasanjem.
Když Fela vydal třináctiminutovou skladbu Zombie zesměšňující armádu – silou dopadu na společnost přirovnávaná k Anarchy In The UK od Sex Pistols – zažehl tím pouliční výtržnosti. Amok generálů na sebe nenechal dlouho čekat: tisícovka vojáků vzala 18.února 1977 Kalakutánii útokem; obyvatele zřezala do krve, Felu málem ubili k smrti, jeho matku vyhodili z okna (později na následky zranění zemřela) a z baráku, včetně nahrávacího studia zbyla kůlnička na dříví. Jen se Fela vzpamatoval, pustil se znovu do boje a provokací: jediný obřad 
mu stačil na ženitbu se sedmadvaceti ženami, většinou svými sboristkami, kterým nařídil říkat Felovy královny a natočil dvě ostré skladby – Coffin for Head of State a Unknown Soldier. Založil politickou stranu. Stal se z něho nejsledovanější disident; prodělal stovky drsných výslechů, zlámaly mu prsty, na mnoho měsíců uvěznili. Nedostali ho ale; freneticky natáčel album za albem, neúnavně koncertoval a smrt si pro něho paradoxně přišla z úplně jiné strany: 2. srpna 1997 zemřel v osmapadesáti letech na následky AIDS. Kondom totiž považoval za součást konspirace. Své Královny dávno předtím propustil se slovy: “Žádný muž nemá právo vlastní ženskou vagínu.“
Na pohřeb v žalu utopeném Lagosu přišlo na milión lidí.
Fela měl hodně dětí, v úspěšné muzikantské kariéře pokračují pouze dva nevlastní bratři: lagosem otřískaný Seun (ročník 1962) a o deset let starší, západně vzdělaný, sofistikovanější Femi. Oba s Felou vystupovali odmalička, Femi to ale v šestnácti vzdal; založil si vlastní orchestr Positive Force a nikdy se netajil snahou vymanit z otcova stínu. Daří se mu, jeho nahrávky mají šťávu a politické ostří, na Seunův Egypt 80 nicméně podle odborníků nemají. Chybí jim „poezie chudiny“ a navíc Femi do své hudby zanáší stále víc vlivů poplatných hudebnímu trhu.
Seun, nejmladší Felův syn, je daleko větší brusič. Když Fela zemřel, táhlo mu na patnáct a muzikanti z Egypta 80 očekávali, že tím jejich práce nekončí. Znali se, věřili si, koneckonců hodně toho spolu prožili; považovali ho za syna. Zas tak jednoduché to ale nebylo. „Celá naše početná rodina se sešla a povídá „ k čertu s Egyptem 80, to neufinancujeme. Fela už nežije a koho to bude zajímat“. Seděl jsem v křesle a zíral. Oni v podstatě řekli největší africké skupině že už není důležitá, ať odejde. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pro tátu byl Egypt 80 to nejdůležitější na světě. Dával mu přednost i před rodinou. Tak jsem vstal a přestože jsem byl nejmladší a u nás to není ve zvyku, oznámil jsem jim, že kapelu povedu a postarám se o ní. Dobře, rodina nato, ale my ti s tím nepomůžeme. A tak všechno zůstalo na mě,“ vzpomínal Seun.
„Dámy a pánové, přivítejte Seuna Kutiho, malého kluka se srdcem velkého muže,“ uváděli brzy na pódium svého mladičkého leadra zasloužilí členové Egypta 80. Neměli to zpočátku lehké: tlak politiků zadupat navždy do země Felovu ideologicky podvratnou hudbu, pochyby mnohých, že to nezvládnou a konečně nástup hip hopu, tlačící velké orchestry do pozadí, připravily Seunovi s Egyptem 80 horké chvilky. Nevzdali to. Legenda pokračovala. Ohledně nahrávek Seun prohlásil: „Skladby svého otce budu hrát do té doby, než budu připravený na ty své.“
První album Many Things jim vyšlo v roce 2008 a setkalo se s velkým úspěchem. V produkci Martina Messoniera (Khaled,King Sunny Ade, Fela Kuti) a s moderním zvukem funkují hlava nehlava; těží z minulosti, míří do budoucnosti. „Situace v Africe je dnes daleko horší než v dobách mého otce. Bohatší jsou bohatší, lumpové většími lumpy. Lidé by si měli uvědomit, že odpovědnost za ně nikdo nepřevezme. Pokud nebudeme myslet, poteče pořád krev. Naši vůdcové musí respektovat lidi, musí nastat změna, ne iluze změny,“ říká Seun, šijící do toho hrubým hlasem, přecházejícím občas v rapování. Zpívá o zkaženosti, smutku, znečištění, nemocech kosících současnou Afriku a drastické kriminalitě v Nigérii.
“Nekrásnější kytky vyrůstají na hnoji,“ zhodnotil skladbu Think Afrika kamerunský saxofonista Manu Dibango. V delirickém rytmu, co vás v sekundě polapí, v ní Seun zpívá:“Postavili velkolepé mosty, ale lidi pod nimi musejí pít vodu, do které oni nachcali.“
Afrobeat dostal nového charismatického vůdce.
„Fela by z nás měla radost,“ ubezpečuje všechny pamětnický saxofonista Lekan Animasahun alias Showboy.
O africké mizérii a vykrádání budoucnosti
Zabřednout během rozhovorů se Seunem hlouběji do hudby je takřka nemožné. Nevynechá jedinou příležitost obrátit řeč na politickou situaci v Nigérii a africkou mizérii obecně. Tohle téma zobrazuje méně sympatickou podobu africké hudby, nicméně představuje její důležitou součást. Hudební reflexe obrovské korupce, děsivých etnických válek, rabovaní nerostného bohatství a narůstající emigrace se dnes ozývá především z nového fenoménu – hip hopu – stranou ale nezůstávají ani mezinárodní hvězdy: senegalský zpěvák Baaba Maal dokonce na albu Television vědomě ustoupil z pozice modernisty a svou nejkomerčnější nahrávku proměnil v platformu názorů na politiku, AIDS a bourání tradičních tabu. Maalův krajan, písničkář El Hadj N'Diaye si u vlády s popisem krutého mučení aktivistů v regionu Cassamance a vládního loupežnictví dokonce tak naběhl, že se pro jistotu přemístil do Evropy.
Před Seunovým koncertem na festivale Colours of Ostrava jsme se pokusili politické téma eliminovat; zajímalo nás skvělé album Many Things, vzkříšení Felovy kapely Egypt 80, spolupráce s producentem Martinem Messonierem, co nedávno natočil s Khaledem fantastickou desku Liberté a vůbec současnost nigerijské hudby potažmo naděje afrobeatu ve 21. století. Samozřejmě marně. Na druhou stranu se nám dostalo vzácné a veskrze potřebné příležitosti seznámit se s nezředěným, přímým pohledem na život v Nigérii, která od roku 1960, kdy získala nezávislost na Velké Británii, bojuje s běsy nad lidské chápání jako málokterá země v Africe.
Zdá se, že máme podobnou zkušenost, i my jsme žili v nesvobodě a stejně jako u vás i v bývalém Československu sehrála důležitou úlohu kultura coby skrytý způsob boje proti režimu .
„No v Africe, z nigerijského úhlu pohledu, to není ani tak o boji proti establishmentu, o tom jestli je totalitní nebo ne, ale spíše o skutečnostech, jestli a jak se stát stará o vlastní občany, protože ten by měl sloužit lidem. Možná je pro Afriku demokracie až příliš nová, vždyť tady existuje pouhých padesát let. S tím asi souvisí důvod, proč jí ještě lidé nerozumí, nerozumí podstatě občanství, svému ukotvení v právním zákonodárním systému. Oni svým způsobem nechápou, že je nutné, aby byli respektováni jako jedinci a to ne proto, že nabyli bohatství nebo se uměli správně narodit. Měli by mít nárok na právní ochranu, jinak tě můžou policajti beztrestně zmlátit nebo třeba na čtyřicet let zavřít. A taky zabít, než stačíš říct jedinou větu.“
Proto na albu Many Things zpíváte: Už žádné „vstaňte a bojujte“ ale „vstaňte a myslete“?
„Ano, takhle to cítím. Šedesátá a sedmdesátá léta, kdy naši vůdci za něco bojovali, už jsou dávno pryč. Teď máme v Africe jen vladaře. A mezi nimi a bývalými vůdci existuje velký rozdíl. Ti tehdy skutečně měli v úmyslu znárodnit přírodní zdroje, mysleli na lidi a nenechali se až tolik řídit Západem. Režimy obrozenecké vůdce systematicky povraždily nebo přinutily k emigraci. S podporou CIA, kdy se Evropa tvářila, že nic nevidí. Současné vládce zajímá především vlastní prospěch, pro získání politické moci zneužívají násilí, náboženství, příslušnost k etniku a rasové nepokoje. Toho je teď v Africe spousta. Věřte mi, my nebojujeme rádi, z válek máme strach a přece, když se podíváš dvacet let nazpět, zjistíš, že se skoro všude neustále bojuje. V Libérii, Sierra Leone, Kongu, Nigérii, Etiopii nebo Somálsku. Tamní političtí vůdci manipulují s lidmi a zneužívají je. Nemůžeš přece obviňovat prosté vesničany, to nejde, ti chtějí hlavně dát tělu co potřebuje. Nezajímá je politika nebo vzdálená budoucnost ve chvíli, když mají hlad. A ten dělá po celé Africe lidi zoufalými.“
To nezní moc optimisticky. Existuje na to nějaký záchranný recept?
„Hlavně si uvědomit, že v Africe to není o válkách, ale o změně myšlení a přístupu k politikům. Pro tyhle miliardáře představuje vládnutí obchod. Jakmile se dostanou k moci, vydělávají pro sebe a svou rodinu. Zájmy a potřeby lidí je nezajímají. Disponují obrovskými zásobami ropy a na úkor vlastní rodiny vykrádají naší budoucnost.“
Nějakou naději ale Afrika musí mít!
„Jednoznačně ve vzdělání a informacích. Devadesát procent obyvatel Afriky postrádá jakékoliv vzdělání. A bez toho to přece nejde. Netvrdím, že se musí jednat školství v západním slova smyslu, tomu by spousta Afričanů stejně nerozuměla. Jim je potřeba vysvětlit docela nejobyčejnější věci: jak získat úrodu, vodu, co všechno potřebuje vesnice. Navíc i když nějakého vzdělání dosáhneš a půjdete žádat třeba do banky o práci, místo tebe vezmou syna nebo bratra nějaké ministra či vládního úředníka. Vzdělání ti v prostředí korupce nezaručí rovnou příležitost. A to je další velký problém.“
O tom v Čechách také víme své. Stejně tak, že bude těžké to vymítit.
„Samozřejmě. Nic není snadné, ale to neznamená, že se s tím nemá nic dělat. Ale nezlobte se, to srovnání s Českou republikou opravdu kulhá. Třeba jen když jsem jel do Ostravy po dálnici, to je třeba u nás po sedmé večer velmi nebezpečné, všude čekají dálniční zloději. Kradou a zabíjejí a policie tě neochrání. Začátkem června mě například jeden z policajtů bezdůvodně zmlátil. Lidé touží po změnách, ale všechny volby v Nigérii byly zpochybněny. Fakt všechny – prezidentské, všeobecné, lokální – všechny byly zpochybněny. A lidé už o tom ze strachu raději nemluví. Jako v Íránu.“
A v čem podle vás spočívá zdroj zla v Africe? Venku v nadnárodních společnostech, v CIA, ve studené válce nebo doma?
„Především doma. Za posledních padesát let byli u moci v Africe lidé, kteří se o skutečnou nikdy Afriku nestarali. Když padnul kolonialismu, na spoustě postů zůstala řada lidí s ním spjatých: primátoři, soudci, policisté, úředníci. Všichni loajální starým i novým pánům, bez špetky nezávislosti. Na tohle je demokracie krátká, u nás jde o obrovské peníze. V Africe střídá jedna válka druhou. O genocidách také jistě víte. Na Afriku ale přitom nikdo zvenku neútočí. Ona útočí zevnitř sama na sebe.“
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
