Sahra Halgan - Hudba ze Somalilandu žije, ale zatím v zahraničí
21.08.2011 | Africký roh, Somálsko: etnicky a jazykově celistvá země, přesto možný poslední schod, pak už se ocitnete rovnou v rozháraném pekle. Další africký stát, kde všechno je úplně jinak než to zvenčí vypadá. Je vlastně otázkou, jestli se pořád ještě jedná o stát nebo spíš o kotel krveprolití, islámského radikalismu a námořního pirátství.
Somálsko řídí od roku 1991 totálně nefunkční prozatímní vláda, nikým nerespektovaná, každému leda tak pro smích; probíhá tu občanská válka s tisícemi mrtvých, státní administrativa existuje pouze na papíře, všude vládne chaos a nablízku je hladomor, jestli už nedorazil.
Na severu leží samozvaná, nikým na světě neuznaná republika Somaliland: historické předislámské území, potom britská kolonie. Nezávislosti si Somaliland užil šest dnů: 26. června 1960 ji vyhlásil, 1. července se začlenil do Somálské republiky a za devět let toho trpce litoval: k moci se dostal diktátor Siad „Soudruh“ Barre prosazující klanové uspořádání s divnou optikou, v niž se mu Somaliland jevil jako odbojný, nepřístojně demokratický region. Za Barreho absolutismu propukla v Somálsku občanská válka, pokračující i po jeho svržení v roce 1991. Zpustošený, vydrancovaný Somaliland tehdy opět vyhlásil svou nezávislost a dnes je považován za nejstabilnější a ekonomicky jakž takž udržované území země. Blíží se mu jiné – autonomní Putland – nicméně zdaleka autoritářštější, méně sympatičtější, bez ambicí na odtržení od Somálska, jehož jižní zbytek ovládal Svaz islámských soudů, dnes jeho militantní dítě: islámská fundamentalistická organizace al-Šabáb napojená údajně na al-Káidu.
Američané se z jejích teroristických akcí můžou zmrcnout, obyvatelé ji vnímají jako mírotvornou náhražku nefungujícího státu, i přesto, že al-Šabáb tvrdě prosazuje zákon šaríja a stáčí Somálsko hluboko do 7. století, asi jak Talibán svého času Afghánistán.
Když se v roce 2009 stal presidentem Somálska Sheik Sharif Ahmed, svět spoléhal na to, že zatočí s al-Šabáb i námořními piráty. Spojené státy mu poslali přes čtyřicet tun zbraní, ale ty převážně skončili v rukách rebelů, protože armádní důstojníci s fundamentalisty docela pečou a svatý není ani president. Proklamuje sice, jak s piráty skoncuje, nicméně vedle toho, že se mu to nemůže prakticky podařit, nemá nic proti tomu když jim Somálci fandí. Vydělané prachy totiž piráti částečně investují do místní infrastruktury; ne všechny, samozřejmě, ale dost na to, aby si získali přízeň a byly považováni za „pobřežní hlídku“. Ostatně za tím cílem kdysi původně vznikla například Národní dobrovolná pobřežní hlídka. Somálsko v kolapsu nemělo sílu věnovat se svým výsostným vodám, takže do nich brzy vpluly zahraniční – ano, i evropské - lodě „vykládající“ toxické a jiné nebezpečné odpady, následované rybolovnými továrnami drancujícími rybářská loviště.
Z ultraradikálního vymáhání práva šaríja už Somálci takovou radost už nemají. Pár příkladů: přísný zákaz fotbalu, filmů, světského umění, melodického vyzvánění mobilů, nošení podprsenek a naopak mužská nutnost vousů.
Vloni v dubnu nadobro zemřela v jižním Somálsku také hudba: byla na ní uvalena fatwa.
Soukromé rozhlasové a televizní stanice musely s okamžitou platností přestat vysílat „ďáblovo dílo“, jakoukoliv – především západní – hudbu doprovázenou nástroji, vyjma vokálního, převážně náboženského stylu nasheed. Hudba zmizela z obchodů a nesmí se poslouchat ani v soukromí; svatby a pohřby z toho nevyjímaje. Ozbrojené islámské hlídky zabavují „satanovy“ nástroje, nahrávky a videokazety.
Tresty jsou drakonické: bičování, ukamenování, veznění.
„Hudbu v ranním vysílání nahradilo kokrhání kohouta, zprávy doprovázejí zvuky klaksonů a svištících kulek a v nočním programu od nás uslyšíte klapot koňských kopyt. Zákaz platí i na jingly a reklamní spoty. Kdybychom nařízení kritizovali nebo se mu bránili, hrozí nám podle vyjádření mluvčího al-Šabáb smrt,“ popsal situaci ředitel vlivné stanice Radio Shabelle v Mogadišu.
„Jsem věřící, fanatičtí fundamentalisté jdou ale proti lidské důstojnosti, elementárním lidským právům. Nic takového co tvrdí se v Koránu nedočtete. Oni chtějí získat moc nad lidmi, ovládnout stát pomocí strachu a síly,“ napsal novinář Kassim Mohamed.
Somalilandu a Putlandu se zákaz netýká, tady al-Šabáb nemá takovou moc, přesto obě země – o zbytku Somálska nemluvě – opustila během občanské války většina umělců. Somálská hudební scéna tak připomíná vyhaslé ohniště, rozdmýchávané umělci roztroušenými po celém světě.
„Já jsem neodešla protože bych se rozhodla vyjet na výlet, neměla jsem na vybranou,“ říká zpěvačka a tanečnice Sahra Halgan ze Somalilandu. Do Francie utekla v roce 1992 a domů se od té doby nepodívala.
O somálské hudbě toho moc nevíme a vzhledem k okolnostem ji neregistruje ani jinak pečlivá encyklopedie Rough Guides World Music.
Se Sahra Halgan se nám tak dostává vzácné příležitosti slyšet původní mix afrických a arabských vlivů a poezie bez výraznějšího překlopení do popu nebo jazzu. Silný, výrazný zpěvaččin hlas a impulsivní rytmus doplňuje zpěvák a kytarista Peter Solo ze západoafrického Toga; země proslulé obřady voodoo. Se Sahra Halgan spolupracuje od roku 2008 a předtím hrával v kapelách Miriam Makeba nebo Papa Wemby.
Spojení tradic Somalilandu a Toga nemá charakter nahodilé fúze, ale jiskření, v němž si vůdčí roli udržuje tančící a bubnující zpěvačka a její příběhy ze země, kde musela zemřít hudba.
(2011)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
