Habib Koité - Lev na lovu blues
21.06.2011 | Pro našince symbolizuje malijský kytarista a zpěvák Habib Koité nositele důležité zprávy: před dvanácti lety, během svého první koncertu v Čechách, dokázal, že moderní africká hudba už není pouze o pestrobarevných kostýmech a tlučení do tam-tamů. Také díky jemu roli dřevěných louten převzaly elektrické kytary, starobylá hudba z Mali nabrala fascinující moderní směr a svět se postupně dozvídal, že kolébkou blues není pouze Mississippi.
Habib Koite nebyl zdaleka jediným západoafrickým kytaristou, kterého zmiňuje unikátní sedmidílný filmový dokument The Blues natočený v supervizi slavného režiséra Martina Scorseseho. Na rozdíl od fenomenálního Ali Farka Tourého, Djelimady Tounkary nebo Kante Manfily, před Západními posluchači dlouhá léta utajenými, Koité od roku 1990 pravidelně koncertuje v Evropě a USA. Především jeho zásluhou byl svět nucen přehodnotit názor na původ blues. Od výše uvedených, vlastně svých o mnoho let starších učitelů, se ale v lecčems odlišuje: zatímco Farka Touré reprezentuje pouštní blues od řeky Niger a Tounkara tisíciletou griotskou tradici, Habib Koité hraje se svou skupinou Bamada („ti z tlamy krokodýla“, přezdívka obyvatel Bamaka) odjakživa podle vlastních pravidel. Vytvořil vlastně panmalijskou hudbu, do níž začlenil zcela odlišné hudební styly ze všech koutů země: danssa rytmy rodného kraje Keyes, boogie svého národa Bambara, griotskou kulturu z Mande, blues Tuaregů od Timbuktu nebo uhrančivou loveckou hudbu doso z regionu Wassoulou. Zpívá v mnoha malijských jazycích, nicméně neplete páté přes deváté – věří svým uším: “Pro mne je velice důležité, abych respektoval rozsah každé hudby, kterou hraji. Nemíchám je. Když zpívám v jazyce peul,používám i příslušné tóniny. Jestliže kytara zahraje notu, která tam nepatří, poznám to.“
Osobitý Koitého vybrnkávaný kytarový styl vychází ze způsobu hraní na harfu kamalengoni a vstřebání mladických vzorů: vedle Afričanů i Jimiho Hendrixe, Davida Gilmoura a Joe Satrianiho. Miluje akustický zvuk, zároveň ovšem usiluje o takový bluesový náboj, který by lidi přiměl k tanci. Dokáže také složit regulérní hity: skladba Cigarette Abana obletěla prakticky celý kontinent a následně vyšla na Koitého mezinárodně velmi úspěšném albu Baro, na jehož obálce ho nazývají Africkým Claptonem. Na dosud poslední Koitého nahrávku Afriki se čekalo šest let; částečně tu poodkryl jedno nepříliš připomínané západoafrické tajemství - lovecké bratrstvo. Přísně elitářskou, multietnickou, výhradně mužskou organizaci požívající od 7. století v Západní Africe statutu nadřazenosti nade všemi kastami a národnostmi, jejíž charakter nezměnil ani příchod islámu s křesťanstvím.
Svou hudbu nazýváte danssa doso, což svědčí tom, že kladete velký důraz na loveckou hudbu z Wassoulou. Jak je to ale u vás s příslušností k loveckému bratrstvu?
„Ne, nejsem členem (smích), protože nemám čas, pořád někde cestuji. Možná až se usadím. Všichni kolem mě si ale myslí, že k bratrstvu patřím. Mám už i lovecké jméno: Simo, tedy lev. Symbol silného, duchovního zvířete“.
Jak se člověk stane členem téhle tajemné africké zednářské lóže? Lidé v Mali prý před ní mají ohromný respekt?
„Pokud máte přítele, který k bratrstvu patří, obrátíte se na něho a on vám zařídí setkání s náčelníky. Ti vám pak určí jakou máte přinést oběť, nejčastěji zvíře, například jehně. O peníze tu v žádném případě nejde. Během obřadu přijímání vám předají talisman, co vás má do konce života chránit. Také budete poučen o povinnostech lovce, o tom jak se chovat při lovu a při setkání se zlými duchy. Doba se ale změnila, takže k lovcům patří také léčitelství a hudební tradice. Říká se jí donsomusic a je spjatá s krajem Wassoulou“.
Mezi tamními lovci také vzniklo bratrstvo. A to hodně dávno, už někdy v 7. století.
„Budete se divit, ale daleko dřívěji! Vždyť prvními lidmi, co se ve Wassoulou usídlili byli přece lovci. Vypráví o tom spousta příběhů, zpívají o tom také grioti a o bratrstvu se toho tedy v Mali hodně ví, za to o lovecké hudbě, která se dříve hrávala po celé středověké říši Mali, se toho moc nedochovalo. Ve spoustě krajích úplně vymizela z povědomí lidí a dnes ji můžete slyšet pouze ve Wassoulou, ležícím mezi Mali, Guineou a Pobřežím slonoviny. Bratrstvo, podobně jako lovecká hudba je sice vázána především na Mali, ale setkáte se s ní také v Burkina Faso nebo Guineji. V Senegalu už ale ne. U nás pak má dlouhodobou tradici mezi národy Bambara a multietnickým Mandinka, ovšem každý z nich ji hraje úplně jinak“.
Dnes má lovecká hudba takřka kultovní statut, hlásí se k ní například zpěvák Salif Keita a historii Mali si bez ní nelze představit. Čím se liší od ostatních malijských hudebních stylů?
„Není spjatá s griotskou kulturou. Lidé, kteří ji hrají toho vědí hodně o síle přírody, zvířatech a rostlinách. Protože má výrazný duchovní ráz, dokáží s ní léčit. Učí ostatní orientovat se v pralese, uchránit se před duchy a lovcům by měla přinášet štěstí. Je také o úctě mezi lidmi a zvláštní magii“.
Některá setkání bratrstva jsou veřejná, vlastně se podobají hudebním festivalům. Ale ne všichni se na ně odváží. Proto prý jim prý lovci vzkazují: „Bojí se nás lvi, leopardi a hroši, takže proč by se nás neměli bát lidé? Ale jestliže lovcům ukážete respekt a neprovádíte nám nic zlého, není potřeba se nás obávat“.
„Tahle setkání mají velmi specifický ráz. Obětují se tu zvířata, lovci se při celonočních rituálech očišťují a získávají kouzelnou ochranu před nebezpečnými zvířaty a životními situacemi. Všichni věří v duchy zvířat a přírody. Jedná se o takové velké hudební party. Veřejnost je zvána, aby se zbavila obav před bratrstvem a něco se o něm dozvěděla“.
Bez rituálů doprovázených hudbou a nakonec bez harfy donsongoni se údajně lovci neodvážili do pralesa. Platí to dodnes?
„ Jak kdy. Například poslední malijských velvyslanec v Německu, který byl také členem bratrstva a prošel přijímacím rituálem, něco takového při své práci asi nepotřeboval. Nebo myslíte, že ano?“.
Posvátnou loveckou harfu donsongoni v 50. letech Alata Bruylaye Aidini zjednodušil a upravil na kamalenngoni.Ta se pak stala „harfou mladých“, symbolem hudební revolty, kdy se lovecká hudba přestěhovala do ulic hlavního města Bamaka. Všichni mají za to, že se jednalo doslova o revoluci. Opravdu to tak bylo?
„Ano, z lovecké hudby se v tu chvíli stala vlastně malijská popmusic. Získala ohromnou popularitu. Hráli ji mladí lidé, kteří neměli s bratrstvem nic společného. Nezpívali postaru o zvířatech a přírodním spiritualismu, nýbrž o lásce, sexu a životě ve městě. Lovecká hudba dostala úplně jiný ráz, takže se jí věnovaly i holky, například Oumou Sangare, což dříve absolutně nepřipadalo v úvahu. Stala se skutečně hudbou mladých, základem moderní malijské hudby. Co se týká mne, ani já k ní nepřistupuji ortodoxně, vycházím ale z jejího ducha. Dávám navíc přednost griotské hudbě kasonké z mého kraje Kayes“.
Když jste jako mladý začínající muzikant hrával v klubech pro západní turisty, asi po vás loveckou hudbu nikdo nežádal?
„No to ne. Žádali to co znali – Hendrixe, Led Zeppelin, Claptona, jazz, ale i africkou hudbu, vždycky záleželo na tom, kdo přišel. Někdy jsem ale jejich přání nebyl schopen splnit, takže mi napsali název skladby, já jí doma přes týden nacvičil a pak jim ji zahrál. Bylo to pro mne velká škola. Stejně jsem ale zůstal věrný malijské hudbě“.
Existují pro vás přitom nějaké hranice, které byste při jejím využití nikdy nepřekročil?
„To je složitější. My Malijčané jsme svobodní a otevření. Mali také nedisponuje pouze jednou hudbou, o níž by se dalo říct, tak tohle je jediná původní hudba Mali. Nelze ji pro její stylovou pestrost jednoznačně definovat. Proto je také celá řada malijských hudebníků úspěšná ve světě. Vezměte si Ali Farka Toureho, Salifa Keitu, Toumani Diabateho,Tinariwen. Hrají hudbu z Mali, ale každý úplně jinou. O mě se říká, že sice skládám různorodou hudbu, ale se silnou malijskou identitou. Lidé mě zvou na vesnice, aby mě zazpívali novou, neznámou píseň jenom proto, že mají za to, že ji uchopím správně a s úctou k tradici“.
Na svém posledním albu Afriki jste v textech nezvykle otevřenější a bojovnější. Obracíte se například na mladé, aby neodcházeli do Evropy.
„No já sice neříkám, aby zůstali jen v Africe, samozřejmě že mají mít stejnou volnost nebo svobodu jako ostatní lidé, kteří třeba naopak přicházeli a přicházejí do Afriky, o tom není pochyb, ale pokud Afričané odchází z domova, protože nemají žádnou naději, pak je to velký problém, protože ztrácejí naději ve svou vlastní zemi. A všichni lidé v Africe by proto měli přemýšlet, jakým způsobem dát mladým naději.
Myslíte to i jako podporu tradic?
„Ano, často se zaměřují na Evropu, kterou znají pouze z televize. Sní o ní jako o ráji“.
Touží po McDonaldovi…
„…( smích). No nejen po něm.
Zdá se, že pomoc Africe se někdy zredukovala na pouhé zasílání peněz. Stačí to? Existuje podle vás i jiná forma?
„Potřebujeme peníze, to je jisté. Protože pokud musíte vykopat studnu, bez peněz to jde těžko. Rukama můžete vykopat malou studni, ale v případě, že se chcete dostat skutečně hluboko, musíte si někoho najmout a zaplatit mu. A voda je pro nás skutečně nesmírně důležitá, je jí málo. Ale nepotřebujeme jen peníze, neobejdeme se bez moderních technologií a západních odborníků, co s nimi mají zkušenosti. Potřebujeme učitele, kteří by mladým Afričanům pomohli řešit problémy a stejně tak musíme Afričany přesvědčit ke studiu, k chození do škol. Učit se pro budoucnost. To je základní věc současné Afriky“.
(2008)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
