Svůdné podivínství z Thajska
07.09.2011 | Doma, tam kde vznikla, se o tu hudbu z minulosti nikdo nestará. Nedostává se finančních prostředků, možností, producentů a vůle provětrat archívy; nejvíc to ale vypadá na pochybnosti, že pro zbytek světa by mohla představovat naprostý unikát.
O důležité doplnění hudební mozaiky této planety se tedy starají cizinci: například americké a evropské labely Sublime Frequencies, Buda Musique nebo Soundway uvádějí na trh raritní, zapomenuté a obskurní kazetové, vinylové, filmové a rádiové nahrávky z východní Asie, Afriky, Kolumbie ba dokonce z bývalého Československa.
Alba Sound of Siam a Thai? Dai! The Heavier Side Of The Luk Thung Underground teď vytáhla ze zapomnění experimentální období, kdy se v 60. letech tradiční vesnická hudba v thajském Bangkoku stala součástí rodící se popmusic.
Londýnské vydavatelství Finders Keepers vedle íránského disca a soundtracků z Lollywoodu mapuje také u nás nikdy nevydanou filmovou hudbu Zdeňka Lišky (Malá mořská víla), Angela Michajlova (Dívka na koštěti), Luboše Fišera ( Valérie a týden divů) a Jiřího Šlitra s Jiřím Šustem (Sedmikrásky).
Česká filmová nová vlna šedesátých let má ve světě pořád silnou odezvu, teď možná díky Britům dojdou k ocenění také naši filmoví skladatelé.
Nebylo by to ostatně poprvé, kdyby pod nánosem pavučin uskladněná tvorba oslovila veřejnost: je přece známo, že nebývalý zájem o hudbu z předtotalitních časů Etiopie podnítila mravenčí práce francouzského odborníka Francise Falceta jehož třináct let vycházející kolekce Etiopiques k letošku čítá už sedmadvacet alb.
Narůstající řada nejrůznějších kompilací a poztrácených soundtracků navíc nenabízí pouze svůdné exotické podivínství. Staví především do úplně jiné perspektivy „nezápadní“ skladatele a hudebníky: dozvídáme se tak, že i v Kambodži, Vietnamu, Sýrii, Alžíru nebo na Jávě v 60. a 70. letech žili kreativní géniové schopní doslova na koleně stvořit popmusic, kterou nelze jen tak odmávnout jako nadšeneckou kopii Elvise, Beatles, Milese Davise, Otise Reddinga, Black Sabbath či Jamese Browna.
A pokud se potřebujete okamžitě zorientovat v asijském znění, vzpomeňte si na americkou skupinu Dengue Fever s rodilou zpěvačkou Chhom Nimol: před třemi lety navštívila festival Respect s rockovou rekonstrukcí kambodžské popmusic před polpotovské genocidy.
Dvojalbum Sound of Siam: Leftfield Luk Thung, Jazz and Molam from Thailand 1964 -1975 se probírá popmusic z Thajska v původní verzi. Odkrývá přitom příběh jedinečného kulturního třesku na pozadí politických změn, vietnamské války a masivní migrace vesnického obyvatelstva do Bangkoku.
Písně dětí polí
Dá asi hodně práce vzpomenout si, kdo z vašich přátel vám po návratu z Thajska ( do roku 1939 Siam) vyprávěl o tamní hudbě; to spíš o nádherných starobylých chrámech, proslulé kuchyni, plážích, bílých slonech a zlatém Budhovi.
Asijský pop obecně Zápáďákům příliš neladí, jeho „upištěnost“ jim často přijde k smíchu, takže nemají potřebu od sebe odlišovat jednotlivé styly a není proto vůbec jisté, jestli i po několikátém poslechu Sound of Siam dokáží bez problému od sebe rozpoznat v Thajsku nejpopulárnější: luk thung a mor lam.
U prvního vás navíc zradí terminologie: jedná se o thajskou country, původně různé lidové písně folkového vyznění nejchudších vrstev, s expresivním, emocionálním způsobem zpěvu přecházejícím do vibráta.
Po druhé světové válce, kdy se vesnické obyvatelstvo hromadě stěhovalo do velkých měst, jednoduché písně absorbovaly spoustu vlivů: latinské rytmy, bollywoodské soundtracky, jazz, soul, americké country & western a zpěváci začali po vzoru Hanka Williamse jódlovat. Testem kreativní přizpůsobivosti prošli Thajčané ale nejvíc pod tlakem amerických vojenských rádií: rock´n´roll, jazz a pak sanfranciský rock nebo psychedelie ranných Pink Floyd zarezonovaly na thajské hudební scéně až překvapivě silně.
Vznikl tím zcela nový styl, nazvaný v roce 1964 luk thung, což v překladu a s narážkou na plebejskou minulost znamená „děti polí“.
Modernizací prošel samozřejmě doprovod: k tradičním flétnám, xylofonům, loutnám, gongům a bubnům se přidávaly elektrické kytary, dechy, smyčce a klávesy.
Nahrávacích studií a vydavatelských společností byste se nedopočítali, prodej desek se odvíjel v řádech milionů, luk thung se začlenil také do filmů.
Na absolutní vrchol popularity se dostal v polovině 70. let s megastar Pumpuang Duangjan: negramotná prodavačka květin z města Suphanburi je dodnes v Thajsku považovaná za největší zpěvačku stylu a když v roce 1992 zemřela (v jednatřiceti letech na selhání ledvin) pohřbu se zúčastnili tisíce lidí přesvědčených o tom, že s ní odchází na věčnost i luk thung.
Odstřihla ho od rockového experimentování, vtiskla mu moderní sexy dancefloorovou podobu s klávesami a smyčci. Její nejsilnější zbraní ovšem byly texty, v nichž se zrcadlil značně drsný život chudé holky, kterým obyčejní posluchači rozuměli a o to víc ji milovali. Především díky Pumpuang má dnes luk thung v Thajsku status národní popmusic.
Odborníci v té souvislosti zmiňují další významný aspekt: než se z Pumpuang stala ikona, luk thung vyšší společenské třídy přezíraly; dávaly přednost strojeně romantické hudbě luk grung (children of the city). Úspěch a neodolatelný šarm charismatické zpěvačky ale vše změnily: v roce 1997 dokonce začala vysílat rozhlasová stanice Luk Thung FM.
Za vesnické balíky brali v Bangkoku také přistěhovalce ze severovýchodního regionu Isan, s převažující populací Lao, hovořící laoským dialektem.
Jejich písně mor lam (někdy, stejně jako na obale dvojalba molam) mají hodně společného s luk thung: tématicky, s nesalonně otevřenými texty a jazykem prostých rolníků. Také hudebně a v hlasech zpěváků. Rozdíly na první poslech proto asi nezaregistrujete, navíc oba styly se v posledních letech navzájem mísí. Pro mor lam je rozhodující dynamický, místy až funky rytmus perkusí a dva zvukově zřetelně vyčnívající nástroje: kaen, bambusová foukací harmonika, jakési ústní varhany a třístrunná loutna phin.
K přijetí a popularizaci stylů u městských vrstev přispěly také opulentní koncertní provedení, vyložené pastvy pro oči: barevné originální kostýmy, početné orchestry, třeba i padesátičlenné taneční soubory s akrobaty a divadelními komiky.
Má se také za to, že koexistence s popovou jim z jejich lidové podstaty moc neubrala.
Růžový panter v rauši
Bangkok v 60. letech představoval tavící kotlík, v němž luk thung a mor lam nasály městskou kulturou a Západními vlivy rafinovanou intuitivní metodou: buď to vyjde nebo to zahodíme.
„To je asi hlavní důvod proč lidé o Sound of Siam říkají, že něco takového předtím neslyšeli. Je to hudba mimo kategorie, protože pochází z časů experimentů,“ vysvětluje anglický novinář a producent dvojalba Chris Menist.
Nepatří mezi nezkušené hudební archeology, pro labely Soundway a Finders Keepers už připravil několik zdařilých kompilací. Ví jak a kde trpělivě hledat. Přesto si prý ale v Thajsku připadal jako Indiana Jones.
Když do Bangkoku v roce 2008 přijel jako vyhlášený maniak na vinyly, obcházel několik týdnů tržiště a navštěvoval koncerty. Všude mu ale nabízeli samé novinky na cédéčkách, to co on sháněl považovali za podobnou starožitnost jako černobílá televize. Nic pro fajnšmekra jeho ražení.
„Protože sebou pořád nosím přenosný gramofon, jedna žena mě poradila, ať se vydám do čínské čtvrti. A já tam našel obchody s hudbou v nichž se zastavil čas. Většina z nich existuje přes čtyřicet let. Staré vinyly už v Bangkoku nikdo nekupuje, ale Číňané se zboží nezbavují, trpělivě čekají na zákazníky. Domy jim patří, nemusí platit nájem, nic je netlačí. Osobně si myslím, že ty krámy zavřou až všechno prodají. Vůbec jsem zpočátku nevěděl co hledám. Thajské hudbě jsem nerozuměl, ale vím, že soudit v Asii hudbu podle obalu se nevyplácí. Často odpuzují kýčovitostí a odrazují neznámým jazykem. Pak jsem z jednoho koše vytáhl singl Ding Ding Dong od zpěváka Waipod Phetsuphana a úplně ztuhnul. Něco tak bizarního jsem snad nikdy neslyšel. A tak jsem začal nakupovat a trpělivě poslouchat stovky desek, z nichž bych si ze sedmdesát koupil možná tak jednu a nechal se vtahovat do hudebního světa, který mě den ode dne přitahoval víc a víc.“
Obal sice podtitulem uvozuje stylový záběr, nicméně i povrchní znalost různorodé a pro Zápaďáky vyloženě labyrintní thajské hudby napovídá, že vypíchnutím jazzu a dvou nesmírně populárních fenoménů o nichž se zmiňují snad všechny encyklopedie, dostál Menist potřeby uvést nás do thajské hudby nejpřímější cestou.
Nechal nás nahlédnout do nekonvenční hudební laboratoře kde jak to tak dnes vyznívá, měl málokdo výraznější vizi, oproti touze stát se součástí svobodomyslné thajské hudební revoluce.
Uváděné hudebníky zlaté éry pokusnictví nezachycují ani respektované encyklopedie a když ano – dodnes žijící zpěvačka Chaweewan Dumnern – Menist z jejich tvorby stejně vybral extrémnější záležitosti. Zpěvaččinu skladbu Sao Lam Plearn určitě záměrně: kvůli rollingstonovskému riffu Jumpin Jack Flash a santanovským rytmům.
To nelze přeslechnout, ale zajímavé je sledovat, co dalšího ve zbývající skladbách hvězdy mor lam identifikují odborníci: třeba memphiský soul.
Zatímco The Petch Phin Thong Band jim pouze připadají jako orientální rockeři, u The Viking Combo Band je to jasnější: díky málem okopírované basové lince museli členové skupiny zřejmě častokrát vidět film Růžový panter, ale pravděpodobně v rauši, takže se na nás valí krystalický freejazzový rock.
Thong Huad & Kunp’an s úchvatným sólem dvoustrunných houslí saw duan mají – a to je dojem autora těchto řádků – blízko k západoafrickému afrofunku hraného Plastic People of The Universe.
A dál: komický naivismus, hravost, cirkusové kutálky (související s oblíbeným thajským kočovným divadlem likay), rock´n´roll Chucka Berryho, surfující kytary Shadows, jazzová avantgarda, rockový dadaismus a shůry spadlé kočkopsí inspirace. Bez zábran a omezení. Jasný šok, k němuž se budete vracet a možná přemýšlet nad tím, jak kdysi v různých částech světa dokázali anglo-americké inspirace kuriózně tvořivým způsobem prosít přes lokální síto.
V Thajsku na Menistovu práci zareagovala brzy mládež. S místním DJ Maft Saiem uvádějí už dva roky na rádiu a v klubech show Paradise Banghok, kdy sice pouštějí také reggae a hodně Afriky, ale nejvíc přání směřuje k nevybroušené hudbě z minulosti.
„Ty reakce mě překvapily. Nečekal jsem takový zájem. Pevně doufám, že album by se mohlo stát druhem rozbušky. Polovina interpretů ještě žije, buď v ústraní nebo vystupují před starším publikem a čas běží, nikdo neví co bude za pár let. Jako novináře toužícího doplnit hudbu osobními příběhy mě nejvíc mrzí, že se mě nikdy nepodařilo se s kýmkoliv z nich setkat. Žádal jsem je o rozhovory a návštěvy, ale všichni odmítli. Některé jejich důvody dokážu pochopit, přesto doufám, že zájem o jejich hudbu je přivede k rozhodnutí nakonec se se mnou setkat. Sound of Siam nepovažuji za uzavřenou thajskou knihu, ale za úvodní kapitolu. Jsem teprve na začátku,“ řekl Menist a letos v lednu potvrdil albem Thai? Dai! The Heavier Side Of The Luk Thung Underground.
Psychedelický Hurvínek
Proč kompilaci vydal u konkurenčních Finders Keepers nemusel Menist složitě vysvětlovat: v „decentněji“ zaměřeném katalogu Soundway by se totiž vyjímala jako strašák v poli. Natolik – s prominutím - představuje Thai? Dai! doslova hudební obludárium.
Pokud nás Menist na Sound of Siam seznámil s úsvitem thajské popmusic, i přes občasné zdůraznění samorostlých úletů se přece jenom pořád držel při zdi. Tedy víme to až teď, kdy je jasné, že nosil v hlavě plán, který dává smysl: Sound of Siam má patřit méně otrlým, směřovat k širším posluchačským vrstvám; neděsit, ale vábit. Thai? Dai! naopak otevírá cestu do thajského rockového undergroundu, prostředí kam hudebně konzervativní posluchač příliš nevstupuje nikde na světě, byť unešený exotikou a kontakty s world music.
Opět posloucháme naprosto neznámé umělce, ale čím Menist tentokrát nejvíc překvapil, je fakt, že o některých z nich dodnes nemají ponětí ani v Thajsku.
Narazil totiž na cennou žílu: nahrávky, které nikdy nevyšly ve formě oficiálních nosičů. Z alb a singlů nalezených v čínské čtvrti zase vybral undergroundově exkluzivní skladby: totální úlety některých luk thung líbezně zpívajících popových hvězd, ochotných - za cenu nezůstat na chvostu revoluce - zariskovat hraním heavy metalu a syrového garážového rocku. Některé se pro takovou uměleckou sebevraždu rozhodly samy, nezřídka poprvé a naposled, jiné na tvrdé naléhání manažérů uvažujících jako většina manažérů: co kdyby to vyšlo.
Album Tha? Dai? tedy není pouze záznamem nejradikálnější a nejexperimentálnější větve rodící se moderní thajské hudby, ale především odklopením pokličky z hrnce, do kterého možná neměl nikdo nikdy nahlédnout.
Menist zároveň dokazuje, že jak thajští rockeři tak distingovaní popíkáři propadlí euforii byli schopní stvořit úžasně sofistikované, nadčasové hybridy.
Například nejznámější zpěvák Plearn Promdan ve skladbě Ying Ting nepokrytě na úvod kopíruje Morriconeho hudbu ke spaghetti westernu Hodný, zlý a ošklivý režiséra Sergio Leoneho ( včetně střelby), nakonec ale propadne oslnění hodně zdivočelých Blood, Sweat & Tears.
V Ruk Kun Samong mu rytmika zase duní jako Doors, ovšem za regulérní psychedelii můžeme brát Kosok Tee Det: surfový charakter skladby zničehonic vystřídá mluvená část a zpěvákův hlas připomíná Hurvínka – pro Evropana okamžitý povel k řehotu – ale thajské zdroje uvádějí, že jde o komické napodobení dialektu z regionu Buriram.
Zpěvačky Teungjai Bunpraruksa a Riem Daranoi zase zkoušejí co všechno vydrží pod náporem zběsilosti – ano, zběsilosti – sound of Motown: skladba Kanong Krungpotom určitě ale určitě zdvihne ze židlí fanoušky naší ranné Hudby Praha s rozjetým ženským sborem.
A z opačného, už rockového konce: Sroeng Santi sice v 90. letech za podivných okolní zemřel, zůstaly po něm ale vzpomínky na divoké koncerty, kdy si při santanovské Nam Mun Pang zapaloval na holém těle tričko a podvratnou metalovou mši zakončoval robustní luk thung parafrází trvalky Iron Man od Black Sabbath. Santim přejmenovanou na Kuen Kuen Lueng a doplněnou oproti originálu lyrickým textem.
Menist album popsal jako „malou momentku do zapomenuté éry“. Nechme ho při tom, ale dodejme: kdy se v Thajském undergroundu odehrávaly věci o kterých Západ nikdy nepředpokládal, že by mohly nastat.
Obě alba se bleskurychle ocitla v evropském žebříčku world music, což potvrzuje dlouhodobý trend vracet se do historie a zkoumat ji.
Bez předsudků a s respektem k neznámým hudebním revolucionářům.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
